Malá Dorritka I. přehled

11.01.2019

První díl Dorritovic maličké nazvaný Chudoba mě při opakovaném čtení naplnil nadšením a požitkem z četby. Dickens je mým nejmilejším autorem pro jeho schopnost napsat fantastickou, temnou, úzkostnou a šedavou úvodní scénu (v tomto případě Rigaudova snídaně) a rozvíjet složitý, avšak plynulý a na sebe navazující příběh (tajemství rodiny Clennamů, Arturova snaha pomoci Amy i sobě,...) za hlubokých myšlenek, morálních poznatků a jízlivých poznámek o společnosti přesahující tehdejší dobu (Úřad pro zbytečné obcházení, klan Barnaclů, vězení pro dlužníky). A k tomu Charlie využívá nedostižnou paletu postav a postaviček, mezi nimiž září i ty vedlejší - ať už je to strýček Dorrit, dobrák a vynálezce Doyce nebo stín minulosti Flora. Tak živý kolorit je radost prožívat.

O tom, že Dickensovy příběhy jsou mnohovrstevnaté může svědčit i skutečnost, že při "znovučtení" jsem se pozastavil nad tím, zda Charlie nenaráží v mnoha případech na psychologii a psychické poruchy - např. sebetrýznící se Tattycoram, syndromem vyhoření a depresemi trpící Merdle, traumatem postižená Maggy...

28.11.2016

Popravdě řečeno, kdyby moje knižní seznámení nebylo nejdříve podpořené filmovou adaptací (velmi zdařilá série BBC z r. 2008), sám první díl by mě k druhému pokračování neutáhl. Přitom teprve na té podrobně rozvité zápletce první knihy začíná krystalizovat ten správný příběh...
Co se zatím odehrálo? Vylíčení poměrů v Marshalsea, představení podstatných figurek, nástin vzájemných vztahů - tomu všemu poskytl Dickens značný prostor a znázornil vše s patřičnou přesvědčivostí. Mně osobně ale připadá, že se v tklivém osudu Amy, v popisu nekončících peripetií s okolkovacím úřadem a v Clenmanově citové nerozhodnosti až příliš vyžívá a vzniká tak poněkud patetický obrázek. Květnatý sloh, dosti popisný (a opisný - chvíli mi trvalo, než jsem si zvykla, že paní Merdleová je jmenována jen jako "Ňadra") ubírá na lehkosti jinak pěkným hříčkám (Flořiny lapsy) a chytrému humoru. Přesto zmíněné stinné stránky Dickensova stylu nemohou nikdy převážit jeho jedinečný smysl pro zachycení dobové problematiky, pro vyvolání morálních otázek, pro originální a poutavé příběhy. Můj dojem je, i přes poněkud vlažný čtenářský zážitek, mimořádný.