veliz
přečtené 225
Tata a jeho syn
2012,
Arnošt Goldflam
Proč vlastně tahle kniha vznikla? Autor sám má pochybnosti: zajímá to vůbec někoho? Ano, v Brně, kde prožil dětství, mládí i značnou část zralého věku, je všecičko jinak než jinde. Ale „o čem ty věci vypovídají? A vůbec, o čem by se mělo vlastně psát?“ Nejspíš o tom, co je „zvláštní, jedinečné, neopakovatelné, čím se takový život, který si zaslouží být popsán, liší od ostatních. Co je v něm takového, co u jiných není. Jaké má výjimečné, třeba i temné stránky, tajemství posedlosti, úchylky, nebo naopak jaké mimořádně ušlechtilé vlastnosti, činy, postoje zdobí popisovanou osobu a její život.“ Tou popisovanou a značně svéráznou osobou je v tomto případě autorův otec – krátce po brněnsku tata. Nečekejte však žádné sentimentální výlevy. Vzpomínky tu slouží pouze jako matérie pro pestrou a misty trochu šílenou fantasmagorii. Sám autor přiznává, že pravdy tam je nanejvýš 15 %. „Děje se mi mnohdy banální situace a hned se v hlavě vynořují příběhy i katastrofické útržky různých dějů.“ Skoro jako záběry z filmu a to všechno nezávisle na autorově vůli. Živě vidí dál, něco, co se nestane nebo nestalo, ale co by se v podstatě stát mohlo – ale i to, co by se při nejlepší vůli stát nemohlo. Totéž se vztahuje i na zobrazení taty, který měl sice pestrý život, avšak „když začal vyprávět, podal dvě tři příhody naprosto věcným a strohým způsobem.“ Syn ale prahne po detailech. A proto si je po letech domýšlí a rozvádí to, co tata řekl, i to, co jen teoreticky mohlo probíhat v jeho mysli, do hotových litanií a jeho nevyslovená přání a představy přeměňuje ve skutečnost. Nesmí nás tudíž vyvést z míry, když se otec v rámci posilování vůle v mládí vznese nad Kraví horu a letí nad Brnem jako pták a obětuje svůj vlastní prst jen proto, aby přiměl syna ke studiu medicíny. Nebo když syn, ještě coby malé dítě, vrazí v sebeobraně na křižovatce Merhautovy a Jugoslávské místnímu násilníku Červenému Jožkovi nůž do břicha a později málem zaškrtí nenáviděného profesora. Knížka je podle autorových vlastních slov i jakousi literární vendetou na otci, jehož pragmatické postoje se tvrdě srážely s bohémstvím jeho syna. Kritické ostří však autor často koriguje: „Tata si přál, aby ho měl syn ze všech nejraději a já jsem mu to sám, z vlastního popudu, nikdy nechtěl říct. Dneska bych mu to klidně řekl, kdybych mu tím mohl udělat radost. I když nejraději jsem měl maminku.“ „A když se náhodou probudím, někdy v zimě a venku padá sníh, říkám si, že budu muset za ním, k němu domů, abych shrabal sníh a zametl chodník, protože on už na to nemá tu sílu. Tak moc mám toho tatu v sobě zavrtaného.“ Knížka má pro mne kouzlo navíc. Ráda se v knihách procházím po místech, která důvěrně znám - týká se to do nejmenších topografických detailů přesně zasazeného děje povídek a románů Jiřího Kratochvila i této trochu atypické vzpomínkové knihy Arnošta Goldflama.... celý text
