ToVy přečtené 99

Vlastní životopis 2020, Agatha Christie

Rekviem za tři české krále - poslední dny a hodiny Václava IV., Rudolfa II., Ferdinanda V. 2017, Václav Junek

Ti, kdo přežili 2019, Michael Bornstein

Fotograf z Osvětimi 2020, Maurizio Onnis

Opráski sčeskí historje f koztce 2016, Jaz

Když jsem se rozhodl, že místo zbytečných kravin k Vánocům, požádám rodinu o knihy, instruoval jsem je, jaký druh knih a někoho, napadlo toto, a já si říkám proč ne, už jsem něco o tom slyšel. A už jsem taky rodině napsal, toto už raději ne. Neříkám, že to je špatný nápad, že se to někomu nemůže líbit, ale mě to tedy neoslovilo příliš. Myslím si, že se v historii celkem vyznám, ale pochopit některé pointy mi dalo zabrat a i když si člověk postupně zvykne na jednotlivá slova a co se vynechává co se spojuje, co se přesmykuje, takže tohle se nedá číst jako běžná kniha. Ke konci jsem to fakt už jen rychle rychle "přečetl", abych se konečně dostal na konec a vzal si další knížku.... celý text

Osudové okamžiky Československa 2018, Karel Pacner

Nejzajímavější milníky novodobých českých dějin. Dozvěděl jsem se spoustu novinek. Nicméně co mi na knize vadilo, že v jednotlivých etapách nešla chronologicky. Uvítal bych, kdyby jednotlivé podkapitoly byly tvořené spíše tak jak šly v čase než pět podkapitol pěkně po pořádku a tu do toho autor zakomponuje jinou linku, která se ale vrací zase zpět a nebo dopředu oproti dalším podkapitolám. Poměrně dost překlepů a pár vět nedávajících smysl. Ale velmi užitečná kniha.... celý text

Nihilista na balkonu 2020, Petr Holý

Freddie Mercury: Bohémská rapsodie jednoho života 2005, Lesley-Ann Jones

Láska je poslední most 2000, Johannes Mario Simmel

Třicátá, poslední kniha Johannese Maria Simmela. Myslím si, že kniha je klasická Simmelovka, velká láska, velký podraz, někde někdo mrtvý, člověk když si čte knihu, která je více jak dvacet let stará a říká si, co v té době bylo aktuální, čeho se lidé obávali, protože tohle jsou vždy vedlejší dějové proudy u Simmela, nejde se nezamyslet, jak jste o těchto věcech, pokud už jste v té době měli rozum, uvažovali a v pohledu aktuální celosvětové situace, jak znovu se dá zmínit, že spousty knih je nadčasových. Bohužel poslední kvalitní kniha od JMS. Celkem rychle jsem to skončil o této poslední knize. Ale je to pro mě velký konec jedné etapy. Simmelovu první knížku jsem přečetl v devatenácti a postupně četl více a více a postupně jsem chtěl mít všechny jeho knížky doma. Několikrát jsem se snažil přečíst všechny knížky chronologicky, ale buď jsem to při desáté knize vzdal, nebo jsem se dostal ke knize, která mi jako poslední chyběla a nemohl jsem ji nikde sehnat. 1.7.2018 jsem zahájil poslední pokus o chronologické přečtení všech knih a po 844 dnech, 2 letech, 3 měsících a 21 dnech jsem dočetl tuto poslední. A co teď? Číst dál, i když všechno další co přečtu, vím, že budu porovnávat výhradně se Simmelem.... celý text

Muž, který maloval mandlovníky 1999, Johannes Mario Simmel

Dvacátá devátá kniha Johannese Maria Simmela. Je to krátká povídka a mám ji moc rád. Kniha se dá přečíst za jediný den a kdo tak učiní, neprohloupí. U Simmela je známo, že čím delší je povídka, tím je lepší, krátké povídky mu vůbec nesedí, ale toto dílo, které se pohupuje na hranici mezi povídkou a románem, je toho opět jen důkazem, že když Simmel rozkošatí svou povídku, stojí za to. Ten příběh si velmi dobře pamatuji a velmi jsem se na něj těšil, i když jsem znal pointu, pořád se mi velmi dobře četla. Je to taková oddychová četba po nějakém náročném románu, není potřeba se hluboce zamýšlet nad všebolem světa, ale přečíst si prach obyčejný příběh, který se mohl stejně tak dobře stát v reálu, jako mohl být vymyšlený. Ale je krásný.... celý text

Sni svůj bláhový sen 2000, Johannes Mario Simmel

Dvacátá osmá kniha Johannese Maria Simmela. Co mě po přečtení této knihy napadne jako první. Doufám, že někdo napsal životopis JMS, protože strašně rád bych si jej přečetl. Co všechno v této knize, ale i v jiných knihách je autobiografické. Jak málo vím o autorovi, jehož knihy za chvíli budu číst dvacet let. Čím více se blížím ke konci jeho tvorby, přemýšlím, co bych měl číst dalšího, protože už jsem se několikrát zapřísahal, že dokud nepřečtu všechno od JMS, nebudu číst nic jiného. A právě historie nebo životopisy byly to první, co mě napadlo. Je možná trošku škoda, že právě toto nebyla poslední kniha JMS, protože kruh by se uzavřel, a to není jen tvrzení frází z knihy. Hned když jsem knihu začal číst, začal jsem tušit, že to bude úžasná kniha, která se vrací k první knize JMS a je vlastně jejím pokračováním po padesáti letech. Jen jsem odhadoval, že ona srbská stará žena bude spíše ona mladá krásná žena ze sklepa ve Vídni. Kniha se velmi dobře čte a jak se někdy s tlustými knihami trápím i dva měsíce, 14 dní a bylo přečteno, ale je to opět zajímavým dějem, který vás nutí a nutí číst dál, bohužel mi postiženi tvorbou JMS stále očekáváme, kde se co zase kousne, kde dojde ke zvratu, kdy idylku, která zalila vše sluncem, nahradí velká bouře, která vnese další chaos. Čtete, mermocí se nechcete podívat na žádné slovo dalšího odstavce, protože očekáváte onu bouři a na jednou přijde pouze klidný konec, který se dal očekávat, protože už JMS dostatečně znáte.... celý text

Setkání v mlze 2009, Johannes Mario Simmel

Dvacátá sedmá kniha Johannese Maria Simmela. Vůbec nerozumím, co jsem to právě přečetl. Knihu, nebo spíš sbírku, šesti nebo sedmi povídek, které …, vlastně ani nevím, co. Alternativy jsou dvě. Buď překladatel z originálu popustil uzdu svému pisatelskému střevu, nebo Simmel vydal něco, co snad nikdy vydat nechtěl. Absolutně netuším, kdo tu knihu psal. Simmel? To snad ne. Naprosto neidentifikovatelný styl psaní. Ač povídky od Simmela opravdu nemám rád, tak tyto povídky byly to nejhorší, co jsem od Simmela četl, co snad autor napsal. Možná jsem jen postižen tím, že více jak dva roky čtu jen Simmela a přesně se mi vepsal styl jeho psaní pod kůži a nemohu rozdýchat, co jsem zrovna přečetl. Nic neříkající povídky nebo když už něco říkaly a děj by se dal uchopit, jako u hlavní povídky Setkání v mlze, byla pak povídka napsána takovým stylem, který se opravdu velmi velmi těžko čte, špatně udržujete nit, o čem vlastně autor píše a musíte některé pasáže číst dvakrát a stejně nepochopíte. Jsem rád, že jsem ji přečetl, dočetl, nepřečtu nikdy více a nikomu nedoporučím.... celý text

I když se směju, musím plakat 2007, Johannes Mario Simmel

Dvacátá šestá kniha Johannese Maria Simmela. Tak přece jenom JMS nevyčerpal svou zásobu, čím více se člověk blíží, ke konci autorovy tvorby, nutí ho přemýšlet, jestli už se autor nevypsal a další knihy nejsou jen pokusy vrátit se na výsluní. A navíc po poslední knize Na jaře zazpívá skřivan naposledy, která byla laděna pro lidstvo velmi negativně. Ale kniha I když se směju, musím plakat zase vybočuje do autorova standardu. Určitě se nejedná o žádnou přelomovou knihu, která by byla v autorově tvorbě nějak zásadní, ale autor se vrací i k dřívějšímu standardu, že svůj děj prokládá soudobými událostmi, a že tato kniha je jimi skutečně protkána. Navíc tyto dějiny nejsou nijak staré a v člověku to vyvolává vzpomínky, navíc ještě umocněné, když v době četby této knihy současně sleduje i dějinný seriál, jehož děj je zrovna v období, které autor popisuje. Když čtete neuvěřitelný životní příběh Míši Kafankeho, kromě toho, že si říkáte, že toto se skutečně může dít jen v knize, hned vás napadne, toto mi něco připomíná a zrovna když si začnete uvědomovat, co vám to připomíná, autor se spirálkou otře o svou dřívější knihu Nemusí být vždycky kaviár, která je autorovým skutečným bestsellerem. Musím říct, že samotný děj mě ani nijak neoslovil, ale v kombinaci se soudobými dějinami se kniha ohromně snadno četla. Konec bohužel je poměrně velmi oseknutý a autor nechává spíše prostor pro vaši fantazii, jak si děj domyslíte.... celý text

Na jaře zazpívá skřivan naposledy 2006, Johannes Mario Simmel

Dvacátá pátá kniha Johannese Maria Simmela. Celkem dost jsem uvažoval o tom, jak bych něco o této knize napsal a pak, když jsem ji dočetl začaly zprávy a v nich říkají: „spotřeba elektrické energie klesla o 10%, postupně se zvedá výroba elektřiny z obnovitelných zdrojů.“ Jak symbolické, ale jsem tak rád, že tu knihu mám přečtenou a je za mnou. Pokud se o Simmelovi říká, že je autor společensko-kritických románů, toto byl snad ekologicko-kritický pamflet. Ve všech těch ekologických pasážích se tak dokonale ztratíte, že vám pomalu unikne celá pointa příběhu, který nebyl špatný, ale byl až příliš zabalený, že pomalu nevíte, kde vám hlava stojí z toho, jak si říkáte, jestli před 30 lety opravdu tak černo černě lidé viděli ekologii, aby jako najednou mávnutím kouzelného proutku ta černě začala postupně šednout, protože tam a onde už začínají různé projekty na zlepšování životního prostředí a vlády se o to začínají starat a dochází k rychlému rozuzlení celého příběhu, až vám to přijde, že tak skvělý autor, jakým Simmel byl, prostě měl své období literární plitkosti, vymyslel zajímavý příběh, ale bylo to moc krátké na knihu, tak tam přidal hodně ekologické omáčky. Čím dál více se v posledních knihách nabízí určité autorovo vtělování se do svých postav a odkazování se na dřívější knihy a ani tato kniha není v obojím výjimkou. Nicméně na závěr musím napsat, že jedna z nejslabších knih.... celý text

A s klauny přišly slzy 2007, Johannes Mario Simmel

Dvacátá čtvrtá kniha Johannese Maria Simmela. Když jsem začal Simmela číst, vždy, když jsem dočetl, jsem musel chvíli nad knihou uvažovat, co mi dala, hledal jsem určitá podobenství se svým životem, přemýšlel o důsledcích a reáliích. Když jsem zahájil tuto snad poslední tour de čtení všech Simmelových knih popořadě, a tentokrát to skutečně dokončím, více méně jsem se nad žádnou knihou moc nezastavoval, abych po jejím závěru nějak přemýšlel o ledasčem a prostě jsem jen rozečetl další knihu. Tato kniha to zase u mě vyvolala. Asi jsem zřejmě tuto knihu někdy četl, protože jsem v ní měl záložku, ale nedočetl, kdybych dočetl, asi bych nebyl tak rozpolcený ze závěru knihy. Kniha sama o sobě není špatná, je typicky simmelovská, ale musím upřímně říct, že nejvíce mě vzalo až asi posledních 20-50 stránek, kdy děj dostával spád. Možná v této době koronaviru tato kniha stoupne trošku víc do popředí. Ano studená válka už je dávno minulostí, ale i přesto je velice zajímavé v aktuálních souvislostech číst o vývoji viru, který se stane biologickou zbraní. Simmel se opět v knize vrací zmínkou k jedné své starší knize Nikdo není ostrov, propojením vyšetřovatelů nebo spíš rodiny vyšetřovatelů. Velká novinka, hlavní hrdina nebyl muž, ale žena. Nicméně konec knihy mě velmi zklamal, čekal jsem de facto naprosto jiný konec, a ne happy end a vlastně snad jsem ani konec knihy nepochopil, byl snad jen všechno sen a nic se ve skutečnosti nestalo?... celý text

Ve tmě jsou jen temný stín 2001, Johannes Mario Simmel

Dvacátá třetí kniha Johannese Maria Simmela. Jak se blížím pomalu ke konci tvorby JMS, nabývám dojmu, že mezi zbytkem knih, které mi ještě zbývá přečíst nenajdu žádnou novou uchvacují, ač z posledních knih JMS mám přečtenu snad jen jednu knížku, a to ještě povídkovou, které nemám rád. Říkám si, vše dobré, co JMS napsal, už jsem přečetl, zbylých deset knih bude už jen o tom, že je přečtu, ale žádná mě nepřekvapí. A pak přijde na řadu Ve tmě jsou jen temný stín. Další nečekaně úžasná kniha, která se snad čte sama. Myslím si, že veškeré knihy, které mají co do činění s nacistickou minulostí anebo 2. světovou válkou, jsou předem odsouzené k úspěchu. Neobyčejně dobře vymyšlený příběh, který jen potvrzuje, jak úzce jsou lidské životy propojeny z minulosti. Ač je autorem na začátku připomínáno, že jde pouze o fikci, proč by to vlastně nemohla být pravda, a když se s tímto shodnete, kniha vás zcela pohltí, protože o této fikci, ale řekněme, že by to mohla být pravda, chcete úporně vědět, jestli je skutečně fikcí nebo realitou. A když se konečně dostanete ke konci, kde vlastně pravdu nezjistíte, tak reakce na zveřejnění této fikce nebo reality jsou vlastně očekávatelné. Možná právě proto, že rok 2000, ke kterému fikce směřovala je již dvacet let za námi a jsme v relativním klidu v tom, že si můžeme říct, že tato fikce fikcí skutečně byla, otázka je, jak vnímali tuto knihu v roce 1985.... celý text

Nechte prosím kytky žít 1999, Johannes Mario Simmel

Dvacátádruhá kniha Johannese Maria Simmela. Tuto knihu jsem četl snad po čtvrté a stále ji musím hodnotit jako jednu z nejlepších knih JMS. Četl jsem někde, že mnoho knih JMS bylo zfilmováno, a právě tato kniha patří též k těm zfilmovaným. Ale buď se dívám na jiný typ filmů nebo se tyto filmy nedostaly k nám. Samozřejmě, jako v každé knize najdete pasáže, kde přečtete dvě stránky a usnete, ale více je těch pasáží, které ač se vám chce spát sebevíc a už už aby byl konec kapitoly, i přes touhu spánku nedokážete knihu zavřít a nečíst dál. Kdo si tuto knihu přečte, může si pokládat otázku, co by dělal on, kdyby se do podobné situace dostal a měl by možnost začít nový život. Zapomenout na starosti svého života začít úplně znovu, jinde, s někým jiným, vše jinak. A já budu rebel a řeknu, že bych si to snad ani nepřál, i kdybych měl takového dobrého přítele, jako je Eisenbeiss, který by mi dokonale zfalšoval doklady, i kdybych uměl alespoň jeden cizí jazyk tak dokonale jako svou mateřštinu, i kdybych měl ve Švýcarsku na kontě nechutně mnoho peněz. Ač se mi v životě nestávaly jen dobré věci a některé byly skutečně nehezké, jsou to zkušenosti, z kterých čerpán stále, ač jsem samotář nedokáži si život bez lidí, kteří mě obklopují představit, ač jsou někteří, kterým bych doporučil zběhnout ze života, aby neobtěžovali ten můj. Ale proto jsou to jen příběhy, dokonale vymyšlené příběhy, aby se člověk jen mohl zasnít a pak se probudit a děkovat za život, který má. Charles Duhamel je excelentní pařížský advokát, ale již několik let je nešťastný ze svého života, z života prohnaného a před ničím se neštítícího advokáta, který je nešťastný i ve svém manželství. Osudem přežije bombový útok na letadlo, které přistávalo ve Vídni a okamžitě jej napadne neuvěřitelný plán, jak z toho nešťastného života zběhnout a zažít žít nový. A ono se to podaří, nový pas, nový vzhled, nová láska, nová země, nový život. Jiný život, lepší život, aspoň do doby, než se ozve minulost, a ta se ozve vždy a krutě se začne mstít a vybírat daně za pokus o zběhnutí z pravého života.... celý text

Země zůstane ještě dlouho mladá 2008, Johannes Mario Simmel

Dvacátá první kniha Johannese Maria Simmela. A hned říkám, že jsem se jí protrápil a protrápil jsem se jí, jen protože jsem se jí protrápit rozhodl hned na začátku. Už když jsem četl povídkovou knihu Dvaadvacet centimetrů něžnosti věděl jsem, že mě čeká ještě další povídková kniha a dopředu jsem si ji možná i trochu znechutil a možná jsem doufal v nějaké překvapení, které se však, světe div se, nekonalo. Tedy mé očekávání bylo směřováno k titulní povídce Země zůstane ještě dlouho mladá, jelikož Dvaadvacet centimetrů něžnosti byla pro mě dobrá povídka a právem zvolena titulovou povídkou. O to větší zklamání bylo, když ani titulová povídka této knihy za moc nestála. A až téměř u konce se přece jen jedna pěkná povídka našla, kterou však už znám anebo se citace objevila v nějaké knize JMS. Povídka Bunda barvy velbloudí srsti je opravdu velmi velmi pěkná povídka. Důvodem proč možná povídky JMS nemá rád bude to, že se mi zdají až příliš pesimistické, útočné, nejde snad o to, aby byly povídky veselé a nasazovaly růžové brýle, ale většina pesimistických povídek s kombinací toho, že častokrát se JMS vrací, pořád a pořád ke stejným tématům, je pro mě jako čtenáře ubíjející a beru povídky JMS jako vypsání si ruky, aby autor mohl napsat tak skvělé knihy.... celý text

Mějte naději 2004, Johannes Mario Simmel

Dvacátá kniha Johannese Maria Simmela. Jak překvapivé knihy JMS jsou, do poloviny knihy si myslíte, že jste danou knihu nečetli, v polovině knize si na ni rozpomenete a dopředu víte, kam bude děj pokračovat, ale konec si opět nepamatujete. V tom jsou knihy JMS dobré, protože málokterou si přesně pamatujete od začátku do konce. Nad samotnou knihou se dá uvažovat různými způsoby. O smyslu života, o spravedlnosti, o náhodě, o osudu. O nezvratitelnosti činů minulých, které ač jsou sebelépe zahlazeny, a jak se zdá vše hraje skvěle do karet, jednou všechno vypluje na povrch. O různých věcech. A jestliže člověk několik let žil v obavě z drogové závislosti svých blízkých, ač neopodstatněně, je mu kniha velmi blízká, ale současně velmi tragická. Tolikrát se vám chce vykřiknout ne, nedělej to, nebo ano, udělej to, jak lehké je zpovzdálí sledovat něčí osud a znát všechny souvislosti a nemoci zasáhnout, když ten, koho sledujete, má zábrany vylíčit všem kolem sebe to, co vy víte a vy víte, že kdyby to věděli i ostatní, život by byl lehčí. Je to další kniha, ve které vystupuje postava z jiné knihy, opět je to policejní komisař, a protkává tak knihy JMS pěkně k sobě a postupně si začnete tyto vedlejší osoby, které nejsou ani pro děj podstatné, více a více uvědomovat a očekávat je v dalších knihách.... celý text

Dvaadvacet centimetrů něžnosti 2002, Johannes Mario Simmel

Devatenáctá kniha Simmelova a první povídková. Musím souhlasit, že byl velmi dobře vybrán název knihy, protože povídka Dvaadvacet centimetrů něžnosti mi přišla jako nejlepší povídka. Musím naprosto upřímně říct, že budu spíš fanouškem románů než povídek od Simmela. Asi to bude opět dobou, kdy tyto povídky mohly zaujmout. U simmelových knih se člověk musí zamyslet nad dějem a možná hledá určitě paralely se svým životem, ale přistihuji se při myšlence, že když je povídka od Simmela krátká, není čas se nad nějakou paralelou zabývat a když je povídka od Simmela dlouhá, je to jen zbytečně natažená krátká povídka, kterou je někdy až otravné číst. Ač jsem velký fanoušek, tak simmelovy povídky budou zatím, až do další povídkové knihy, někde hodně vzadu z jeho tvorby.... celý text