steppen-wolf
přečtené 425
Zákopová válka
2008,
Yvette Heřtová
V souvislosti s četbou a komentáři k Remarqueovi (ksakru, jak se to skloňuje?) a jeho Západní frontě jsem si vzpomněl na tuto úžasnou knížku, kterou jsem četl před pár lety, ale na kterou mi zůstaly velmi živé vzpomínky. Nejedná se o odbornou knihu o I. světové válce, i když se to na první pohled, ale o velmi čtivou, živě drastickou literaturu faktu pojednávající o hrůznosti a nelidskosti katastrofálního válečného konfliktu, který je v současném povědomí tak trochu ve stínu toho druhého, zřejmě horšího. To vše z pohledu zaníceného humanisty. Všichni trošku slušnější a vzdělanější lidé vědí, jakým netvorem byl Hitler, jakou zrůdností je nacismus a jak takřka apokalyptickou tragédií byla druhá světová válka, a je to tak správné. Jenže díky tomuto vědomí nám tak trochu mizí ze zřetele míra brutality, dehumanizace a ničivosti světové války s číslem jedna. Tato kniha Vám jí připomene s plnou silou. Vzpomínám se, jak pro mě před lety znamenala šok a jak jsme na základě její četby zaníceně debatovali s podobně "postiženými" jedinci o tom, zda byla první, nebo druhá světová válka opravdu horší a jestli třeba z pohledu frontového vojáka nebyla lepší ta první... Dneska už si uvědomuji absurditu podobných debat a žebříčků, ale i tak je mi především díky této knize jasné, že peklo, které prožívali vojáci na Sommě, či u Verdenu si třeba se stalingradským kotlem nijak nezadalo. Kniha jako taková má strukturu podobnou odborné monografie o I. světové válce, od ní jí však oddaluje autorčina osobní zaujatost, která však v tomto případě vůbec není na škodu. Jako seznámení s I. světovou, doplněk k Remarquovi a jiným tematicky podobným knihám, či jako doplněk k četbě odborné literatury o daném období doporučuji velmi vřele.... celý text
Na západní frontě klid
1967,
Erich Maria Remarque (p)
Četl jsem vydání Našeho vojska z roku 1988 spolu s navazujícím románem Cesta zpátky, ale komentuji jen Západní frontu, takže píšu sem. Vlastně by ani nebylo co komentovat, vše podstatné už tady bylo řečeno v předchozích komentářích. Úžasný válečný (protiválečný) román, strhující a emocionální. Drastické, syrové scény války a utrpení, psané téměř reportážním stylem, střídají neméně silné poetické, skoro básnické pasáže touhy po životě, zobrazené v popisech letní krajiny při odpočinku za frontou, sblížení s mladými Francouzkami a dalších scénách. Při jedné scéně útoku, kdy vojáci leželi přitisknutí v bahně, zatímco kolem nich pršely a granáty a šrapnely jsem na chvíli možná cítil jejich hrůzu, jakoby se odlesk jejich strachu, na mě, rozmazlené dítě přelomu 20. 21. století, které si nic podobného neumí reálně představit, na chvíli opravdu přelil. Tak sugestivní to byl popis. Ale nejsilnější dojem na mě udělaly popisy naprostého vyhoření, kterým vojáci prošli, ztráty víry v civilizaci, ve veškeré hodnoty, které před tím vyznávali, pocit falešnosti světa svých rodičů, sedících v zázemí u píva rozumujících o "železné mládeži" a "vlastenecké povinosti"; i těch, kteří přijdou po nich, další generaci válkou již nezasažené. Nejděsivější na tom všem je, že i když humanista Remarque napsal toho nesmírně silné a lidské varování, je ve skutečnosti jeen jedním z mála těch na které válka takto zapůsobila, vytvořila v něm přesvědčení, že válka je zlo a nesmí se nikdy opakovat. Jen o pár let po ní pochodovali ulicemi davy veteránů sdružených v SA a Stahlhelmu, kteří prošli stejnou zkušeností, ale u kterých to násilnictví a touhu po zabíjení posílilo. A konečně, jak je jasné z Mein Kamfu i z odborné historické literatury, takového Adolfa Hitlera válka jen utvrdila v jeho nenávistném, rasistickém a sociálně darwinistckém životním názoru - a přitom viděl a zažil podobné věci jako Remarque a spol. Koneckonců stačí jen připomenou vlnu nenávisti, obviňování ze zbabělosti, vlastizrady a další podobné hysterie, které román Na západní frontě klid ihned po vydání čekaly. Čím to je? Že by existovala uvnitř lidstva jakási "morální elita," která válku a další hrůzy odmítá a píše podobné knihy, zatímco průměrná většina byly jen hostejné, sobecké a násilnické svině? ( mám pocit, že i stav současného světa a společnosti by tomu nasvědčoval). Nejděsivější na tom je, že varování, obsažené v této výjimečné knize, vyšumělo do ztracena...... celý text
Černá krabice
2007,
Joe Hill (p)
Jedním slovem: dobré. Samozřejmě, že chabé maskování pseudonymem nepomohlo, od začátku jsem věděl co je autor zač a dozvědět se jak píše King mladší bylo i součástí mé motivace proč jsem knihu četl. Srovnávání s otcem se prostě nelze vyhnout. Hill píše trochu jinak než King, má jasný, přímočarý jednoduchý styl, ale nemá takový emocionální a intuitivní "tah na branku" jako jeho otec. Je to autor "mechanik", který příběh promyšleně konstruuje, zatímco King je "intuik" píšící jak mu zobák narost. Ačkoliv se jedná o duchařinu, zapomeňte ta tajuplné kroky na chodbě, tmavé kouty a tajuplné mrazení v zádech. Hill "straší" přímočarostí, sugestivní obrazy, drastičností. Asi proto mi kniha nepřipadala jako horor, ale spíše čtivý, napínavý thriller. Trochu pravého hororového děsu jsem zaznamenal až při nesmírně depresivním, syrovém závěru. Ale asi mám jinak nastavený smysl pro to, co je "hororové" a co "thrillerové." Myslím, jinak, než většina ostatních čtenářů. Ale to neznamená, že jsem se u knihy nudil, nebo že mě nebavila. Naopak. Přečtená jedním dechem, za dva dny. Navíc je kniha velmi silně ovlivněná rockovou kulturou, a to já rád - dává to knize zvláštní "šťávu" (po celou dobu četby jsem měl si k ní pouštět staré hard rockové a metalové fláky:) ). Nesouhlasím s tím, že je děj chaotický a motivace postav nejasná - není to pravda, děj je naopak velmi dobře promyšlený a jasný, postavy celou dobu moc dobře vědí co chtějí, a co se týká náhlých zvratů, spontánních reakcí a náhlých změn v motivacích, tak ty plynou z extrémních situací, ve které se hrdinové ocitají a mají své opodstatněný. Na horor jsou zde docela dobře propracované postavy, oba hlavní hrdinové mají opravdu hodně za sebou, hodně nezpracované temnoty v sobě a oba jsou spíš pěkní parchanti, než sympaťáci, především Jude. Mají v sobě ale i ono "dobré jádro" a čtenář pro ně jistě bude mít pochopení. :) Jen ten závěr opravdu mohl být méně happyendový. Aspoň nějaké ztráty a jizvy na duši by měly být na hrdinech po prožitých hrůzách patrné, P.S. Ještě dodatek. Po dopsání komentáře mě napadlo, kde by mohl být zakopaný pes. Hill je ve svých popisech až příliš doslovný. Žádné náznaky, žádné tajemno, vše naservírováno příliš "po lopatě." Proto ten nedostatek mrazení...... celý text
Zaklínač: Věčný oheň
1993,
Andrzej Sapkowski
Kniha, která odstartovala mojí sapkowskománii a udělala pro mě z Geralta z Rivie to, čím byl Harry Potter pro dnešní dvacátníky. Nebylo to první setkání s ním, už jsem před tím četl Tandaradei!, který se mi líbil, ale ještě to nebylo ono. V originále byla kniha součástí sbírky Meč osudu, kterou český vydavatel ze zištných důvodů rozdělil na dva díly (Meč osudu a Věčný oheň, kdo pamatuje vydavatelské praktiky v české fantasy 90. let , ví o čem mluvím). Už od první povídky Hranice možností jsem byl šokovaný tím, jak odlišně a nestandardně nakládá autor s typickými fantasy motivy (a fantasy klišé), jako jsou hobiti, elfové, trpaslíci, nebo lov na draka. Líbil se mi nemýtický, moderní způsob psaní, včetně slangů, vulgarismů, sexuálních narážek i otevřených scén a černého humoru a ironie. Nic z toho nebylo samoúčelné a akce a čtivost taky nechyběla. A Věčný oheň, pseudohistorická a skorohumoristická povídka na téma náboženského fanatismu a zneužívání moci. První fantasy povídka, kde nebyl jediný boj. A ty úžasné, košaté dialogy! Sapkowski byl tehdy ve formě... a to nejlepší mělo teprve přijít.... celý text
Zaklínač: Stříbrný meč
1992,
Andrzej Sapkowski
První sbírka povídek o Zaklínači, jejichž příběhy mají ještě nejblíže ke klasické hrdinské fantasy. Většina povídek se soustřeďuje na jednoduchý dobrodružný děj a akci, ale najdeme zde už i autorův typický nepatetický, "současný" styl psaní, košaté dialogy a velmi živou imaginaci. Proto se povídky výborně čtou a v rámci klasické sword and sorcery jsou mimořádné. Kromě toho sbírka obsahuje také povídku Otázka ceny, obsahující prazáklad budoucí mohutné Ságy, začínající románem Krev elfů. Jedna se o ten úplně nejprvnější prolog, vyprávění o událostech, jež vedly k narození Ciri a jejímu osudovému zaslíbení Geraltovi z Rivie. Nenápadné semínko, ze kterého vyrostl mohutný, rozkošatělý strom. Kniha je výborná - a přitom to pořád ještě není Sapkowski v nejlepší formě.... celý text
Zaklínač: Meč osudu
1993,
Andrzej Sapkowski
Komentář navazuje na můj komentář ke knize Věčný oheň (viz http://www.databazeknih.cz/knihy/zaklinac-vecny-ohen-13877), která v originále tvořila jednu sbírku povídek pod názvem Miecz przeznaczenia. Jedná se o druhou polovinu povídek ze kterých je již cítit autorovu přípravu na následující Ságu. ´Trošku se obětovat´ je ještě samostatná povídka, byť je více "vztahová" a méně akční, než třeba povídky v první sbírce, druhé dvě mají jsou již přímými prology k nadcházející Sáze. V ´Meči osudu´se Geralt poprvé setkává s Ciri - svým osudem (vztah těchto dvou postav pak žene celou Ságu dopředu) a Něco víc´ se odehrává již bezprostředně před událostmi popisovaných v prvních kapitolách Krve elfů - během první války s Nilfgaardem (kdo nechápe, přečte, pochopí:-) ). Jinak, o autorově stylu platí vše, co jsem napsal ve Věčném ohni, snad jen dodám že v této knize je ještě o něco propracovanější a vypsanější, postavy a vztahy mezi nimi jsou hlubší a celkově je znát přenesení důrazu z akce na podrobně zpracovaný, složitý svět a psychologii postav v něm se pohybujících. Což jsou rysy pro následující Ságu naprosto typické,... celý text
Píseň Kálí
1998,
Dan Simmons
Nepochopitelně nízké hodnocení!! Pravděpodobně ho četli nesprávní čtenáři, což je chyba i českého vydavatele, protože v jeho podání kniha působí jako laciný horor. A on je to přitom dost hluboký ponor do problematiky střetnutí odlišných, vzájemně nesrozumitelných kultur.... celý text
Diamantová sekera: Baltské pohádky
1979,
Jaroslav Tichý
Aaach ... :) (aneb jak si lacino přidat body :) )
