Sisssi
přečtené 686
Tajemství prachu a krve
2021,
Anna Beatrix Bártová (p)
Celá kniha je velmi dobrou ukázkou současné (pod)průměrné tvorby, kdy autorovi jde hlavně o to, aby psal, protože to miluje - bohužel však bez ohledu na to, zda píše dobře. Text na mě působil dojmem, jako by si autorka sama dlouho nebyla jistá, na koho to celé hodí, asi jí najednou začalo být toho "sexy" pseudoupíra Roberta líto, a tak z něj nakonec udělá nového životního partnera hlavní hrdinky - a padouchem je tak v textu sotva párkrát zmíněný docent Hlouška. Přímé řeči jsou nereálné (neustálé OK jsem měla chuť počítat), stejně tak křečovitě a neuvěřitelně působí i příběh jako celek. Proč autorka nahodila linky se strachem z matky a se záhadnou smrtí otce, když se o nich pak už nic nedozvíme? Navíc si dost často odporují některé údaje, například informace o otci jsou na počátku jiné, než když jeho smrt Gabriela probírá s kamarádkou Alicí a ta následně se svým přítelem Pavlem. Pokud děj skáče v současnosti k jiným postavám, než o kterých se mluvilo doposud, není to v textu nijak naznačeno ani odsazením, hvězdičkami,... Mám takový dojem, jako by Bártová napsala některé části, pak nechala text dlouho ležet a bez přečtení po čase dopsala další části, aniž by si pamatovala, co napsala původně. Tak si alespoň já zdůvodňuji, proč si text místy odporuje. Časové údaje také mnohdy nesedí. Eleonora sídlí v Krumově už v době, kdy ještě pobývala na Hluboké (viz článek Swiderové/Popelky níže), Josef Adam se Eleonoře narodí v prosinci 1722, ale Eleonora je těhotná už v prosinci 1721 (nebo je to překlep?). Proč udělat z Eleonory Amálie Schwarzenberské z Lobovic zase jenom postavu, spojenou s upíry? Vždyť její životní příběh je daleko zajímavější. Až pojedete pátrat do Krumlova po jejích stopách, vyzbrojte se třeba článečkem Kristiny Swiderové (dnes Popelka) "Adam František a Eleonora Amálie ze Schwarzenberku. Příčiny a průběh jejich manželské krize v letech 1710–1722", který najdete v časopise Theatrum Historiae. 2011, čís. 9, s. 359 (dostupné na internetu) nebo ještě populárněji pojatým textíkem téže autorky "Nevěrná manželka a upíří kněžna?" v časopise Tajemství české minulosti, leden-únor 2013, s. 52–55. Ona knihovnice, která psala o Eleonoře na vysoké škole písemnou práci a která Gabriele líčí podrobnosti kněžnina života má být zřejmě inspirována právě Kristinou Popelkou, kterou však nenajdete v budějovické knihovně, ale přímo v archivu na českokrumlovském zámku. Po celou dobu čtení jsem čekala, že Gabriela do tohoto archivu přímo na druhém hradním nádvoří zavítá, leč bohužel. Když Simona probírá s Romanem knihu o upírech od významného italského autora, má na mysli "Vampyrismus v kulturních dějinách Evropy" Giuseppe Maiella, což ovšem není žádný přední etnolog, ale poměrně tuctový autor, který vzdor tomu, že působí na univerzitě, píše nebývale neodborně a jeho kniha má mnoho nedostatků (viz rezenci Michala Téry v Dějiny a současnost 2005, č. 12, s. 45-6 nebo v časopise Český lid 2006, č. 3, s. 329-331). Neumím si představit, že by skutečný vyučující tak jako Roman neznal literaturu, kterou sám doporučuje v rámci povinné četby a navíc ještě věřil všemu, co z té literatury ocituje nějaká studentka. Bártová do své knihy nijak nezakomponovala (zřejmě proto, že to dneska nefrčí) vztah kněžny Eleonory k víře. Přitom součástí schwarzemberských rodových legend je i "zázračné" usmíření znesvářených manželů u hrobu Jana Nepomuckého v katedrále sv. Víta v Praze. J. K. Votka velmi zajímavě píše třeba o různých soškách a ornátech, které Eleonora věnovala tomuto svatému patronovi. Nově (což ovšem autorka ještě při psaní použít nemohla) se tomuto tématu věnuje Jan Schwarz v bakalářské práci "Barokní šlechtic pod ochranou pěti hvězd". Podle knihy se již za života kněžny Eleonory, ale především až po její smrti, začíná rodit legenda o jejím upírství. Nikoli, hlavní podíl na vzniku této legendy má "mediální vědec" Reiner Köppl, který si prostě vyfabuloval senzaci a dokonce o ní natočil film. I na Novinkách se v článku "Eleonora Amálie ze Schwarzenbergu: Upíří kněžna z Českého Krumlova" můžete dozvědět, jak to bylo ve skutečnosti s tím vlčím mlékem, které ve skutečnosti vůbec nepocházelo od vlčic, ale skrývá se za ním název byliny. Leč upírství táhne líp a reklama je dobrá i když je vylhaná - asi proto šíří tyhle upírské nesmysly i sám krumlovský katelán. Bártová líčí Eleonoru jako ráznou ženu, spíše mužského naturelu, odvážnou a ráznou - o důvod víc, proč nahlédnout do článku Kristiny Popelky, kde jsou i citace z jejích dopisů, kde se naopak projevuje velmi pokorně s až podlézavou touhou naklonit si zpět svého manžela. Bylo by dobré zmínit, že autorka sice vystudovala historii, ale věnovala se ponejvíce 19. a 20. století a inklinovala spíše k dějinám umění (což v tomto hororu příliš nezúročila).... celý text
Malá lhářka
2024,
Pascale Robert-Diard
Velice pěkná ukázka toho, jak jde západní společnost ode zdi ke zdi, z jednoho extrému do druhého. Na jedné straně jsou oběti znevažovány (co čekala, když s ním šla, když se takhle obléká, říkala si o to...), na druhé je zase absolutní víra, že "oběť" říká pravdu (proč by si něco takového vymýšlela, není možné, aby lhala,...). Ale pravda může být na té i na té straně a možná bude dokonce někde uprostřed, jako je tomu v této knize. Ne vždy je jednoznačná oběť a jednoznačný viník, někdy je to mnohem složitější. Když děvče kolem patnácti let řekne, že bylo znásilněno, rozjede to kolotoč nevídaných událostí. Matka najde viníka v řemeslníkovi, který u nich pracoval a nechoval se jako svatoušek. Kamarádka, která o Lise pochybovala, je najednou zase jako dřív, stojí zcela na její straně. Hodná paní učitelka a pan učitel, kteří jí bezpodmínečně věří, se postarají o to, aby se celá věc začala vyšetřovat. A Lise je najednou tak dobře, jako už dlouho ne. Měla strach, že se na ni provalí její promiskuitní chování včetně kompromitujícího videa, měla strach z neshod rodičů a trpěla jejich (zčásti domnělým) nezájmem a pocitem, že oproti starší sestře není dost dobrá. A najednou je jako v bavlnce, všichni se o ni starají, chodí kolem ní po špičkách, všímají si jí... Už nejde couvnout. Během pěti let Lise postupně dojde, jaká to celé byla hloupost a že se vlastně stejně nic nevyřešilo. Rodiče se stejně rozvedli a ji trápí svědomí. Jde se svou kůží na trh a rozhodne se u soudu všechno říct. A najednou zjistí, že přesvědčit okolí, aby věřilo pravdě, je možná těžší než bylo přesvědčit je, aby kdysi věřili jejím lžím. Ironie osudu a doby. Pascale Robert-Diardová - Malá lhářka (str. 108-9): "Aha, takže lepší to bylo dřív, když se jim nevěřilo? Tak to já mám radši tuhle dobu, kdy se věří dívkám a ženám, které ty, co je znásilnili, udají. O něčem tak vážném se nelže. To ani není možné. Nikdy by neobvinila nějakého muže jenom tak. I bité ženy stahují žaloby. A přitom jsou to oběti." "Není to možný? Proč by to nebylo možný? Jak můžeš něco takovýho tvrdit. Mám za sebou třicet let v advokacii a povím ti, že jestli něco díky tomu vím, tak to, že se člověk musí mít na pozoru před vlastníma jistotama." Pascale Robert-Diardová - Malá lhářka (str. 108-9): Tak takhle vypadá dnešní feministka? A co si o tom myslí Romain? Choulí se provinile a zahanbeně v koutku postele, když Adele menstruuje, a snaží se, aby ho bolelo břicho jako ji? Pascale Robert-Diardová - Malá lhářka (str. 129): "...Jeden z nich nám dokonce řekl, že tohle se nás netýká, že naším úkolem je vyučovat, nikoli se starat o psychiské problémy žáků, na to prý existují specialisté. Přišli mi, jak to říct... úplně mimo realitu." Pascale Robert-Diardová - Malá lhářka (str. 145): Oběti tak neposkvrněný, že ten, kdo si dovolí proti nim něco namítnout, je okamžitě hajzl. Pascale Robert-Diardová - Malá lhářka (str. 188): Že nejznepokojivější na celé té věci nejsou důvody, proč Lisa lhala, nýbrž důvody, které vedly tolik lidí k tomu, aby jí věřili.... celý text
Šest procházek literárními lesy
2023,
Umberto Eco
Prostě Eco. Nejdřív vás poučí o italské frazeologii (lector in fabula jako obměna rčení lupus in fabula = vlk v pohádce = my o vlku, vlk za humny), pak vám předloží doslova jízdní řád časových posloupností, které vykutal z románu, co připomíná spíš zmatenou změť snů, vzpomínk a úvah (Nervalova Sylvie), odhalí vám svůj trik na rozpoznávání porna od uměleckého fimu (když běžné činnosti ve filmu odpovídají reálnému času, zatímco sexuální scény jsou delší než ve skutečnosti, bude to dozajista porno) a poučí vás o tom, že d´Artagnan žil ve stejné ulici jako Aramis, aniž by o tom věděl - tedy aniž by o tom věděl sám Dumas. S poťouchlým pobavením si přečtěte i o tom, jak si Eco xkrát prošel pařížskou trasu jednoho z hrdinů Foucaultova kyvadla, zjistil si dokonce i takové detaily, jako bylo postavení měsíce a hvězd oné noci, do níž děj zasazuje - a po vydání knihy mu jeden ze čtenářů napsal dopis s dotazem, proč se hrdina vůbec nezmiňuje o požáru v jedné z vedlejších ulic. Má se pak autor cítit potěšeně, že čtenáře natolik strhl, až začal text považovat za realitu, nebo nad tímtéž naopak pociťovat zklamání a zděšení? Vrcholem je poslední textík, kde je stručně, přehledně, hutně, ale precizně odhalen celý příběh Protokolů sionských mudrců. A že je to opravu kuriozní přehlídka toho, jak funguje tichá pošta - na konci vám vyleze něco zcela jiného, než co bylo na začátku. Ale koneckonců, z literárních textů přece také vylézáme proměněni, takže proč ne, to patří k věci. P. S.: Nevíte někdo něco víc o tom odlišném vnímání modré a zelené v antice, o němž Eco píše?... celý text
Nemesis
2000,
Agatha Christie
Od filmového zpracování s Geraldinou McEwanovou se knižní předloha opravdu velmi liší, takže čtete vlastně úplně jiný příběh. Jen se obavám, že až na knihu narazí někdo z pseudofeministických kruhů, bude žhavým adeptem na černou listinu - o tématu znásilnění se tam totiž píše takovým způsobem, který by v dnešní hyperkorektní době již neprošel. Překlad místy kulhá, občas nesedí slovosled nebo věta nedavá smysl a překlepů je v textu také dost. Poklad Vikingů z Luten-Loo mě rozesmál, manžela archeologa Agatha prostě nezapře :-).... celý text
Mé cesty do hlubin mozku
2019,
Martin Moravec
Všechny knihy z této série jsou velmi zajímavé. Doktor Beneš je stejně jako Marek Dvořák tak trochu cvok, oba potřebují k životu spoustu adrenalinu, byť každý v trochu jiné formě. Velmi sympatické a přitom srozumitelné vyprávění. Moc pěkně mluví hlavně o tom, jak důležité je znát míru, vědět nejen kdy operovat, ale hlavně kdy si zbytečně nehrát na hrdinou a neoperovat. A míra je to, co nám v dnešní době hodně chybí, zatímco jsme často tlačeni to onoho nesmyslného a zbytečného "hrdinství".... celý text
Grimmové
2023,
Kenneth Bøgh Andersen
Pokud chcete opravdu staré a původní pohádky bratrí Grimmů, není tato kniha tím pravým ořechovým. Převypravěči se sice snaží do pohádek zapracovat hororové a syrové prvky z původních verzí, ale nemohu se zbavit dojmu, že je to spíš ze senzacechtivosti a touhy šokovat, než kvůli logice a soudržnosti textu. Jinak je ale text zoufale moderní, ať už jazykem (např.: "...jak já jsem dneska populární", fantaskní,), tak i myšlením postav (údiv převypravěče nad tím, proč se Bůh, Ďábel a Smrťák zajímají o bezvýznamného sedláka, jeden z nich je mimochodem oděn do obleku, slamáku a v náprsní kapse má červený květ - jak se tenhle švihák jak z Monetova obrazu nebo secesní promenády hodí do archaického světa této pohádky?). Další moderní invencí je převzetí líbivých interpretací ala Freud a Jung, které vidíme třeba u Jeníčka a Mařenky, kde se příběh v závěru scvrkne do traumatického vztahu matky a dcery, kde dcera se má likvidací ježibaby vyrovnat s negativním vlivem matky, osvobodit se od ní a dospět. Tato interpretace mi vždycky připadala přitažená za vlasy a naprosto opomíjející většinu motivů v příběhu a soustředící se jen na jednu rovnou pěšinku, jako kůň s klapkami na očích. V úvodu Lociky se zaměřte na převypravěčův popis čarodějnic. Jedná se o souhrn těch největších klišé, jaká si moderní doba o fenoménu čarodějnictví vymyslela (pod vlivem romantických tendencí 19. století, Murrayové, Gardnera, a wiccanského novopohanství).... celý text
Životní názory kocoura Moura
2023,
Ernst Theodor Wilhelm Hoffmann
Nádherné vydání knihy, která předběhla svou dobu. Kocour intelektuál, který asi nebude bavit čtenáře, co mají rádi rychlé plynutí textu, ale pro toho, kdo si četbu rád vychutnává a nežene se za akcí a jednoznačným závěrem je to to pravé ořechové. Mourovy promluvy nesou stopu autorova velkého citu a lásky ke kočkám, bezděčně ukazuje, že je jejich bedlivým pozorovatelem. Zároveň si ani o kočičím světě nedělá iluze a používá jej jako projekční plátno k parodování lidských nectností a slabostí. Určitým satirickým vrcholem je Plkoňova pohřební řeč nad mrtvým kocourem Muciem. Doporučovala bych ji přečíst těm, kdo se domnívají, že máme v naší přetechnizované moderní době pokřivený vztah ke smrti a umírání. Mistr Abrahám a kapelník Kreisler, princezna Hedvika a rozkošná Julie, kníže Bledomysl a radová Benzonová, to vše jsou postavičky vskutku svérázné a osobité. Mourův svět je pak zaplněn postavami stejně tak propracovanými (matka Mína, přelétavá Mici, která po Mourovi vezme zavděk nejen Muciem, ale později i Plkoněm, málem incestní milenka, ve skutečnosti dcera rovněž Mína a především pudl Pinda). Úchvatné ilustrace Michajla Gavričkova jsou korunou této krásné knihy. Mour s perem v tlapce a ověnčený vavřínem, tajemná bludiště a architekrtura, do níž se tu a tam vloudí faun či zelený muž, všudypřátomné kočičí motivy a v závěru i Mourův náhrobeček, to vše tvoří s textem vskutku nádherný celek. I já byl jsem v Arkádii.... celý text
Veles: Slovanské božstvo ve srovnávací perspektivě
2023,
Michaela Gajdošíková Šebetovská
Velice zajímavé. Ač je Dumézilův systém dnes již považován za překonaný, pokud ho budeme užívat opatrně a nebrat ho moc vážně, může být nadále užitečný. Koneckonců, co také dělat jiného, když je pramenů k Velesovi jako šafránu. Asi bych ocenila rozsáhlejší přehled dosavadního bádání o Velesovi, ale to je asi taková celková bolest předkřesťanských mytologií. Málokdo se zabývá tím, co se na slovanské, ale i keltské a germánské bohy nabalilo v období posledních 200-300 let. Výsledek je sice zase takový, že vlastně nevíme nic moc, ale alespoň jsme si připomněli všechny podobnosti z okolí, které by mohly, ale také vůbec nemusely s Velesem souviset. Nalezené podobnosti jsou zajímavé, ale nejisté, čehož si je vědoma i sama autorka. Nezbývá než doufat, že se autorka bude věnovat tématu slovanských bohů i nadále.... celý text
Velká kniha pro čarodějky
2023,
Petra Novotná
Typická wiccanská kniha. Líbivá slupka, rádoby luxusní úprava, která ale skrývá... dutinu. Proč se to jmenuje Velká kniha, když je ve skutečnosti malá (asi 20 cm)? Mám dojem, že formát měl být původně větší, ale pak si to tvůrci rozmysleli a zmenšili písmo, což není zrovna pro postarší a již hůře vidící čarodějky nic příjemného. Je třeba si uvědomit velký rozdíl mezi prováděním lidové magie, ke kterému se lidé v dřívějších dobách uchylovali a tímto wiccanským čarováním. Dříve si lidé chtěli pojistit úspěch při pěstování plodin, chovu zvířat, zkrátka přežít, kdežto wiccanské čarování na mě působí spíš dojmem koníčku pro lidi, co neví, jak využít čas, tak se zkrátka obklopí líbivými předměty, vůněmi a příjemnou atmosférou. Jsem sama, komu tyhle wiccanské knihy připadají všechny úplně stejné? Stále jen samé vykuřování, kameny, vizualizace, afirmace, stále ty samé propriety a postupy, žádná kreativita, tvořivost, ať knihu otevřete na staně té nebo oné, stále máte dojem, že čtete totéž dokola. V souvislosti s kolem roku autorka píše: "Tyto svátky jsou spojovány s tajemstvím a magií, pravděpodobně se zrodily z čarodějných učení Wicca a dalších keltských germánských a neo pohanských tradic". Věta naznačuje, že příliš netuší, o čem to vlastně píše. Předně je třeba říct, že Wica je novodobé čarodějnictví, které vzniklo ve 20. století a daleko víc než z keltských či germánských svátků (o nichž máme jen velmi kusé zprávy) čerpá více z folkloru a romantických iluzí 19. století. A ne, folklor není přímým pokačovatelem předkřesťanských tradic, jak se mylně domníváme. Více najdete v článku Pavla Horáka "Keltské svátky: Staré tradice nebo moderní invence?", který je k nalezení na internetu. O tom, že autorka nemá o cyklech přírody příliš dobrou představu, svědčí mimo jiné i to, že svátek Lammas/Lughnasadh, spojuje s 1. srpnem a zároveň s obdobím sklizně kukuřice. Zkuste zajít začátkem srpna na kukuřičné pole a podívejte se, jak maličká je v tu dobu kukuřice (která navíc pochází z Ameriky a v předkřesťanských dobách se v Evropě tudíž nepěstovala). Na vině je zřejmě překlad z angličtiny a je třeba dodat, že mezi příslušníky new age, wicca a neo pagan hnutí v ČR je tento nesmysl s kukuřicí široce rozšířen, tato kniha tedy není výjimkou. Více viz článek Dany Strnadové "Kukuřice - dar bohů" (Prameny a studie : z historie zemědělství I.). Podobné knihy proklamují, že jsou o sepětí s přírodou a jejími cykly, ale pokud se začnete řídit jejich obsahem, skončíte spíš jako destruktor životního prostředí, protože: pálíte věci, spjaté s ukončeným životním cyklem (co si budeme povídat, v reálu člověk používá tolik věcí, které se pálit vůbec nesmí, že tím přidáme do ovzduší spousty škodlivin) a k rituálům potřebujete spousty zbytečných serepetiček (často dovážených z druhého konce světa, neekologicky vyrobených, ale následně načančaných a za eko vydávaných). S pravopisem si autorka starosti příliš nedělá (např. str. 173 - rituál 12ti měsíců - koncová číst -ti je už obsažena v číslovce samotné, není třeba ji tedy takto psát; podobně str. 197 - rituál uzdravení a péči o sebe - spávně rituál péče (koho, čeho), na straně 193 se zase dovídáme, že máme set semena, správně je ale sít semena). Proč je všechno tak nalinkované? Vizualizujme si, jak by se náš život změnil, kdybychom dosáhli splnění svého přání, říká autorka v kapitole o manifestačním deníku. Ale všichni přece dobře víme, že věci se zkrátka nedějí jen tak, jak chceme. Moc jsem nepochopila, proč je u některých znamení rituál, který má posílit právě ty vlastnosti, kterými podle charakteristiky ono znamení již samo od sebe disponuje (např. blíženec je popsán jako komunikativní, ale najdeme u něj rituál pro zlepšení komunikace, stejně tak lev je líčen jako sebevědomý, ale rituálem si má sebevědomí posílit - nač?).... celý text
Záliby císařovny Sisi
2024,
Dagmar Beňaková
Knihy této autorky patří k tomu lepšímu, co u nás v poslední době o Alžbětě vychází. Beňakové se daří objevovat zajímavé drobnosti, přesto je poznat, že není historička. Cituje jen nedůsledně a občas neuvádí zdroj právě u zajímavých detailů, které jinde nenajdeme (vycpávka na křivém rameni, používání papírových kapesníčků, nahá fotomontáž císařovny, výčty jmen koní a psů, informace o přítelkyních Ireně a Adéle,...). Tato nedůslednost v citování působí až záměrným dojmem, jako by si autorka chtěla za každou cenu ponechat trumfy v ruce a neprozrazovat své zdroje. Vytknout by se dala i jistá autorčina nekritičnost a snaha nevrhnout na Sisi a Habsburky ani trochu nepříznivý pohled (všimněte si, kolik šperků dle Beňakové zmizelo beze stopy - ale Katrin Unterreinerová uvádí v knize Zmizelé poklady Habsburků, jak rodina císaře Karla kupčila s rodinnými šperky i s klenoty, které jim nepatřily a například souprava s rudými kameny, kterou má na sobě Sisi na obraze z konce 70. let měla velice nízkou hodnotu, největší kámen byl dokonce obarvený). Jako celek ale kniha Alžbětiny příznivce jistě potěší.... celý text
Utajované magické recepty a rituály : symboly, zvyky, magické svátky
2023,
Scott Cunningham
Typická wiccanská kniha. Všechny knihy o Wiccanském čarodějnictví mi připadají tak stejné, jednotvárné, na jedno kopyto. Stále jen otrocká podřízenost živlům a nebeským znamením, posedlost pozitivitou. A naprostá odtrženost od životní reality archaického způsobu života. Lidé dřív měli na rozdíl od nás poměrně malý rozsah dostupných potravin, navíc byl problém s jejich uchováváním, takže sezónnost hrála v jejich stravování velkou roli. Když potom čtete autorovy rozsáhlé výčty exotických potravin z celého světa, ptáte se, co to má vlastně do činění s dávnými dobami. Nepochopila jsem, co má být těch receptech utajovaného, navíc receptů je tam minimum, jde hlavně o popisy potravin a jejich domnělý magický účinek. Autor má velmi svérázný způsob citování. Každou knihu, z níž vychází, má popsanou číslovkou, kterou odkazuje na celý název a autora. Neuvádí však přesné strany, takže citace vám příliš neposlouží. Navíc někdy odkazuje na jednu a tutéž knihu třeba 3x po sobě v rámci jendoho odstavce. Proč? Proč nedá jeden odkaz až na konec? Celé tohle wiccanské čarování v kuchyni je na hony vzdálené skutečné lidové magii, kde vždy šlo hlavně o to, mít vůbec dostatek potravy na uživení sebe a rodiny. Jak už jsem zmínila, je třeba si uědomit, že člověk měl k dispozici především lokální potraviny, zkrátka to, co si vypěstoval a co rostlo divoce kolem. Dovezené potraviny byly dlouhou dobu vzácnost či občasná kuriozita pro nejbohatší společenské třídy. Cunninghamovy výčty nejrůznějších potravin ze všech koutů světa a jejich zapojování do našeho jídelníčku (pro lásku/štěstí/peníze,...) jsou tak něčím zcela moderním, co lidé dříve nemohli praktikovat. Úděsný překlad je kapitola sama pro sebe. Okurka není v textu označena jinak než maskulinní okurek (překladatelka je z Moravy?). Další potíž je s rodem některých bohů. Setkáte se tak s bohyní Osiris, bohem Aštortem a bohem Cerem. Co na tom, že jde o bohy opačného pohlaví, překladatelka si s tím hlavu nedělá.... celý text