Set123 přečtené 705

Insolvenční zákon 2019, kolektiv autorů

Když student o jakémkoliv komentáři řekne, že ho přečetl, je to, myslím, nadsázka. Ale když toho přečtete dost, lze, vzhledem k rozsahu, toto konstatování provést. S tím, že tak činím hlavně proto, abych vyzdvihl mimořádné kvality tohoto textu. Ten jsem, mimochodem, četl v Beckovi online ve čtvrté aktualizaci, mnou čtený text se tedy od komentovaného poměrně liší. Platí přitom, že pro insolvenční řízení je třeba vždy vycházet výhradně z nejnovějších textů, právní úprava totiž prochází poměrně dynamickými proměnami (ostatně i teď jedna významná leží v Senátu). Největším problémem insolvenčního řízení je právě jeho neustálá proměnlivost, vysoká specifičnost látky a nedostatek ministerských peněz. Neustálé novely iniciované: A) Evropskou unií (reorganizace, i výše jmenovaná oddlužovací novela, ovšem po nikoliv právě mírném goldplatingu), B) populisty, či C) ideologickými vládami, připravované podfinancovanými úředníky vedou k praktické nemožnosti zastihnout doktrínu plně připravenou na projednávanou látku. Proto ani jedna z dostupných učebnic vůbec nestojí za čtení. Proto většina komentářů dohromady za čtení rovněž nestojí. Zde hledíme na výjimku. Jestli existuje nějaký text, který dostatečně obsáhle, erudovaně a aktuálně látku obsahuje, je to tento, Sprinzův komentář. Okomentovat text je vlastně strašně jednoduché, dosahuje totiž takřka dokonalosti. Obsahuje maximum látky na optimu rozsahu. Komentář je dlouhý, to je fakt. Není to ovšem samoúčelné. Plně platí, že rozsah je právě takový, aby dovedl předat látku v jejím komplexu s tím, že dokonce řeší problémy, které mohou reálně v praxi nastat. Já vím, to by měl být standart, ale není. Onehdy jsem se doslechl o komentáři, v němž je poznámka "Tento problém vyřeší až odborná literatura." Autoři se tak nechtěně přiznali k vlastní nekompetenci, která je bohužel pro část naší odborné literatury příznačná. To o projednávaném komentáři neplatí. Najdete v něm odpovědi na mnoho vašich praktických otázek. Ovšem příhodně doplněné o teoretické uchopení látky, které mu přináší skutečnou hodnotu. Tato kombinace doplněná o snahu autorů o aktuálnost výkladu činí z komentáře opravdové zlato a zároveň asi jediný relevantní zdroj pro studium insolvencí... celý text

Obchodní právo: Obecná část, soutěžní právo 2023, Petr Hajn

Přes všechnu podivnou náklonost, kterou ke knize z důvodů jistě zcela iracionálních chovám, nemyslím si, že by byla natolik bezchybná, aby měla 100 % hodnocení. (Já vím, je to úplně jedno, ale tak nějak mě ten pohled zarazil, že jsem to nemohl neokomentovat...) Kniha je to strašně zajímavá a poutavá, to jistě. Navíc jsem propadl v tajnou lásku k panu profesoru Bejčkovi (jeho sedmdesáti letům věku, přičemž ten člověk nejenže má víc energie než já, ale dokonce vypadá mladší než já, jeho poesii, ve které hovoří o právu a děvkách, jeho naprosto famózním přednáškám, jeho nálepce BEJČEK co má na kabinetu, či k jeho skvělým svetříkům) a jeho spisovatelském slohu, cituji z knihy: "Smyslem insolvenčního řízení samozřejmě není tupě a mstivě zlikvidovat za každou cenu nehodného dlužníka, aby bylo spravedlnosti učiněno za dost..." Není to krása? Ale přeci, učebnice není dokonalá. Proč? No už je jí strašných devět let. Neříkám, přímo zastaralá je jen v málo věcech (zabývá se ve velkém teoretickým a historickým uchopením institutů, které řeší, v tomto ohledu tedy může dosti obtížně zastarat), ale devět let... Proč je to důležité? Vyšla krásného to roku dvoutisícího a čtrnáctého. Toho krásného roku jsem já ještě chodil na základku a vyšel (nabyl již účinnosti) zákon č. 89/2012 Sb., Občanský zákoník (a zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích), zároveň ale zemřel na smrt zákon č. 513/1991 Sb., Obchodní zákoník. To je fajn z toho pohledu, že kniha stihla pojmout novou úpravu, vzato kolem a kolem je to dost na prd, jelikož zkrátka a jednoduše neexistovala relevantní judikatura. Ano, v mnoha probíraných oblastech neexistuje dodnes, ale v mnoha také ano. Právo bylo dotvořeno a to tato kniha zkrátka nemohla pojmout. Vyjít dnes znovu, rozšířená o některá témata a judikaturu, delší o nějakých 150 stran, nazvu ji dokonalou. Bez tohoto doplnění je však spíše mimořádně zajímavou literaturou (na rozdíl od drtivé většiny učebnic, to je velká pochvala), nikoliv však dostatečnou učebnicí obchodního práva (cokoliv to obchodní právo vlastně bez vlastního kodexu je). P.s. Publikace již v roce 2014 pojednává o ekonomické analýze práva. To samozřejmě není kdovíjaká mimořádnost vzato dohromady (2015 vychází na toto téma samostatná rozsáhlá monografie, jistě jich mnoho vyšlo již dříve), ale vzhledem k partikulárnímu problému, tedy celkové teoretické zaostalosti výuky práva v našich luzích a hájích (kde například dobrá polovina studentstva považuje za kvalitní učebnici teorie práva tu Gerlochovu), je vlastně vcelku ohromující, když se něco podobného objeví v regulérní učebnici. Za to si kniha zaslouží velké plus. Ad konečně nové vydání: Přečetl jsem konečně (se zkouškou, jejímž následkem je neustávající třes mých rukou) nové vydání této knížečky. A musím pochválit. Došlo k poměrně rozsáhlé změně v autorském kolektivu (kterou zásadně považuji za kladnou), jejímž následkem je jednak překopání některých kapitol (Tak například profesora Hajna nahradila docentka Ondrejová, která kapitolu o nekalé soutěži pojala podstatně jinak než on, absentuje tu tak povídání o lidském soutěžním jednání a míří se rovnou na komoru - což nehodnotím apriori pozitivně ani negativně, je to zkrátka jiné a stojí za to si přečíst obé.), jiné kapitoly byly přidány (nekalé obchodní praktiky). Byly odstraněny některé neduhy prvého vydání (mj. doplněním množství judikatury). Změnu tak lze jednoznačně považovat za pozitivní, kniha tak již dobrá stala se lepší. Skvělý výkon!... celý text

Obchodní smlouvy. Závazky v podnikání 2015, Josef Bejček

Lze-li o této publikaci něco s klidem říct, je to nejlepší učebnice závazků v našem prostředí. Což je vlastně dost smutné, vzhledem k její relativně úzké profilaci na obor, který stricto sensu neexistuje, že ano... Je to nicméně tak. Na její přípravě se podíleli špičkoví odborníci, kteří o obchodním právu v téhle republice vědí nejvíce, navíc s vhledem do zahraničních úprav a expertízou v jiných oborech. Sám profesor Bejček a jeho univerzální přehled o... právu, když už jsme u toho.... by stačil, zde vedle něj ale stojí mnozí další. Obsahem je kniha velice poutavá. Vedle poměrně zajímavých teoretických úvah a kritik de lege ferenda přináší hlavní devizu učebnice – je praktická. Dává čtenáři možné náhledy na kontraktaci, nejde jí o vymezení de lege lata úpravy, ale o poučení čtenáře jak nejlépe se smlouvami pracovat. V tom je unikátní. Navíc je věcně správná (většinou, nuance člověk vždy najde), což by samo stačilo k prominentnímu místu ve světě závazkové literatury u nás. Jistě, dokonalá není, to zase ne. Jednak už je staršího data, proto nereflektuje některé novely, absentuje některá významná judikatura, hlavně ale není dostatečně vyčerpávající. Ano, zní to zvláštně při rozsahu 500 stran, ale je to tak. Některé právní instituty rozhodně nedostaly potřebné množství prostoru. Způsoby zániku závazku, následky jejich porušení, hardship, ale i v některých smluvních typech není úprava dostatečná (dovedu si představit například rozšíření smlouvy o díla o detaily k implicitní akceptaci změny ceny určené odhadem). To vše by nicméně mělo být vyřešeno druhým vydáním, které se chystá vyjít již v několika málo měsících – profesor Bejček mi sdělil něco o červenci, jestli si správně pamatuji. Všechny tyto drobné neduhy by tak měly odvanout. Takže shrnuto, jistě, je to jen učebnice, nemůže obsáhnout všechno, co by náročný čtenář snad chtěl. Ale svůj úkol plní naprosto skvěle a vlastně patří opravdu k tomu nejlepšímu z učebnic u nás. A nové vydání by to snad mělo ještě zlepšit.... celý text

Obchodní společnosti a družstva. 2. vydání 2022, Jarmila Pokorná

Tento díl série obchodního práva z brněnské právnické fakulty lze bez nadsázky označit za skvělý. Skvělý bezesporu neznamená perfektní, to ne. Ale učebnice je to opravdu vysoce kvalitní, dejme tomu takové Právo obchodních korporací z Prahy se s tímto kusem vlastně nemůže srovnávat. Snad krom jednoho ohledu, k němuž se vrátím. Učebnice je to značně rozsáhlá. Ono 476 stran tohoto formátu není nic droboučkého. Rozbor jednotlivých institutů korporátního práva podává velice detailně a hluboce, včetně vhledů do ekonomických souvislostí. Méně času tráví historickými exkurzy, což v tomto případě považuji za výrazně pozitivní. Těžiště knihy je věnováno s.r.o., méně hluboce, ale přeci ještě přesvědčivě pak a. s. Osobní společnosti přijdou trochu zkrátka, ostatně stejně jako evropské formy. To ale není překvapivé, vzhledem k rozsahu magisterského studia, pro které je učebnice určena. Na škodu po mém soudu je poměrně malý prostor věnovaný družstvům. Nepopírám, že tyto podivné sekty nerad, ale takhle s nimi vytřít podlahu nemuseli. V tomto jediném bodě považuji za kvalitnější pražskou učebnici, která se k družstvům staví méně macešsky. Jinak lze o knize tvrdit, že je teoreticky koncepční, kde je třeba ohrazuje se proti judikatuře, autoři se nestydí prezentovat vlastní názory. Obsaženou látku staví do celkového kontextu, nezapomíná, že obchodní právo už není separovaným odvětvím, ale je pevnou součástí práva občanského a hrdě se k tomu hlásí. Díky tomu kniha přináší přesahy právě do, dejme tomu, závazkového práva a obecné části občana. Docent Kotásek navíc přináší přesah na kapitálový trh, což je ostatně u nás na fakultě oblíbené téma. Celkově lze přes jisté výhrady, charakterem spíše drobné, konstatovat, že se jedná o vysoce kvalitní text, který může ke studiu korporací reálně pomoci. Třebaže je nepokrývá plně a například pojednání o přeměnách i zde považuji za dost trapné. A to píši i po tom, co jsem byl nucen přes semestr tuhle mršku přečíst asi pětkrát.... celý text

Rozhodování Soudního dvora EU ve věcech příslušnosti: (Analýza rozhodnutí dle nařízení Brusel Ibis) 2014, Naděžda Rozehnalová

Ano, tohle je dobré. Jestli existuje nějaký zdroj informací, který byl reálně užitečný při studiu MPS (s vědomím, že mé finální výsledky v tomto předmětu rozhodně nebyly oslnivé), je to tato publikace – online zdarma dostupná na stránkách fakulty. Jedná se o velice rozsáhlý text, který se zaobírá dohromady polovinou nařízení Brusel I Bis Pro nějakých 25 článků je zde předkládána judikatura na rozsahu 500 stran s tím, že zbytek nařízení (tedy mj. otázky týkající se uznání rozhodnutí) je upravena v obdobné, poněkud kratší, publikaci. Vzhledem k rozsahu nepřekvapí, že je to pro studenta snad až příliš rozsáhlé. Obsahuje všechny významné judikáty (namátkou, LTU vs. Eurocontrol, Gruber, eDate, Fiona Shevill a mnohá další, která student prostě nakonec musí znát zpaměti), ale i některé (velké množství) dosti tuctových, které člověk vezme na vědomí a zase rychle zapomene. Jsou podány pomocí právní věty, výboru z odůvodnění a autorova hodnocení – sem tam doplněné o stanovisko generálního advokáta (ta ostatně stejně bývají nejlépe odůvodněná a stojí za to je číst – viz například případ Inkreal). Dohromady to tedy celé číst netřeba (ač to neuškodí), něco se zase hodí doplnit z mimoběžných zdrojů, publikace už přecejen má nějaký ten rok. A když na to budete mít čas, určitě vám pomůže. I zde je třeba vyrovnat se s některými problémy. Jednak s tím, že literární úroveň SDEU není kdovíjaká a autoři tomu mnohdy nepomáhají. Jejich komentáře jsou občas dosti nenápadité a vlastně plytké (pro mnohost předložených rozhodnutí, ke kterým vlastně dohromady není moc co říct) a nečte se to vždy lehce. Výhody ze čtení plynoucí však myslím vítězí nad těmito drobnými nesnázemi.... celý text

Úvod do mezinárodního práva soukromého 2017, Naděžda Rozehnalová

Upřímně jsem překvapen, nemám sem co psát. Vše podstatné velice výstižně vystihnula níže komentující Magdaléna. Mohu jen znovu shrnout, snad s drobnými glosami. Vážím si všech učitelů, kteří se na výuce tohoto předmětu účastní a kteří jsou zároveň autory (bezezbytku) této publikace, mimochodem, dnes to již není profesorka a tři doktoři, ale profesorka a tři docenti. Přeci ale nemohu uštěpačné poznámky zcela zamlčet. Při první přednášce profesorky Rozehnalové, která mimochodem přednáší skvěle, když už si člověk zvykne, dozví se o sobě studenti, že již ze středních škol odcházejí plně neschopni stylizovat text, ba psát vůbec. Jejich gramatika, syntax, any stylistika nestojí vůbec za nic, neumí přemýšlet, ani své intelektuální výplody sdělovat. Pak si otevřete jejich učebnici a narazíte na kapitolu pojmenovanou "mezioblastní, mezipersonální a intertemporální kolize" a nezbývá vám, než se zasmát. K tomu je třeba si připustit – nejméně polovina té učebnice je v zásadě nečitelná. Nelze zkrátka vylovit z daného textu jakoukoliv solidní myšlenku, nebo je to při nejmenším velice komplikované. A není to tím, že by tam nebyla – je to tím, že se to nedá číst a autoři nejsou zkrátka schopni nic vysvětlit. Přičemž, a to je zajímavé, v jejich živém podání tato výtka neplatí. Strašně zajímavé. Dalším bodem, který Magda velice správně zmínila, je problematika rozštěpení materie do dvou knih. I já to považuji za velice nešťastné. Látka obou z nich působí kuse, neprecizně, hemží se to v textu neustálými a zcela zbytečnými odkazy na druhou publikaci a upřímně, smysl tohoto pojetí zkrátka nechápu. Z čistě estetického hlediska mi pak vadí, že obě učebnice jsou nakladatelstvím jinak provedeny. Nepovažuji tuto koncepci za správnou, jediné k čemu vede je nepřehlednost a složitost již tak složité látky. Složité látky se týká poslední exkulpativní poznámka. Nemohu vám tuto učebnici s klidem doporučit, ani naopak zapovědět, coby špatnou. Nejen proto, že látce nerozumím ani zdaleka dost na to, abych toto mohl posoudit, ale také proto, že jsem nečetl (krom občasných náhledů do té Kučerovy, když už bylo nejhůř) žádnou jinou. Proto se musím spokojit s výše podanými poznámkami snad s tím dodatkem, že s trochou snahy a trpělivosti je možné látku z této pojmou a pochopit a vlastně je to nakonec i docela zajímavé čtení. Pozn. Výše podaný text napsal jsem ještě před průběhem druhého semestru tohoto předmětu a před druhým, respektive i třetím dočtení. Závar po půl roce? Když tomu dáte čas, ono to za to docela stojí. Některé instituty (předběžná otázka, adaptace, ale i kvalifikace) zůstávají nadále vlastně nečitelnými a tak vlastně špatně podanými. Ale ono to nepramení jen ze nedostatečnosti autorství – ona to má na svědomí hlavně sama látka. Dohromady ale ten text obsahuje světlé chvilky a při trpělivosti je jistě nápomocný.... celý text

Mezinárodní právo soukromé Evropské unie 2018, Naděžda Rozehnalová

Další publikace k níž mám poměrně ambivalentní vztah. Prvně jsem ji vyloženě neměl rád. Postupně ale, když jsem ní trávil více a více času, začala se mi vcelku líbit. Takto, než začnete pozitivně či negativně hodnotit tuto učebnici, je vhodné se zamyslet nad látkou v ní upravenou. Zezačátku se totiž učebnice zdá až nechutně složitá, nepochopitelná a místy prázdná. No jo, jenže jaké je MPS? No je takové trochu složité (je to ostatně zcela unikátní právní odvětví), takové trochu nepochopitelné a takové trochu prázdné (vzhledem k mase evropské úpravy, která ovšem nebyla projudikována v každém aspektu a k autonomní interpretaci tohoto práva). No a je to samozřejmě smutné! Ale nemůže za to učebnice. Nakonec vlastně musím říct, že co se sdělit dalo, sděleno bylo. Učebnice je komplexní (třebaže vydělení obecné části MPS do samostatné knihy nadále považuji za chybné) a relativně obsáhlá. To samozřejmě pokud jde o úpravu Římu I, Římu II a Bruselu I Bis – ostatní části jsou pokryty spíše v rozsahu základního přehledu. Na straně druhé plat také to, že čas plyne, kniha se s časem nemění. Ano, ano, snažím se naznačit, že už je krapet zastaralá. Brusel II Ter? Ne, stále Brusel II Bis. Absentuje revoluční rozhodnutí Inkreal vs Dúha reality a další. Tento problém by nicméně měl být vyřešen novým vydáním na sklonku tohoto roku. Zásadní výtku lze vznést jednak na adresu stylistických schopností autorstva, druhou na celkovou redakci knihy. Co mělo být sděleno, bylo sděleno. CO se dalo pochopit, bylo nakonec pochopeno. Ale že by to autorstvo usnadňovalo, to tedy ne. Ani jeden z nich nemá přílišné stylistické nadání, bývá to jen horší, lepší ne. (Hledat zápory v jejich větách je kouzelné). Problém s faktickou užitečností publikace je také nakladatelství, které naprosto nezvládlo (nezvládá) grafickou úpravu textu, člení jej naprosto zběsile a nepochopitelně. Jednotlivé části nejsou dost oddělené, text splývá, témata jsou přinejmenším vizuálně velice nepřehledná. Upřímně bych autorům doporučil přejít spíše k nakladatelství C. H. Beck – tam si s textem vyhrát dokáží. No takže tak. Já vám nevím... Myslím, že to za přečtení stojí a vlastně to ve výsledku není špatná kniha. No ale rozhodně pro ní potřebujete trpělivost.... celý text

Právo sociálního zabezpečení 2023, Petr Hůrka

A víte, že jsem si prvních pár stran dokonce naivně myslel, že to bude dobré? To jsou věci, že? No, není. Je to dosti špatné. Nedávno jsem psal velice zlý a nepěkný komentář k učebnici exekucí a insolvencí, ve kterém jsem mimo jiné zmiňoval jeden důležitý bod. Učebnice by měla být schopna čtenáři předat informace tak, aby tento transfer probíhal plynuleji a rychleji, než by probíhal, kdyby se člověk učil ze zákona. Jinak řečeno, profesoři, docenti a doktoři práva odborní v dané právní oblasti, měli by být schopnější předat obsah tohoto odvětví snáze než banda podfinancovaných zaměstnanců ministerstva, kteří se nadto musí řídit legislativními pravidly vlády, buď jim bůh milostiv. To je, myslím, úplně minimální standard, jehož dodržení by mělo být podmínkou vydání publikace. Podařilo se to zde? Ne. Tahle kniha je tak špatně napsaná, a nedělám si srandu, že jsem si otevíral zákon, abych pochopil, co to v ní vlastně ty lidi píšou. A ne, zákony práva sociálního zabezpečení rozhodně, ale rozhodně nejsou dobře napsané. Špatností úpravy je to srovnatelné s Insolvenčním zákonem – a to je hodně špatné. Přesto však bylo jednodušší číst zákon, než tuhle knížku. Neplatí však, že zde nejsou výjimky. Viz níže. Neschopnost podat informace se tu ještě spojila s nedobrou stylistikou – většina kapitol se vážně nedá číst. Uznávám, autoři tuto svou superschopnost ukázali na Pracovním právu, zde v tomto trendu pokračují. Pozor, abych byl spravedlivý, jsou tu světlejší až světlé výjimky. Třeba kapitola doktora Smejkala o státní sociální podpoře byla k mému překvapení vysloveně dobrá a bavilo mě ji číst. Zbytek? Tu horší, tu lepší, průměrem se však kvalita držela velice při zemi. Přidejme k tomu další deficit – učebnice by pro vyučovaný předmět měla být nejkomplexnějším podáním látky. No, není. Dovedete si jistě představit hloubku propracovanosti, má-li oblast sociální pomoci, upravená ve třech velkých zákonech a mnoha dalších předpisech, necelých třicet stran v učebnici. Přednášky (tu a tam dokonce prezentace z přednášek!) přinášely informace v učebnici neobsažené, což učebnici činí bezcennou. Tak se mi tu poprvé (vlastně podruhé, už se mi to stalo u pracka) v mém studiu stalo něco podivného – musel jsem uznat, že Praha je lepší. Já vím, je to šokující! Ale vezmu-li učebnici sociálního zabezpečení od profesorky Koldinské a kolektivu a porovnám ji s tímhle kusem, Pražská jednoznačně vychází lépe. Ty části, do kterých jsem nakoukl, jsou mnohem názornější, snáze přístupné a celá učebnice je ale podstatným způsobem obsáhlejší. Při druhém "zkouškovém" přečtení, chtěl jsem se nad touto učebnicí slitovat. Vlastně se mi už zase tak tragická nezdála. Pak jsem si ale uvědomil – a ejhle, ty už jsi se to, blbečku, naučil ze zákona a proto teď lépe chápeš učebnici... Uvědomujete si, jak je to absurdní?... celý text

Obchodní smlouvy. Závazky v podnikání 2015, Josef Bejček

Lze-li o této publikaci něco s klidem říct, je to nejlepší učebnice závazků v našem prostředí. Což je vlastně dost smutné, vzhledem k její relativně úzké profilaci na obor, který stricto sensu neexistuje, že ano... Je to nicméně tak. Na její přípravě se podíleli špičkoví odborníci, kteří o obchodním právu v téhle republice vědí nejvíce, navíc s vhledem do zahraničních úprav a expertízou v jiných oborech. Sám profesor Bejček a jeho univerzální přehled o... právu, když už jsme u toho.... by stačil, zde vedle něj ale stojí mnozí další. Obsahem je kniha velice poutavá. Vedle poměrně zajímavých teoretických úvah a kritik de lege ferenda přináší hlavní devizu učebnice – je praktická. Dává čtenáři možné náhledy na kontraktaci, nejde jí o vymezení de lege lata úpravy, ale o poučení čtenáře jak nejlépe se smlouvami pracovat. V tom je unikátní. Navíc je věcně správná (většinou, nuance člověk vždy najde), což by samo stačilo k prominentnímu místu ve světě závazkové literatury u nás. Jistě, dokonalá není, to zase ne. Jednak už je staršího data, proto nereflektuje některé novely, absentuje některá významná judikatura, hlavně ale není dostatečně vyčerpávající. Ano, zní to zvláštně při rozsahu 500 stran, ale je to tak. Některé právní instituty rozhodně nedostaly potřebné množství prostoru. Způsoby zániku závazku, následky jejich porušení, hardship, ale i v některých smluvních typech není úprava dostatečná (dovedu si představit například rozšíření smlouvy o díla o detaily k implicitní akceptaci změny ceny určené odhadem). To vše by nicméně mělo být vyřešeno druhým vydáním, které se chystá vyjít již v několika málo měsících – profesor Bejček mi sdělil něco o červenci, jestli si správně pamatuji. Všechny tyto drobné neduhy by tak měly odvanout. Takže shrnuto, jistě, je to jen učebnice, nemůže obsáhnout všechno, co by náročný čtenář snad chtěl. Ale svůj úkol plní naprosto skvěle a vlastně patří opravdu k tomu nejlepšímu z učebnic u nás. A nové vydání by to snad mělo ještě zlepšit.... celý text

Obecné správní právo 2019, Vladimír Sládeček

Mezinárodní právo soukromé Evropské unie 2018, Naděžda Rozehnalová

Další publikace k níž mám poměrně ambivalentní vztah. Prvně jsem ji vyloženě neměl rád. Postupně ale, když jsem ní trávil více a více času, začala se mi vcelku líbit. Takto, než začnete pozitivně či negativně hodnotit tuto učebnici, je vhodné se zamyslet nad látkou v ní upravenou. Zezačátku se totiž učebnice zdá až nechutně složitá, nepochopitelná a místy prázdná. No jo, jenže jaké je MPS? No je takové trochu složité (je to ostatně zcela unikátní právní odvětví), takové trochu nepochopitelné a takové trochu prázdné (vzhledem k mase evropské úpravy, která ovšem nebyla projudikována v každém aspektu a k autonomní interpretaci tohoto práva). No a je to samozřejmě smutné! Ale nemůže za to učebnice. Nakonec vlastně musím říct, že co se sdělit dalo, sděleno bylo. Učebnice je komplexní (třebaže vydělení obecné části MPS do samostatné knihy nadále považuji za chybné) a relativně obsáhlá. To samozřejmě pokud jde o úpravu Římu I, Římu II a Bruselu I Bis – ostatní části jsou pokryty spíše v rozsahu základního přehledu. Na straně druhé plat také to, že čas plyne, kniha se s časem nemění. Ano, ano, snažím se naznačit, že už je krapet zastaralá. Brusel II Ter? Ne, stále Brusel II Bis. Absentuje revoluční rozhodnutí Inkreal vs Dúha reality a další. Tento problém by nicméně měl být vyřešen novým vydáním na sklonku tohoto roku. Zásadní výtku lze vznést jednak na adresu stylistických schopností autorstva, druhou na celkovou redakci knihy. Co mělo být sděleno, bylo sděleno. CO se dalo pochopit, bylo nakonec pochopeno. Ale že by to autorstvo usnadňovalo, to tedy ne. Ani jeden z nich nemá přílišné stylistické nadání, bývá to jen horší, lepší ne. (Hledat zápory v jejich větách je kouzelné). Problém s faktickou užitečností publikace je také nakladatelství, které naprosto nezvládlo (nezvládá) grafickou úpravu textu, člení jej naprosto zběsile a nepochopitelně. Jednotlivé části nejsou dost oddělené, text splývá, témata jsou přinejmenším vizuálně velice nepřehledná. Upřímně bych autorům doporučil přejít spíše k nakladatelství C. H. Beck – tam si s textem vyhrát dokáží. No takže tak. Já vám nevím... Myslím, že to za přečtení stojí a vlastně to ve výsledku není špatná kniha. No ale rozhodně pro ní potřebujete trpělivost.... celý text

Správní právo: Obecná část 2024, Petr Průcha

Víte, jak jsem tenhle semestr trpěl? Vemte si to, insolvence a exekuce? Bez čitelné učebnice. Pro sociální zabezpečení předepsaná hrozná učebnice. Pro trestní právo nečitelná (byt kvalitní) učebnice, na obchod zastaralá učebnice... Oni mi prostě nemohli dopřát trochu radosti, prostě nemohli! Alespoň s tou správou, kurňa fix... Takže ne, z toho úvodu správně chápete, není to dobrá učebnice. Já vážně doufal, já věřil a já byl zase zklamán. Nelze snad napsat, že by profesor Průcha nedisponoval jistým stylistickým umem (ač kdovíjaké to také není), nelze snad ani napsat, že by věci nepodávala jasně. Ale to je tak trochu problém – ona podává jasně prázdnotu. Jako vy chápete, co je vám sdělováno, ale chce se vám zároveň plakat, protože chápete prima facie to, že jste zase zabili pár chvil svého života ale jakože úplně zbytečně. Uvedu jen pár příkladů, z nich by snad mělo být s průzračnou jasností zřejmé co míním slovy výše podanými: Úvodní kapitoly představují něco jako převyprávěnou teorii práva (opakovaně jsem kolegům a kolegyním spolustudujícím říkal, že pokud si pamatují alespoň něco málo z teorie práva, tohle zvládnou i když se nebudou učit – ani jeden z nich test neopakoval) – budiž, je to hloupé, ale dohromady neškodné. Autorovi toto však nestačilo, tak udělal jednu naprosto děsivou věc. Začal pojednávat o odvětvotvorných kritériích. Při troše péče oboru věnované byste měli pochopit už v prvém ročníku (rozhodně ne třetím!), že odvětví práva jsou jen jakousi pedagogickou pomůckou, která má studentům látku jaksi uzavřít, aby neutíkali kam utíkat nemusí. Právo je živý a komplexní systém, jehož jednotlivé části od sebe nelze oddělovat, jako nelze právo celkem oddělovat od jiných humanitních disciplín. O to se zde profesor Průcha (a bohužel i seminarizující) pokouší v poněkud směšné snaze oddělit od sebe právní odvětví pravidly jako "společenský zájem na jeho existenci" – což je samozřejmě úplně zbytečné, prakticky neužitečné a celkově vadné. Dále se profesor Průcha pokouší vymezit pojem správní úřad. Jak? To se nasmějete. Ponejprve zavádí následující zkratku: "správní orgány úředního typu (správní úřad)", následuje definice: "V právně teoretickém, či jinak vyjádřeno v tzv. doktrinálním, slova smyslu se správním úřadem zpravidla rozumí správní orgán jako orgán veřejné správy, který je svým postavením a posláním koncipován jako správní orgán tzv. úředního typu.". Čili, orgán je úřední, je-li úřední. Ano, vskutku komplexní a komplikovaná definice hodná úrovně akadémie. S potřebou využití slov jako je "doktrinální", "koncipován", či "postavením a posláním", abyste Petersonovsky použili víc slov, než abyste na první přečtení pochopili, že je to hovadina. Poslední ukázkou nechť je autorovo pojednání o ústředních orgánech státní správy. Autor uvádí: "Jako orgány podřízení vládě plní úkoly stanovené v zákonech a jiných obecně závazných právních předpisech, a navíc se ve veškeré své činnosti řídí ústavními zákony, stejně jako usneseními vlády." Čili co, orgán vázaný zásadou enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí je vázán dokonce i Ústavou? Jak fascinující a šokující. Dokonce zákonem? No to je překvápko. A jinými závaznými předpisy? Já bych si nevšiml. Konečně jako zábavnou kratochvíli bych laskavému čtenáři doporučil vzít si strany 154-160 této publikace a k nim kompetenční zákon a pokusit se najít deset rozdílů. Nenajde, pravda, jelikož je to text slovo ke slovu okopírovaný. Jediným rozdílem je neoznačení paragrafů a odstavců zákona. Takže zákon je vlastně čitelnější.... celý text

Kanonické právo: dějiny pramenů, teorie, platné právo 2011, Ignác Antonín Hrdina

Po čase (a úspěšně složeném předmětu Kanonické právo, při jehož studiu jsem knihu opět přečetl), pouhý krátký dodatek. Platí nadále, že je to naprosto vynikající kniha, snad někde zbytečně krátká. Přišlo však drobné překvapení. Rádi bychom si jistě mysleli, že mnohosetletá disciplína napojená na prakticky petrifikovanou instituci nebude podléhat častým změnám. Prdlajs. Kniha je obsahově v některých pasážích poněkud zastaralá. Jistou reformou prošlo například právo trestní (ukládání majetkových trestů), právo procesní a hlavně v roce 2022 Papež František (jehož styl legislativy profesor vyučující mě daný předmět pojemenoval jako "přinášející větší chaos") konstitucí Praedicate evangelium změnil organizaci Římské kurie. Nemáme již tedy například kongregace, ale dikasteria a podobně. Je tedy vhodné při čtení věnovat těmto detailům pozornost.... celý text

Právo sociálního zabezpečení 2023, Petr Hůrka

A víte, že jsem si prvních pár stran dokonce naivně myslel, že to bude dobré? To jsou věci, že? No, není. Je to dosti špatné. Nedávno jsem psal velice zlý a nepěkný komentář k učebnici exekucí a insolvencí, ve kterém jsem mimo jiné zmiňoval jeden důležitý bod. Učebnice by měla být schopna čtenáři předat informace tak, aby tento transfer probíhal plynuleji a rychleji, než by probíhal, kdyby se člověk učil ze zákona. Jinak řečeno, profesoři, docenti a doktoři práva odborní v dané právní oblasti, měli by být schopnější předat obsah tohoto odvětví snáze než banda podfinancovaných zaměstnanců ministerstva, kteří se nadto musí řídit legislativními pravidly vlády, buď jim bůh milostiv. To je, myslím, úplně minimální standard, jehož dodržení by mělo být podmínkou vydání publikace. Podařilo se to zde? Ne. Tahle kniha je tak špatně napsaná, a nedělám si srandu, že jsem si otevíral zákon, abych pochopil, co to v ní vlastně ty lidi píšou. A ne, zákony práva sociálního zabezpečení rozhodně, ale rozhodně nejsou dobře napsané. Špatností úpravy je to srovnatelné s Insolvenčním zákonem – a to je hodně špatné. Přesto však bylo jednodušší číst zákon, než tuhle knížku. Neplatí však, že zde nejsou výjimky. Viz níže. Neschopnost podat informace se tu ještě spojila s nedobrou stylistikou – většina kapitol se vážně nedá číst. Uznávám, autoři tuto svou superschopnost ukázali na Pracovním právu, zde v tomto trendu pokračují. Pozor, abych byl spravedlivý, jsou tu světlejší až světlé výjimky. Třeba kapitola doktora Smejkala o státní sociální podpoře byla k mému překvapení vysloveně dobrá a bavilo mě ji číst. Zbytek? Tu horší, tu lepší, průměrem se však kvalita držela velice při zemi. Přidejme k tomu další deficit – učebnice by pro vyučovaný předmět měla být nejkomplexnějším podáním látky. No, není. Dovedete si jistě představit hloubku propracovanosti, má-li oblast sociální pomoci, upravená ve třech velkých zákonech a mnoha dalších předpisech, necelých třicet stran v učebnici. Přednášky (tu a tam dokonce prezentace z přednášek!) přinášely informace v učebnici neobsažené, což učebnici činí bezcennou. Tak se mi tu poprvé (vlastně podruhé, už se mi to stalo u pracka) v mém studiu stalo něco podivného – musel jsem uznat, že Praha je lepší. Já vím, je to šokující! Ale vezmu-li učebnici sociálního zabezpečení od profesorky Koldinské a kolektivu a porovnám ji s tímhle kusem, Pražská jednoznačně vychází lépe. Ty části, do kterých jsem nakoukl, jsou mnohem názornější, snáze přístupné a celá učebnice je ale podstatným způsobem obsáhlejší. Při druhém "zkouškovém" přečtení, chtěl jsem se nad touto učebnicí slitovat. Vlastně se mi už zase tak tragická nezdála. Pak jsem si ale uvědomil – a ejhle, ty už jsi se to, blbečku, naučil ze zákona a proto teď lépe chápeš učebnici... Uvědomujete si, jak je to absurdní?... celý text

Praktikum práva sociálního zabezpečení 2024, Jana Komendová

Takhle... upřímně si nejsem jistý, zda si tahle knížečka zaslouží být v černých číslech. Fakt nevím. Upřímně přiznávám, že prostě nemám ten obor rád. Navíc nemám rád samotný koncept praktik. Na právech podle mě nemlže být nic větším plýtváním papírem – sakra, když se chceme podívat na reálné případy, podíváme se na judikaturu. O to víc tohle nemám rád, že bylo předepsané jako povinné uprostřed semestru potom, co nám byly jiné příklady zadávány skrz interaktivní osnovu. Takový tah na studenta přirozeně působí jako tahání peněz. Pokud jde o jeho kvality – utekly mi. Podivejte se, ono to je asi fakt tím, že nemám rád praktika, ale... Kurňa tohle je tak hloupé... Ale dobře, popořadě. Struktura jednotlivých kapitol je v zásadě taková, že máte úvodem nadefinovat patřičnou oblast sociálního zabezpečení (což opíšete v učebnici, tady jsme ještě OK), potom nadefinovat obsažené pojmy (to opíšete z definičních ustanovení zákona, taky OK, připadáte si při tom jak dementi, ale to nevadí – od toho sociální právo zjevně je) a potom jste dotázáni na příklady, které nemají řešení v učebnici, která má být pro její řešení zdrojem, a tak jako idioti hledáte v chaosu zákonů (nejhorší to jednoznačně bylo v případě VZP), dokud nenajdete odpověď, kterou si nemáte jak ověřit, protože tahle knížečka řešení neobsahuje. To všechno navíc graficky zpracováno tak, že na definici pojmu "společně posuzované osoby", což uděláte odkazem na zákon, protože se vám to už nechce potřetí opisovat, máte stejně množství prostoru, jako na otázky k rozsáhlým příkladům. Mimochodem, to místo... Grafická úprava knihy zajistila, že má dvojnásob stran, než by musela mít, polovina jsou prázdné stránky, asi aby se to mohlo dráž prodávat. Vážně, nebylo by lepší vzít si k tomu prostě sešit? Ale co už. Musím k tomu přidat imbecilní "práci s judikaturou", což vypadá tak, že si máte sami najít celý judikát, ten celý přečíst, a segmentovaně ho přepsat do téhle ptákoviny. To je úplně k ničemu ("Dobrý den, jsem student čtvrtého ročníku právnické fakulty a ještě jsem se nenaučil pracovat s judikaturou, mohli byste mě to naučit tím nejhloupějším možným způsobem?" To se asi nestane, že ne... Doslova každý, komu je to praktikum určeno, už s judikaturou umí pracovat a každý to dělá trochu jinak! Tohle je pedagogicky i prakticky prostě hovadina!), nepředává to žádnou hodnotu a doslova nikomu to nepomůže – a přitom by to mohla být deviza praktika, kdyby, dejme tomu jako praktikum korporací z naší fakulty, dávala studentovi přehled judikatury k jednotlivým tématům a nudila ho reálně pomocí ní řešit jednotlivé úkoly! Ale ne, autoři ro prostě museli udělat hloupě – a zároveň tak, aby to dalo pro ně samotné co nejmíň práce. K tomu můžeme přihodit některé idiotské otázky, typu "Jak se... změnilo oproti loňskému roku?", což praktikum činí aktuálním přesně na rok (gratuluji) a z autorů činí nekompetentní bandu (gratuluji na druhou). Já fakt nevím... tohle je tak strašně zbytečná věc...... celý text

Sekáč (limitovaná sběratelská edice) 2021, Terry Pratchett

Nevím, čím to je, ke knihám, které mám doopravdy rád, se mi strašně těžce píší komentáře. Tuhle knížku miluju. Miloval jsem ji už když jsem ji před lety četl poprvé a miluji ji stále. Pratchett patří k nejlepším autorům, s kterými jsem měl tu šanci přijít do styku. Čtu "klasickou" literaturu a mám ji upřímně rád, ale vybrat si, zda do konce života číst Dostojevského nebo Pratchetta, ke svému vlastnímu překvapením volím Pratchetta. Proč? Ona je to samozřejmě ohromná sranda. Ale to by patrně nestačilo. Co je důležitější, ono to je strašně hluboké. Vezmeme-li si většinu literárních kusů, jsou-li na nízké úrovni, prostě vypráví příběhy (hůř či lépe), hodnotná literatura přihazuje k příběhu něco navíc, téma, které člověka obohatí, takříkajíc „něco k zamyšlení“. Nu a pak je tu ještě jiný druh literatury. Ten nedává „něco“ k zamyšlení, tem tematizuje množství hlubokých otázek a skutečně čtenáře nenásilně vede z zamyšlení. Takový je Pratchett – jistě, nedělá to v skrytu umělecké formy kryptického charakteru, nenutí vás hloubat nad množinou interpretací, je svým způsobem přímočarý. Ale díky humoru a jisté vypravěčské jemnosti je tak hladký, je tak... přístupný, že dokáže sehrát významnější úlohu v životě člověka, než leckterý kryptický text. Tak se podívejme na Sekáče. To je takový balík témat, že je až nelehké je vyjmenovat. Nu tak hle, máme tu reflexi smrti, její podstaty, jejích druhů, jejích odlesků v míře, která se může rovnat příběhu knížete Myškina. Máme tu střídání generací, odosobnění práce, nahrazení klasického moderním – Hemingway by se mohl stydět. Jeho stařeček zápasící prutem s mořskou bestií není ničím oproti Smrťovi, který popravuje stéblo po stéblu. Máme zde obavu, strašlivou obavu, z industrializace, která se může poměřovat tísni Heideggera a mnohých dalších. Máme tu téma sebepoznání, pochopení vlastního já, vlastního těla, vlastí mysli a vlastní sociální role, dokonce poznání vlastního místa v ekosystému světa a dějin. To jsou tak těžká a tak hutná témata, že je lze stěží obsáhnout, skoro nemožné zdá se to u díla populárního, fantastického a na první pohled odlehčeného. Ale Pretchett zde nekončí. Je schopen řádkem, větičkou, rozkmitat struny ještě hlouběji položené, temné a nepřístupné. Struny "tyrana života", struny konce vesmírů, ve kterých Velký přivolavač, Smrt vesmírů, Začátek a konec času vzpomíná na dobu, kdy se to všechno stane znovu. Však to je ohromující, uznejte...... celý text

Civilní proces: Řízení exekuční, insolvenční a podle části páté OSŘ 2016, Renáta Šínová

Chjo, tak ještě jednou... V případě sporného procesu člověk stál ještě před nedávnem před volbou poměrně komplikovanou. Brát Prahu, nebo Olomouc? Která z nich je kvalitnější, která vykazuje více dobrých stránek? Jako kdovíjaká není ani jedna, ale přeci to byla racionální volba mezi poměrně kvalitním a trochu kvalitnější (posléze přišel Lavický a tuhle volbu eliminoval, není o čem přemýšlet, jeho kvality jsou nesouměřitelné). V exekucích a insolvencích je problém jiný. Člověk stojí před hodem mincí, protože si může vybrat hroznou, nebo hroznou učebnici. Ani o jedné nelze říct, že by byla dobrá. Ačkoliv důvody jsou možná trochu odlišné a podle vašich preferencí se tu jistá diferenciace načrtnout dá. Předně, ten rozdíl není patrný v insolvenci. Ta je úplně ničemně pojednána v obou případech. Jedná se o teoreticky chabě podanou látku, odvyprávěnou po paragrafech aniž by řešila ta která učebnice jakékoliv reálné problémy daného oboru. V tomto smyslu zde valný rozdíl není – Praha je však alespoň aktuální, to Olomouc není a je proto ještě méně užitečná. Na straně druhé v okruhu exekucí se mi teoretické zázemí Olomouce zdá mnohem hlubší, koncepty lépe podané a vůbec se mi zdá, že si z ní člověk může odnést ucelenější a kritičtější pohled na daný obor, I zde kniha poměrně dost ztrácí v oblasti aktuálnosti, ale teoretická pevnost to přeci jenom dohání a měl-li bych si vybrat kterou z těchto dvou alternativ vybrat, beru Olomouc. Ovšem kdybych musel. Kdybych nemusel, volím jiné, alternativní zdroje. To je ovšem problém. Ono jich moc není. Plzeň netřeba komentovat a Brno se také nemá čím chlubit. Doslova. Protože ještě žádnou učebnici nevyprodukovalo. Ačkoliv se na tom podle mých zdrojů s jistou opatrností pracuje. Existují tu jiné publikace, třeba ta Tripesova, ale ta je tak stará, že už de lege lata úpravu vlastně neodráží. Student tak je opravdu v exekucích a insolvencích bit. Jak pak musí vypadat praxe, že? Nu, každopádně vám tato, ani ta Pražská učebnice, se vzděláním v dané oblasti nepomohou. Neztrácejte s nimi zbytečně čas.... celý text

Civilní právo procesní. Díl druhý, Řízení vykonávací, řízení insolvenční 2022, Alena Winterová

Ano, ano, kopat do dobře hodnocených knih, to je moje oblíbená kratochvíle. Podivejte, já uznávám, že je komplikované rozhodnout, co dělá dobrou knihu dobou knihou, respektive jaká specifika má naplňovat učebnice, aby byla hodnocena jako dobrá. Je to jistě otázka poměrně složité diskuse, kterou sám se sebou i se svými vyučujícími delší dobu vedu. Asi je to do značné míry věc strašně subjektivní. Jak ale jako dobrou hodnotit knihu, kde se mi prostě nedaří najít takové kritérium, ve kterém by alespoň trochu excelovala? Tak se na to podívejme. Učebnice by patrně měla (v oblasti práva) být schopna předat studentovi dvě věci: - A1) Teoretické zázemí - A2) Přehledné podání de lege lata úpravy Nu a v případě, že se má jednat o učebnici kvalitní, měla by dále disponovat: - B1) Kritickým zhodnocením aktuální úpravy - B2) Podáním návrhů de lege ferenda V oblasti soukromého práva procesního takovou kvalitou disponuje například první díl série učebnic docenta Lavického. Podívejme se na tuto učebnici. Půjdeme samozřejmě od nároků vyšších k těm níže postaveným. Ad B1) Učebnice není jen od tupého předání aktuální úpravy, která může být legislativně-technicky špatná, právně-politicky vadná a doktrinálně pomýlená. Naopak, je úkolem akademické obce a tedy autorů učebnic, potažmo tedy učebnic, tyto body vyzdvihnout a upozornit na ně. Měli bychom se například dočkat úvahy o tom, zda je vhodně nastavený průběh exekučních řízení, zda by exekutoři neměli mít širší pravomoci, zda není koncept milostivého léta nekoncepční. Zda není celé exekuční řízení zastaralé a vlastně tak trochu divné. Prosím, dočkáme se například úvahy nad nevhodností a dočasností dvojkolejné úpravy. To je ale tak nízká laťka, že leží na zemi. Nebo jsme pro ní dokonce vykopali do země rýhu. U insolvenčního řízení je také ledasco, co lze kritizovat. Například takovou první domněnku platební neschopnosti. Není zastaralá, neměli bychom ji přebudovat? Nic. Prázdno. Ad B2) Když už učebnice přináší kritiku, měla by také nastínit možné její řešení. Absentuje-li samotná kritika, nedočkáme se samozřejmě ani představy o jejím řešení. Zde podotýkám, tyto dva body jsou alespoň trochu přítomné v části prvé, týkající se exekucí. Tato část je obecně lépe napsaná a lze ji tak pro učení alespoň trochu využít. Neplatí to však pro insolvence. Ad A1) Teoretické zázemí postrádá nejen tento díl, ono nebylo nijak zvlášť přítomné ani v prvém dílu. Opat zde jde trochu vyzdvihnout první část, insolvence jsou i v této otázce zcela zanedbané. Jistě, i u exekucí bychom měli vyžadovat podstatně hlubší vymezení – měli bychom vyžadovat třeba pojednání o problematice automatických exekucí, která je ve veřejném prostotu přítomná, v případě této učebnice však musíme být rádi alespoň za pojednání o diferenciaci nalézacího a exekučního řízení prolamované například doktorem Svobodou. Ad A2) Nejproblematičtější bod. Pokud věc vůbec máme za učebnici označit, měla by být schopna předat nám předat látku systematicky a konzumovatelně – tj. tak, jak to sám zákon nezvládá. Učebnice musí být lepší než zákon, aby měla alespoň nějaký smysl. A právě to zde neplatí. Už u exekucí je to problém, naplno se to však projevuje u insolvence. Ta kniha nejenže nepředává věci jednodušeji než zákon, ona to dělá snad i zmateněji. Jedná se o převyprávění zákona víceméně jedna k jedné s tím, že je občas (občas!) jen změněna větná skladba. Něco takového je problém i u kvalitně napsaného zákona. Když se bavíme o zákoně jako je ten insolvenční, který je legislativně-technicky takřka katastrofální, jedná se o opravdový a nefalšovaný průser, který z knihy dělá cár papíru. V takovémto výše podaném provedení se mi kniha jeví jako naprosto zbytečná a její čtení se stává ztrátou času. Její koupě pak tragickým utrácením. Pokud máte možnost si ji v knihovně půjčit, neuděláte chybu podáváte-li se na exekuce. Insolvencím nevěnujte ani vteřinu života. Zákon posouží stejně. Je to katastrofa. Na straně druhé tím nechci tentokrát nijak zvlášť kritizovat autory. Ona je to látka obtížná a strašně proměnlivá. Pravdou je, že zde není text, který by látku podával lépe. Nu a nakrásně z učebnic tato strašlivost vychází snad nejlépe. Je totiž alespoň aktuální. Pokud vám ale mám něco doporučit, kašlete opravdu na její insolvenční část a šáhněte raději po beckovském komentáři od Sprinze. A ještě dodatek vzhledem k níže píšícímu Knihovníkovi. Prostě není pravda, že obsahuje veškeré informace, či snad informace nadstandardní. Stačí jeden alespoň trochu komplikovanější problém, abyste s knihou nevystačili. Zvláště pak bavíme-li se o oblasti práva insolvenčního, která je nadstandardně judikatorně obsáhlá. Čistě pro zábavu ještě jedna drobná poznámka - v závěru knihy se autorstvo dopouští úvah nad evropskými kontexty insolvenčního práva - neměli by. Učebnice je z roku 2022 a ignoruje přitom například takovou maličkost, že od... ehm ehm... 26. 6. 2017 bylo nahrazeno původní úpadkové nařízení nařízením zcela novým... Já vím, maličkost... Jistě...... celý text

Mužské právo. Jsou právní pravidla neutrální? 2020, Barbara Havelková

Dovoluji si zde výjimečně coby přečtenou označit knihu, kterou jsem nepřečetl celou. (Letos už podruhé, je mi stydno...) Nu a takto ji i okomentovat. Nemyslím si, že by to ostatně bylo nezbytné. Jsou knihy, které je třeba číst od počátku ke konci, sborníky tohoto druhu takové však nejsou. Přečtěte, co vás zajímá. Materiálu kniha nabízí víc než dost. A právě už pro tento fakt lze knihu označit za mimořádně užitečnou. Je to fascinující koncentrovaný zdroj materiálů k jednomu relativně úzkému tématu. To je tedy skutečně největší devizou knihy. Nejen rozsahem, ale obsahem opravdu působivě zdůrazňuje jsoucí a zcela neoddiskutovatelný problém, jehož morální rámce jsou po mém soudu neoddiskutovatelné. Odhaluje jej ve všech myslitelných polohách. Teorie, historie, sociologické a politologické aspekty, právní úprava de lege lata, pohled mezinárodněprávní a politický. Bezmála se nebojím říci, že řadit knihu do kategorie "právní" je skoro nepřesné. Je v té míře mezioborová, v jaké je to jen možné. A jistě, toho kterého z nás zajímají jiná témata a ano, já osobně bych ocenil hlubší důraz na teoretické vymezení problému feminismu, možná bych zmínil některé zajímavější teorie z něj vzešlé, snad bych s Kateřinou Šimáčkovou v čele očekával rozsáhlejší vhledy lidskoprávní v čistém slova smyslu, nemohu však dostat vše co chci, čtenářů je zde vícero. Otázka jednotlivých příspěvků musí zde zůstat zamlčena – je jich příliš mnoho, abych se jim mohl věnovat. Lze snad shrnout, že jsou vesměs kvalitní, třebaže stylistická i obsahová úroveň není rozhodně konzistentní. Takový už je ale úděl sborníků a monografií rozsáhlých autorských kolektivů. Lze snad pouze vyzdvihnout, že do knihy přispělo autorstvo renomované. Za všechny zmíním Zuzanu Vikarskou, či již zmíněnou Kateřinu Šimáčkovou, je mezi nimi ale i hvězda univerzitního prostředí, David Kosař. Kniha je svým způsobem aktivistická, má vést k veřejné debatě. V akademickém prostředí ostatně myslím měla vcelku velký ohlas (někteří starší profesoři ji dodnes nemohou zkousnout – a je to dobře, jen ať jim dá!), mohu si snad závěrem i já dovolit jistou poznámku. Feministická kritika je ve strašně komplikované situaci. Na straně jedné je to počátkem revoluční hnutí, které přineslo nový vítr do akademické obce a které stálo u počátku kritických studií. To je fakt, který dodává tomuto hnutí jistou prestiž. Na straně druhé značí rovněž nemalou komplikaci. Už je to staré, trochu se to okoukalo (třebaže problém nevymizel) a přišly další vlny kritiky, které mají zdánlivě „silnější“ morální nárok (Samozřejmě je to poněkud omezené a po mém soudu morálně ulepené uvažování – protože někdo trpí víc, znamená to, že tvoje utrpení je irelevantní? No ne, samozřejmě že ne. Ale je to strašně užitečný argumentační faul, který se snaží obejít podstatu problému a odvrhnout tak něco, co se mluvčímu nelíbí, coby irelevantní – takový zvrácený způsob uvažování předvedl i níže komentující Lesehest.), čímž pozici feminismu rádoby oslabují. Feminismus sám tak stojí a trochu se plácá, brzy se začne topit. Buď může strnout na místě a pojít na smrt, nebo se dát do pohybu coby integrační projekt, který pojme všechny alternativní proudy (black-studies, queer-studies a další) a zahájí tak další, snad již konečně úspěšné tažení. Uvidíme. Je-mi nicméně líto, že ani tato kniha se o podobnou integraci vlastně příliš nepokusila – čest výjimkám o počtu několika článků.... celý text

Sedmá funkce jazyka 2017, Laurent Binet

Od knihy jsem čekal strašně moc, nakonec jsem od ní dostal o něco méně. Stále však lze konstatovat, že se jedná o dobré porochňáníčko. Kniha je bohužel taková polovičatá. Není to Brown s jeho naprosto stupidním brakem, který si může přečíst každý, v němž v zásadě není mnoho k pochopení a který díky tomu fanatizuje davy. Není to Eco. Eco, který píše na straně jedné brilantní mix žánrů klidně v jednom románku, propojený napínavým, ale vcelku jednoduchým příběhem, pro který jej může číst takřka kdokoliv, který v sobě ovšem ukrývá naprosto precizní aluze, které je třeba hledat, prozkoumávat a které vám nakonec způsobí až nadpozemskou radost, když je najdete. Binet je mnohem údernější než Eco (a méně zábavný) a zároveň zbytečně komplikovaný na Browna. A ještě k tomu Ecovi Binet se stejně jako on rozhodl použít prostředí historických událostí. Proč ne. Ale Eco nepotřeboval historii měnit, aby dokázal co dokázal. Zatímco Eco vytváří metapříběh za historickým děním, Binet přetváří historické dění. Což je nejen méně sofistikované, ale i literární vcelku nezajímavé. Samozřejmě mám na mysli Derridův osud v knize. Já Derridu moc rád a toto mě mrzelo. Však by ani Sílu zákona nestačil napsat. Obecně vzato to ale není špatná kniha. Je asi fakt, že pokud vás nezajímá linguistic turn, netrápí vás postmoderní filosofie a poněkud skandalizující psaní o Foucaultovi (ač třeba reflektující realitu, to já nevím, je však v některých ohledech trochu přehnané), kniha vás zjevně nechytne. Její filozofující pasáže nejsou přehnaně složité, pochopit se v ní všechno dá, pokud se alespoň trochu snažíte. Ale pokud se snažit nechcete, parodie na akční detektivku s vražednými Bulhary, Japonce a Searly s nožíky na dopisy, přehnané sexuální scény (poměrně detailně popisující homosexuální styk, pravidelně se objevující orální sex a když si člověk ke konci knihy říká, že už dlouho nedošlo na anál, najednou se tam objeví Judith Butlerová (kterou znám jako šedesátnici) s připínacím dildem rajtující na jednom z hlavních hrdinů) a poměrně drsný konec (a úplný konec už vysloveně paroduje akční filmy) vás u knihy patrně neudrží. Já si však roztodivné narážky na nedávnou filosofickou scénu oněch slavných géniů (a leckdy současnou, Butlerová žije, Chomsky (v mírně diskreditující scéně se také objevil) a další všichni stále aktivní filosofové) a univerzitní prostředí, které se velice změnilo, ale něco zůstává. Nadto kniha obsahuje vcelku zajímavé politické pozadí, které celý test pěkně rámuje. Tedy, Eca jsem nedostal, ale zjevně jsem jedním ze čtenářů, na které autor mířil, proto jsem si knihu vlastně užil.... celý text