Petrush Petrush přečtené 327

☰ menu

Descartesův omyl

Descartesův omyl 2000, Antonio R. Damasio
1 z 5

Kniha je poměrně složitá a četla se mi těžko. Resp. některé pasáže jsou napsané srozumitelně a přístupně, ale většina byla těžko čitelná a část autorových myšlenek jsem zcela určitě nepochopila. Je škoda, že zabíhal tak moc do detailů jako např. anatomické popisy (vč. schémat neuronálních signálů a spojů) nebo citáty z literatury. V kontextu to podle mě nebylo zásadní a hlavní nit úvah by se dala držet výrazně snáz. Autor vychází z vědeckých výzkumů, odborných studií a publikací, ale v knize představuje především své hypotézy. Zajímavé byly např. úvahy o společenských konvencích v souvislosti s instinktivním chováním. Jednou ze základních myšlenek knihy je to, že bez schopnosti prožívat emoce se nelze úspěšně rozhodovat. A že mysl a tělo jsou neoddělitelně spjaty a že se ovlivňují navzájem. "Jsem skeptický vůči objektivitě a definitivnosti vědy. Především v neurobiologii nepovažuji výsledky, k nimž dospěla věda, za více než dočasné přibližné hodnoty, s nimiž se na chvíli potěšíme a které odhodíme, jakmile se objeví lepší vysvětlení." "...během našeho vývoje od dětství do dospělosti je uspořádání mozkových okruhů, které naše vyvíjející se tělo a jeho interakce se světem reprezentují, pravděpodobně závislé na činnostech, do nichž se organismus zapojí, a na činnosti vrozených bioregulačních okruhů, když na tyto činnosti reagují."... celý text


Sebeúcta u dětí

Sebeúcta u dětí 2018, Heinz-Peter Röhr
2 z 5

Kniha byla z velké části opakováním toho, co už zaznělo v knize Podminované dětství. Za základní pilíře sebeúcty autor považuje kladné odpovědi na otázky: Jsem vítaný? Jsem dostatečný? Získávám dostatek lásky a pozornosti? Pokud některá z těchto podmínek není splněna, používají lidé tzv. antiprogramy jako např. perfekcionismus, přizpůsobivost, necitelnost, šikanování, touhu po moci, penězích, úspěchu, závislost na jídle, počítačových hrách apod. Tyto antiprogramy ale ke zvýšení sebeúcty nikdy nevedou. Je potřeba si vybudovat nové programy jako např. Jsem vždy dostatečný. Všechno, co potřebuji, mám v sobě. Jsem v pořádku. apod. K tomu mohou dětem dopomoci rodiče, a to svým přístupem a především tím, že sami mají sebeúctu - tj. mají vyřešeny výše zmíněné podmínky (otázky) a mají v sobě správné programy, nikoli antiprogramy. Celá kniha by se dala shrnout jako jdete dětem příkladem, jste vzorem. Několik pasáží pro mě v knize bylo zajímavých a otevřelo mi nový pohled. I když to bylo jen pár věcí, za přečtení celé knihy mi to stálo. Celkově ji ale až tak vysoko nehodnotím. "Spokojenost může přijít jedině zevnitř, natrvalo k ní nikdy nedospějeme prostřednictvím vnějších věcí." "Mnoho dětí musí prožívat, že je takřka bez ustání někdo kritizuje, opravuje a napravuje. Neustále se dozvídají, že něco není dobře. Mnohé se proto naučí obrnit se krunýřem, takže se zdá, jako by se od nich všechny útoky odrážely. Krunýř má chránit jejich zranitelné nitro." "Aby se děti mohly naučit umění sebeúcty, potřebují někoho, kdo se sebeúctou sám žije."... celý text


Mýty ve vzdělávání (o škodlivosti některých zaběhaných představ o učení, škole a výchově a cestách, jak je překonat)

Mýty ve vzdělávání (o škodlivosti některých zaběhaných představ o učení, škole a výchově a cestách, jak je překonat) 2001, Jana Nováčková
4 z 5

Publikace je souborem článků, které autorka psala v letech 1998-1999. Teď máme rok 2023 a nutno konstatovat, že v tradičním školství se toho od té doby změnilo jen málo. Nejspíš proto, že mýty o vzdělávání jsou hluboce zakořeněné a - jak autorka na začátku knihy uvádí - výchova dětí a jejich vzdělávání jsou oblastmi, kam poznání proniká velmi obtížně. Autorka se věnuje přetrvávajícím mýtům ve vzdělávání a postupně se k nim v jednotlivých článcích vyjadřuje. Chtělo by to podle mě více citací a občas jsem se neztotožňovala se závěry či argumentací, ale celkově moc doporučuji k přečtení. Některé ze zmiňovaných mýtů: Děti nemohou ve škole dělat jen to, co je baví. Známka je pro dítě odměnou, jako je mzda odměnou za práci dospělého. Všechny děti se musí učit totéž. Hlavní je, aby učitel uměl dobře vyložit látku a udržel si ve třídě disciplínu. Díte se musí naučit poslouchat. Odpovědnosti dítě naučíme tím, že jsme důslední a neustále je kontrolujeme. Odměny a tresty jsou důležitými prostředky výchovy a vzdělávání. Škola musí představovat pro dítě určitý stres: připravuje je tak nejlépe na život, kde také bude muset čelit stresu. Ve škole by šlo ledacos změnit, kdyby bylo méně dětí ve třídách. "Děti ve škole nepotřebují zábavu a hru, jak se často mylně chápou alternativní přístupy: klíčem ke kvalitnímu učení je zejména smysluplnost, přiměřenost učiva a metod věku, vlastní aktivita dětí, spolupráce a pohoda." "Známkováním bereme učení jeho vlastní smysl, tj. vědomé, z vnitřní potřeby motivované osvojování informací a dovedností. Učení se tak degraduje na prostředek ke sběru dobrých známek či vyhnutí se známkám špatným." "Ačkoliv učitel by měl být především autoritou ve smyslu vyzrálé osobnosti, jeho působení ve třídě je především mocenské. Tradiční škola je na moci učitele přímo založená." K tématu zodpovědnost vs. poslušnost: "Dohlížením na plnění zadaných úkolů, k nimž se dítě nemá právo jakkoli vyjádřit, vychováváme především poslušnost. Platí to v rodině i ve škole." "Tresty a odměny jsou pouhou náhražkou tam, kde selháváme ve vytvoření podmínek pro fungování vnitřní motivace. Mnoho lidí si však přesto nedovede vzdělávání i výchovu bez trestů, odměn a pochval představit. Většina učitelů i rodičů stále věří v jejich pozitivní funkci. Není sporu o tom, že odměny a tresty přimějí člověka, aby něco udělal či neudělal. To nelze popřít. Mýtem je však víra v jejich dlouhodobý pozitivní účinek." "K zákonitostem odměn patří, že ubíjejí původní vnitřní motivaci a vytvářejí závislost na vnější motivaci." "Jádrem učitelské profese je vytvářet ty nejlepší podmínky pro to, aby se děti mohly, chtěly a uměly učit." "Pro dobrý psychický vývoj dítěte je důležité přijetí sebe sama jako dobrého hodnotného člověka. Jestliže začne dítě podmiňovat svou hodnotu důkazem, že jsem lepší než druzí, představuje to pro něho velké riziko. Jeho hodnota jako by spočívala mimo něj, závisí na kvalitách někoho jiného."... celý text


Milovat Jackie

Milovat Jackie 2019, Nora Roberts
3 z 5

Romantická oddychovka, od autorky takový slabší průměr.


Chirurg

Chirurg 2019, Petra Dvořáková
1 z 5

Ani po dočtení jsem nepochopila, co tím chtěla autorka říct, proč to vlastně psala, co to má čtenáři dát. A docela mě udivuje vysoké hodnocení (aktuálně 83 %). Ale kdo vyhledává knížky z lékařského prostředí, vulgarismy a pražskej dialekt, ten by mohl být spokojený.... celý text


Sto roků samoty

Sto roků samoty 2006, Gabriel García Márquez
1 z 5

Tento žánr běžně nečtu. Takže bylo to sice zpestření, ale že bych se od knihy nemohla odtrhnout, to ne. Autor přechází v ději plynule od jedné epizody k další, takže celé to působí jako taková plynoucí směsice reálného a nereálného, plná lásky a sexu, samoty, smrti, pověr, války, oslav atd. atd. Opakovaně jsem se ztrácela v postavách, jelikož se jmenují stejně nebo hodně podobně. Prostě bizarní.... celý text


Aristokratka pod palbou lásky

Aristokratka pod palbou lásky 2022, Evžen Boček
3 z 5

Pořád stejné. Stejně dobré. Prostřední část byla slabší (např. vložené povídky). "Vy máte nějakou úchylku na listí? Viděla jste, kolik ho v parku je? To bych radši hrabal písek na Sahaře..."... celý text


Rozvíjejte svůj mozek: Jak věda napomáhá změnit vaše myšlení

Rozvíjejte svůj mozek: Jak věda napomáhá změnit vaše myšlení 2020, Joe Dispenza
2 z 5

Kniha se tváří vědecky, ale je to spíše filozofie místy podložená vědeckými studiemi. Na množství tvrzení obsahuje na můj vkus málo odkazů. Autor se často odkazuje na Ramtha School of Enlightenment, do které se zapsal a poté tam také několik let učil. Poměrně rozsáhlá část věnovaná podrobnému popisu částí mozku, neuronům, axonům, dendritům apod. pro mě byla celkem nudná a ačkoli autor píše, že je pro pochopení zbývající části knihy nezbytná, tak mně to tak v kontextu celé knihy nepřišlo. Poslední třetinu knihy považuji za nejzajímavější. Kniha je nevyvážená co do podrobnosti jednotlivých úvah. Někdy jde autor krok za krokem a je snadné sledovat, jak vyvozuje závěr. Jindy udělá krátký úvod, megaskok a najednou závěr. Autor občas odvíjí své myšlenky od počátečního tvrzení, se kterým se ne vždy dá souhlasit nebo je nejasné. Také si někdy protiřečí a často se opakuje. Místy to nedávalo smysl a nechápala jsem to. Autor říká, že neurální sítě, které spouštíme svými myšlenkami nejčastěji, posilují, a proto se postupně spouští snáz a snáz - stačí i velmi slabý podnět (příklad: někoho potkáme a ten nám vzdáleně někoho připomene... a spustí se sekvence myšlenek, přičemž končíme zas a znova např. u myšlenek, že jsme k ničemu, že jsme rozčílení, cítíme se jako oběť atd.). Myšlenky a pocity jsou navzájem svázané - myšlenka (či vzpomínka) vyvolá v těle pocit (tj. vyloučení určitých peptidů, které se navazují na receptory buněk) nebo naopak pocit vyvolá myšlenku (vzpomínku). Buňky těla se stávají závislé (autor to zdůvodňuje potřebou homeostázy, v tomto případě chemické) na těch látkách/pocitech, které dostávají nejčastěji. V buněčné genezi se ale vyvine méně receptorů na tyto látky (jako obrana proti zahlcení těmito látkami), a proto postupem času potřebují k uspokojení své závislosti více těchto konkrétních látek (určitá forma otupení vnímavosti buněk). Takže časem "je potřeba" se rozčílit víc, cítit se víc jako oběť, mít větší obavy atd. Produkci těchto látek řídí mozek a tyto potřebné látky/pocity jsou spjaty s myšlenkami, a proto je těžké vystoupit z koloběhu "tělo potřebuje - a mozek si proto myslí...". Stáváme se tím, co si myslíme. Dál autor mluví o tom, že hodně lidí má většinu času mozek v tzv. stavu přežití (chronický stres) - mozek neustále vyhodnocuje podněty a predikuje budoucnost na základě vzpomínek na minulost, přičemž jde v podstatě o emocionální způsob fungování. V tomto stavu tělo jednak upřednostňuje jiné činnosti než kvalitní trávení, regeneraci buněk, rozmnožování (plodnost) ad. a jednak upřednostňuje rutinu (tj. pokud možno žádné nové situace, protože neznámé vyžaduje ke zpracování větší zapojení mozku, který je ale momentálně ve stavu chronického stresu a na tohle nemá energii). Autor nejrůznější dysfunkce a nemoci odůvodňuje chronických stresem. Dále autor např. říká, že pokud nebudeme neurální sítě rozšiřovat a posilovat učením nových věcí a novými zážitky, bude převládat jejich genetické nastavení (aneb budeme stejní jako naši rodiče). Autor doporučuje jako první krok ke změně mentální nácvik, tj. v klidu si sednout a představovat si sebe nově (např. trpělivého nebo takového, na jaké vlastnosti chceme pracovat). Představovat si situace a naše nové reakce, přemýšlet o lidech, kteří tuto novou chtěnou vlastnost mají apod. Potom přejít od mentálního nácviku k činům, tedy začít se tak chovat. A dělat to tak dlouho, dokud se to nestane automatickým. Závěrem stručně mluví o kvantové fyzice, hmotě a mysli a směřuje k tomu, že naše osobní realita je odrazem naší osobnosti, tedy změníme-li sebe, změníme svou realitu. Ke knize mám určité výhrady, ale stála za přečtení a zamyšlení. Kdybych to měla shrnout stručně: Všechno je to o tom, jak si to nastavíme v hlavě. Dávám jen dvě hvězdičky, protože ačkoli je to uvedeno v názvu, nelze se na ni dívat jako na vědeckou. "...stejně jako si dovedeme vypěstovat zvyk cítit se v depresi, vzteklí, nabručení, trpící či plní nenávisti, dokážeme být i šťastní, spokojení, veselí a plní života. Přebíráme od svých rodičů a dalších předchůdců negativní stavy mysli a reprodukujeme je. Pak je na základě svých předchozích zkušeností ještě posilujeme."... celý text


Svoboda a hranice, láska a respekt

Svoboda a hranice, láska a respekt 2010, Rebeca Wild
2 z 5

Autorka se v knize věnuje velice zevrubně tématu hranic z různých pohledů (hranice a hra, pravidla, respekt, svoboda, láska ad.). Zvláštní důraz klade na nutnost připraveného prostředí, tj. prostředí vhodného pro danou vývojovou fázi dítěte, a dále na vědomé bytí v přítomnosti. Zabíhá do biologie a trochu do systémové analýzy. Čtení nebylo nijak zvlášť záživné, částečně je to překladem (občas poněkud zvláštní konstrukce vět). Nicméně za přečtení a popřemýšlení to stálo. Pokud si je někdo v tématu hranic nejistý a je mu blízké respektující rodičovství (a také třeba alternativní vzdělávání), může to být celkem inspirativní knížka. Ale nečekejte konkrétní rady. "Dospělí, kteří mají mnoho práce a mají sklony k tomu, řešit problémy spíše hlavou než na základě vnímání celého těla a pocitů, často podlehnou pokušení projevovat dětem náklonnost pro ně nejpohodlnějším způsobem. Oslovují děti z veliké vzdálenosti, ze shora, nebo s nimi mluví naléhavě a s opravdovým zájmem, ovšem vlastním logickým a kauzálním způsobem. Když si pak všimnou, že něco není v pořádku, jejich tón bude ještě naléhavější a slova budou ještě více poučovat." "Mnoho rodičů si stěžuje, že jejich dítě vyžaduje pozornost právě ve chvílích, kdy se jim to vůbec nehodí, když se vaří jídlo na plotně, zvoní telefon, přijde návštěva nebo jsou na toaletě. Takový typ chování je na pováženou: má dítě zkušenost, že mu dospělí pravidelně věnují pozornost, aniž by o ni muselo žebrat? Jsou rodiče při péči o dítě vždy přítomní, ne je napůl, s odvráceným obličejem, slovy a myšlenkami úplně jinde?" "Když se usoužení rodiče ptají na "správné hranice", často prosí o všeobecně platné recepty. Ale umění být přítomní, vnitřně aktivní, i když navenek neděláme nic zvláštního, a nacházet přitom spojení mezi vnějšími příznaky a vnitřními souvislostmi nelze předat ani sdělit. K tomu musíme učinit osobní rozhodnutí znovu a znovu stanovovat hranice vlastním starým zvyklostem, setrvačnosti a lenosti."... celý text


Dokonalý rodič neexistuje

Dokonalý rodič neexistuje 2011, Isabelle Filliozat
3 z 5

Celá knížka se zabývá tím, jaký má minulost a výchova rodičů vliv (často nevědomý) na to, jak se pak chovají ke svým dětem a jak je vychovávají. Autorka se v první části věnuje tématům jako např. boj o moc s dítětem, urážky a ponižování dítěte, nálepkování (lenoch, stydlivka, nešika apod.), narušování soukromí, trestům, fyzickým trestům, když rodiče dítě rozčiluje svou povahou, když rodič dítě nedokáže mít rád nebo jedno z dětí má raději atd. atd. Ve druhé části rozebírá příčiny, např. vyčerpanost, hormony, opakující se minulost, soupeření, vyhýbání se emocionální bolesti, věrnost zvykům rodiny rodičů ad. Třetí část se zaměřuje na jednotlivá období vývoje dítěte od těhotenství až po dospělost a v čem to které období bývá pro rodiče náročné a proč. Poslední část jsou praktická cvičení. Autorka v ní postupně prochází typy problémů z první části a dává k nim otázky a náměty k přemýšlení. V knize by mohlo být více odkazů na zdroje. Stojí za přečtení, pokud je čtenář ochoten přemýšlet o sobě, své minulosti a zpracovávat svoje pocity. Věřím tomu, že v ní určitě něco každému brnkne na jeho strunu. "Čím víc rodič uplatňuje svou moc nad dítětem a chová se autoritářsky, tím víc se dítě musí bránit, aby si udrželo pocit své identity. Dítě, zapletené do hry o moc, nemá jinou volbu než vzdorovat, aby nemuselo popřít sebe sama." "Trestat děti je boj proti pocitu bezmoci. Když trestáme, máme iluzi, že jednáme, že "něco děláme", aby věci fungovaly lépe."... celý text


Zkoušeli jsme všechno! Respektující a klidné výchovné postupy

Zkoušeli jsme všechno! Respektující a klidné výchovné postupy 2015, Isabelle Filliozat
5 z 5

Jednoduché, srozumitelné, respektující, s milými ilustracemi. Obrázky popisují různé situace a vhodnou vs. nevhodnou reakci rodiče. Např. dítě stojí u výlohy, ukazuje a říká "chci", odporuje, říká sprostá slova, chce všechno a hned, dělá přesně to, co jste právě zakázali, a při tom se vám dívá do očí, má strach z nových situací, stydí se, lže, trvá mu hodiny, než se obleče, stříhá kdekoli a cokoli, nechce nic půjčovat a další a další. Průběžně se v knize popisuje podle věku (až do cca 5 let), co v daném období dítěti jeho mozek (ne)umožňuje zvládnout, jak (ne)zvládá volbu z možností, jak se (ne)dokáže ovládnout, jak (ne)chápe abstrakci např. ohledně pravidel ad. V knize je spousta tipů pro láskyplnější komunikaci s dětmi. Závěrem se věnuje tomu, jak nastavit hranice bez trestání. Sice by se našlo pár věcí, které bych knize vytkla, ale jako celek mi přijde velmi zdařilá. Obzvláště vhodná je pro rodiče, kteří si myslí, že to dítě dělá všechno naschvál, že testuje hranice, provokuje, manipuluje, hraje divadýlko apod. "Když dáváte dítěti informace spíše než rozkazy, mobilizujete jeho frontální mozek. A to má dvojí výhodu: Bude se cítit jako aktér situace a tím pádem nebude mít potřebu se proti tomu stavět. A vybuduje si tak svou inteligenci a svůj autonomní způsob rozhodování." "Strach a hanba vyvolané potrestáním tlumí vyšší mozkové funkce, což má dopad na intelektuální výkon, emoční život a socializaci dítěte."... celý text


Dar volby

Dar volby 2021, Edith Eva Eger
5 z 5

Autorka představuje 12 způsobů myšlení, které vedou k tomu, že žijeme v mentálním vězení. Např. role oběti, mechanismus vyhýbání, zanedbávání sebe sama, pocity viny a studu, omílání "co by kdyby", snaha změnit ostatní podle svých představ a očekávání, trpkost a výčitky vůči partnerovi, život ve strachu, svázání předsudky, neschopnost odpuštění ad. Na konci každé kapitoly je pár tipů, jak v daném tématu pokročit a udělat změny k lepšímu. Na většinu věcí jsem narazila už jinde, ale tady to je výborně sepsáno. Kapitoly jsou překvapivě krátké a přitom výstižné. Autorka knihu napsala ve svých 93 letech. Hlavní poselství je v tom, že život je dar, který ale nevyužijeme nebo dokonce sabotujeme, když zůstáváme zajatci v mentálním vězení, které si sami svým myšlením vytváříme. A že každý si může zvolit, jak bude smýšlet a jak bude reagovat. Výborná kniha. A navíc mi přišla kvalitně přeložená. "Člověk ale dost těžko může volně žít a dýchat, pokud se neustále snaží někoho změnit, do většiny situací vstupuje s předem danou představou, jak se věci mají, a pořád si hlídá, jaké má kdo skóre. Podmínkou vnitřní svobody je totiž uvědomit si, že máme vždycky na vybranou, jak budeme reagovat." "Dokud má člověk potřebu si pořád něco dokazovat, neskutečně ho to svazuje."... celý text


Okamžik změny

Okamžik změny 2012, Nora Roberts
2 z 5

První příběh mě moc nezaujal, druhý byl lepší.


Podminované dětství

Podminované dětství 2015, Heinz-Peter Röhr
2 z 5

Kniha nejde nijak zvlášť do hloubky ani nedává konkrétní návody. Je psaná nevýrazným stylem (to může být překladem). Hlavní myšlenka je taková, že problémy v dospělosti pramení z dětství. Základní tři otázky, kolem kterých se vše točí, jsou: Byl jsem vítaný? Vyhovoval jsem? resp. Byl jsem pro své rodiče dost dobrý? Nasytil jsem se? (ve smyslu lásky, doteků) Jestli něco ze zmíněného drhne, vytvoří si člověk už v raném dětství nejrůznější programy jako Nejsem vítaný, Nevyhovuju, Nenasytil jsem nebo např. Musím všechno zvládnout sám, Jsem neschopný, Nemám právo na radost/hněv, Svět je nejistý, Chci zůstat dítětem, Nejsem hoden lásky, Nesmím dělat chyby, Jsem vinen atd. atd. atd. Tyto programy i v dospělosti automaticky řídí naše myšlení a chování. Autor popisuje druhy poruch vycházející z těchto programů (osobnost narcistická, hysterická, depresivní, obsedantně kompulzivní, závislá ad.). Doporučuje zvolit vhodné antiprogramy a vytrvale znova a znova myslet a chovat se podle nich. Konkrétní návod nedává, doporučuje mj. psychoterapii a meditaci. "K dětem dorazí velmi brzo poselství: "Musíš se zlepšit, musíš toho hodně dokázat, abys vyhověl, jsi sice dobrý, ale ještě to není ono... " ... A důsledek? Všichni se bez ustání pachtí za uznáním, ale přitom jsou nespokojení." "V hlubokém vztahu je každý z partnerů odpovědný za svoji spokojenost. Mnozí lidé mají ovšem jiný pojem o vztahu a lásce. Žijí v přesvědčení, že musí existovat partner, který je udělá šťastnými. Obzvlášť tehdy, pokud je velmi výrazný program Nenasytil jsem se."... celý text


Růže pro Algernon

Růže pro Algernon 2000, Daniel Keyes
4 z 5

Kniha dává hodně otázek. Odpovědi nedává žádné. Ale těch otázek a námětů k přemýšlení...


Stepní vlk

Stepní vlk 2006, Hermann Hesse
3 z 5

Líbil se mi autorův dovětek: Hodně lidí knihu nepochopilo. A každý si v ní najde to svoje. Těžko hodnotit. Sice dobře napsáno, ale výraznější rezonance u mě chyběla.... celý text


Maličkosti, na které byste při výchově dětí neměli zapomínat

Maličkosti, na které byste při výchově dětí neměli zapomínat 2020, Jiří Halda
3 z 5

V knize je spousta zajímavých poznatků, které má autor podložené dlouhou praxí. Je napsaná poněkud těžkopádně a není moc čtivá, což je škoda (autor sám v úvodu přiznává, že neumí moc čtivě psát). Občas mi unikalo, jak autor něco z něčeho vydedukoval. A občas mi přišly některé příčiny-důsledky dost zjednodušené. V první části knihy najdeme poznatky od těhotenství až po dospělost. Autor zmiňuje důležitost rituálních procesů (období vzdoru, začátek dospívání a po dokončení střední školy uvítání "dospělého dítěte"). Dál rozebírá role v rodině, vazby dítěte k mámě, tátovi, sourozencům, vazbu máma a táta, máma a sourozenci atd. Upozorňuje na rizika střídavé péče a dává pro ni určitá doporučení. Kritizuje situaci, kdy starší dítě chodí do školky, když je máma doma s mladším. A také kdy dítě musí chodit do školky a není na to ještě niterně připravené. Dál se autor věnuje konkrétním 16 "maličkostem". Mezi tyto "maličkosti" patří např. naučit děti rozlišovat hlad a chuť a neplýtvat jídlem, dostatečně děti mazlit (protože něhou nelze rozmazlit), dávat dětem dostatek a ne nedostatek ani přehršel podnětů (přičemž nuda není špatně), pořídit dětem sourozence nebo aspoň parťáka v rodině přátel či příbuzných, dbát na pravidelný spánek, dostatek pohybu (běhání venku místo sezení u tabletu), osamostatňovat děti (v pravý čas a vhodným způsobem), naučit děti být užitečný (děti mají mít povinnosti - činnosti užitečné pro ostatní. Uklízet hračky není povinnost, ale samozřejmost), vytvářet pohodovou rodinnou atmosféru, zajímat se, povídat si atd. Opakovaně je v knize zmiňovaný obrovský význam vazby s mámou a důležitost něhy a doteků (dítě si tuto potřebu nemá sytit s paní učitelkou v mateřské školce, ale s rodiči, hlavně s mámou), kopírování vzoru, sexuální identita, role tatínků, jejich chování k mámám/ženám (v žádné knížce o výchově jsem se ještě nesetkala s tak "proženskými" radami mužům, např. že muž má ženu respektovat/ctít jako první a ona má vlastně "za to" respektovat/ctít jeho). Autor zmiňuje důležitost chválení resp. důležitost konstatování reálných dovedností (místo "ty jsi šikulka"). Za klíčovou rodičovskou výchovnou kompetenci považuje emoční neutralitu (uvědomovaným způsobem kontrolujeme svoje emoce, abychom nereagovali způsobem, který by dítě poškodil). K tomu je podle něj potřeba ještě schopnost většího nadhledu a vlídná trpělivost. Každé dítě je jiné a má jiné potřeby a na rodičích je, aby každému dítěti dávali to, co je optimální zrovna pro něj (a ne pro sourozence nebo co si myslí, že by potřebovat mělo). V závěru knihy se autor krátce věnuje tématu školy a učitelů. Nemáme přenášet svou odpovědnost za děti (výchovu) na instituce. Líbila se mi závěrečná kapitola Užitečné tipy, kde autor částečně shrnoval již řečené a také útržkovitě zmiňoval svoje různé další postřehy. Jméno růže v doporučené literatuře docela překvapilo. Knížka je hutná a stojí za přečtení. Věřím, že si tam každý najde to svoje. Při hodnocení jsem váhala mezi 3 a 4 hvězdičkami. "Děti vám vždy "odpustí", že neměly nejmodernější věci, ale neodpustí vám, že jste nebyli doma a nebyli spolu."... celý text


Tajemství letního odpoledne

Tajemství letního odpoledne 2014, Kate Morton
2 z 5

Přeskakování v čase mi trochu vadilo, ale chápu, že to mělo zvýšit napínavost. Příběh poněkud překombinovaný a sepsaný dost zdlouhavě. Zajímavější to začalo být až tak ve dvou třetinách. Věta o tom, že si někdo zapálil cigaretu, mi už časem lezla na nervy. Závěr s pointou dojem trochu vylepšil.... celý text


Neodbytný ctitel

Neodbytný ctitel 2001, Nora Roberts
1 z 5

Tak toto byla asi nejslabší knížka, kterou jsem od autorky četla. Ale dočetla jsem to.


Siddhártha

Siddhártha 1973, Hermann Hesse
4 z 5

Krásná knížka o hledání a nehledání, plynutí, splynutí, nalezení, přítomném okamžiku, jednotě, jedinečnosti, naukách, slovech, myšlenkách, moudrosti. A tak dále. "Krásný byl svět, když jej tak člověk pozoroval, tak beze všeho hledání, tak prostě, tak dětsky. Krásný byl měsíc a souhvězdí, krásný byl potok a břeh, les i skála, koza a střevlík, květina i motýl. ... Všechno to zde věčně bylo a on to neviděl; nebyl při tom. Teď přitom byl, teď k tomu patřil." "Zakusil jsem na svém těle a na své duši, že jsem velmi potřeboval hřích, potřeboval jsem rozkoš, potřeboval jsem honbu za majetkem, marnivost, a potřeboval jsem nejbídnější zoufalství, abych se odnaučil odporovat, abych se naučil milovat svět, abych jej už nesrovnával se světem, jaký bych si přál či namlouval, s dokonalostí, kterou jsem si vymyslel, nýbrž abych jej nechal takový, jaký je, a miloval jej a rád k němu náležel."... celý text