PatrikDi přečtené 99

Běhat 2009, Jean Echenoz

Román Běhat popisuje našeho nejznámějšího běžce na krátké i dlouhé tratě, Emila Zátopka. Protože knihu napsal romanopisec Jean Echenoz a vycházel jen z dobových článků a ne z archivních materiálů, můžeme nepřesnosti autorovi prominout. Ale mohl si prečíst knihy o českém běžci, pokud byly přeloženy alespoň do anglického jazyka. V díle je vidět vzestup a pomalý pád Zátopka, který se velmi snažil, trénoval, přizpůsoboval si metody cvičení, zrychlování a zpomalování a na světových letních olympiádách (1948-1952) zůročil své zkušenosti a dřinu. Zátopek byl velmi nadaný, uměl několik cizích jazyků. V románu je vidět, že Echenoz nazývá jménem jen hlavní postavy, druzí jsou podřadní a nezajímaví. Udělal to patrně jen z toho důvodu, aby co nejvíce zosobnil Emila Zátopka a dal mu největší význam. Proto se kniha čte velmi jednoduše bez zbytečného uvažování. Román běhat je chudý na data a jména s jednoduchým zato čtivým dějem, se ve Francii velmi líbil, avšak už méně u nás, kde jsme s tímto atletem ztělesněni a je pro nás sportovní a mravní hrdina, který vyjádřil názor proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy, zato byl z armády vyhozen, ze strany vyloučen a na několik let dělal dělnickou profesi, do doby než podepsal dokument v němž přiznal své omyly. Avšak už je méně známá informace o Emilu Zátopkovi, který v 50. letech 20. stol. zasedal v kádrové komisi, která schvalovala výjezd sportovců na Západ. Ten nedoporučil běžce Milana Švajgra (na olympijské letní hry do Helsinek), se kterým trénoval kolem řeky Bečvy. Švajgr, narozený v roce 1925 v Bohumíně, se v roce 1949 stal mistrem republiky na 1 500 m, v Praze v témže roce na 5 000 m byl druhý za Zátopkem ale za několik let jej porazil v Opavě na 3 km. Za nedoporučení do Helsinek se Zátopek Švajgrovi omluvil. Švajgr oslavil 24. února své 90. narozeniny.... celý text

Tábor ztracených 1970, Otakar Batlička

Otakar Batlička, světoběžník, radiotelegrafista a zpravodaj, se proslavil kratičkými dobrodružnými příběhy otištěnými v časopise Mladý hlasatel. Psal o svých zahraničních cestách a převypravoval příběhy, které si vyposlechl. Knihy, které známe od Otakara Batličky dnes byly upraveny Bohumilem Jírkem. Význam Batličky vidíme v jeho odhodlání se zapojit do ilegální činnosti v radiotelegrafii za okupace, za níž byl zajat a odvezen do koncentračního tábora Marhausen, kde byl popraven. Sbírka dobrodružných příběhů je oddechové a příjemné čtení, které má mnoho příznivců. Mrzí mne, že jsem tento druh žánru neobjevil dříve.... celý text

Můj život bez mříží 2014, Jiří Kajínek

Jiří Kajínek, známý útěkář, zloděj a kdo ví jestli vrah. Kniha je popisem jeho životem bez a s mřížemi, velmi jednoduše zato čtivě a snadno líčí svůj příběh od malička až po součanost. Druhá polovina knihy se týká jeho rozhovoru s Janem Eislerem a Romanou Homonickou za nakladatelství Fragment, jenž Kajinka navštívili ve věznici Mírov a Rýnovice. Autor měl patrně v umyslu zacílit na čtenářovy city, protože uvádí různé osudové příhody, vítězství a prohry. Zlomovým bodem bylo, když se skamarádil s Petrem a Frantou Kutílkovími a společně vykradli obchod a několik chatek, za které dostal rok nepodmíněně ve věznici v Pouchově u Hradce Králové. Škoda, že si jeho záliby nevšimli dříve jeho rodiče a nedomluvili mu. Stále často pronikal do cizích bytů, odemykal čistě zámky s planžetou a za sebou nechával vypáčený zámek, aby pojišťovna vyplatila oběti krádeže pojistku. Jiří Kajínek je podle mého názoru schopný člověk, inteligentní a sportovně založený, svůj talent mohl lépe využít. Byl bych rád, kdybom jednou znali skutečnou pravdu, zda si odpokává trest právem nebo neprávem. Jeho odvaha a píle v sama sebe mluví za vše.... celý text

Útěk z Treblinky 2010, Chil Rajchman

Málokomu bude něco říkat jméno Chil Rajchman, avšak byl to člověk, kterému se podařilo utect z tábora smrti, Treblinky ve skupince dvou desítek vězňů 2. srpna 1943. Za 10 měsíců zakusil otřesné podmínky lágru, které se s nikým nemazlili a dozorci, důstojníci SS vyžadovali poslušnost a bezpodmínečné plnění příkazů. Kromě toho, že hlavním úkolem tábora byla likvidace lidí, nebyli ušetřeni ani vězni, kteří zde zastávali funkci. Pokud vězeň byl nemocný, neuposlechl anebo se znelíbil byl zabit, zpravidla kulkou do hlavy. Chil Rajchman byl hrdina, protože pod náporem osudu prokázal neuvěřitelnou sílu a postavil se čelem svým nepřátelům když např. svědčil v procesech s válečnými zločinci. Stačilo by si prožít jeden jediný den Chila Rajchmana a náš často povrchní život by dostal smysl - žít pro druhé.... celý text

Vězeň z Bangkoku 2000, Warren Fellows

Každý z nás stárne, jeden rychleji druhý pomaleji. Ale když někdo stráví místo rodinného života 12 let za mřížemi, je to neštěstí pro dotyčného a pohroma pro nejbližší. Životní příběh Warrena Fellowse je ojedinělý, protože si neodpykával trest v rodné Austrálii ale v Thajsku, ve velmi otřesných podmínkách, kde byly na denním pořádku urážky, zbytí a zavraždění vězňů ze strany dozorců, kteří nemilosrdně uplatňují své právo. Nekteří z bachařů se však chovali spravedlivěji a šli na ruku vězňům za úplatek. Fellowse však nebyl žádný andílek, dostal se za mříže kvůli pašování drog, které se nesmí vyvážet z Thajska. Měl však štěstí, protože v roce 1978, kdy na něj a jeho přítele Paula Haywarda dopadla ruka zákona, nebyl popraven, byl odsouzen na třicet let, byl cizinec a tím lepší postavení oproti Thajcům, dostával peníze z domova a po 1/3 odpykaného trestu byl omilostněn. Prošel si věznicemi Bumbud, Lard Yau, Bang Kwangu, např. v Maha Chai byl i s ostatními trestanci načapán dozorcem, který informoval hlavního dozorce Prisita, který jim odměřil trest několik hodin v odpadní jímce, kde byly výkaly, neskutečné muka a dehydrataci z stálého zvracení vytrpěl Fellows. Avšak podobných trestů měl hodně. Nakonec se vrátil do rodné Austrálie, duchem stále ve vězení. Změnil se, trestem v Thajsku promarnil pohřeb svého otce a bratra. Neskutečně silný příběh člověka, který se snaží napravovat svou minulost.... celý text

Útek z tábora 14 2012, Blaine Harden

Kniha je ukázkou bezpráví, ponižování sevekorejského lidu totalitní diktaturou, soustředěné v té době do rukou nejmocnějšího muže Kim Čong-il(a). Hlavní postava Sin Tong-Hyok vystupuje jako jeden z několika, který se staví proti této zlé a násilné síle. Pokud je pravda, co sdělil autorovi knihy Blainu Hardenovi, skoro se tomu nechce věřit, čím si musel projít a jakou zvolil taktiku se odprostit od všeho a všech kdo jeho a ostatní v táboře trýznili a utlačovali. Do otřesných lágrových podmínek se narodil, vyrostl a když se naskytla možnost utekl. Slovy se nedá ani vylíčit, jaké to pro něho muselo být. Kniha nám ukazuje názorný příklad skupiny, která ovládá druhé za jakýchkoli možností. Chyba se v táboře nepromýjí a zpravidla za ní dotyčný v lepším případě dostane hrozný výprask, v tom horší jej čeká smrt. Blainovy vskuvky o historii a současných poměrech jsou nezbytné, aby čtenář si udělal představu o situaci v Severní Koreji, vyprávění Sina ve třetí osobě neztrácí na půvabu, tím si zajišťuje jistou míru objektivity a může snáz hodnotit jeho počínání nejen v táboře ale také na svobodě. Sin, který po útěku strávil nějaký čas v Číně, než se dostal do Jižní Koreje a USA, ukázal, že se umí o sebe postarat a přežít, ač se dopouštěl i drobných krádeží jen kvůli jídlu. Lékaři a psychologové, kteří jej léčili, tajní vyšetřovatelé zkoumali, zda jeho příběh je pravdivý, nemohou si představit, co to může být za život. Možná takový, jaký mají zvířata, která jsou chovaná za účelem zisku. Kniha se velmi dobře čte, především druhá polovina, když Sin a jeho přítel začali vymýšlet plán útěku, tedy ani plán to nebyl, když se naskytla možnost, využili ji, nemysleli, jesli se jim něco stane. Život v táboře nemá žádnou cenu a člověk není ani člověkem, otrokem, který se řídí příkazy. Doufám, že Sinův příběh otevře oči mnoha lidem a ukáže jim, jakým způsobem totalitní režim zachází se svými občany.... celý text

Cestou osudu a náhody 2011, Roman Vehovský

Roman Vehovský zvolil při popisování svých zážitků z toulání se Asií a Austrálií ten nejrozumější a nejlépe vystižnější styl. Kratičké příběhy, které ne vždy na sebe navazují umocňují dojem ze čtení. Nepřeberné vzpomínky a příhody jednoho českého turisty, který využívá autostop a kempování působí neotřelým způsobem. Autor sám razí motto, které převzal od jednoho svého hostitele, že jich zrovna nebylo málo, hodnotné věci jsou zdarma a za pomíjivé předměty nemá cenu utrácet. Dobrodružství Romana Vehovského je pouť, nalezení sebe sama, poznání lidí a kultur, které často neznáme a zdají se nám jejich tradice a zvyklosti nepochopitelné, stačí uvést, když v Kambodži, Phon Penhum, přespal u rodiny své kamarádky Sorphoin. Její otec pracoval tehdy na dokončení jejich domu v Bavatu. Přestože rodina Sorphoiny mezitím žila v Phon Penhu, v jednopokojovém bytu se zastřešeným balkonem, nabídli mu tento venkovní prostor s dřevenou palandou, ostatní spali v místnosti, kde jejich prostor vymezovala moskytiéra. Ráno místnost uklidili a začali jíst, jak je u nich tradicí, na zemi. Nevšedních zážitků je celá řada a Roman Vehovský se osvědčil jako zkušený cestovatel i fotograf. Libí se mi, že umí přemýšlet o svých zážitcích a vzpytovat své svědomí, když se mu pokazil fotoaparát a pracovnice z foto-krámku v Pekingu mu oznámila, že kvůli neotevírání závěrky u fotoaparátu nemůže vyvolat fotografie, vzpomněl na ubohého člověka v městě Šimonoseki v Japonsku, který mu nabízel ne dost peněz za jeho fotografii a on toho člověka odmítl. Kniha potěší i tím, že Roman Vehovský nejen cestoval ale i v cizině pracoval a vydělával si tak na svou cestu.... celý text

Pravda o Kajínkovi 2010, Josef Klíma

Jiří Kájínek, asi nejznámější český vězeň, kterému se podařilo dne 28. října 2000 uprchnout z dobře střežené věznice Mírov. V jeho útěku mu pomáhal spoluvězeň Martin Vlasák, který informoval po jeho útěku vyšetřovatele, kde se Kájínek skrývá. Dopaden byl bezmála o měsíc a půl později, 8. prosince téhož roku v panelovém domě v Kurzově ulici v Praze. V českém veřejném mínění je známá tato zpráva ale už méně, koho měl zavraždit a proč. Plzeňský soud Kájínka téměř po třech letech a osmačtyřiceti stáních odsoudil na doživotí za vraždu majitele posilovny Štefana Jandy a jeho bodyguarda Juliana Pokoše, která se stala 30. května 1993 okolo 20:15 hod za plzeňskou věznici Na Borech. Uvedené informace jsou základním kamenem knihy až na to, že za vraha bychom si mohli dosadit i jiné jméno. Autoři Josef Klíma a Janek Kroupa po dlouhaletém zkoumání Kájínková případu došli k nečekaným výsledkům, nasbírali opravdu velké množství dat avšak nepodařilo se jim, aby byl případ znovu otevřen. Je bezpochyby, že nejznámější český vezeň vyniká vysokou inteligencí, upřímností a svérázným způsobem, kterým žil do doby, než byl poprvé v 80. letech 20. stol. uvězněn. Bohužel je to zloděj a kriminálník ač na začátku mohl mít sebelepší záměr, jak se uplatnit v životě, vymklo se mu to zkontroly a zapletl se do podsvětí. Ale nemůžeme ani dnes s jistotou říct, že je dvojnásobným vrahem, přestože proběhl regulérní soud a byl pravomocně odsouzen. Oceňuji práci autorů, jedná se o čistou novinářskou práci, kniha je napsaná velmi srozumitelně, fakta na sebe navazují ačkoli někdy historii vykládají retrospektivně. Také bych si přál jako čtenář WEIL, aby byl ještě jednou prošetřen Kájínkův případ, bez nátlaku police na svědky, rekonstrukce vraždy s právními zástupci jak obžaloby i obhájci a všemi těmi, kteří mohou k tomuto činu něco říct.... celý text

Nazí a divocí 2001, Petr Jahoda

Příhody a dobrodružství českého cestovatele Petra Jahody nás zavádí do Indonésie, na ostrov Nová Guinea, papuánskou část a ostrov Siberut dále se vydáváme do africké Etiopie. Prostřednictvím Jahodova vyprávění poznáváme rozdilné kmeny, jejich kulturů a měnící se zvyky s příchodem "civilizovaného" člověka z Evropy a USA. Vyprávění působí neotřele, živě a svérázně, jelikož autor většinou píše v první osobě mn. čísla a vystupuje jako velitel skupiny, v poslední kapitole se už vydává na expedici sám a jeho zážitky jsou odrazem jeho myšlenek a komunikace mezi přírodními národy. Tím, že stručně popsal svá dobrodružství za pět let, nám nabízí mnoho informací a barvitě čtenáře vnáší do děje, jako by byl jeho společníkem na cestách. Seznamujeme se s indonéskými Korowaji, Kombaji, Danii, Mentawaji až po africké Danaseče, Abry, Mursie a další. Co můžeme obdivovat na Petru Jahodovi je odvaha a odhodlanost vstoupit na horkou půdu často divokých kmenů, které jsou "postiženi" naší západní civilizací a vyžadují obchod anebo jen peníze, jakožto poplatek za používání jejich území. Autor nám přináší cenné poznatky o jejich stravě, společenských zvycích a boji. Oceňuji, že Petr Jahoda ve své knize vylíčil svá zranění, která si způsobil sám, ať už se jedná o nešťastné seknutí do ruky, se kterým se hrdinsky popasoval a díky svými znalosti zdravovědy vydržel až mu bylo zranění profesionálně ošetřené jedním lékařem ve Wameně na Nové Guineii anebo ne svou vinou byl očarován bílou magií na ostrově Siberut mentawajským šamanem a vyléčil se až v další expedici, kterou podnikl na tentýž ostrov za pomoci jiných šamanů. Informace z knihy Nazí a divocí mi zpestřily nejeden den ale především jsem se poučil, že není dobré zanášet naší kulturu na jiné místa, proč také, jen z toho důvodu aby se vliv naší civilizace rozšířil anebo aby i druzí vyznávali naše hodnoty a křesťanství, ne je důležité ctít tyto místa, kmeny a nechat je žít svým zaběhnutým stereotypem, který je neměnný. I když někteří ještě před několika desetiletí, v době příchodu prvních misionářů ve 20. století pojídali lidské maso a nepohrdli ani bílým člověkem.... celý text

Tma 1998, Ondřej Neff

Kniha Ondřeje Neffa Tma je na pomezí žánrů skutečnosti (z níž vychází) a sci-fi. Námět a zpracování bylo velmi nápaditě zvoleno, především o hybné síle naší společnosti, elektřině, která koluje ve všech oblastech lidské činnosti a bez jejíž pomoci si neumíme představit snadný život. Spíše si ji už neuvědomujeme a pokud mohu mluvit za sebe, už ji nevnímám, tedy kromě měsíční účtenky od elektrické společnosti. Svět, který známe a každý se v něm pohybuje, využívaje své nohy nebo automobil, v románu zkolaboval. Etapa člověka se vrací do středověku a jeho jednání hrubne a snaží se přežít, ukraď co můžeš a pokuď ti někdo stojí v cestě, převez jej anebo dokonce zabíj. Strašné pomyšlení. Co mohu na knize vyzvednout je velmi reálně popsané boje pražských tlup, Jindřicha Hřivnáče alias Kapitána, zloděje a vraha, který se svými lidmi z kolonie Buďánka postupně ovládá hlavní metropoli, naproti tomu vláda ztrácí dech a na konci románu zaniká, až na několik vyjímek, které se snaží vzdorovat a obnovit společenský řád, tím že chtěji zabít dívku s Dawnovým syndromem, jenž je prostředníkem mezi mimozemskou civilizací a ta zkoumá myšlení a chování lidí. Jak sám autor na konci knihy uvádí, téma Tmy publikoval ve sci-fi článcích a nad závěrem knihy velmi dlouho přemýšlel. Nakonec se mu to podařilo. Téma kolabsu, rozvratu lidské společnosti je stále žádané a několik spisovatelů se jimi zabývalo. Tím, že Neff se zabývá několika ústředními postavami a pojímá komplexně dobu, může román působit v některých kapitolách těžkopádně až zbytečně detailní. Stačilo místo elektřiny si vzít na pomoc ropu, která není obnovitelný zdroj a snažit se popsat, co kdyby došla a jaký by to měl dopad na lidi. Myslím si, že by měl větší úspěch a nemusel by zabíhat do vymyšlených podrobností souvisejíící s elektřinou. Když uvážíme, že elektřina se u nás i ve světě vyrábí z ropy. Snažil jsem se neporovnávat jeho dílo s McCarthyho Cestou anebo Marlovým Malevilem, ale přesto jsem se nemohl ubránit zavzpomínat na jejich díla. Větší úspěch a obliba u čtenářů je zaručena jednoduchou věcí. McCarthy a Marle upoutávají střídmostí, nezabývají se proč a co stálo za pádem společnosti, prostě se to stalo a od té doby lidstvo zahájilo svoji temnější a krutější etapu. Věnují se jen tomu, aby myšlenky hrdinů byly přirozené a pochopitelné a zbytečně nezabíhají do podrobností.... celý text

Soldat 1995, Siegfried Knappe

Kniha Soldát je výjimečná kniha, která v sobě skrývá napětí, romantiku a osobní vztahy. Je to autobiografické vyprávění od německého důstojníka, který popisuje svoji rodinu, léta cvičení a válku, útok na Sovětský svaz. Pro autora - vojáka bylo nejtěžší věznění v gulagu, jeho prožitá léta v táboře, odloučení od vlasti a rodiny a nejistota zda vůbec se vráti domů. Pomineme-li nadšení z vlivu Velkoněmecké říše, je možné obdivovat nadšení a hrdost položit život za svou zemi. Souhlasím s názorem Dera, kniha se čte velmi dobře a čtenáře nenechá klidným, oproti válečným románům je zde vše obsaženo a pravdivě doloženo. Není nadto si přečíst, to co se stalo.... celý text

Lidé a oceán 1991, Rudolf Krautschneider

Jako suchozemský tvor jsem vždy obdivoval fotografie a dokumenty s námořní tématikou. Až článek o Rudolfovi Krautschneiderovi v nejmenovaném deníku mne zaujal a rozhodl jsem se přečíst jeho knížku, která mne nezklamala ale velmi poučila a místy pobavila. Kapitoly knihy jsou jednotlivé cesty, kam se s partou kamarádu vydával. Ať už jeho cesty vedly na britské ostrovy, severnímu pólu nebo do Jižní Ameriky, vždy věděl co si může k moři dovolit. Podle přečtených článků, zhlédnutého videa jsem nabyl dojmu, že je to výjimečný muž. Přes své stáří, které v jeho případě není na překážku, právě naopak, s přibývajícími léty je moudřejší a zkušenější se stále pouští do většího nebezpečí. Jeho přednes a vyprávění je úctyhodné.... celý text

Vzpomínám na Rozinkovou louku 2001, Gudrun Pausewang (p)

Osud našich krajanů - sudetských němců po prohrané válce Třetí říše nebyl vůbec snadný. Dokladem je kniha od Gudrun Pausewang, která objektivně líčí své vzpomínky z doby dětství strávené v Československu, období války a dospělosti. Její slova jsou zaměřená nejen na popsání její rodiny, domova a mestečka, u kterého bydlela ale i vracení se, už ne do svého domu, ale jako turista, poté dobrý známý rodiny Kafkových, kteří obydlili jejich bývalý dům. Je asi málo takových to autobiografických knih, kde živě a čtivě autor uvádí své prožité momenty dětství a dospělosti, zejména jedná-li se o, dodnes v médiích řešený problém, vyhnaní sudetských němců, místo nichž přišli čeští přistěhovalci. Můžeme říct, že pochopení této palčivé otázky, je nesmírně důležité. Jestliže došlo k vyhnání této minority z jejich vlasti, uskutečnilo se to po dohodě českých a slovenských politiků a mezinárodních vlád vítězných velmocí. Není snadné říct, kdo byl v období války viník a kdo oběť. Německý lid byl zvyklý z doby Rakouska-Uherska na širší pravomoce, v období První republiky strádal. Byl velice ovlivněn našim silným sousedem a partnerem Výmarskou republikou a posléze Třetí říší. Česká vláda se patrně nevěnovala a málo řešila požadavky našich Němců. Naproti tomu musíme říct, že československý lid po vládě dědičné monarchie, pomalu začal demokraticky smýšlet a jednat, díky prvnímu prezidentovi a politikům, osob zainteresovaných ve společenském dění, kteří se angažovali na "osvobození" naší země. My Češi a Němci jsme rozdílní, v nazírání na stav věcí a rozhodování při jejich uskutečnění. Přesto jsme žili pospolu a vzájemně jsme se ctili po dlouhé generace. Bohužel došlo v roce 1945 ke zlomu a k hlubokým ranám, které se velmi pomalu hojí. Nezažil jsem válku a proto můj názor může někomu připadat idealistický a plitký. Gudrun Pausewang, je ta žena, která se snaží narovnávat česko-německé přátelství a působit sebejistě a upřímně při navazování nových vztahů a vzpomínání na svá léta. Je to žena, která i nám Čechům dodává sílu a porozumění našim sudetoněmeckým krajanům.... celý text

Místa na půl cesty 2011, Rory Stewart

Možná to z vlastní zkušenosti znáte, už na první pohled poznáte v knihkupectví nebo knihovně o jakou knihu byste měli zájem, ohmatáte si ji, přivoníte a jen tak z radosti, stereotypu prolistujete několik náhodných stran. Titul sice může působit svoji objemností, že bude trvat než si jej člověk přelouská ale opak je pravdou. Nejedná se o žádný těžko pochopitelný výklad, který si žádá velkou orientaci v datech a kartografii, jen vaši pozornost a trohu zapřemýšlení. Autor, angličan Rory Stewart už z toho pohledu, že k sepsání knihy podnikl strastiplnou a namáhavou cestu je bezesporu je jedním z obdivuhodných lidí. Proto si jej nesmírně vážím. Poznal ve větší míře pohostinost afgánského lidu, kteří žijí ve velmi bídných podmínkách, kde proniká pomaličku vymoženosti západní civilizace, spíše na škodu, protože někteří místní u významných pamětihodností, kde dříve probíhal archeologický průzkum v hledání a sbírání cenných věcí zesílili a prodávají je obchodníkům, kteří za úlomky keramiky, vzácných předmětů utrží na mezinárodní burze několikanásobně víc, než dotyčnému vyplatí za nález. A ačkoli takové to věci nepatří na burzu ale do tamějších muzeíí, roukou místní společnost,i ochuzují se o své kulturní bohatství. Na druhou stranu to co si uchovávají není zakopáno v zemi a ani neuvidíte před sebou, opravdu člověk musí jako je Stewart projít naplánovanou cestu a spolehnout a důvěřovat těmto lidem, jejich známkou je houževnatost, píle a pracovitost k zvládání běžných starostí. Působí to směšně ve srovnání s našimi problémy. Asi není nic krásnějšího když v podání autora můžeme si představit vesničku i když poničenou z válek, s hornatou půdu málo zavlažovanou zato lidmi odhodlanými s krutými podmínkami bojovat a uctívat své předky a sebe samé.... celý text

Cizinec 2005, Albert Camus

Po přečtení Camusova díla jsem přemýšlel co jej vedlo k napsání tak velmi skličujícího a odtažitého díla, jako byl jeho cizinec. Až po odposlouchání českého rozhlasu jsem se dozvěděl, že vypovídal svůj osud, cítil se sám odloučenou osobou, nebyl doma v Alžíru a ani ve Francii. Četl jsem si příspěvky diskutujících a souhlasím, že dílo je zajímavé, upřímné a oceňuji i uživatele, který připojil informaci o Čechovi, o kterém se dozvěděl Mersault prostřednictvím novin, útržek si pak schovával pod postelí. Camus nám zanechal působivý, tragikomický a svérázný příběh jednoho, možná bezvýznamného člověka v tom společenském mraveništi. Jeho vztah k matce a následné odloučení působí, jako by na ní neměl čas a ani náladu. Podle výpovědi, kterou učinil Mersault po úmrtí své matky u ředitele je znát, že se omlouval. Neměl finanční prostředky, aby ji zaplatil domácího ošetřovatele. V domě pro seniory si ostatně našla přítele a staří lidé posměšně je nazývali manželé. Když se podíváme na jednotlivé momenty románu, Camus se zastavuje u matčiny rakve v márnici, rozmluvou Mersaulta a jeho souseda, kterému se ztratil pes, zabití alžířana, soudní přelíčení a čekání na popravu. Mohli bychom si říct a zodpovědět řečnickou otázku obžaloby proč v době pohřbu matky neplakal a ani nepociťoval lítost, jen možná jisté uspokojení, rozjímání u matčiny neživého těla. Mersault byl velmi zvláštní postavou, opuštěnou, izolovanou, je pravda, že si to vůbec nepřipouštěl, byl zaneprázdněn prací, názorem šéfa, aby se na něj nerozčílil a svým životem, který nechal klidně plynout. Je vůbec překvapivé, když se jej přítelkyně Marie zeptala, jestli ji miluje, chce si ji vzít odpověděl neví, je mu to jedno. Nejenže byl odloučen od společnosti ale v sobě samém byl vyhoštěncem, nevěděl a neznal své hranice a nepřišlo mu co je dobré a co špatné. Plynul časem a prostorem, pozoroval okolo lidi, vyhlížel je z okna. Ano, možná byl zmanipulovatelný, jeho soused jej nevědomky navedl, aby zabil, když Marseult, soused a jeho přítel si chtěli vyřídit účet s bratrem alžířanky, kterou jeho soused zmlátil. Je to k nevíře, jak osud, izolovanost, soudnost a nepochopení stavu věcí může zamávat s člověkem. Jediná věta, která se mi vryla do paměti je ta, když ve vězení se smířil se svým svědomím a řekl, každý jednou zemře. Někdo dřív, druhý později, jaký asi je v tom rozdíl. Camus byl opravdu velkým filozofem a romanopiscem, uměl ve svém díle zachytit politickou a sociální atmosféru, bez příkras a umělých spojení nenechal čtenáře vydechnout a servíroval mu jednu nečekanou událost za druhou, právě tím, že dílo není dlouhé, působí samospádově s velkou razancí. V čem můžeme vidět odkaz Camuse, že každý si na dílo utvoří názor a dojde k nečekanému zjištění. Někdy opravdu samostatně nepřemýšlíme a jednáme impulzivně, nechci říkat všichni, stačí když se na někoho rozčílíme, je pak těžké zastavit své vášně.... celý text

Kanibalové z hor 2002, Petr Jahoda

Cestovatel Petr Jahoda nám nabízí svůj osobitý pohled na domorodé kmeny na území Nové Guiney. "Vydáváme se s ním do hor Jayawijaya". Poznáváme stromové lidi (Daniové, Yaliové) jako bychom se s nimi setkali. Způsob, který autor zvolil, první osoba čísla jednotného, působí velmi svěžím a někdy přímočarým dojmem. Neschází zde trocha temperamentu, ideálu o místních i nebezpečí z cesty. Z jeho knihy - zápisků prožitků - čiší snaha popsat co do podrobnosti jeho turistické útrapy, nečekané a překrásné scenérie pralesa i nezapomenutelné přátelské vztahy s Yalii. Označuje podle místa obydlení na nížinné a horské. Je pozoruhodné, jak tito malí lidé, měřící okolo 150 cm jsou velmi čiperní a upřímní. Většina z nich žijící ve vnitrozemí ostrova neznají civilizovanou společnost a chovají se (pro nás neobvykle) velmi lidsky. Ano, naš způsob označovat tyto domorodce přídavným jménem primitivní je velmi zavádějícím slůvkem. Primitivní je pojímáme z našeho pohledu v souvislosti s naží "vyspělovu kulturou", která během několika staletí, vystupňované především posl. desítkami let získala mnoho moderních technologií a poznatků. Na druhou stranu v rovině osobních vztahů strádáme a ničíme planetu těžením nerostného bohatství. Můžeme tedy díky knize Petra Jahody alespoň v základních informacích srovnat jak jsme na to my, člověk z Evropy nebo Spojených států amerických a domorodec. Podle publikace - slov a vyobrazení - soudím, že hůře než si myslíme. Protože nejsme schopni jak oni, podrobit se fyzickému náročnému testu každý den. Tím, že jíme tepelně a chemicky upravená jídle ničíme vlastní organismus a kromě všeho ztrácí se nám v mladé generaci cit po rozumu, přátelství a spravedlnosti. V knize je patrné, že nezkažení-necivilizovaní domorodci i když člověka (i běloha) neznají, nabídnou mu místo k přenocování ve svém příbytku a pohoštění. Kniha, kterou jsem si zapůčil z knihovny je dobrým průvodcem po neznáme oblasti, je to poznání netradičních lidí z mého pohledu, kteří se oblékají, stavějí, živí z materiálů a přírodních surovin nedalekého pralesa.... celý text

Nepříjemná pravda 2007, Al Gore

Planeta Země je živý organismus, podobně jako lidský nebo zvířecí. Dokladem nám může být zpráva o tom, že před miliony lety došlo k odtržení prazákladní suchozemského kontinentu, nám všem známý Pangea. Tato informace je obsažena v textu knihy a autor ji dokládá situací, když jeho spolužák se ptal při vyučování učitele zda Jižní Amerika byla spojená s Afrikou. Učitel na to odpověděl, že nebyla. Kniha, která se snaží ponaučit čtenáře působí velmi srozumitelným dojmem, využívá toho nejvhodnějšího prostředku, který může být použit. Jasné a krátké texty s mnoha fotografií a grafy. Právě obrazová ilustrace dokládá jak za posledních několika desetiletí došlo a stále se děje tání ledovců díky globálnímu oteplování, vyvolanými skleníkovými plyny, kdy do atmosféry jsou vypouštěny znečišťující látky, jež zapřičiňují shromažďování sluneční energie, která aby byla odražena, zůstává a ohřívá Zemi. Dále je dobré si uvědomit rozdíl mezi Arktidou a Antarktidou, tedy rozdíl mezi severním a jižním pólem. Zatímco prvně jmenovaná oblast je tvořena ledovými krami a druhá leží na souši, na níž je ledová a sněhová pokrývka. Proto je tání na severním polu rychlejší než na jižním, tím že led pluje na vodní hladině, která se otepluje. Ve čtenáři mohou srovnávací družicové snímky opravdu vyvolat nemilé překvapení, když si uvědomí, jestli se bude dále takto dít, nejenže se budou zvyšovat teploty, později přicházet zima a dříve jaro zejména stoupne vodní hladina a zaplaví země světa. Dotkne se desítek ba stovek miliónů lidí (USA, Asie, Evropa). Budou muset být evakuováni. Scénáře a modely případného zatopení opravdu působí až katastrofickým dojmem, ale je třeba si uvědomit naléhavost situace, která nám hrozí. V tom, aby kniha nebyla jen souborem fotografií, grafů a nepůsobila suše, odhodlal se Al Gore k zařazení i sebe samého do procesu tzv. uvědomění si okolností. Když mu sestra zemřela na rakovinu plic, kdy jí museli lékaři odstranit plíci a půl z důvodu kouření anebo jak nešťastnou náhodou se mu syn vytrhl a následoval svého kamaráda na rušnou ulici, kde byl sražen autem. Sestra zemřela a syn se uzdravil (vysvětluje si to asi nadpřirozenou silou, Bohem a strážnými anděli v podobě dvou zdravotních sester, které v tu dobu byly poblíž z nemocnice J. Hopkinse a v prvních chvílích pomohly chlapci). Pro autora bylo to uvědomění, že opravdu přes své blízké můžeme jedině tak poznat jaké počínání vyvolává člověk a čeho je vůbec schopný. Americký tabákových průmysl v 50. let 20. stol. záměrně loboval proto, aby nevyšly na povrh data o úmrtnosti, zapřičiňuje kouření. Až o něco později bylo řečeno, že cigarety mohou zabíjet. V ignorování a vědomém dezinformování populace se o to pokoušela i G. W. Buschova administrativa, kdy jedním spolupracovníkem prezidenta byl člověk, zodpovídal za záležitosti ochrany životního prostředí ve vazbě k průmyslu člověk, předtím vykonával funkci v oboru paliv. Po aféře, kdy bylo zjištěno, že se účelně dopouští tajení informací o škodlivosti cigaret, rezignoval a opět přijal místo v uvedeném průmyslu. Al Gore jako neúspěšný kandidát na prezidentský úřad, zato dobrý rodič, bývalý senátor za stát Tennessee, organizátor a pracovník v osvětě ochrany přírody a lidského zdraví se nám snaží předkládat data o nás samotných. Ano, je těžké si uvědomit naléhavost dat, jediné jak se probudit z pocitu, že zde se neděje nic co by nám mohlo ohrozit život, je skutečnost vysychání jezer, řek, tání ledovců a sněhů v horách, rozšiřování pouští, klimatické změny, vybíjení a snižování ohrožených druhů. Spojené státy americké v té době, vydání knihy v čekém jazyce r. 2006 neschválili Kjótský protokl o snížení vypouštěných sklenikových plynů ač některé města se přidaly k seznamu státu Evropy, Asie, Afriky. Je stát, který spíše dbal na svůj ekonomický výsledek než ochranářský a zdravotní apel. Al Gore vidí naději jak v uvědomění si skutečností i více využívání alternativních zdrojů, větrná a vodní elektřina, auta s vodíkovým generátorem a chování se ohleduplně jak k Zemi i k sobě vlastním.... celý text

Zlaté ruce 1999, Cecil Murphey

Kolik činností může člověk provádět oběma rukama, to nás někdy napadne, když se rozhodujeme o své budoucí profesi. Název kniny nám napovídá smysl a umění autora kniha, lékaře, člověka, který věří v sám sebe a Boha. Je tedy možné, že Carsonovi pomáhal se rozhodnout v jeho životě. Na tuto otázku si čtenář musí sám odpovědět. Ve mne vzbuzuje ujasnit si co chceme dokázat a kolik síly potřebujeme na zrealizováni svého plánu. Někdy je opravdu těžké dojít k vytčené cílové pásce, u Carsona bylo, stát se lékařem. Ač to je meta jen pomyslná. Vlastní a kariérní souboj u něj začíná. Nečetl jsem celou knihu jak někteří níže uvedení uživatelé. Stačilo mi proletět několik kapitol, abych poznal, že Ben Carson s černou barvou pleti neměl na růžích ustlanou. Svou vnitřní sílou a uměním dokázal prodlužovat život pacientům. Pro mne zásadní kapitola o siamských dvojčatech rodiny Binderových. Pár řádků dá čtenáři pocit křehkého stavu mezi tlukotem srdce a zástavou lidského orgánu. Jak slovy vylíčit průběh operace a sdělení rodičům radostnou zprávu, že jejich potomci jsou na sobe nezávislí. Říct jediné, vnímat svět zdravým tělem pro nás může být ten nejhodnostnější dar, který dostaneme.... celý text

Kniha Robinsonů 1944, František Běhounek

Osudy mořeplavců, kteří nějakým způsobem se ocitli na pevnině ať již ztroskotáním lodi, vyhoštění z paluby každý divák nebo čtenář dobrodružných románů zná a je tedy zbytečné jej blíže seznamovat. Chci si spíše přiblížit uživatele portálu o odhodlané a bojovné povaze dvou námořníků. Jedná se o příběh Alexandra Selkirka a Johna Hopkinse. Jak prvý i druhý zakusili pobyt na ostrově v Pacifiku, kdy se museli o sebe postarat. U osoby Selkerka mám potvrzeno, že František Běhounek vycházel ze skutečeného pramene u osoby J. Hopkinse si nejsem jistý. Ať už byl tedy smýšlený nebo nebyl. Je pro mne směrodatné to, že oba nezpanikařili, spolehli se sami na sebe a přečkali zatěžkávací zkoušku. Právě autor knihy Robinsonů u příběhu druhého námořníka líčí jak se nepohodl s kapitánem a ten jej lstivě vysadil na skalnatém ostrově kvůli hledání pitné vody. Čtenář se při seznámení s životní linii námořníka nevyhne i drsným metodám, které musel dotyčný provést (lovení vodních zvířat) ale bylo to k zachování jeho existence, výroby dopravního prostředku, který mu zajistil možnost opět se dostat do civilizace. Ponaučení z příběhu, který je po všech stranách napínavý a osvěžující v dnešní době je to, že když člověk zůstane sám, nemá ztrácet naději k opětovnému navrácení do společnosti. Aby nezapomněl na svou řeč, může rozmlouvat s ochočenými zvířaty, u J. Hopkinse to byl tuleň a pelikán. Podle slov trosečníka, byli více než zvířata, stali se pro něj přáteli, kteří mu zpříjemňovali volné chvíle. I když k nim promlouval, rozvíjel své myšlení a v podstatě nemyslel jen sám na sebe, neboť když odplouval z ostrova, vzal je s sebou. Pro mne nezapomenutelná věta, když Hopkinse vylovili i s jeho přáteli z moře, zeptal se jej kapitán proč nesnědl tuleně, když ho převážel a měl hlad. Odvětil mu, sice jste mě zachránili ale je to můj přítel, raději bych Vás kapitáne snědl. Je to humorné až pravdivě vypovídající, nejen o smyslu chápání člověka ale i přítele zvířete. Dnes to působí s větším kontrastem, protože hledáme a někdy nenacházíme vzory ve společnosti, jedině ten, kdo něco velmi náročného zakusí, životní pohromu, nepřízeň osudu a překoná jej, nepodlehne nástrahám, toho můžeme brát za významnou a schopnou osobnost. Umí si poradit v těžkých situacích. Uživit se, postavit si chatrč, ochočit si zvěř a zvládnout se navrátit do společnosti lidí. I když někdy si říkám, jestli by nebylo lepší zůstat na místě, kde se nenachází civilizovaná lidská komunita. Za ideál rodu homo sapiens můžeme opravdu považovat domorodé obyvatelstvo, jak často slýcháme netrpí nemocemi, lék naleznou v pralese, chovají se podle svých tradicí, vášní a pudu ale jsou štastnější a energičtí.... celý text

Ukrojte si u nás 1989, Josef Staněk

Chleba asi každý z nás má spojený s denní stravou, připravovaný u snídaně, svačiny nebo večere. S tím, jak se člověk vyvíjel a poznával druhy trav, způsoby opracování obilnin, začal zušlechťovat a pěstovat mnoho druhů zrn od pšenice, žita, ječmene, prosa, čekanky. Kniha odráží prostřednictvím "božího daru" jak se mu v minulosti říkávalo, lidské dějiny. Myslím si, že od prvních komunit v pravěku, přes dobu formování společnosti v 6.-7. věku na našem území, používal se k mletí kamenný strojek (dvě části kamene přiléhající k sobě, kdy se o sobe třeli a pomocí dírky se sypalo rozdrcené obilí), středověké a raněnovověké mletí ve větrných a vodních mlýnek až po dnešní moderní stroje, poháněné na elektrický proud, dostáváme chléb v rozdílných tvarech, chutí a kvalitě na pulty supermárketů. Autor velmi odborně vypráví o přípravách chleba, lidských osudech spojenými s tímto pekařským výtvorem, poodkrývá nám roušku lidského myšlení, kdy samozřejme už pekaři v 15.-16. věku šidili složení chleba, přidávali modrou skalici na dotvoření celkové chuti, tím de-facto zhoršovali kvalitní zpracování potraviny v lidském těle. Co bylo možná horší, v období válek, hladomoru a živelných katastrof, kdy venkovský lid strádal, nacházel suroviny ne v obilninách (nebylo dostatek, vojáci většinu zabrali), nezbývalo než jíst bylinky, mechy, lišejníky, pomlete dřeviny, které přidávaly do vody a zpracovávali boží dárek. Asi se každý z nás se dovtípí, jaké měli stravovací obtíže a co poté museli vytrpět. Kniha je dobrým průvodcem, pro ty, kteří mají blízko nejen lidské stravě ale i pro ty, kdož se chtějí dozvědět něco o svých předcích. Neboť z myšlení a jednání poznáme jací doopravdy jsme. Přečetl jsem si názor uživatelky Danafantom a nezhledal jsem v knize něco takového, že by inklinovala k sociliastickému hlásání myšlenek.... celý text