Pablo70 přečtené 493

Král sedmi závojů 1968, Jan Vladislav

I náš výtisk těchto pohádek je velmi "očtený"! Italský temperament, hlasitý smích a nespoutanost hrdinů si získal srdíčka mých dětí. Nejsou to rozhodně temné až hororové pohádky bří Grimmů! Tady vládne ostrovtip: Zde „...chytré Janiny přelstívají pyšné královské syny, moudré Sorfariny dávají za vyučenou svým tvrdohlavým královským manželům – a taškáři Ferrazzanové si tropí šprýmy jak z kmánů, tak z pánů, ba i ze samého krále.“ Jak později napsal Jan Vladislav, chtěl „v tom sešněrovaném myšlení školy za komunizmu“ nabídnout dětem svobodný svět s prostorem pro tvořivost a hravost beze strachu. Ale bez ohledu na to, převyprávěl italskou slovesnost nádherně, vždyť Itálie byla jeho srdcovka a překládal Danta a italskou renesanční lyriku. Vřele doporučuji. Nadčasové!... celý text

Pohádky ze země draka 1960, Jan Vladislav

Když byl můj syn malý, brával jsem ho s sebou do lesa, kde jsme s vozíkem sbírali zbytky po těžbě dříví na otop. Večer jsem pak čítal z téhle knihy pohádku o sběrači klestí a připadal si jako ten dávný čínský venkovan. Jan Vladislav se k čínským pohádkám dostal v době, kdy se zabýval čínskou poezií. Autenticita lidových pohádek ho oslovila: „Fascinovalo mě na nich totéž, co na těch básních psaných před celým tisíciletím: jejich náměty jsou sice v podstatě stejné, všelidské, ale jsou podávány jiným způsobem, málem jako se tam zcela jinak píše, maluje nebo připravují pokrmy. Poznáte to při prvním soustu. Je to zkrátka jiný, pro nás nečekaný, a proto tím poutavější pohled na svět.“ Nebyly to umělé socialistické pohádky, jaké se tehdy hojně objevovaly v četbě pro děti. Vzpomínám na čítankovou krátkou storku Houževnatý Jun-su, o tom, jak se chudý čínský chlapec s obyčejnou hůlkou naučil psát v písku na břehu moře. Vlnky jeho napsané znaky vždycky smazaly a on začínal znova a znova... Poslední pohádka v knize je starým buddhistickým podobenstvím o neužitečném stromu. Je dodnes jasným poselstvím o tom, jak se chovat k přírodě a také o tom, proč číst pohádky: „Vždycky se narodil někdo, kdo rád vyprávěl, vždycky se narodil někdo, kdo rád poslouchal. »Ale proč?« zeptal se jednou jednoho pohádkáře jistý moudrý muž, kterému se pohádky nezdály dost učené. »Vždyť to jsou všechno slova bez užitku.« »Povím ti proč,« odpověděl pohádkář. »Podívej se támhle na ten strom uprostřed skal. O něm také řekneš, že je bez užitku. Ovoce nedává žádné, protože je to borovice. Truhláři se jeho dřevo nehodí, protože je příliš sukovaté a zkroucené od nepohody. Na otop také není, protože roste příliš daleko a vysoko. Ale až jednoho dne půjdeš těmi skalami a budeš unavený a žíznivý a usedneš v jeho stínu, poznáš, že je přece jen k užitku. A s pohádkami je to právě tak.«“ Vladislavovy pohádky jsou psány nedostižnou češtinou. Dopřejte je svým dětem!... celý text

Princezna s lískovými oříšky 1995, Jan Vladislav

Myslím, že anglické pohádky v překladu Jana Vladislava jsou naprosto nedostižné. Nejen nám, Čechům, blízkým humorem („angličtí vypravěči pohádek nechtěli svým posluchačům kazit vzácné chvíle volna hororem; spíše se je snažili rozptýlit a pobavit. Anglické pohádky jsou proto vtipné a veselé, často se nesou v ironickém duchu a vtipnými konci se tu nešetří.“), ale i jeho skvostnou češtinou. Nadchlo mě i to, že člověk, který překládal Danta a Shakespeara se zcela vážně věnoval lidovým pohádkám. A dokonce uváděl na konci svých pohádek národů i přehled literatury, z které čerpal. Jako dítě jsem jeho knihy neznal, ale pak jsem je začal shánět po antikvariátech, předčítal je svým dětem na dobrou noc a dnes je čtou už moje vnučky. Vřele doporučuji!... celý text

Matyáš Braun - Kuks 1959, Jaromír Neumann

Nevím, jestli byl Kuks a Braunův Betlém nafocen líp. Klasika včetně zasvěcených informací. Patina doby.

Tam u Králového Hradce 1966, Václav Pletka

Dědeček mého kamaráda byl dragoun a o téhle vojně uměl řadu písniček, především těch sprostonárodních: Když tu byla válka s Prusy/ děly se tu ty psí kusy/ člověku se to až hnusí/ když to vyprávěti musí./ Byl tu jeden Brandeburák/ ten měl metr dlouhej... atd. Ale takovéhle písně tu nenajdete. Jen ty cenzurované, včetně té nejznámější o kanonýru Jabůrkovi: Tam u Králového Hradce, lítaly tam koule prudce, z kanónů a flitniček, do ubohých lidiček. A u kanónu stál a pořád ládoval... My, děti z pohraničí zpívaly "furt jen ládoval", samozřejmě. Jinak v knize najdete předmluvu o válce 1866 a podnětné jsou i poznámky k písním. A z písní si můžete vybrat tu o místě z tehdejších bitev, která je vám nejbližší, pokud na toulkách krajem potkáváte pomníčky padlých z té hrozné vojny. Umí někdo ještě teď alespoň zazpívat tu o Jabůrkovi? V písních jsou mraky germanismů, jak jinak (kanonýr Jabůrek je feuerwerker, ale tak to tehdy chodilo). Prusové vás polekali, obilí vám rozšlapali, rozšlapali a pobrali, máslo a vejce sežrali. (Tenkrát ještě totální války nebyly.) A vy paní hospodyně, dejž Bůh ať vás to již mine, aby jste se nedočkaly, vojnu v Čechách neviděly... Jo, jo, kolik jich od té doby přišlo...... celý text

Básně Kima Klobouka 2009, Kim Sakkat

Existují ještě dnes takoví tuláci jako Kim Klobouk? Toulal jsem se s ním po staré Koreji, viděl její krásu, potkával chudé i bohaté, líné mnichy, opilé učence a laškoval se ženami... Jeho milostná dobrodružství prý byla proslulá, ach, to moje zdaleka ne! Ale snad jsem na své životní pouti také něco pochopil. Jako Kim. I na zemi jsou nesmrtelní To bohatí jsou nesmrtelní V lidském světě nejsou hříchy Jen bída je hřích Chudák a bohatý Nemluv o nich zvlášť Jeden i druhý se můžou stát Jedním i druhým... Tak to chodí.... celý text

Rocková poezie 1 1979, Karel Srp

Za husákovské normalizace se režim snažil zastavit vlnu západní kultury mj. také omezením rockové hudby. Za této situace se začaly šířit v opisech překlady textů rockových alb, která jsme si nahrávali na magnetofony nebo je kupovali na burzách či od veksálků. V té době připravila Jazzová sekce Svazu hudebníků výběr textů z alb vydaných v letech 1966-1978. Kniha je ojedinělá tím, že zachovává anonymitu autorů překladů, bylo to praktické i z hlediska jejich nepostižitelnosti Státní bezpečností, ale jak praví přemluva: většinu překladatelů se prostě ani dohledat nepodařilo. Výběr: od Argent, Beefhearta, Doors, Jethro Tull, King Crimson, přes Zappu, Floydy po Yes. Počtete si i dnes!... celý text

Nebeklíč 1969, Leszek Kołakowski

Kniha vyšla roku 1969 a pak už byl Kolakowski zakázán. Byl profesorem filosofie na Varšavské universitě a Nebeklíč je vlastně kniha apokryfů. Pro ty, co to nikdy nečetli, cituji z Wikipedie: V moderní době slovo „apokryf“ značí literární žánr, který moderním, někdy spíše parodickým způsobem zpracovává obecně známé příběhy, například biblické či antické, založený na netradiční interpretaci těchto příběhů (srov. Karel Čapek: Kniha apokryfů, Michail Bulgakov: Mistr a Markétka - dějová linie týkající se Piláta Pontského). Poku jste četli Čapkovy apokryfy, najděte si tuto vtipnou knížečku a opravdu se pobavíte. Bible je tu stále a Kolakowského příběhy (např. Rút aneb Dialog lásky a chleba, Král Herodes aneb Bída moralistů, Ezau aneb Poměr filosofie k obchodu...) vás upozorní na životní momenty a situace, s nimiž se člověk setkává od pradávna a které v různých dobách a společenských podmínkách nabývají různého morálního akcentu. Mimo Nebeklíče tu najdete i Rozhovory s ďáblem. Tak např. Pokoušení svatého Petra, Apoštola je vylíčení všech útrap a mučení, které ho čekají, když Ježíše nezapře a výčet blaženství, která přijdou, když se na něj vykašle... Ach, ten ďábel! Stále nám něco našeptává! Jen si to přečtěte!... celý text

Ulice plná plášťů do deště 1963, Šigedži Cuboi

Cuboi prošel složitým vývojem od anarchismu přes marxismus (jako mnoho jiných před 2.sv.válkou) až k moderní poezii. Ovšem nejlepší jsou jeho básně čerpající z tradičních japonských forem haiku a tanka: NEBE Celý den jsem hleděl na nebe Na nebi bylo jen nebe I KDYŽ MLČÍM I když mlčím přemýšlím Nepleťte si mě se zdí jen proto že nic neříkám Težko říct, jak autentické jsou překlady z japonštiny Miroslava Nováka a přebásnění Jana Vladislava. Některé básně svou prostotou a hloubkou volné představivosti evokují Nanaa. OBLÁZEK Jdu ulicí a kopu do oblázku zatažené odpoledne studený vítr Jdu ulicí a kopu do oblázku Kulatý oblázku který se kutálíš ach oblázku kam až tě dokopu než se probudíš ...Ty mám nejradši.... celý text

Snílci 2004, Gilbert Adair

"Puberta je věk, kdy všechno víte, aniž něco víte." Ne, není to příběh o dekadentní mládeži, ale o pubertálním hledání, zkoušení a nalézání a ztrácení... Dobře se pamatuji naše první mejdany a Silvestry, kdy nám bylo 15-16 let. Všechno bylo tak opravdové a přitom nepodobné našim životům s rodiči! A pomalu jsme ztráceli nevinnost jako hrdinové knihy (a filmu). Ta "zapomenutá revoluce" se odehrávala na jaře 68 v pařížských ulicích a my ji sledovali ve studentském tisku (tenkrát se na chvíli "smělo") a stále si pamatuji některé nápisy na tamnějších zdech, kupř.: "Je to prima, řekl Mao, ale ne moc často!" Rozuměli jsme si a pokud si neumíte sami sebe představit v roli hrdinů knihy (a filmu), těžko se nadchnete. Já se stále usmívám. Chtěli jsme být jedineční. „Součástí dospívání je pocit, že kolem dokola není nikdo, kdo by se člověku natolik podobal, aby mu rozuměl.“ (John Irving)... celý text

Apollinaire 1966, Julia Hartwig

Hartwigová píše lehce a zajímavě, kdo z nás má tak pestrý život jako král moderních básníků Apollinaire? A jestli vás láká Paříž a její ztracená bohéma, dejte se do čtení! Jen pár pikošek jen a jen pro vás: Mladý Apollinaire v roce 1901 miluje Annu Playden a píše pro ni veršíky, přitom si však musí vymýšlet údaje o své rodině, kdyby tak věděla, že je nemanželským dítětem a že jeho polský dědeček utekl po nepodařeném povstání až do Říma, aby zachránil holou kůži, a že jeho matka už má dalšího "přítele" a je známá hazardérka v hernách v Monaku a Nizze... (Stejně Annu nezískal.) Bar Criterión, Paris, nedaleko nádraží Saint-Lazare, kde obvykle A. ponocoval. Jednoho dne tam narazí na Picassa. "Picasso," představí se nevysoký Španěl, který se za 30 let stane největším géniem malířství XX. století. "Apollinaire," odvětí vlídně mladík, jehož sláva za pár let proběhne Evropou a pokračuje svůj výklad o Neronovi. (Tak to začínalo.) Apollinairův bájný podrovní byt plný fetišů a hudebních nástrojů z Afriky a "umělecké veteše", s vikířem, kde mohl sedávat a přehlížet střechy Paříže! (Podobný najdete v povídce Spinoza z Trhové ulice od I.B. Singera.) A také plný prapodivných knih od pařížských bukinistů, které si A. kupoval na procházkách podél Seiny. (Lze ho stále navštívit?) A A. pověrčivost! V domě bydlel tajemný dr. Mardus, lékař a orientalista, překladatel Pohádek 1000 a jedné noci. A. věřil, že zná orientální kouzla a komínem mu do bytu pouští ďábla... Když ho potkal na schodech, celý se klepal strachem. Ale doktor ho přivedl na název Caligrames, kterým byla pojmenovaná jeho slavná posmrtná sbírka... A ještě - líčení banketu na A. oslavu. Snad nejzábavnější bylo básnické menu, skladající se z chodů pojmenovaných podle osob z A. knih: nejprve byly kubistické, orfické a futuristické předkrmy, pak ryby a maso a la Croniamantal, salát z Estetických úvah, sýry v družině Orfeově, ovoce z "Ezopovy slavnosti", bílé víno Čaroděje, dělostřelecké šampaňské... Byl také u zrodu surrealismu. Napsal: "Když chtěl člověk napodobit chůzi, vymyslel kolo, které v ničem nepřipomíná nohy. A tak stvořil surrealismus, aniž o tom věděl." Tak žila pařížská bohéma. Myslím, že nelze knihu přečíst a nenasáknout tou opojnou vůni Alkoholů z dob mezi starým a moderním světem, kde mnoho věcí končilo a začínalo (jak tomu bývá).... celý text

Koho zvolil vrah 2014, Ed McBain

Detektivky s Phill Marlowem nebo Maigretem vždycky jedou jako namazaný stroj, tenhle případ s Carellou drncá jako auto jedoucí v kamenolomu, hybridní neučesaný styl a neumělá zkratkovistost... A to má vydání z roku 1969 na obálce vznostně napsáno Detektivní román! Přesto všechno bych chtěl upozornit na sociologické momenty příběhu, které se snaží ukázat běžné rozhovory a starosti policajtů v New Yorku (včetně večeře u Meyerů, kde taťka líčí dětem krvavou historku z práce a mamka ho okřikuje), a pak také na dva nečekané výlety do světa umění: "Jaktěživ neviděl tak studený vzorek moderny. Jako když nešťastnou náhodou šlápne do Picassa. Užuž čekal, kdy ho klepne nějaká ručička z Dalího ciferníku. Měl pocit, že ho do pasti chytil a drží Mondrian." (Kdo z vás zná Mondriana, přihlaste se! Snad aspoň znáte Dalího hodiny...) Na návštěvě u majitele kořalny je to pak ocenění starožitností v bytě. Páni, Ed byl opravdu vzdělaný! Už tolik nepřekvapí, že Carella vyhlížel "jako kobra" a Kling mohl být "tak starý jako Elvis Presley". Oddechovka.... celý text

Vrať mi moje hadříky 1964, Vasko Popa

Bylo mi právě 15, když tahle knížka vyšla. Chodil jsem do místního divadelního souboru malých forem, zkoušeli jsme po vzoru Semaforu hrát různé textappealy (pásma) a moderní verše Vaska Popy přímo vyzývaly k recitaci: Vrať mi moje hadříky Jenom si mně padni na paměť Moje myšlenky ti rozškrábou tvář Jen se přede mnou objev Moje oči se na tebe rozštěkají Jenom otevři ústa Mé mlčení ti rozbije čelisti Jen se mi připomeň Mé vzpomínky ti rozmetají půdu pod nohama Tak daleko to mezi námi došlo Vrať mi moje hadříky Moje hadříky z čistého snu Z hedvábného úsměvu z proužkované předtuchy Z mé krajkové tkáně... Popa se po válce, kterou taktak přežil, připojil k surrealistům, ale dál šel vlastní cestou. Své básně řadil do cyklů, básně také zdůrazňují jeho dar vytvářet mytologie, které jsou magické a živé, s nápaditými detaily, epickými a precizními. Popovy básně jsou jako zaklínadla. Mám je v prvním vydání v edici Plamen. Přečtěte si je a zkuste znovu objevit jejich naléhavost, krutost i něhu.... celý text

Myšlenky lehké jako vzduch 2002, William Hazlitt

Knihy aforismů se dozajista nedají číst na jedno posezení jako beletrie. Je třeba je mít po ruce a hledat v nich téma, které je aktuální a právě vás zajímá. Tak třeba tenhle Hazlittův postřeh, byť jistě 200 let starý, je přesto navýsost aktuální: Lidé zakládající si na své moudrosti bývají povýšení a odměření. Ti, kteří se snaží o vtipnost, jsou příjemní a družní. Kdo je trvale závislý na potlesku společnosti, musí si získávat jeho přízeň všemi dostupnými prostředky. - Šaškovo štěstí přebývá v uchu toho, kdo mu naslouchá. - Snižuje-li vtipkování člověka, pak na úroveň ostatních. Vtipnost vede k nicotnosti; moudrost v sobě má mnohem více hrdosti. Bóže, že by ten starý Anglán znal našeho bonmotistu??? Počtěte si!... celý text

V malém plášti slov 1974, Srečko Kosovel

Jak posuzovat mladé básníky? Četli jste Wolkera, Ortena, Rimbauda? Kosovel žil krátce a zemřel podobně jako náš Wolker, bylo mu teprve 22 let. V jeho básních najdete dychtění po životě a lásce, ale i ohlasy doby, ve které žil. Rád bych chodil v malém plášti slov. Však pod ním ať se skrývá teplý jasný svět. Co je to bohatství? A co přepych? Pro mne platí jedno: mám malý plášť a ten plášť jinému se nepodobá. Kosovelovy básně dozrávají na konci jeho života, kdy prodělával těžkou nemoc a loučil se s tímto světem. Tyto básně se mohou směle zařadit k finálním básním Carverovým, Valéryiným... My jdeme ke Kosmu. Všude je Kosmos: v každé duši, v každém srdci. Když Smrt vylíbá z nás všechnu bolest a v srdci zastaví se čas ustoupíme do velikého Prostoru. V naší tváři se rozleje jas.... celý text

Básně z Jestřábí věže 1964, Robinson Jeffers

Čtyři roky po vydání Jestřábího křiku vyšel v KPP (Klub přátel poezie) tento výbor z básníkova díla. Kamil Bednář přebásnil jeho verše a v knize najdete i běh života tohoto velkého humanisty a osamělce. Tato kniha se stane perlou vaší knihovny. Nechci tu opakovat, co již bylo řečeno, pro zájemce doplňuji proklik, kde se dozvíte více a spatříte i legendární básníkovo sídlo na Mysu Karmel. https://www.citarny.cz/nove-knihy/poezie/poezie-klasicka/robinson-jeffers-basne-zivot-biografie... celý text

Jestřábí křik 1960, Robinson Jeffers

Jste jen čtenáři, nebo máte doma rozsáhlou knihovnu a knihy kupujete v knihkupectvích a antikvariátech? Jestliže patříte do druhé sorty, učitě máte i takové, které jsou vzácné a vy si jich považujete. Jestřábí křik je pro mne takovou knihou, vždyť vyšla v roce 1960 v nákladu 1600 výtisků, no zkuste ji sehnat! Jako mladíček (tenkrát ještě teenageři nebyli) jsem koncem 60. let hltal Světovou literaturu, (časopis, kde vycházely ukázky současných děl západních spisovatelů), založenou Janem Řezáčem a začal si kupovat edici současné zahraniční poezie zvanou Plamen. Některé kousky jsem však objevil až o desítky let později v antikvariátech, Jestřábí křik (Plamen sv.17) pak v odstavené knihovně na půdě vily, kde jsem bydlel na privátě... Jeffersův heroický styl mne v mládí tolik nepřitahoval, to až později, ve zralém věku, kdy už jsem věděl, o čem je život. Big Sur v Kalifornii, kde si postavil svou Jestřábí věž, je nádherné místo, kde pobývalo mnoho spisovatelů (Jack Kerouac) a muzikatů (Charles Lloyd), dnes už není tak těžké ho navštívit - alespoň virtuálně... Jestřábí křik vyšel ještě za básníkova života (+1962) v geniálních překladech Kamila Bednáře. I když mám jiná vydání Jeffersových básní, tuto 60 let starou knihu beru do rukou vždy s úctou a kochám se úžasnými obrazy: MYS KARMEL Mimořádná trpělivost věcí! Toto krásné místo, zohyzděné kupou předměstských domů - ach, jak bylo krásné, když jsme je uviděli poprvé, tu neporušenou plochu máku a lupiny, obehnanou hradbou nedotčených útesů, kam nic neproniklo, jen dva tři pasoucí se koně či několik dojnic, které se třely boky o výstupky skal. Teď už toto místo poznalo kazisvěta. Dbá o to? Ani trochu. Má nekonečně času. Ví, že lidé jsou příboj, který stoupá a časem se změní v odliv, a že všechna lidská sídla zaniknou... A ještě dodatek: překládat Jefferse byla pořádná kláda, a jak Bednář dodává, "nejedno místo bylo spíše nutno uhodnout básnickým citem... ", proto užil pro svůj překlad přiléhavější termín "přebásnění". Moc se mu to povedlo!... celý text

Na prstech nesu měsíc 1967, Rade Drainac (p)

Kdovíproč u nás vyšla Drainacova poezie v kolibřím vydání. Jestliže jsou v jeho rodné zemi jím sepsané knihy téměř nedostupné, i tuhle tady těžko seženete. A je to skvělá poezie vrcholné imaginace. Jak je řečeno v doslovu: "Rade Drainac je velký básník malého národa, čili je na tom stejně jako průměrný básník velkého národa... Kdo by neznal Kvílení Alana Ginsberga. Drainacovo kvílení zaznělo před 40 lety, ale toto je jeho první kniha mimo hranice Jugoslávie." Jeho verše jsou cítit životem a láskou. Vracím se k této kolibří knížečce celá léta a stávám se zamilovaným tulákem. EROTIKON I. Mám nekonečný hlad a ruce věčně prázdné Nočními ulicemi na prstech nesu měsíc a smutek nechávám pod okny ztracených žen Dal bych všecko a nic nemám Mám nekonečný hlad a ruce věčně prázdné II. V dubnových nocích jsem opilý somnabul Od úplňku mi žloutne duše do touhy květů probuzená A když mě pohltí sny bojím se že mě pohřbí temné kouty pokoje a nějaká přízračná žena ...Podivné jsou dubnové dny... III. Ztratil jsem pojem času na modrém kruhu nebe Rýhy na dlani vyznačují cesty jimiž jsem prošel Spatřil jsem v zrcadle podzim a listí v jezeru očí Nepláču: kolem mne přes věky šumí milostné verše... celý text

Pronásledovatel 1966, Julio Cortázar

Vzkaz v láhvi: Ta "nezvykle dlouhá úvodní povídka" je stěžejní pro všechni milovníky jazzu. Je to pokus o sepsání nevšední historie smrti tvůrce Bebopu, altsaxofonisty Charlie Parkera. Když zemře mladý jazzman tak, jako Parker, je to skvělá příležitost pro progresivního spisovatele, jakým byl Cortázár. Bomba! Parker byl bezesporu bohem nadaný muzikant a jeho styl boural zažitá klišé. Bohužel byl i narkoman a choval se jako neřízená střela. Významnou roli v celém příběhu hrála "Jazzová baronka" Kathleen Annie Pannonica Rotschild de Koenigswater, která ve svém newyorském sídle hostila a podporovala jazzové muzikanty a bylo jí jedno, jestli jsou černí nebo bílí, chudí nebo bohatí. Jeden z jejích častých hostů Thelonious Monk o ní složil skladbu a Pannonica se tak stala nesmrtelným jazzovým standardem. Nutno říci, že její rodina ji za tyto "pochybné" známosti a styky naprosto odvrhla. Legendou se pak stala Parkerova smrt v jejím pokoji, ale o tom si jistě přečtete sami. Skladbu Little butterfly (Pannonica) otextoval známý jazzový zpěvák Jon Hendricks: Jemnější než hedvábí A hřející jak svařené mléko Lehká jak vánek jenž se umí vznášet Květy znají požehnání Při čekání na její polibek Pannonico, můj motýlku ... (pozn. starý Rotschild byl entomolog a dceru pojmenoval po vzáceném motýlkovi ze své sbírky, největší část jeho sbírek však tvořily blechy, které sbíral po celém světě - haha, ještě že ji nepojmenoval Bleška!) Monkovy i Parkerovy nahrávky najdete na YouTube. Jazz it!... celý text

Absolone, Absolone! 1966, William Faulkner

Začal jsem číst Absolona, hned jsem pochopil: je to kláda! Ale protože miluji dobrodružství slov, začal jsem nalézat skutečné perly: "(Slečna Coldfieldová) seděla tak strnule na rovné tvrdé židli, která byla pro ni tak vysoká, že jí nohy svisle a strnule visely, jako by měla holenní kosti a kotníky ze železa, vůbec se nedotýkaly podlahy a vyjadřovaly bezmocný a nehybný vztek jako nohy dětí..." Ta atmosféra! Starobylost! Odolal jsem pokušení knihu odložit a četl dál... Ostatní tu řekl již kolega v komentáři přede mnou. Tx.... celý text