Okřídlená li přečtené 356

Dáma v jezeře 1965, Raymond Chandler

Celou dobu jsem měla pocit, že Chandlerův marlowovský styl nebude to pravé ořechové pro moje jinak nevybíravé oči. Začátek knihy, ve kterém je soukromý detektiv Phil Marlowe najat na nalezení bohaté manželky, trpí nevýrazností a přílišnými detaily a nemít tu knížku jako polopovinnou četbu, asi bych jí odložila, tak jako jsem to udělala s anglickým vydáním. Ze židle mě nedokázala zvednout ani detektivova přízračná všímavost a ani popis vyplouvající mrtvoly. Když se ale doberete na konec, dojde vám, proč byl Chandler tolik opěvovaný kritiky, přestože je dodnes detektivka považována za něco méněcenného a "pokleslého". Krása tkví v jednoduché, ale propracované kompozici děje a hlavní postavě - není to uniformní postava supermana dobráka, jehož jediným smyslem je hnát zločince před spravedlnost. Ne, Marlowe je jiný. Mnohokrát kvůli svému povolání dostane pár facek, ale jemu to nevadí. Nepotřebuje si nic dokazovat a zachraňovat svět, stačí mu zasloužit si svůj honorář. Takže, pokud milujete detektivky, Chandler by měla být vaše další spisovatel, na kterého se vrhnete hned po Doylovi. Nenechte se zmást počáteční neslaností nemastností. Svým životem vám ručím, že tohle si užijete. ;)... celý text

Deník špatného roku 2008, John Maxwell Coetzee

Nikdy jsem si nemyslela, že jde skloubit do jedné knihy dva různé vypravěče s různými názory a krátké eseje. V tomto a v mnohém dalším mě Deník špatného roku od nositele Nobelovy ceny za literaturu Johna Maxwella Coetzeeho náramně překvapila. Kniha má dva velké oddíly nazvané Tvrdé názory a Měkké názory, které jsou ještě dále ve stránkách dělené na tři různé "vesmíry" (z nedostatku termínů používám toto), kdy (v českém vydání) ve vrchní části stránky jsou vždy eseje, uprostřed příběh z pohledu J.C. a na konci se nachází poznámky jeho písařky Anyi. V Tvrdých názorech vystupuje spisovatel s iniciálou J.C., jehož úkolem je napsat sbírku názorů pro německou veřejnost. Eseje uveřejněné v této části jsou nejčastěji politického rázu, kdy se postava stařičkého spisovatele vyjadřuje k terorizmu, zacházení s vězni v Guantanámu, vegetariánství, Austrálii nebo k pravděpodobnosti. V dějové části se sedmdesátiletý J.C. poznává s atraktivní Anyou, která o sobě tvrdí, že pracovala ve službách a nabídne jí u sebe práci přepisovatelky. Anya se zdráhá, ale nakonec práci přijme a několikrát do týdne si od něj vyzvedává diktafon s poznámkami, aby je následně přepsala a nahrála na disketu. Anya si je vědomá, že ji J.C. zaměstnal spíše proto, jak vypadá, než pro její kvality sekretářky, což jí později začne vyčítat její přítel Alan, kterému se celá věc s přepisováním nezdá už od začátku. Nenechme se ale zmást, že by byl J.C. nějaký úchyl, který se skrz zaměstnání snaží Anyu ponižovat nebo sexuálně obtěžovat. Je velmi těžké popsat, co cítí starý vzdělaný muž při pohledu na mladou a energickou ženu, aniž bychom do toho zatahovali nějaké nechutnosti, které u J.C. nejsou na místě. Pro Alana je velmi těžce pochopitelné počínání J.C. a snaží se Anye do hlavy vtlouct, že ji skrz práci ponižuje a kupuje si jí jako děvku. Anya zprvu podléhá Alanově vlivu, ale po jisté události (to vám neprozradím. :)) se na něj začne dívat (snad díky J.C.) úplně jinýma očima. Vcelku zajímavě se vyvíjí i vztah mezi J.C. a Anyou. Ona ze začátku bere svou práci úplně normálně, jenom si pořád stěžuje, že se její zaměstnavatel zajímá pouze o "pravěce intelektuálská" témata a že by neuškodilo, kdyby napsal nějaký příběh. Velmi často diskutuje s Alanem a snaží se zjistit, co si on o tom myslí. V Měkkých názorech, které nejsou zahrnuty do knihy psané J.C. pro Němce a on je ostatně píše jen kvůli Anye se objevují schůdnější témata, která se sice nesou v podobném duchu, ale hledají odlehčenější témata - esej o líbání, stárnutí, ptactvu (se strakou v hlavní roli :)), klasicích a literatuře. V ději je zaznamenána komunikace mezi Anyou a J.C. a ukazuje se, co všechno se muselo změnit - obě dvě hlavní postavy si uvědomují, jak je ta druhá ovlivnila - J.C. získal zajímavou přítelkyni, snad vnučku,i a omládl, Anya naopak zmoudřela a začala čelit svému životu. Pokud to ještě nebylo jasné z mého zapáleného komentáře, tak to říkám teď: Deník špatného roku se mi líbil, líbil a líbil. Je to fakt první kniha (na kterou jsem narazila), která dokázala skvěle zobrazit několik druhů vnímání, do příběhu zasadit trochu intelektuality. Mladí si v tuto chvíli uvědomí, že mladí nezůstanou navždy. Že i je čeká stáří, možná v zapomnění ostatních, ponechaní jen vlastním myšlenkám a zkušenostem, které nebudou moct předat, protože v té době už budou zastaralé. A ještě malý dodatek: všimněte si několik biografických rysů s reálným autorem Johnem M. Coetzeem - inciála J.C., stejný přístup k vegetariánství, učitelská praxe v oboru literatura, narodil se v JARu, vydal knihu Čekání na barbary... Schválně, kdo najde víc. :)... celý text

Andělé všehomíra 2000, Einar Már Gudmundsson

Vždycky jsem měla jakousi zálibu v dílech zobrazující blázny a tragédy. Příběh v Andělech všehomíra se neliší. Vypravěčem je autorův bratr Palli, který i přes malířské nadání trpí schizofrenií. Přes normální dětství se dostáváme až ke kořenům k jeho nemoci, procházíme s ním celý pobyt v psychiatrickém ústavu Útes a nakonec se seznamuje se začátkem jeho konce. Kniha není úplně typická a to díky stylu, jakým je příběh podávaný. Mezi vzpomínkami se klikatí nadrealita, tancuje valčík a společnici jí dělá vkusnost a trefnost některých poznámek, kterým se chtě nechtě musíte smát, protože dokonalým způsobem zapadají do kontextu a dokážou vás pobavit. Trochu mě mrzí. že toto je jediná kniha přeložená do češtiny, protože Gudmundsson je autor, který se po právu řadí mezi světovou špičku. A že je z Islandu, to pro mě znamená ještě víc. :)... celý text

Ohnivý drak 2004, Richard A. Knaak

Ohnivý drak byl pro mě malým zklamáním. Miluju draky a čaroděje, ale tohle byl jeden veliký přehmat. Netvrdím, že se neobjevovaly zajímavosti (dračí hierarchie), které mě jako čtenáře nadchly a daly mi matný pocit, že autor nesepsal svůj svět na koleni za jeden den. Bohužel jich bylo velmi málo a já měla pocit, že stačí jenom cvrknout a celý svět se rozpadne na milion střepů. Knaak by se mohl naučit pracovat s dialogy - u nich jsem umírala nudou, a dát šťávu postavám by neškodilo. Proč nenechal více bublat vztah mezi Jantarovou paní a Cabem? Předpokládám, že čtenářům by nevadila ani nějaká malá sexuální scénka. Hlavně aby z toho měl čtenář pocit, že to plyne a vyvíjí se. Cabe jako hlavní postava mě vytáčel. Během pěti minut se z poskoka v hospodě stal mocným čarodějem, procestoval polovinu světa, povraždil několik draků, byl málem rituálně obětován a nakonec se v něm probudilo pradávné tajemství, které ani nedávalo smysl. Přišlo mi, že tím jenom proplul a prásk, v minutě se změnil k hrdinu, nad kterým by vzdychaly všechny holky světa. Za nejlepší postavu hodnotím Shadea, přízračného čaroděje a nekromanta. Krom toho, že mám slabost pro "zombie pány" se mi líbil nápad s rozdvojením osobnosti. a to palec nahoru. Zbytek ale hrůza a děs lehce podprůměrné fantasy, která možná uspokojí nenáročného čtenáře začátečníka (pravděpodobně hráče WOW), ale pro mě byla nedostačující. I já sama bych to dokázala napsat mnohem lépe a poutavěji.... celý text

Šňupec 2012, Terry Pratchett

Lady Sibyla je přesvědčená, že její manžel velitel Elánius potřebuje dovolenou a ten s ní chtě nechtě souhlasí. Do rodinného sídla na venkově dlouho nevkročila vznešená noha a Elániovi proces zvykání neusnadňuje vůbec nic. Lidi jsou divní, mají ještě divnější zvyky a on sám se musí chovat jako lord, což je něco, co ze srdce nesnáší. Mezi několika šálky čaje a štěbetavých dýchánků se začíná zjevovat temná minulost zdejšího kraje. A Elánius ví, kdy se chytit a nepustit. Zjevně nejsem jediná, komu něco nesedělo. Ne, že bych se nebavila, jen jsem měla pocit, že místo pravého pomerančového džusu se mi dostalo chemického paskvilu. Občas hozené fórky vyznívaly do prázdna a o ani nemluvím o vleklosti příběhu. Jeefes je jako postava zajímavý, ale nehodil se mi sem, a trochu mě začal štvát jinak můj oblíbený Elánius. Do toho připočítejte venkovský vzduch, bandu podřízených balíků a skřety a máte knihu. Dle mého hodnocení to může vypadat, že Šňupec je hrůza, ale opravdu to není tak hrozné. Pratchett umí držet linku a udržet vás v pozoru, čehož si nesmírně vážím. Jen mi přijde, že do toho nedal celé srdce a možná sám naznačuje, že by si dal dovolenou. A já se mu nedivím. Ps. Vetinari poprvé vyvedený z míry. Boží. :D... celý text

Dexter v temnotách 2008, Jeff Lindsay (p)

Vlk zahnaný do kouta větším vlkem. Dexter přichází o temnou společnost, přijímá učedníky, balancuje na vlně emocí (poprvé v životě) a do toho ho omamuje jednoduchá hudba. Cítí se nesvůj, cítí, že ho neustále někdo pozoruje. A tlak se jenom stupňuje. Dexter v temnotách se mi zatím líbil nejvíce, protože se hlavní postava dostala do bezvýchodné situace, je vyvedená z rovnováhy a zjevně si s ní někdo zahrává. A já mám ráda hrdiny na pokraji sil. Neustálým srovnávačům knih a seriálu: Trhněte si pařátem a konečně přestaňte kecat nesmysly. Příběh v knihách není pořád superakční, ale to si na rozdíl od seriálu může dovolit. Čtenář má mimořádnou šanci poznat, jak přemýšlí lidé, kteří necítí emoce, a občas nezáživné Dexterovo zaujaté pozorování je jedna z věcí, která ho odlišuje od dalších naspeedovaných detektivek. Jestli dáváte přednost kulervoucího nerváku, který vám dává seriál, je to jen vaše věc, ale PROSÍM, přestaňte tu brečet, jak vás kniha zklamala, když jediné, co se dá srovnat, jsou jména postav. A někdy ani to ne.... celý text

Jméno růže 2005, Umberto Eco

Se Jménem růže jsem se jako mnohý student setkala při tvorbě svého čtenářského deníku k maturitě. Ani v nejmenším jsem nelitovala, protože Eco je jak mistr vypravěč, tak mistr faktu a donutilo mě to najít si podrobnosti, což mi pomohlo k většímu pochopení. Obecně nemusím knihy, které jsou křesťansky zaměřené, ale jedna z hlavních postav Vilém z Baskervillu si získal mou přízeň neb to byl magor, mnichovědec a průkopník novot, i přesto, že církev v těchto dobách podobné zavírala a upalovala. Těm, co ještě nečetli mohu vzkázat jediné: Eco dokázal propojit historii s nadprůměrnou detektivní zápletkou a uspokojit širokou škálu čtenářů. Snad zapálí jiskřičku zájmu i ve vás.... celý text

Nordické runy 2005, Paul Rhys Mountfort

Pokud se někdo zajímá o runy, mohl by to pro něj být dobrý pramen zvláště z hlediska propojování mezi jednotlivými jazyky. Našla jsem zde hodně věcí, ale dost věcí mi tady chybělo. Ač za každou runou byla legenda, která se k ní váže, nějak mi to nestačilo. Pořád se neorientuji mezi jednotlivými bohy. :)... celý text

Drasticky dojemný Dexter 2007, Jeff Lindsay (p)

Dexter děsí. Dexter dramatizuje. Dexter dojímá. Opět musím obdivovat náturu hlavní postavy, která popisuje okrájené tělo jako něco fantastického. Asi budu pěkně zvrhlá, ale Dexter mě chytil za srdce. Vtipálek se srdcem šelmy a s nožem v ruce.... celý text

Drasticky děsivý Dexter 2010, Jeff Lindsay (p)

Dexter - dojemný a ničemný ničitel iluzí. Vlk v rouše beránka, neznalý znalec, monstrum s tváří člověka. Jednomu je ho skoro líto, jindy závidí, jak nemusí nic cítit. Kniha sama o sobě je krásnou symfonií slov, baletem písmenek a hlasitým projevem myšlenek. Jen ne každému může vyhovovat provedení, zvláště potom, co jste viděli seriál. Osobně jsem postrádala klasický spád děje; v Dextrově podání i nejodpornější vražda vypadá jako kdybyste zpívali novorozeněti ukolébavku. Ale to neubírá nic na její kvalitě. Není to jen další řadová detektivka, kterou pro změnu píše sériový vrah.... celý text

Hladová přání 2011, Tereza Matoušková

Hladová přání jsou v podstatě takové malé fantazácké Jméno růže. Jediný rozdíl je v rozsahu a v absenci několikastránkových pasážích o papežských schizmatech či sektách. Můžu vám zaručit, že se notně pobavíte. Mezi barvitými postavami to jiskří více než mezi fénem a vanou plnou vody a dialogy - ty bych obzvlášť chtěla vyzdvihnout - uspokojí i toho nejnáročnějšího čtenáře. Často se objevují podmořské reálie dokreslující bohatý svět, který se zjevně obejde bez profláklých držtiček elfů nebo nabručených trpaslíků. Z toho nemůsíte šílet, autorka si dala práci a vysvětlí vám každé slovíčko, takže nebudete muset uvažovat nad tím, co je robnice nebo tark. Jediné, co mě na příběhu opravdu naštvalo, byl konec, který podle mě vyzněl do prázdna. Jako kdyby si autorka dost vyhrála tím, že nás už dlouho "napínala" a doháněla k šílenství, a tak jen popustí uzdu, ať se iridek sám kočíruje.... celý text

Germánská kniha mrtvých 2004, Holger Kalweit

Germánská kniha je porno pro ty, kteří se, byť jen zběžně, zajímají o germánské bohy, runy nebo severskou mytologii. Jako jeden z mála, autor nabízí svůj vlastní výklad k Eddě (prakticky jediný mytologický zdroj) a předkládá před nás její moudrost. Kniha má i tu výhodu, že nehraje na pseudoodbornost, ale snaží se vysvětlit i laikům.... celý text

Pohádky pro kulíšky 2011, Renata Štulcová

Sborník pohádek primárně určených pro kulíšky (=mininka narozená dříve) se hodí pro každou krásnou dětskou duši. Rodiče zde najdou rozličné pohádky, říkanky od mladých či již známých autorů, které spojuje jedna věc - jsou to blogeři blog.cz. Osobně obdivuji to nasazení Edith Holé, bez které by tato kniha nikdy nespatřila světlo světa. Tak snad se dočkáme pokračování. :)... celý text

Obléknu si půlnoc 2011, Terry Pratchett

Jak už kdysi někdo někde podotkl, knížky o Toničce jsou poněkud odlišnější od zbytku zeměplochařsých záležitostí. V Obléknu si půlnoc se Tonička stává čarodějkou - ne jen malou holčičkou - a skrze její oči můžeme vidět, jak moc je odlišná magie na NU a v horách. Z toho dílu jsem byla rozpačitá, protože jsem zapomněla dříve přečíst Zimoděje, a zjevně mi několik věcí unikalo. Toničku mám ráda, ale nevím, jestli je tohle díl, který bych si přečetla dvakrát.... celý text

Rozhovory o češtině 2012, Svatopluk Pastyřík

Pravda 2002, Terry Pratchett

Pravda mě opravdu ani v nejmenším nezklamala a obsahovala dokonalý výcuc toho, co doopravdy znamená tisk a vůbec psát noviny. Zvláště jsem se usmívala nad proměnou slečny Rezámkové - z možné staré panny dokonalá reportérka.... celý text

Goblin hrdina 2008, Jim Hines

Upřímně, na rozdíl od jedničky, jsem se dost pobavila a nesouhlasím s předchozími komentáři ohledně roztahanosti děje - nebyla větší než v prvním díle a na rozdíl od něj se tady objevily alespoň zajímavé postavy třeba v podobě tlusté groteskní goblinské kouzelnice Veky nebo hobgoblina "Jizváka", který mi byl hned sympatický. Ano, je to příšerná blbost, ale já nad ní strávila opravdu hezké chvíle a příjemně jsem se pobavila.... celý text

Goblin 2007, Jim Hines

Goblin je zajímavá fantasy kniha, která se na první pohled neliší od těžkých nadupaných příběhů plných hustých magičů a egoistických princů. V prvních chvílích jsem se nemohla rozhodnout, jestli to autor myslí vážně nebo je to jen parodie. Druhá možnost u mě rozhodně zvítězila. A i když to dějově není nic moc, musím vám garantovat, že tohle vás určitě bavit bude. Kupodivu rozumné poznámky a připomínky zbabělého goblina Jiga vám vykouzlí nejeden úsměv na tváři a vy budete mít pocit, že se vám po tvářích prochází Jigův ohňový pavouček Ohýnek.... celý text

Soumrak dne 2010, Kazuo Ishiguro

Ishiguro rozvíjí příběh jemný jako pavučina a stejně jemný je i náznak hlavního děje, který události popotahuje. Krásami Anglie si hlavní postava Stevens, majordomus ze staroanglického panství zesnulého lorda Darlingtona, připomíná jednotlivé chvíle svého posluhovačského života a snaží se na nich najít něco, po čem by mu ona léta sloužení připadala jako něco chválihodného, ne pouze zbytečného. Ke Stevensovi - jako postava byl pro mě přímo nesnesitelný. Jako kdyby neměl tvář, postrádal emoce a jeho jediný důvod žití je sloužit. Na stará kolena se snaží přizpůsobit úplně novému pánovi, ale jak je zřejmé, onen americký "přistěhovalec" pan Farraday si koupil anglické panství a s ním i Stevense jen proto, aby se mohl vychloubat, že vlastní dávno vymřelý ideál. A gentlemanství, Stevensem tolik opěvované? To se ztrácí v žertech. Ze začátku nám ale vůbec nepřijde, že by mohlo být něco špatně. Stevens nás svědomitě zpravuje o historkách, které zažil za dob svého vrcholu kariéry, ale když se v knize posuneme o něco dál, zjistíme, že pravda je docela jiná. Jako kdyby si Stevens chtěl ospravedlnit, že celý svůj život zasvětil "špatné věci". Mně nad tím samozřejmě visí nálepka "nespolehlivý vypravěč", ale nenechte si tím pokazit knížku. Patrné je na to jeho vztahu s otcem. Vyzdvihuje jeho schopnosti jako majordoma, přímo říká, že je to pro něj velký vzor. Ale když otec umírá, radši jde obsloužit hosty dole než aby strávil poslední chvíli s ním a snaží se obhájit nějakou služební ctí a loajalitou ke svému zaměstnavateli. Celkově musím říct, že i přes nesympatičnost postavy a pasáží, kdy vzpomíná na různé konference nebo sjezdy lordů, je to základní kniha moderní literatury, kterou by si měl přečíst každý milovník literatury. Třeba ho to donutí zamyslet se nad vlastním životem a stihnout s tím něco udělat, aby pak ve stáří nenaříkal, že jeho život přišel nazmar.... celý text

Nevídaní akademikové 2010, Terry Pratchett

Já mám opět další oblíbenou postavu. Doktor Zďáblikov, jediný mág, který má povolené porušovat příkazy a který se zabývá Posmrtnou komunikací (čti Nekromancie), je víc než příjemná náplast na fakt, že Mrakoplašovo jméno se zde objeví asi čtyřikrát. Fotbal sice nemám ráda, ale co chtít od Angličana Pratchetta. Kdyby tak psal o hokeji... Každopádně to není tak tragické, jak se na první pohled zdá. Výsměšek perlí a znovu mládne a jako okapal se na NU objeví jakýsi záhadný skřet, který ani skřetem není. Naštěstí jsou zde lidé, kteří ví, jak dosáhnout dobrých výsledků a to nejen při pečení Oráčova koláče. A mikrokroužková zbroj jede!... celý text