MonikaK
přečtené 117
DNA
2017,
Yrsa Sigurðardóttir
Mám bohužel problém s detektivkami, které píší ženy. Přijde mi, že si často usnadňují některé věci, jako je popis vyšetřovacích postupů, technické aspekty provedení zločinu apod. Z tohoto důvodu jsem moc ráda, že ke své milované Angele Marsons, mohu přidat další nový objev – Yrsu Sigurdardóttir. Samotný příběh mě bavil a rozhodně jsem se při jeho čtení nenudila. Nejenže se setkáváme s opravdu brutálním vrahem, ale také není od začátku zřejmé, kdo jím je. A to mě baví. Sice jsem si místy říkala, že je to maličko překombinované, ale víte co? Autorka na té pomyslné hranici balancovala, ale nepřekročila ji. Co jí bohužel odpustit nemohu, je porušení jednoho z Desatera pátera Knoxe. Porušením takového pravidla si autor strašně moc ulehčuje práci nebo dělá ze čtenáře hlupáka. Prostě a jednoduše s námi tak trochu „vyčůrá“. Yrso, prosím, takto ne. Až na tohle mínus to byla úžasně zvládnutá detektivka. Autorka si načetla informace nejen o radiokomunikaci, o procesu vyšetřování a výslechu, ale také o psychologii dětí. Samotná dvojice Freyja a Huldar mi vcelku přirostla k srdci a vůbec mi nevadila ona velká náhoda, která je spojuje. V životě občas prostě takové náhody jsou. Jen doufám, že autorka v dalších dílech trochu víc zapracuje na jejich psychologii a udělá z nich více kontroverznější či zajímavejší postavy, protože se mi zdají trochu plytké. Prvotní jiskření mezi nimi může brzy vyšumět a je třeba, aby dobrý vyšetřovatelský tým tvořilo ještě něco víc. Klidně tomu mohou pomoci například další zajímaví členové týmu. K připomínkám o nudnosti pasáží věnující se radiokomunikaci musím říct jedno – já si to užívala. Miluji, když si autor o nějakém tématu načte tolik, že je mi i tím kniha přínosná. S něčím takovým se setkáváme třeba u Joa Nesbøho, kdy některé části kapitol jsou doslova protkány technickými odbočkami a nikdo mu to nevyčítá. Naopak jej díky tomu vyhledáváme. Možná tedy za negativní hodnocení mohou také předsudky čtenářů, kdy tyto technické odbočky u autorky neočekávaly, naopak od ní jako ženy očekávaly větší rozpracovanost psychologie postav. Žádný autor není pro každého, já však opravdu doufám, že tyto technické aspekty v jejích knihách zůstanou a že jsem našla další oblíbenou autorku. Trochu mě v tom utvrzuje zjištění, že její knihy mají rostoucí hodnocení. Už teď ulehám s dalším dílem.... celý text
Otevřený hrob
2017,
Angela Marsons
Příběh napínavý a velmi čtivý, ostatně se přiznám, že jsem ani nic jiného od této autorky nečekala. Pro mě v poslední době velmi příjemné překvapení. K samotné knize bych dodala, že mi tentokrát vadila velká míra náhod a spojitostí v příběhu, raději bych četla dva příběhy, které se v žádném bodě nespojí (kdo četl pochopí). Na druhé straně jsme se zde blíže seznámili s postavou novinářky, která nás v minulých dílech spíše rozčilova. Jak ale již z knih Morsonsové víme, nikdo není černobílý a to je to, co se mi na těchto knihách moc líbí. Nevíte občas, koho litovat, koho odsuzovat, kterou postavu milovat a kterou nenávidět, spíše ke každému pociťujete ambivaletní pocity. Opět se ale přimlouvám za tři věci: méně náhod v knihách, lépe ozbrojený sbor a trochu větší posun ve vývoji psychiky hlavní vyšetřovatelky. Všichni Kim ustupují, všichni tolerují její nálady, ona každého uzemní, někdy je až přemoralizovaná a bohužel mám z knihy někdy pocit, že je až přespříliš profeminní. Chtělo by to, aby si Kim k sobě někoho blíž pustila, aniž by ztratila svoje kouzlo osobnosti a stala se z toho romantická, nezajímavá odbočka, to by bylo velmi zajímavé slenovat a rozhodně těžké napsat. Samotný příběh opět vidím na 4,5 hvězdičky, jelikož tato možnost zde není, dávám nakonec 5*, protože takových knih moc není a člověk má tendenci je hodnotit přísněji, protože vidí už jen ty malé chybičky, přitom celé dílo je úžasná, napínavá a čtivá detektivka. Moc se těším na další díl.... celý text
Na šábes se nevraždí
2015,
Petr Eidler
PetrEidler – Na šábes se nevraždí Na šábes, nejdůležitější svátku Židů, se nevraždí. Přesto však právě o šábesu dojde v domově pro židovské seniory v Praze ke dvěma náhlým úmrtím. Jelikož však neexistuje důvodné podezření, že se jedná o vraždu, ale pouze o neblahé tušení, není k případu přivolána policie. Namísto toho se manželka rabína rozhodne využít služeb soukromé detektiva. Před ním však stojí nelehký úkol – odhalit, zda vůbec ke zločinu došlo. V tomto domově pro seniory ale neočekávejte bodré babičky a dědečky z pohádek, setkáte se zde s pořádnými drbnami a vtipnými mrzouty, kteří nic nedělají jen tak a rádi si vás vychutnají. A to vás bude bavit. Mě si autor mimo jiné také získal svým povědomím o Židech a judaismu. Dozvíte se zde jaké jsou zvyklosti Židů a jaké svátky slaví. O pohledu Židů na svět, o jejich válečné a poválečné historii v Československu, ale třeba i takové zajímavé informace, jako co má správný Žid podle kašrutu dovoleno jíst. Upřímně jsem si říkala, zda si to vše autor načetl nebo vyrůstal v židovské rodině. Našla jsem, že pod svým skutečným jménem Petr Balajka působí jako šéfredaktor židovských novin, takže se přikláním ke druhé variantě. Pokud bych předtím nečetla žádnou knihu o židovské kultuře, byla bych z knihy nadšená, a pokud vás osobně toto téma rovněž zajímá, budete rovněž. Bohužel pro samotnou detektivku to nestačí. Samotný příběh se místy vleče a hlavní vyšetřovatel je trochu ňouma, kterému musí pomáhat kdekdo, aby se hnul z místa. A upřímně? Nemohla jsem vystát jeho ženu, která ho ponižovala a sekýrovala. Konec příběhu byl dobrý a rozhodl, že jsem přece jen dala 4 hvězdičky. Tento příběh mě bavil především díky zvolenému tématu a břitkému humoru, ale už bych se s tímto vyšetřovatelem a jeho pomocníkem nepotřebovala znovu setkat, což je škoda. U vyšetřovatelů si cením především jejich inteligence a tato dvoje by se hodila spíš do nějaké břitké cynické parodie na detektivku, něco ve stylu Mortdecai: Grandiózní případ. Myslím, že tato kniha je vhodnější pro starší čtenáře, kteří více ocení zvolené prostředí a oddechový způsob vyprávění. 4/ 5 hvězdičky... celý text
Nechtění
2013,
Kristina Ohlsson
Bohužel mám poslední dobou asi problém s detektivkami, které píšou ženy. Tedy až na moji milovanou A. Marsons. Jsem svým způsobem alergická na ten profeministický apel v knihách, jejíchž autorkami jsou ženy. I zde máme inteligentní Fredriku, která vše odhalí, a její mužští kolegové nejenže nepřichází téměř s ničím zásadním, ale ještě ji brzdí v práci a nevidí její úžasné schopnosti. Ne, takhle nevyváženost v literárním světě opravdu nefunguje. Tým se musí vzájemně doplňovat, ne brzdit. A opravdu nemám ráda, když jsou vyšetřovatele „hloupější“ než čtenář. Téměř od poloviny je všem čtenářům zřejmý motiv vraha (možná dokonce dříve), ale autorka odhalení uměle oddaluje. Máme zde tedy skupinu tří vyšetřovatelů, kteří stále chodí v kruhu, nekomunikují spolu, takže když někdo na něco přijde, ostatní se to dozví až za den dva, až druhý přicestuje bůhvíodkud, a technika je pro ně sprosté slovo. Kam se poděla všechna ta krása vyšetřování, kdy máme mít prostor pohlédnout pod pokličku forenzní kriminalistiky? A gradace příběhu bohužel nedocílíte tím, že začnou vyšetřovatelé chodit do práce i v neděli. Příběh a hlavní motiv sám o sobě je zajímavý, ale vše pluje trochu moc po povrchu. Konec pak všechny mé naděje bohužel zabil. Mám pocit, že mě autorka okradla o moji roli spolu-vyšetřovatele a nedovolila mi odhalit vraha. Upřímně? Nebyla bych na Kristinu Ohlsson tak přísná, když je to její prvotina, ale bohužel je přirovnávána k mnou tolik milovanému Jo Nesbovi a s tím nemohu souhlasit. Na druhou stranu mi postavy svým podivným způsobem přirostly k srdci. Oceňuji, že nejsou na první pohled sympatičtí. Dám jim tedy rozhodně ještě šanci a vrhám se na Sedmikrásky. Hodnotím 3/5... celý text
Chyťte Žida!
2018,
Tuvia Tenenbom
Tuvia Tenenbom je skvělý vypravěč. Nesetkala jsem se dosud s tím, že by autor psal tak vtipně a čtivě o tak vážných tématech, především jde-li o politiku. Opravdu, pokud vás zajímá problematika Blízkého východu, ale máte strach z hutnosti tohoto tématu, nebojte se. Kniha, která je plná hodnotných informací, se četla v podstatě sama. A je velká škoda, že o ní není více slyšet. Tuvia Tenenbom se rozhodl v roce 2013 vydat na šest měsíců do Izraele, své domoviny, aby tak získal námět pro svoji další knihu – Chyťte Žida. Věděl však, že jako Židovi mu na mnoha místech prásknou dveřmi před nosem. Rozhodl se tedy, že zde bude znám jako německý novinář Tobi (kterým koneckonců také je, protože píše pro německé noviny Die Zeit). Otevřel si tak nejedny dveře, ale dostalo se mu také vřelého přijetí a otevřenosti místních. Spolu s autorem se tak setkáváme s lidmi napříč celým spektrem izraelské populace: vysokoškolskými akademiky, představiteli nevládních neziskových organizací, politiky, novináři, spisovateli, věřícími křesťany, židy a muslimy, ale také s obyčejnými lidmi a jejich problémy. Autor nám za pomocí vtipných a úderných rozhovorů s nimi představuje Izrael. Nejedná se již o tu stejnou zemi, ze které před 33 lety odešel. Dříve v Izraeli mezi sebou bojovaly dva hlavní tábory: Židé a Palestinci. Dnes se však na bojišti objevuje další, velmi silný, aktér: Evropa. Evropané pod záštitou a financováním EU a neziskových nevládních organizací budují na blízkém východě svoji podobu míru, a to za každou cenu. A tak si s autorem klademe otázku: Co se doopravdy schovává za tak velkou ochotou nás Evropanů pomáhat Palestině? A proč při vší dobrosrdečnosti zapomínáme pomáhat jiným, často více potřebným muslimům, když je podle všeho tolik milujeme? Proč nás tolik pálí právě Izrael, kór když se jedná o jedinou demokratickou zemí na Blízkém východě? A není přece jen trochu bizardní, že právě Němci jezdí do Izraele učit Židy o demokracii? Je snad možné, že antisemitismus stále z většinové společnosti nevymizel a jen změnil svoji podobu? Nabízí si tedy otázka, zda Evropané milují Palestince ne pro ně samotné ale proto, že díky nim mohou ukazovat na ty „zlé Židy“? Možná vám odpověď na tyto otázky nabídne kniha Chyťte Žida. Tato kniha vám může změnit pohled nejen na podporu některých neziskových organizací či Červeného kříže, ale také na skrytou stránku některých virálních videí na internetu či důvěryhodnost novinářské práce. Je otázkou na kolik může být Tuvia Tenenbom objektivní, když se v této zemi narodil a je přirozené, že jako Žid bude na straně svého lidu. Je vždy jen a jen na nás, jak kriticky budeme přistupovat k získaným informacím. Možná však stojí za připomenutí, že žádný jiný stát si nemusí každý rok přísahat, že nebude vymazán z mapy. Jsem velmi ráda, že se mi tato kniha dostala do rukou dřív, než jsem měla možnost se do Izraele vydat (což se snad někdy v blízké době stane), protože možná i díky ní budu trochu lepším pozorovatelem.... celý text
Přijde kůň do baru
2018,
David Grossman
Bohužel tato kniha dle mého není obrazem Izraelské společnosti a její kritika, ale spíše životní souboj jedné osamělé, nepochopené a zatracované duše. Duše, která doufá v bezpodmínečnou lásku a nenalézá ji ani u své matky. Každý si v sobě nese své strachy, zklamání, svůj vnitřní souboj, a tak namísto toho, aby jako rodičové chránili malého Dovíka, oba jej svým způsobem odhání. Máme zde stand-up komedii, kdy se komik Dovík snaží bavit své publikum a zpočátku mu to jde skvěle, avšak stále bojuje s potřebou vyprávět jim svůj příběh. Touží totiž po pochopení a blízkosti. Avšak publikum se chce bavit, ma svých problémů dost, a když postupně smutek převýší vtip, odchází většina sálu. V jednu chvíli jsem měla pocit, že sedím v sále s ním, že sleduji jeho show a je na mě, zda odejdu spolu s ostatními nebo doposlouchám jeho příběh. Přiznám se, že v jednu chvíli jsem měla touhu odejít a knihu odložit, ale stejně jako část osazenstva i já musela vědět, co Dovíka přivedlo až sem. Kdo nebo co jej zadupal až na samotné dno. Dovík je politováníhodná postava, člověk, který snad již nemá naději na šťastný život, a tak se snaží alespoň bavit druhé. A přece jen, nakonec vám přiroste k srdci. Přijde kun do baru... A barman se ho ptá: Proč mas tak protáhlý obličej? Jelikož hebrejština slovo protáhlý nezná, takže se jedna o vtip bez pointy. Stejně tak jako je Dovikuv životní příběh. Jelikož jsem od knihy spíše než osobní souboj jednotlivce čekala více obecnou kritiku společnosti, dávám knize 4/5. Naprosto mě ale dostalo, že já sama v jednu chvíli nevěděla, zda chci knihu dočíst, což naprosto korespondovalo s pocity zúčastněných. Tato kniha vás prostě vtáhne, přestože se tomu bráníte. Nikdo nechce jít s Dovíkem až na samotné dno, zůstane jen hrstka.... celý text
Učedník
2014,
Hans Rosenfeldt (p)
Nevím jak, ale ono to funguje. Jednotlivé postavy jsou vykresleny tak, že mě v jeden okamžik neskutečně hnětou a ihned na to jim fandím a bojím se o ně. Nikdo není vyloženě klaďas, ale také špatný. Dokonce ani vrah není černobílý, což celému příběhu dodává na realističnosti a zajímavosti. Musím říct, že tento příběh mě sice trochu zklamal, co se pointy týče, stále jsem čekala, že se na scéně někdo ještě objeví, ale kupodivu z knihy po dočtení nemám vůbec špatný pocit. Právě naopak. Bavila jsem se do poslední stránky. A je opravdu příjemné, jak autor vždy naláká na další díl. Tahle serie není co do hádanky neoriginálnější, ale přesto je velmi čtivá a napínaví. Jedeme dál...... celý text
Smrtící tajnosti
2019,
Robert Bryndza
Bryndza mě prostě baví. Autor má opravdu hodně nastudováno a načteno nejen o vyšetřovatelských postupech (únikových metodách, historii apod.), takže nešidí kvůli neznalosti ty části, kde tým postupně odhaluje pachatelovy kroky. Díky tomu postupně vše odhalujeme spolu s vyšetřovatelem, což mě velmi baví. To, co mě ale poslední dobou baví stále méně je to, jaký je Erika mravokárce. Neustále rostoucí korektnost a náladovost (i když tu autor vtiskává hrdince schválně) mi trochu hlavní vyšetřovatelku zprotivuje. Malá odbočka do rodinného života Eriky byla zajímavým zpestřením, kor když nás díky ní autor zmátl v tom, oč se jedná. Takže opět jsem velmi spokojená s tím, jaký měla kniha spád, jak dobře se četla a že stále bylo více možných podezřelých, takže se čtenář při čtení rozhodně nenudil. Dávám tedy 5 hvězdiček, i když jsem váhala. Nakonec jsem, si ale řekla, že opravdu kontroverzní vyšetřovatel je něco, co je u detektivek neobvyklé. Většinou se jedná jen o takové ty jakože kontroverzní, neboť jsou společenští vyvrhelové, ale přitom je naprosto milujeme (Harry Hole a jemu podobní). U Eriky tomu tak v některých dílech není, někdy jí je až trochu moc. Takže to, jaká je v knize Erika, ve mně vyvolává ambivalentní pocity a trochu doufám, že v dalším díle mi trochu víc přiroste opět k srdci (třeba se rozvine její osobní život), aby se misky vah vyrovnaly, protože to je pro mě důležité.... celý text
Sestry
2019,
Bernard Minier
Bohužel jsem tuto knihu četla jako druhou od autora, tedy ne chronologicky a asi to byla velká chyba, protože mi ne a ne přirůst postava vyšetřovatel k srdci. Je to logické, neprožila jsem s ním postupně jeho velké životní zvraty a bohužel si ještě vyspoilerovala předchozí knihy. Takže (asi) poučena. Ale k samotné knize. Jak již bylo psáno níže, spojení minulosti a přítomnosti je skvělý nápad a knihu ozvláštnil. Nejenže člověk lépe vnímal vývoj jednotlivých postav, ale také změny ve vyšetřovatelských postupech a vývoj společnosti celkově. Bohužel hlavní příběh byl trochu překombinovaný, což by mi úplně nevadilo, kdyby byly motivace jednotlivých členů více uvěřitelné. Velmi mě tedy mrzí, že v knize nebyl více vyobrazen pohled jedné z postav (viz ono záhadného úmrtí v domě), myslím, že by to knize dodalo na uvěřitelnosti. A závěrečná scéna? Upřímně, kdo to nečekal? Pokud se v předchozích knihách dělo to, co člověk čte v této knize o minulosti, je trochu divu, že Martin není víc obezřetný. Autorova snaha za každou cenu dělat z Martina trpitele mi ale vadila, myslím, že to bylo zbytečné a více by knize slušel jiný konec. A ještě jedna věc mi velmi vadila, ale to je asi můj osobní problém, ale nemám ráda, když autor přes hlavní postavu prezentuje přespříliš své názory a vytváří morální apel na čtenáře. Neustále lamentování nad dnešní dobou, dobou techniky, robotů a mobilů... Když jsem se zaměřila po dočtení na autora, už jsem ty dvě postavy (autor-Martin) nemohla oddělit, jak bych si přála. Znělo to trochu, jak když starší generace kritizuje současnou dobu před televizí. Bohužel hlavní postavu příliš srovnávám s Harrym Holem, který je pro mě víc charismatický, inteligentní, přirozený ve svých názorech, a dokonce trpí tak nějak přirozeněji? Ale jinak mě velmi příjemně překvapilo, kolik maličkostí a vědomostí autor do knihy vložil. Je vidět, že má mnoho načteno (o hadech, vyšetřovatelských postupech, forenzní vědě, umění apod) a že již něco odžil, bohužel té kritiky na mě bylo přespříliš. Působil na mě Martin trochu jako morous. Velkou část děje jsem však netušila, kdo je vrah a knihu téměř do konce hltala plnými doušky. Posledních 30 stran pro mě sice byly zbytečné, překombinované a knize spíš uškodily, ale jinak jsem, si knihu užila. Příště zkusím druhý díl a snad mi Martin nakonec k srdci přiroste... P.S.: Nádherná obálka!... celý text
Létající Santini
2005,
Etgar Keret
Než jsem se pustila do knihy Létající Santini, narazila jsem na něj na stránkách ČR Vltava. V okamžiku, kdy jsem zjistila, jak vypadá jeho dům v Polsku, věděla jsem, že tohle není jen tak obyčejný autor a už vůbec ne člověk. Někdo, kdo využije skuliny mezi domy, aby tam postavil třípodlažní trojúhelníkovitý objekt, který má v nejširším místě 122 cm a v nejužším místě pouhých 72 cm, aby při svých návštěvách v Polsku nemusel bydlet v hotelu, musí výjimečný. Musím říct, že tohle je jedna z věcí, která mě na židovském přemýšlení tak baví. Rozhodně doporučuji si tuto stavbu vyhledat, povolení jí má končit v roce 2016, takže netuším, zda ještě existuje. Stejně jako Edgar Keret, mě také jeho kniha naprosto překvapila. Při čtení jsem se nemohla rozhodnout, zda autor psal knihu pod vlivem drog nebo prostě jen popsal to, co se mu zdálo, když usnul během dne. Myslím, takové ty bizarní sny, kdy člověk žasne, co za "blbosti" se mu to zdálo a jak tohle jeho mozek dokázal vytvořit. A zoufá si, proč není jeho mozek takhle kreativní i když bdí. V každé, velmi krátké, povídce je ponaučení a vy do posledního odstavce dychtivě čtěte a netušíte, jak tuhle povídku zakončí, protože on přemýšlí úplně jinak. Naprosto souhlasím s názorem, že jednotlivé povídky jsou jasné a úderné jako facka. Obohacují kniha především v tom, jak se liší od běžného uvažování. A závěrečná povídka o tom, jak to chodí na místě, kam po smrti odchází sebevrazi, a co se stane s falešným Mesiášem, který se z tohoto světa rozhodne najít cestu ven, mě přesvědčila, ze si musím od Kereta ještě něco přečíst. Já nejsem příliš velký příznivce povídek, na mě je tohle příliš krátký útvar na to, aby si mě autor mohl získat. Ale tohle je druhá nejlepší povídková kniha, jakou jsem kdy četla. Knihu bych hodnota spíše 4/5, ale díky výše zmíněné originalitě dávám 5/5. Je to jedna z mála knih, které si chci znova přečíst.... celý text
