Messiአpřečtené 1357
Nevědění
2021,
Milan Kundera
Jestli na mě Slavnost bezvýznamnosti, kterou jsem si přejmenoval na Cringefest, působila jako nepovedený Ouředník, pak Nevědění jako nepovedený Kundera. Ještě štěstí, že autor má mezi literárními vědci a novináři tak věrný zástup roztleskávaček, který současně s vydáním knihy přispěchá s obdivnými tvrzeními typu, o jak božský, v otázce exilu objevný, komplexní a propracovaný román se jedná, aby snad čtenář neznaboh nemohl ani na chviličku pochybovat, s jakým veledílem má co do činění. Přitom Nevědění není, užije-li se dalšího z posvátných slov, variace na Kunderova předchozí díla, ale prostě jenom slabý odvar a stín románů i esejů, dílo myšlenkovou svěžestí ne snad z jiného století, ale rovnou tisíciletí. Dřív Kundera své postavy vystavoval určitým situacím, tady nastane zajímavá románová situace zhruba jedna, zato se neustále nesnesitelně mudruje a plká; román nabere trochu šnečího tempa někde v polovině, ale i tak se vše, co se v románu řekne a odehrává, musí pro jistotu ještě tak dvakrát dovysvětlit. Z tří románových vět jsou tu dvě navíc. A to prosím pěkně u autora, který přece váží každé slovo, a pokud by se jedno jediné slůvko vypustilo nebo změnilo, celá románová architektura by se zřítila! Jedna zajímavá románová situace, ale nikterak zajímavě odehraná (navíc ten wtf závěrečný vzkaz s oslovením „sestro“!); jedna zajímavá historka o islandském hřbitově; pár scén; poučky o českých dějinách jako z učebnice pro první stupeň základky, banální úvahy, tisíckrát zmíněný Odysseus a autorsky těžko obhajitelná arogantní sebejistota hraničící až se směšností, že tohle stačí na (dobrý) román. Při četbě jsem si připadal jako jedna z románových postav, když v dospělosti čte s rozčarováním své mladické deníkové zápisky a nechápe, že jde o téhož člověka. Co mě dřív na Kunderovi tak bavilo? Děsím se to zjišťovat opakovanou četbou starších děl a raději si uchovám idylickou vzpomínku... mimochodem, věděli jste, jak se islandsky řekne „vzpomínka“? Už dost, prosím.... celý text