Matematicka přečtené 555

Trojský lev - Ze zápisníku ředitele zoo 2016, Miroslav Bobek

Moje první kniha Miroslava Bobka, výběr byl čistě náhodný. Jeho sloupky jsem nikdy před tím nečetla a byla jsem na ně docela zvědavá. A musím říct, že mě zaujaly i ty, které už jsou pět let staré. Všechny sloupky jsou doprovozeny obrázky a dozvíte se v nich jednak hodně o zvířatech (to asi lze od ředitele ZOO čekat), ale i o tom, co vše fungování ZOO obnáší a o tom, co je se zvířaty a s provozem ZOO volně spojeno. Miroslav Bobek třeba sbírá staré pohlednice, které se nějak vztahují k zoologickým zahradám. Kromě toho tu najdete třeba i příběh první české dámy, které se podařilo získat doktorský titul. PhDr. Marie Zdeňka Baborová-Čiháková získala na Filosofické fakultě doktorát z přírodních věd. Zaměřovala se na bezobratlé živočichy, zejména členovce. Nejsilnější jsou asi pasáže týkající se přímo zvířat a jejich ochrany. Můžete si tu vyhledat živočišný druh, který vymizel v roce vašeho narození (Miroslav Bobek nabízí přehled od roku 1930 a „neobsazený“ zůstal pouze rok 1946). Dále tu ale najdete i aktuální informace o špatném zacházení se zvířaty nebo jejich životním prostředím (protože to spolu úzce souvisí). U některých sloupků se lze dobře pobavit, dozvědět se různé zajímavosti, ale mnohé z nich taky vedou k zamyšlení nad tím, jaký je vlastně náš vztah ke zvířatům a k životnímu prostředí a jestli náhodou nemůžeme někde přiložit k dílu i svou ruku. Díky za to.... celý text

Boží svědek v propasti zla - Život Etty Hillesum 2016, Yves Bériault

Život a duchovní cesta Etty Hillesum, mladé holandské Židovky, která zemřela v roce 1943 v Osvětimi, mě zaujaly už před mnoha lety, když jsem četla knihu jejích deníkových záznamů "Přervaný život". I když už to může být patnáct let, co jsem knihu četla, stále si pamatuji, že jsem jí byla hluboce oslovena. Letos jsem v knihovně Prostějov při hledání jiné knihy náhodou narazila na další knihu o Etty, "Boží svědek v propasti zla", kterou napsal kanadský kněz Yves Bériault. V knize jsem se dozvěděla, že i kanadského kněze Yvese Bériaulta nadchly deníky Etty Hillesum. A to dokonce tolik, že se jednak vypravil po jejích stopách na místa, kde Etty pobývala, a jednak se rozhodl napsat jakýsi její krátký životopis, ve kterém by ji stručně představil. Taková kniha může sloužit jako stručné představení života Etty a pozvání k četbě jejích vlastních textů, z kterých Bériault v knize často cituje, takže už si o nich můžete udělat představu. Kromě toho se ale v této knize můžete dozvědět i něco, co v knihách napsaných přímo Etty nenajdete. Já jsem třeba netušila, že Etty sama chtěla svůj deník, pokud by někdy došlo k jeho publikování, pojmenovat „O děvčeti, které nedovedlo klečet“: "O děvčeti, které nedovedlo klečet – takto chtěla Etty pojmenovat svůj deník, kdyby někdy došlo k jeho publikování, aby vyjádřila stav svého života před pokleknutím a po něm. Předtím to nedovedla, nyní už to umí! Pokleknutí jako symbol jejího odevzdání se, souhlasu, který se v ní zrodil. Náhlost a naléhavost tohoto nápadu ji zpočátku trochu leká, ale s důvěrou se tomuto pocitu, který připomíná zamilovanost, poddá. Etty se cítí být milována: „Včera večer, než jsem šla spát, jsem najednou klečela ve svém velkém pokoji na světlém běhounu mezi kovovými židlemi. Bylo to úplně spontánní. Něco mě přinutilo, a bylo to silnější než já. Před nějakým časem jsem si slíbila: „Budu se učit klečet.“ Stále jsem se za toto gesto styděla, protože je stejně intimní jako gesta lásky, o kterých nelze hovořit, není-li člověk básníkem.“... celý text

Den se již nachýlil 2019, Robert Sarah

Přečetla jsem hlavně z úcty k tomu, kdo mi knihu půjčil. Sama bych ji asi nečetla, i když mě překvapilo, že tam asi nebylo téměř nic, v čem bych s autorem zásadně nesouhlasila. Problémy vidím zhruba stejné, jen nesouhlasím v tom, jak je řešit. Tento "rozhovor" je spíš jakousi koláží citátů především Benedikta XVI. a některých dalších, především francouzsky mluvících autorů, občas proloženou nějakou úvahou autora. Na několika místech cituje i papeže Františka, toho ale velice poskrovnu. Otázky Nicolase Diata nejsou nijak zajímavé, spíš působí dojmem, jako by se kardinála ptal na to, o čem stejně ví, že chce mluvit. Jeden citát za vše: "Dovolte mi s něčím se vám svěřit. Jsem přesvědčen, že západní civilizace prožívá smrtelnou krizi. Dospěla na hranici sebedestruktivní nenávisti. Stejně jako v době pádu římské říše je všechno na cestě ke zničení, elity se starají jen o zvětšování luxusu svého každodenního života a lid se umrtvuje čím dál tím vulgárnějšími zábavami. Církev dnes stále ještě ochraňuje to, co je v člověku nejlidštějšího. Je strážkyní civilizace. To biskupové a světci v prvních staletích našeho letopočtu zachraňovali města ohrožená barbary. To mniši uchovali poklady antické literatury a filosofie."... celý text

Školák Kája Mařík 5. díl 1937, Felix Háj (p)

Deník přátelství 2011, Wanda Półtawska

V knize Deník přátelství shromáždila Wanda Półtawská veškeré texty, které se nějak týkají jejího přátelství s knězem Karolem Wojtyłou. Někdy se snaží i vysvětlovat okolnosti a životní situace, aby byly texty lépe pochopitelné. Výsledkem je kniha značně rozsáhlá – přes 600 stran – a nesourodá. Je to tedy čtení spíše pro trpělivější čtenáře. Na druhou stranu to může být i výhoda: z bohatého množství různých textů si můžete vybrat to, co vyhovuje zrovna vám. Za sebe mohu říct, že jsem se na některých duchovních cestách s Wandou rozcházela – vycházím z jiného prostředí a mám jiné zkušenosti, ale vážila jsem si její upřímnosti a její úvahy pro mě byly inspirací k zamyšlení právě i tam, kde mám jinou zkušenost nebo názor. Taky je potřeba brát v úvahu, že její zápisky jsou místy už dost „staré“ – pokrývají zhruba období let 1962–2008. Kromě textu v knize najdeme i skeny původních dopisů otce Karola Wojtyly a fotografie – jak z rodinného alba Wandy Półtawské, tak především z jejích milovaných Běščad, tedy z míst, kde spolu s otcem Karolem Wojtyłou prožívali prázdninová putování v přírodě. Nebylo jistě jednoduché připravit tak rozsáhlou knihu a bohužel je to znát na častých překlepech a tiskových chybách, nad které je potřeba se povznést. Pokud najdete odvahu knihu otevřít, jsem přesvědčena, že v ní najdete inspiraci i pro svůj život. Osobnosti Wandy Poltawské i Karola Wojtyly (Jana Pavla II.) jsou pro mě velice inspirativní a tato kniha dává nahlédnout hluboko do jejich intimity - myšleno ale ne ve smyslu sexuálním, ale ve smyslu duchovního a vnitřního života. Děkuji za toto pozvání. "Vzpomínám si na každé slovo vyslovené v tomto lese a dotýká se mě, že jsem dosud nikdy neděkovala Bohu za víru, i když je to milost. Dneska jsem mluvila s nějakým chlapíkem, který sem přijel prosit o pomoc. V porovnání s tím, s čím se svěřoval, jsem viděla, jak snadná je moje víra, že je třeba za to být Bohu vděčná! Hodnotím víru jako nezasloužený dar a přemýšlím, jak to předat lidem. Jde to vůbec? Mám pocit, že tímto bivakováním začala nová etapa v mém životě, jiný rozměr. Jsem přetvořená! Chodím po lese, a i když se modlím, je to modlitba beze slov, protože nemohu najít správná slova. Žádná plně nevystihnou, co cítím! Modlím se úžasem, Bůh mi dovolil nazývat Ho Otcem a miluje jako Otec. Toto královské bivakování pod Cergowou je v mém životě bodem zlomu!"... celý text

Konec starých časů 2010, Jaroslav Žák

Komentář uživatelky Rihatama je plně vystihující. Co k tomu dodat? Jsem ráda, že jsem tuto knihu objevila - díky tomu, že byla načtena jako audiokniha Miroslavem Táborským. Jinak bych se k ní asi nedostala. Styl humoru mi neskutečně vyhovoval, často jsem se smála nahlas - ale zároveň mi běhal mráz po zádech při zjištění, čeho všeho jsou lidé schopni. Těším se na pokračování v díle "Na úsvitě nové doby". Díky panu Jaroslavu Žákovi za odvahu tyto knihy napsat navzdory všemu - zanechal tím velice důležité svědectví o době, kterou skutečně prožil a kterou já znám už jen z doslechu - v jeho podání se pro mě tyto události stávají mnohem plastičtější. V 1. vydání z roku 1991 z Chvojkova nakladatelství je jako bonus výborný doslov, kde Jaroslav Žák navíc popisuje své osobní zkušenosti s komunistickou mocí (v dopise ze 17. ledna 1954): „Nevím, jestli jsem už v minulých dopisech naznačil, jaká navštívení mě letos potkávají, počínaje strženým vodovodem a spáleným vedením až po národní a obvodní národní výbor, ale to ještě zdaleka nebyl vrchol pestrých příhod – prozatím nejdramatičtější událostí byl případ tří svalovců v tatraplánu, kteřížto atletičtí mužové mě odvezli do neznámého sídla (zavázavše mi cestou oči) a jiní páni, neméně zdatní, tam vedli se mnou dlouhé a poučné dialogy. Jsem člověk školený v detektivní literatuře, a tudíž jsem načerpal z tohoto dobrodružství mnoho pěkných námětů. Jak víte sám, nejcennější pro spisovatele je autopsie (tohle byla zároveň autopsina, protože při cestě zpátky, maje stále klapky na očích, sedl jsem si šoférovi na hlavu – zkrátka, když se někdo narodí humoristou, můžou s ním dělat cokoli, nakonec je to vždycky legrace) – prostě, přivoněl jsem si.“... celý text

Vstupuji v nepoznané 2012, Hana Patáková

Poezie, kterou jsem objevila náhodou. A byla jsem oslovena. Formálně to možná není úplně dokonalé, ale obsahově mě básně opravdu oslovily. Výborná křesťanská poezie, která umí v několika verších vyjádřit mnohé. Děkuji autorce a fandím jí v další tvorbě. Emauzy Až vykopu hrob pro své naděje snad potom se na mě usměje štěstí a do mého domu vstoupí Pán Jak rád to dělává nikým nepoznán Aby znovu vystavěl co bylo rozbořeno Aby povolal k bytí co už zahynulo a unavené posílil Aby svou dlaní ve mně mnohé uzdravil a otevřel žaláře roky zavřené Snad pak se mé srdce rozpomene na první dotek jeho lásky... celý text

Safíroví ledňáčci a Glutaman 2020, Bogdan Trojak

"A pak skrze potraviny opanuju všechny lidi v této zemi." "Všichni budou poslušně makat v mých továrnách." Už jen tyto dvě věty by vás mohly přesvědčit, že tady nejde jen o jakousi "dobrodružnou knihu pro mládež s fantasy prvky". Myslím, že tato kniha může být zajímavá i pro všechny dospělé - a to nejen pro ty hravé, ale úplně pro všechny. Kromě zajímavých a aktuálních myšlenek si taky Bogdan Trojak na některých místech krásně hraje s češtinou. Na obálce mi vadila jen ta podkladová barva, jinak mi přišla zajímavá. Ve skutečnosti to ale není tak hrozný odstín, jak vypadá tady na fotce. Takže v této knize si každý může najít to své...... celý text

Zvířátka z Betléma - Sedm pohádek o poselství Vánoc 2019, Martina Dobešová

Negativní hodnocení tu většinou ani nedávám, ale v tomto případě učiním výjimku. Paní autorka se asi snažila literárně i výtvarně, ale já bohužel její literární snažení nemohu hodnotit příliš vysoko. Lituji dne, kdy jsem si tuto knihu koupila na internetu bez prohlédnutí, protože znám mnoho podstatně kvalitnější poezie pro děti. Tuto knihu svým dětem číst nebudu.... celý text

Kardinál Mindszenty 2019, József Közi Horváth

Jsem ráda, že se k českým čtenářům dostává životopis kardinála Mindszentyho. Tím, že je komunistická totalita (byť v trochu jiné podobě) součástí i naší národní paměti, může nám být jeho postava blízká a pochopitelná. Osobně bych uvítala podrobnější informace o životě kardinála Mindszentyho, případně více jeho vlastních textů z jeho vydaných Vzpomínek, nebo novější životopis, který už by byl napsán pro současnou dobu. Životopis Józsefa Köziho Horvátha byl napsán už v roce 1977. I tak je ale dobré dozvědět se o kardinálu Mindszentym alespoň něco – a třeba se této knize podaří vzbudit další zájem o tohoto maďarského kandidáta svatořečení. Maďarský kardinál József Mindszenty nám může být vzorem svou pevností ve zvolených zásadách, statečností v následování Krista a v obětavosti pro hlásání evangelia vzorem, i když často nedostižným. O jeho pronásledování napsal papež v listu maďarským biskupům: "Pamatujte stále na to, že je třeba kvůli svobodě církve a jejím posvátným právům nejen přijímat námahu a bolest, nýbrž že se musí obětovat i život, bude-li to nutné…"... celý text

Školák Kája Mařík 4. díl 1943, Felix Háj (p)

Tenhle díl Káji Maříka mi zatím přijde z celé série nejdojemnější. Slzička mi kapala, když zlá "teta" Matochová zcela nezaslouženě Kájovi ubližovala i když se Kája ve škole zastal spolužáka a vzal jeho prohřešek na sebe, ač se sám neprohřešil. Možná je to až příliš idylické, ale i takových knih je podle mého názoru zapotřebí... Jinak zajímavé je i to, že Kája opouští známé prostředí brdských lesů a střetává se s pražskou realitou - tentokrát bez rodičů a dalších dospělých za zády. Učí se poradit si sám. "Druhého dne v 10 hodin všichni podezřelí byli zavoláni do ředitelny. Marné bylo vysvětlování pana třídního! Pan ředitel říkal: „Přistihl jsem Maříka s cigaretou v ruce.“ Káji se přímo zeptal: „Chcete zapírat, že jste včera nebyl na šancích a nekouřil tam?“ A Kája řekl tiše: „Ne, prosím!“ „Dobrá. Máte v druhém pololetí druhý stupeň z mravů.“ Ale vtom už bez zaklepání otevřely se dveře a vletěl Mácha: „Ne, prosím, Kája nekouřil! To já jsem mu zapálenou cigaretu do ruky vstrčil a utekl.“ Pan ředitel klapal chvíli tužkou o desku stolu, pak zdvihl oči a řekl: „Mácho, budete ještě kouřit?“ A Mácha div nepřisahal, že to bylo posledně. „Je vám prominuto k vůli Kájovi, jděte!“ Pan ředitel se podíval do Kájových očí: „Proč jste Máchův přestupek vzal na sebe?“ „Prosím, on má čtyři sestry a jeho maminka už čeká, až vyjde nižší reálku.“ „A copak by tomu řekla vaše maminka?“ Při vzpomínce na maminku rozsvětlil se Kájův obličej teplým štěstím: „Naše maminka, prosím, ta by hned věděla, že jsem nekouřil.“ A tak pan ředitel nevěděl honem, co by řekl. Místo domluvy pohladil Káju po vlasech a bylo po všem. Kája stoupl v ceně."... celý text

Dopisy přes mříže 2007, Václav Benda

Ke knize jsem se dostala zcela náhodou, když se v jednom rozhovoru v rozhlase kněz Zdeněk Jančařík zmínil o tom, že díky této knize uvěřil. Je to náročná a dlouhá četba, ale určitě stojí za to. Především četba dopisů Václava Bendy pro mě byla potěšením - plná hlubokých úvah i výborného humoru, navzdory vší té beznaději a odtržení od rodiny. "To víš, že bych tě až zoufale rád pochoval a pofoukal (a vyslechl si tvé reptání, jaký jsem lump a japa to, že tě opouštím) a že všechny mé přísné a vyrovnané řeči jsou do jisté míry kyselé hrozny – jenže za stávajících okolností nemohu a nesmím jinak, nakonec i náš Pán mohl dát průchod svým citům jen v noci a v odlehlém koutě Getsemanské zahrady a pro apoštoly již nebylo únosné setrvat s ním byť jen v roli svědků. Takže mi nezbývá než ujistit tě, že jsi statečná a s žádnou jinou neporovnatelná holčička a ve slabých chvilkách si raději zuřivě prozpěvovat – ke zděšení spolubydlících – válečnické písně (mj. tu tvou oblíbenou z Pravého poledne). Pochop prosím, že i těch pár posledních řádků pro mě představuje neúnosný citový výdaj a navíc riziko ohrožení mé dobré pověsti před okolím (slzičky přece jen do očí vstupují) – a pokus se to vysvětlit i dětem, pokud jim někdy mé psaní k nim připadá málo konkrétní a neosobní. (...)"... celý text

Školák Kája Mařík 2. díl 1990, Felix Háj (p)

Mně se nejvíc líbil první díl, ale tento dýchá poetikou prázdnin v lesích. Jeden díl, jedny prázdniny, zpovykaný "Lávíček" a Kája se Zdeňou, kteří veškerý možný čas tráví v lese. Krásná idylka, kterou naše děti milují a my si ji taky rádi přečteme s nimi.... celý text

Školák Kája Mařík 3. díl 1947, Felix Háj (p)

Pořád trvám na tom, že se mi nejvíc líbil první díl, ale souhlasím s dalšími komentujícími v tom, že v tomto díle bylo nejzajímavější "vzájemné poučování" pražského "brusiče jazyka českého" pana Karbulky a Káji. Pobavili jsme se u toho celá rodina. Naše děti milovaly oslovení "synu otcův". "Vzácný pane, to ještě vypijete litr mléka? Počkejte, jak vás bude bolet bříško!" "Jdi od stolu, když se neumíš slušně chovat," řekl tatínek, "a tu prostořekost si vyřídíme potom." "Toť nesprávné, pane hajný! Zdehle moje metoda. Synu otcův, není třeba vyjadřovat se tak vulgárně. V takovém případě říkáme: Možno, že požitím většího množství mléka mohla by vzniknouti vám porucha na zdraví."... celý text

Spánek rozumu plodí příšery 2020, Aleš Palán

Pandemie koronaviru přinesla mnoho otázek, na které není jednoduché najít odpověď. Aleš Palán se rozhodl zeptat se na ně (ale samozřejmě nejen na ně) předního českého biochemika, prorektora Univerzity Karlovy, ale také katolického křesťana a varhaníka Jana Konvalinky. Rozhovor spolu vedli od dubna do září 2020. Aleš Palán je skutečně výborným tazatelem, který se umí ptát dobře a zajímavě. Takže z jeho rozhovoru se dozvídáme jak o životě Jana Konvalinky – jeho cestě na vysokou školu, rozhodnutí pro vědeckou dráhu i jeho cestě k víře; tak i o jeho současném pohledu na život, pandemii koronaviru, vědeckou práci, současnou českou společnost, hledání pravdy a naděje a mnohé další. Celý rozhovor byl pro mě jedním velkým dobrodružstvím, které mě bavilo od začátku až do konce a při kterém jsem více poznala jednoho z našich současných vědců, který je pro mě velice inspirativní osobností. "Někdy si myslím, že musíme spadnout až na dno. Ale doufám, že nemám pravdu. Krize jako ta covidová nás možná popostrčí, abychom si uvědomili, co je podstatné. A že se nedá všechno svázat do předpisů, že se nemůžeme jen bát zneužití a musíme si trochu víc věřit – a doufat v improvizaci a svobodnou tvořivost. Když toho někdo zneužije, potrestejme ho, ale nesvazujme se předem. Politika se bohužel dělá způsobem, který lidi straší a emocionálně v nich vyvolává dojem, že všude kolem jsou jen darebáci, kteří kradou a podvádějí. A že je třeba přijmout přísné zákony, aby k tomu nemohlo docházet. Druhým extrémem je řízení státu jako firmy, kdy odbouráme všechno, z čeho není přímý užitek, i veškeré diskuse, které jenom zdržují. Což se naštěstí zatím tak úplně nedaří. Jednoduché řešení nemám. Složité řešení je dlouhodobě pracovat na zvyšování důvěry lidí v systém, ve vzdělání, a koneckonců i v politiky. Nejpodstatnější problém naší země je ona obecná hluboká nedůvěra: k druhým lidem, k výsledkům vědy, k očkování… Tady se pak rodí názory, že svět je řízený spiknutím Židů, zednářů nebo homosexuální lobby. Odtud se dozvídáme, že Země je placatá. A odtud vychází nadšení pro nového spasitele, kterého budeme obdivovat tak dlouho, dokud i on zase nezklame. Lékem je tedy zvyšování důvěry. A vzdělání. V práci a vědění je naše spasení. Hele, já si to fakt myslím."... celý text

Anička a Velikonoce 2013, Ivana Peroutková

My jsme knihu četli s dětmi o Velikonocích, kdy její čtení oceníte určitě nejvíc. Přestože naše děti už jsou starší, třeťačka Anička si je získala a nemohly se dočkat dalších pokračování. Kniha plyne poklidně s různými všedními starostmi i radostmi dětí na vesnici. Děti běhají po venku, jedou na výlet na kolech, jdou se koupat do rybníka, starají se o domácí zvířata, setkávají se s různými sousedy na vesnici… Co se týče poselství Velikonoc v této knize, to dobře vystihl uživatel witiko, takže to nebudu opakovat. Je tu tedy i něco k zamyšlení pro dospělé i děti. Nechybí ale i „tradiční“ slavení Velikonoc na vesnici: tedy holky barví vajíčka a o velikonočním pondělí je přijdou vymrskat kluci – jejich kamarádi, s kterými už toho tolik prožily. Anička může být dětem v mnohém i vzorem. Naše děti třeba zaujalo, že jako třeťačka zvládla napsat tři docela dlouhé dopisy, odnést je na poštu a jeden z nich poslat dokonce doporučeně. Byla to naše první kniha ze série o Aničce a určitě ne poslední.... celý text

Kněžím: Slovo a liturgie 2012, Enzo Bianchi

Už podle názvu je tato kniha určena především kněžím. Má pro ně být radou a návodem, jak slavit liturgii. Sám autor ale není kněz, jen laik. Liturgie reformované po 2. vatikánském koncilu by se měli aktivně účastnit všichni věřící a všichni máme v rámci křestního pomazání účast na kněžském poslání, proto tato kniha může být užitečná a inspirativní pro všechny věřící, nejen pro kněze. Liturgie by měla být v centru našeho prožívání života s Bohem, a to jak u kněží, tak u laiků. Právě ona má být tím pramenem, z kterého čerpáme sílu jak pro svůj život z víry, tak pro vydávání svědectví: "Jde tedy o to, abychom liturgickému dění přiznali jeho centrální význam: pokud tento význam není v životě kněze doceněn, odráží se to na celé jeho službě a postupně se vyprazdňuje. Pouze tehdy, když se liturgie slaví s věrohodnou a obnovenou vírou, může proměňovat životy, oslavovat život a dávat mu formu, utvářet samotný život kněze, jenž právě v eucharistickém předsednictví nachází základ své služby předsedání společenství. Kněz vychází z eucharistie a směřuje k ní: v ní Duch Svatý posvěcuje církev, ale posvěcuje také kněze. Ať tedy kněží nezapomenou, že i když slaví ty nejskromnější eucharistie, třeba někde v zapomenutých vesničkách „na konci světa“ anebo v anonymních městských aglomeracích s několika lidmi, často starými, dělají-li to s náležitou pozorností, vážností a přesvědčením, pak při lámání chleba Slova a účasti na jediném eucharistickém chlebu budují církev a mají účast na konání „Pastýře pastýřů“, Ježíše Krista!" Jediné, co mi v knize trochu vadilo, bylo zdůrazňování toho, že jen a pouze kněží jsou "správci Božích tajemství", která Bůh nikomu jinému neodkrývá. Jako ženě by mi přišlo smutné, kdyby to tak bylo - a tedy ženám by bylo něco takového jednou provždy zapovězeno. V pohledu na tuto otázku se s autorem neshoduji.... celý text

Divoký kluk Alois Dubec: Z Vlachovy Lhoty do RAF a zpět 2018, Alois Dubec

Alois Dubec prožil pestrý a dobrodružný život. Přestože nebyl nikdy zcela v první linii (do RAF se dostal až v roce 1945 a do „ostrých bojů“ už se příliš zapojit nestihl), vždy se choval čestně a podle svého přesvědčení a někdy ho to i dost stálo. Narodil se v roce 1923 a v průběhu svého téměř stoletého života prošel velkou částí Evropy a dopadaly tak na něj evropské dějinné události 20. a 21. století. Nejcennější mi v knize přišly jeho vzpomínky na různé přátele, kterých měl opravdu požehnaně. A zajímavé pro mě byly i osudy tzv. vládního vojska o kterých, - jak se studem přiznávám - jsem toho před přečtením této knihy moc nevěděla. Vyprávění je místy zmatečné (např. co se týče počtu Aloisových sourozenců), místy přeskakuje příliš rychle z jedné události na druhou, aniž bychom tušili kontext. Starému pánovi, který měl v době, kdy kniha vyšla, 95 let, to lze snadno odpustit – tohle měla být práce Tomáše Menschika. Škoda, že to zajímavé vyprávění „neučesal“ ještě o trochu více. "Hodně mi přirostl k srdci Josef Macek. V roce 1968 velel stíhacímu leteckému pluku v Žatci. Každý voják by se měl chovat jako on. V den invaze dostal rozkaz uvolnit startovací plochy. Volal zpátky na generální štáb, ale nepodařilo se mu navázat spojení. Vůbec se mu to nelíbilo, tak nechal ranveje zablokovat. Všechna sovětská letadla musela do Prahy. „Lojzíku, já nejsem žádný hrdina. Já jsem postupoval přesně podle předpisů,“ vyprávěl mi. Rozkazy směl přijímat pouze od předem určených lidí v armádě a na ministerstvu obrany. Nikdo z nich se neozval. Volal mu nějaký plukovník, kterého ani neznal. „Rozhodování jsem neměl těžké,“ vzpomínal Jožka. Jeho letiště obsadili Rusové pozemními jednotkami. Jožku vyhodili ze strany a později z armády. Prý měl v srpnu 1968 jako velitel pochopit, že se jedná o mimořádnou dobu. Jinými slovy měl zapomenou na to, že je voják, který ctí rozkazy. Úžasný, čestný a přímý člověk. Takové lidi potkávám moc rád."... celý text

Na dvoře Alexandrově 2017, Sophie De Mullenheim

Tentokrát dvě dospívající kamarádky, Emílie a Konstancie, které žijí ve Francii na konci 19. století, vyrážejí po stopách sester Charlotte a Élisabeth, které žily ve Francii na začátku 19. století, i fyzicky. Vydávají se na duchovní cvičení přímo na zámek Naděje, kde sestry žily a vedly společně sirotčinec. Emílie má před svatbou, na kterou se chce důkladně připravit i duchovně. Tím je předznamenáno i duchovní téma tohoto dílu – a tím je volba životního povolání. Stejně jako v předchozích dílech je kniha velice napínavá a dozvídáme se v ní mnoho z historie – tentokrát z ruské historie 19. století. Kromě toho se tu ale otevřeně řeší mezilidské vztahy, přátelství, první lásky, vztahy rodičů i dětí a hrdinové – a to v obou časových rovinách knihy – promýšlejí i svou víru. "Poslední dobou jsem se hodně modlila, ale také měla velké pochybnosti o tom, jestli jsou mé modlitby vyslyšeny. Doufala jsem, že Pán pomůže Marii, aby se uzdravila. Místo toho se však její stav stále zhoršoval. Vzpomněla jsem si včera, že naše maminka nám vždycky říkala, abychom v každé životní situaci hledali Boží záměr. „Nejedná vždycky tak, jak bychom si to přáli my, ale vždy je přítomen,“ opakovala nám, když jsme byly zklamány, že jsme nebyly vyslyšeny. Měla pravdu. Už mnohokrát jsem se mohla přesvědčit, že pokud Pán na mé modlitby neodpověděl tak, jak jsem si přála, pak udělal vždy něco lepšího. Jeho odpověď byla úplně jiná a většinou s sebou přinášela mnohem větší štěstí. Myslím, že odpověď Pána na mé modlitby přišla v ten den, kdy jsem se setkala se ženou se smaragdovýma očima. Nikdy jsem na ni tak nepohlížela, ale nyní, když Marie potřebuje svou rodinu, si uvědomuji, že jedině ona je schopna přinést jí útěchu. Je to riskantní. Možná že Naděžda Polenkovičová má za úkol nás udat. Myslím si, že kdyby to byl její záměr, už by to udělala. Pravděpodobnější je, že ji bedlivě sledují. I přesto budu riskovat. V každém případě je to Mariina poslední šance, jinak je dívenka nadobro ztracená. Ano, Charlotte by se mnou souhlasila…"... celý text

365 dní s papežem Františkem: ranní promluvy od Svaté Marty 2020, Jorge Mario Bergoglio

Ke knížce jsem se dostala dost zvláštním způsobem - dostala ji tchyně k Vánocům. Zalíbila se mi taky a už mám svoji :-) Takže i tchyně vás může inspirovat k četbě... Doporučuji brát do ruky každý den, číst, přemýšlet, rozjímat... Jen mírně upravím informaci uživatele Selinute: Kniha není určena na rok 2016, ale na rok 2021. Vyšla v roce 2020 a obsahuje výběr z ranních promluv papeže Františka z domu sv. Marty z let 2014–2020. "Pán prohlašuje, že vytvoří „nová nebesa a novou zemi“ a toto druhé stvoření bude ještě podivuhodnější než to první. Pán předělá svět rozbitý hříchem, přetvoří ho v Ježíši Kristu a touto obnovou veškerenstva vyjádří svou nezměrnou radost. Vidíme, že Bůh je plný nadšení: „Radovat se budu ze svého lidu“ (Iz 66,19). Je to jakoby Hospodinův sen. Bůh sní, sní o nás. I my si říkáme: „Jak krásné to bude, až budeme višchni spolu, až se tam sejdeme, až on nebo ona půjde se mnou…“ - To je sen Boží. Bůh myslí na každého z nás, má nás rád, sní o nás. Sní o radosti, kterou z nás bude mít. Proto nás chce znovu stvořit, znovu utvořit naše srdce, aby dal zvítězit radosti. Pomysleli jste na to? Pán o mně sní! Myslí na mě. Jsem v mysli, v srdci Páně! Pán mi umí změnit život! A má spoustu plánů: „Vystavíme domy, vysadíme vinice a budeme jíst jejich plody“ (srov. Iz 65,21). Bůh je do nás zamilovaný. Je to nevysvětlitelné, lze o tom jen přemítat, snít a plakat radostí. Pán nás může změnit. Co mám tedy dělat? Věřit. Věřit znamená dávat prostor této lásce Boží, Boží moci, moci toho, kdo mě miluje a chce se ze mě radovat. To je víra. Věřit znamená dělat prostor Pánu, aby přišel a změnil mě." (z kázání z 16. 3. 2015)... celý text