janamaluveckova
přečtené 168
Z říše hmyzu
1963,
Nikolaj Nikolajevič Plavilščikov
Davny objev z antiku. Chytre cteni o prirode, i jdyz od Rusaka.
A zavaž si tkaničky
2016,
Roman Szpuk
Palán v Hospodářkách to napsal líp než já: "Szpuk vrací do literatury i několik zdánlivě ztracených principů. Tím prvním je popis krajiny, ono klostermannovské brouzdání se močály a postávání před rozeklanými velikány, které, zdálo by se, vynálezem fotografie a filmu ztratilo své opodstatnění. Proč složitě popisovat něco, co lze jednoduše ukázat, že? —— Szpuk tuto mrtvolu přesto dokázal resuscitovat. Recept? Vzdělání meteorologa a vztah k přírodě zpečetěný tím, že autor od brzkého jara do pozdního podzimu často spí venku a v bouřích vyráží na vrcholky. Szpuk v krajině nehledá ztišení a nějakou konejšivou moc. V bezohledné nekompromisnosti jejích zákonů nachází spíš rezonanci k vlastní zkoušené duši. Snad proto všechny ty noční pochody, mráz a vichr. "Stoupám po břehu Pravětínského potoka. Noc bez měsíce mě kryje lépe než hrob. Jdu poslepu, čtu terén chodidly." —— Druhým Szpukovým darem moderní české literatuře je návrat rozervaného romantického hrdiny. Pravda, středobod světa dovede sám ze sebe uplácat každý psavec, tímto výhradním zájmem ale oslovuje jen svou babičku, maximálně subkulturu. Szpuk také píše o sobě, žije však tak specifickým životem, že žádnou subkulturu ani nemá, a řádky o tom, jak ho manželka posílá − naprosto pochopitelně − z domu, tvoří jeden z podstatných proudů jeho deníků. Kdo mu porozumí? Každý. "Jdeme stopovat. Auta nás míjejí. Chvějeme se mrazem. 'Proč jsou tak zlí?' komentuje projíždějící auta Dominik. 'Nejsou zlí,' říkám. 'Je jim to jedno'."... celý text
Severní vody
2017,
Ian McGuire
Zručné řemeslo; zápletka vlastně omletá a banální, jako z šestákové detektivky 19. století, jen obalená do postmoderního kabátu "historického" a "exotického" vyprávění. Čte se dobře, ale je to celé takové chladné a bez života, paradoxně s ohledem ke všem těm zvěrstvům a expresím v textu.... celý text
Nedělňátko aneb S Cimrmanem v zádech
2016,
Miloň Čepelka
Z recenze na iliteratuře (Jan Lukavec): "Rekapituluje v ní nejen vznik a vývoj divadla, díky kterému se asi nejvíce proslavil, ale i další činnosti, jimž se věnoval; dává nahlédnout do svého rodinného zázemí i do své soukromé metafyziky. Čepelka vystudoval Vysokou školu pedagogickou a pak tři roky učil na základní škole v Novém Kníně. V roce 1961 nastoupil jako redaktor do Československého rozhlasu, kam jej přivedl jeho přítel Jiří Šebánek (1930–2007). Oba pak byli zakládajícími členy Divadla Járy Cimrmana. Když se Šebánek „odtrhl“, byl Čepelka jediným člověkem, jenž hrál se Zdeňkem Svěrákem a Ladislavem Smoljakem i v „konkurenčním“ Salonu Cimrman. Čepelka obdivně mluví o Svěrákovi, o jeho vtipu, umění vyprávět, zato o Smoljakovi a jeho údajných rychlých názorových zvratech se vyjadřuje s velkou rezervou. S úctou vzpomíná i na svého přítele Šebánka, i když souhlasí s poněkud drsným Svěrákovým výrokem, že Šebánek prospěl divadlu JC dvakrát: „poprvé tím, že ho založil, a podruhé tím, že z něj odešel“. A osvětluje i spory, které mezi zakladateli panovaly. Například Šebánkovu nelibost nad filmem Jára Cimrman ležící, spící: podle něj měl být Cimrman člověk, o kterém se neví, jak vypadal, „a najednou dostane Svěrákův ksicht“, zlobil se prý. Čepelkův pohled jistě není nijak přelomový, zásadně objevný ani provokativní a čtenář v publikaci nemůže hledat prohlášení o tom, že cimrmanovci údajně přinášejí „veskrze tradiční a ustálenou podobu vnímání naší minulosti, jež sama volá po dekonstrukci“, jak před časem napsal jeden teoretik. Ovšem svým pohledem do zákulisí dokresluje a doplňuje již známé skutečnosti."... celý text
Za Alpami
2017,
David Zábranský
odpad!
Grafomanský blábol s podivným politickým podtónem (skorofašounským). :( Krásně to popsal v Respektu P. A. Bílek: "(...) Chce Zábranský klást nepříjemné otázky, jít proti proudu a být kontroverzní, nebo je vskutku přesvědčen, že v sofistikovaném fašounkovství je jediná naděje? Z románu soudit nejde, tak odfláknutý polotovar se uchopení vzpírá. První polovina je odvarem z Nesnesitelné lehkosti bytí – vypravěč jednání postav neustále komentuje a zobecňuje, ale místo břitkosti jde o upocené pitvoření, jež si žádá dávku čtenářského masochismu. To asi autor cítí, takže nechá skrz vzpomínky a deníky mluvit hlavní postavy, matku a syna. Efekt je jediný: fašounci, ironizovaní dříve vypravěčem, se nám stanou blízkými – mluví k nám a my jim rozumíme. Od čehož je jen krok k pocitu, že to jsou vlastně docela sympatičtí lidé."... celý text