elizabeth_ba
přečtené 355
Sedmá polnice
2013,
Peter Tremayne (p)
Pro Alma-Nacida: Nevím, jestli ta kukuřice není spíše blbost překladatelky. Jestli tam bylo corn - což je obilí nebo zrno a ona to přeložila jako kukuřici (což to může být taky), aniž se nad tím zamyslela, se mi zdá daleko pravděpodobnější než, že by takovou chybu udělal autor, který píše o středověkém Irsku odborné studie a knihy. Pro vincek1: Nemyslím si, že by to bylo vzděláním Fidelmy, spíše její povahou a také tím, že Eadulf byl v její zemi považován za cizince. A i když věděl do čeho jde, souhlasím s tím, že mě Fidelma občas taky pěkně točí... Jak píšu už v komentáři u autora, naštěstí se v této knize (a i v té zatím poslední následující) oproti ostatním dost umoudřila.... celý text
Rubáš pro arcibiskupa
2012,
Peter Tremayne (p)
Itálii mám moc ráda a mému srdci je velmi blízká. No a věčný Řím je zkrátka věčný (ab urbe condita). Sice škoda, že Fidelma mé okouzlení městem na Tibeře nesdílí, ale zase se kniha v mnoha aspektech odlišovala od ostatních ze série a spousta se toho udála poprvé a naposledy. Tak například Fidelma navštívila bordel (a nijak zvlášť ji to nepohoršilo). Potkáváme Araby (i islamisty) a arabské písmo. Nebo zde autor vytvořil Eadulfovi soka, i když asi ne příliš uvěřitelného, jelikož bylo nad slunce jasné, že kluk z patricijské rodiny, jejíž kořeny sahají ještě dost hluboko před triumvira Marca Licinia Crassa, asi nebude chtít odejít do Irska; no a o Fidelmině vztahu k Římu jsem již psala výše (souvisí to s její láskou k domovu, bratrovi, přírodě, jež byla několikrát v románech o ní zmiňována). Fidelma však od mladého strážce paláce na cestu domů dostala nádherný dárek a získala si rovněž přátelství nomenclatora jeho Svatosti Gelasia, které se potom Eadulfovi i Fidelmě velice hodilo na koncilu v Autumu roku 670… A rovněž se dozvíme, že skutečná urozenost se projevuje moudrostí a šlechetností, nikoli arogancí a přezíravostí. A co se týče názoru kolegyněk a kolegy v komentáři níže pode mnou (zahrnuji v to i lajkující) ohledně Eadulfovy „tuposti“, tak tam jim odpovídá sama Fidelma na s. 214: "Fidelma si povzdechla. Eadulfovi to skvěle myslelo, ale jeho chybou byly sklony sledovat v dané chvíli pouze jedinou cestu a zapomínat na to, že je třeba prověřit i všechny vedlejší cestičky." Myslím, že k tomu netřeba něco dodávat. Ve dvou následujících příbězích (Jezdec věstí smrt a Nechte maličkých) potom podobné chyby udělá i Fidelma a stojí to mnoho lidských životů. Naštěstí se v obou případech vzpamatuje včas a dokáže zabránit ztrátám na životech ještě mnohem větším.... celý text
Rozhřešení vraždou
2004,
Peter Tremayne (p)
Píše se rok 664 po Kristu. A tam lze datovat mé první setkání s Fidelmou a Eadulfem při jejich prvním střetnutí a vyšetřování. Ona je z Irska (Hibernie, Erinu...) a on ze země východních Anglů (a ne fakt není Sas). A hned se z toho stala láska na první pohled, aspoň u mě, u nich to byl spíše běh na dlouhou trať se spoustou dobrodružství, překážek, vyšetřování a lidských předsudků a blbosti. Dobrá doba, kde se fajn chlap na celý život dal potkat v klášteře ;-) Ale z Říma se už začaly šířit myšlenky, které to všechno měly zhatit, a zdejší kongres měl být teprve prvním vítězstvím jejich šiřitelů. A celé britské ostrovy s výjimkou Irska (které mělo neuvěřitelně dobře utvořený právní systém i z hlediska doby dnešní) byly klasickou ukázkou toho, jak to vypadá, když někde přestane platit ono okřídlené "non rex is lex sed lex est rex", protože v Mercii, Northumbrii, Essexu, Wessexu... byl král nad zákonem. Byl-li dobrý, bylo dobře, a pokud ne, bylo to naopak moc a moc zlé zlé. Oswy dobrý byl. Kolik zlého nastalo po jeho smrti, nám bylo nastíněno v dalších pokračováních příběhu o irské právničce a jejím anglo-saském manželovi. Additum 27. 11. 2017, kdy jsem opakovaně začala sérii číst: Pro mě je opravdu úžasná, i když překlad místy skřípe a detektivní zápletka se s těmi z pozdější doby vůbec nedá srovnat. Přesto sledovat vzájemné oťukávání Fidelmy a Eadulfa je zábavné (zvlášť zná-li člověk jejich další osudy) a překvapivě, ačkoliv s potěšením, zjišťuji, že toho máme s Fidelmou mnohem více společného než jsem si myslela. Při tomto opakovaném, už ani nevím kolikátém přesně, čtení jsem si uvědomila, jak důležitá je práce překladatele, že i on se vyvíjí (nejen autor) a jak důležité bylo, že ságu Roberta Merla Dědictví otců překládal právě pan Drápal. Zde v Rozhřešení vraždou (a i v mnoha následujících dílech série o Fidelmě a Eadulfovi) je totiž z tohoto hlediska chyb jako máků na makovém poli. Včetně irského arcibiskupa (pravděpodobně v originále "comarb" neboli následovník), když každý, kdo četl další Tremaynovy knihy, ví, že ho Irsko tehdy nemělo, jen biskupy a opaty a hodnost opata byla vyšší. Podobné nesmysly vznikly při přepisu jmen do češtiny, v dalších dílech máme Muman a Ard Macha tady Munster a Armagh a já jsem z toho docela zmatená a zklamaná... No a možná ani sám autor tenkrát ještě neměl úplně představu, kdo přesně Fidelma je, jaké má plány do budoucna a jak se bude ubírat její vztah k Eadulfovi (jak se bude ubírat ten jeho k ní, bylo jasné nejen autorovi), neboť např. uvádí příslušnost abatyše Etain k mumanskému královskému rodu Eoghanachtů, ale tu Fidelminu nezmiňuje. Navíc na Vyšehrad celkem slušné množství překlepů... (Dočteno 28.11. v hluboké noci)... celý text
V rozpuku mládí
1989,
Robert Merle
Když jsem tuto knihu četla poprvé, tak jsem stejně jako hlavní hrdinové studovala, Petr se Samsonem v Montpelliéru, já v Olomouci. Teď jsem pro změnu ve věku, kdy Petr ze Sioraku píše své paměti ;-) Tenkrát jsem přiřadila historickým i fiktivním postavám jména ze svého reálného života a prožívala s nimi radosti i trampoty (a že jich tentokrát bylo nemálo, včetně několika poprav, vylíčených velmi reálně, přesto však se stejnou lidskostí, jako to dokázali mistr van Gulik a paní Naďa Horáková, jejichž líčení přece jen bylo asi malinko děsivější) vitae studiosae, studentského života. Nyní, když jejich příhody znovu čtu a pokud si vzpomenu, kdo byl kdo (vzpomněla jsem si kupříkladu kromě hlavních hrdinů i u hejtmana Cossolata), tak si také vzpomenu, co jsem tehdy asi dělala (a s kým). :-)) Chtěla bych ještě rovněž doplnit nějakou citaci, což učiním odpoledne a znovu poděkovat autorovi a překladateli (i když si má slova nemohou přečíst). Asi přečtu i nějakou další autorovu knihu kromě této ságy, protože už teď vím, že až dočtu budu moc a moc smutná, neboť rozloučením s Merlovými hrdiny ztratím i kus sebe sama.... celý text
Mladičký král
2000,
Robert Merle
Abychom plně charakterizovali tuto knihu, stačilo by do názvu přidat ...a Ulrika von Lichtenberg, jelikož ona a Ludvík jsou postavami, kolem nichž se i v knize i v mysli a srdci hlavního hrdiny vše odehrává a točí. Oba dva ve čtenáři vzbuzují sympatie, i když každý ze zcela jiného důvodu. Ale takový název by mohl být zavádějící, takže se spokojím s tím, jaký kniha má a dodám, že právě díky Ulrice jsem přidala hvězdičku, kterou jsem kdysi odebrala, především proto, že při konfrontaci s předchozími díly jsem nacházela drobné chyby (např. výměna úloh mezi Poscancem a Poprdou oproti dílům s Petrem ze Sioraku, či rozpravy mezi Petrem ze Sioraku a Miroulem z La Surie apod., nebo že Karel V. nebyl císař rakouský ale Svaté říše římské, což sice oproti jiným lze skutečně pokládat za blbosti, ale chybí tomu už předchozí dokonalost). A vybraný úryvek z knihy tentokrát zde: "Petře můj," ozvala se nakonec potichounku, " je jedna věc, o kterou jste mě často prosil a já jsem k ní nikdy nepřivolila. Avšak kdybyste ke mně vyslal stejnou prosbu dnes, myslím, že bych se přenesla přes důvody, jež mi dříve velely odmítat vás, ovšem jen pokud je vám to přání stále tak drahé a pokud okolnosti vašeho žití vám ještě dovolují na ně pomýšlet..." Ach má drahá!" vzkřikl jsem, uhaduje oč jde, aniž musela pokračovat. "Bych jistotně nejšťastnější muž na světě..."... celý text
