decouble
přečtené 219
Můj syn terorista
2017,
Tomáš Lindner
Kniha je z velké části postavená na bázi rozhovorů s matkami evropských džihádistů nebo se samotnými („napravenými“) ex-džihádisty. Docela komplexně popisuje problematiku odchodu mladých evropských mužů do bojů na straně Islámského státu v Sýri a Iráku. Řekl bych, že obsahuje plno dílčích zajímavých zjištění, a to hlavně pokud jde o psychologické triky náborářů do syrského konfliktu a společenského politického podhoubí boje s islámským extremismem v Evropě. Kromě několika příběhů matek a rodin, jejichž synové odešli do Sýrie, popisuje kniha nejvíce to, jak pracují salafističtí náboráři a to, jak se s jejich náborovou prací snaží v rámci zákonů vyrovnávat státní aparát, aniž by příliš omezoval svobodu projevu. Hlavní tezí knihy zřejmě je to, že nejvíce zranitelní pro konverzi k radikálnímu salafismu jsou nejistí mladí muži, kteří v dnešní ideově vyprázdněné době hledají nějaký smysl života. A tak se tedy vždy nejedná o muže ze sociálně vyloučených lokalit (byť tvoř většinu). Nejzajímavější pasáží je podle mě popis situace v Německu a tamní kampaně rozdávání koránu pod názvem Lies (Čti!). Kromě samotných triků válečných verbářů jsou zajímavá okrajová zjištění jako např. to, že nárůstu sapfismu v Německu dost možná pomohl strach z otevřené diskuze a kritiky, která by mohla být interpretována jako islamofobie. Za dva hlavní problémy považuju to, že se text vůbec nepozastavuje nad tím, že by problém mohl spočívat v islámu jako náboženství. Počítá prostě s tím, že existuje jeho liberálnější verze a pokud budou lidí následovat tuto verzi, nemělo by docházet ke střetům věřících s hodnotami liberální demokracie. O tom se ale dá rozhodně pochybovat. S tím související občasná ideologičnost, kteří v textu místy probleskne v podobných větách jako například: „Jak se od Koránu dostal k takto dogmatickým postojům, dodnes Christiane přesně neví.“ Jakoby Korán (a potažmo bible a jiná svatá písma) nebyl plný dogmat. Anebo závěrečné přirovnání komunismu bez přívlastků s radikálním islámem, což působí poněkud kostrbatě a člověka napadne, že redaktoři z Respektu si podobnou vyprázdněnou poznámku prostě nedokážou odpustit.... celý text
