Čtec
přečtené 732
Architekt si spomína
1993,
Vladimír Karfík
Pokud vím, Vladimír Karfík byl jediným českým, či československým, architektem, který absolvoval stáže v obou nejslavnějších ateliérech 20. století: nejen ve Francii u Le Corbusiera, ale vydal se i za velkou louži za Frankem Lloydem Wrightem. Není vůbec divu, že nadaného projektanta s takovýmto rozhledem a zkušenostmi si vytipoval Tomáš Baťa a svěřil mu svůj Zlín. A ospalé město se pod architektonickou taktovkou Vladimíra Karfíka proměnilo v moderní metropoli, konkurující progresivností svých novostaveb Praze. Přesně v kontextu Baťova formátu. A tak to byl právě Zlín, kde vyrostla dle Karfíkova projektu první opravdu výšková stavba v Československu (tenkrát podle americké šablony označovaná za mrakodrap), totiž administrativní budova firmy Baťa - se slavnou kanceláří nejvyššího šéfa, umístěnou ve výtahu. Tomáš Baťa tak osobně vykonával bleskové inspekce všech pater své administrativy, aniž by opustil své křeslo za svým stolem... Taková kancelář je dodnes světovým unikátem. Šéf se svým architektem nezapomínali ani na důstojný život firemních pracovníků. Ti se postupně stěhovali do nové vilkové kolonie v zeleném svahu nad městem (z pro Baťův Zlín charakteristických červených režných cihel). Typologickou novinkou byl tehdy i obchodní dům (samozřejmě s Baťovým sortimentem zboží). Zajímavé je i Karfíkovo líčení jeho pozdějšího působení na Maltě a zvláště na Slovensku. Spoluzakládal bratislavskou fakultu architektury - a celkem příznačně kniha jeho vzpomínek vyšla poprvé ve slovenštině (iniciativou Spolku architektov Slovenska). Vladimír Karfík ji sepsal v pokročilém věku, ale velice poutavě, a zanechal tak po sobě další skvělý autorský počin... Vřele doporučuji!... celý text
Autorizace ve výstavbě
1993,
kolektiv autorů
Autorizaci jsem udělal, s legislativou žádný problém, a tahle knížka mi v tom fakt pomohla. Je útlá, stručná, vše podstatné koncentrováno na malém rozsahu - vlastně takový tahák. Ovšem už je to dávno. Dnes samozřejmě je překonaná, respektive legislativa se tak posunula, že už ji mám doma spíše jen z nostalgie.... celý text
Mé roky s Ferrari
1983,
Niki Lauda
Nemám ve zvyku číst knihy vícekrát (hlavně proto, že čtu hrozně pomalu a tak si raději přečtu něco dalšího..), ale v případě Nikiho Laudy jsem tuhle "skorozásadu" porušil. Jednak miluju formulky a zvlášť ty ze 70. let, a dále mi Laudův suchý, věcný, ale přitom neuvěřitelně sdělný (a pro mne i poutavý) styl sedí. A pro ty, jimž se líbil Howardův film Rivalové (Rush), bych Mé roky s Ferrari viděl jako "povinnou" doplňkovou četbu.... celý text
Vedlejší příznaky
1990,
Woody Allen (p)
Tento skvost jsem četl hodně dávno. A velmi rychle také, jak už to tak u mne chodí, vše vesele zapomněl. Zbyl mi jen takový povšechný, v tomto případě velice kladný, dojem. Stejně je to zajímavé, jak ta paměť funguje - dojem zvládne (přitom je to složitá abstraktní operace), ale konkrétní informaci neudrží žádnou... Později jsem se za jistých dramatických okolností seznámil s mým současným zubařem. A tehdy na tom "elektrickém" křesle mi něco sepnulo a informaci vyplivlo (dokonce tu správnou). Jsou asi věci mezi nebem a zemí, neboť že pan doktor také maluje (nějaké Hurvínky a Spejbly) jsem zjistil až později. A o Woodyho povídce "Kdyby byli impresionisté dentisty" neměl ani tušení. Tedy jsem svému dentistovi knížku půjčil, chtěje jej umělecky popostrčit. Teď po létech musím ale s politováním konstatovat, že kýžený vzestup k impresionistickým výšinám se jaksi nedostavil... Za to ovšem nemůže ani Woody, ani já, ale hlavně tedy silně doufám, že si toto můj dentista nepřečte. To by asi moje nevymáchaná huba musela změnit ordinaci :-) P.S.: "... pak jsme si navlékli boxerské rukavice a Gertruda Steinová mi přerazila nos." Páni, to se podívejme, co během psaní příspěvku vytrysklo z hlubin zapomnění. Když se paměť takhle pochlapí, to abych si šel snad odpálit rachejtli. Ale to už je zase jiný příběh. To bylo ve dvacátých letech v Paříži...... celý text
Saturnin
2005,
Zdeněk Jirotka
Saturnin je jedním z nejzaručenějších přípravků na dobrou náladu. Vyzařuje z něj taková pohoda, dobrosrdečnost a laskavý humor, že člověk lehce dosáhne pocitu, že je vše v pořádku, žádné starosti nikdy neměl, nemá a mít nebude a nikdy mu nebylo lépe. Prostě terapie. Vždycky mne napadne, že i kdyby Zdeněk Jirotka nenapsal nic jiného, stačilo by to na vrchovatě naplněný spisovatelský život. Jistě, jsou tací výjimeční lidé, kteří dokáží při Saturninovi usnout po dvou třech větách, ale nemyslím, že by jich bylo mnoho. Anebo spíše je Saturnin zastihl v nesprávnou chvíli. Také se mi to stalo. Doma mi jej podstrčili, když mi bylo asi deset. Doplácal jsem se asi na padesátou stranu a praštil s tím. Pamatuji si hlavně, že mi tenkrát (v normalizačních husákovských časech) přišlo naprosto neuvěřitelné, jak člověk v Československu může mít sluhu. Po několika letech ale bylo už vše zcela jinak a především z doktora Vlacha, Milouše a dědečka se stali moji milí společníci. Do slečny Barbory jsem se samozřejmě zamiloval a jistě jsem nebyl sám. Knížka má i několik málo slabších místeček (pro mne třeba epizodka s panem Brudíkem), ale jinak nedopřává čtenáři oddechu, o jeho bránici a mimických svalech vůbec nemluvě. Asi nejraději mám - kromě sbližování se slečnou Barborou - pasáž věnovanou vyhlášení svaté války romanopiscům, tj. činnost "Kanceláře pro uvádění románových příběhů na pravou míru", z jejíchž nálezů si dovolím ocitovat: --- "Jeďte pryč!" vykřikl na Dalea a sám vyskočil otevřeným oknem na opačné straně salonu. Dale byl rychlý jako blesk. Prolétl dveřmi s oběma kolty v rukou, vyšvihl se svému koni do sedla a zmizel v oblaku prachu... "Kancelář pro uvádění románových příběhů na pravou míru" k tomu podotýká, že podle podniknutého šetření, výpovědí očitých svědků a jiných údajů vypadalo to poněkud jinak... ... senzační odjezd páně Daleův viděli jen dva lidé: pan Jim Stone ... a malý pihovatý chlapec... Oba shodně vypověděli, že něco takového jakživi neviděli. Dale s oběma revolvery v rukou se jakýmsi divokým, z filmů odkoukaným skokem octl v sedle a zaryl koni ostruhy do slabin. Další výpovědi svědků byly poněkud zmatené. Chlapec tvrdil, že se kůň s Dalem pokusil odjet na střechu hostince a strašně přitom řičel. Že Dale přitom vylétl ze sedla, urazil hlavou zábradlí verandy, prohnul plechovou reklamu na Singrovy šicí stroje a zůstal ležet jako "dočista zabitej". Jim Stone ... dodal ... že chlap, který má plné ruce revolverů, skočí na koně a vrazí mu ostruhy, aniž ho byl předtím od té verandy odvázal, je pitomec a zaslouží, aby si tu svoji zatracenou hlavu urazil. --- (kráceno)... celý text
Mé roky s Ferrari
1983,
Niki Lauda
Nemám ve zvyku číst knihy vícekrát (hlavně proto, že čtu hrozně pomalu a tak si raději přečtu něco dalšího..), ale v případě Nikiho Laudy jsem tuhle "skorozásadu" porušil. Jednak miluju formulky a zvlášť ty ze 70. let, a dále mi Laudův suchý, věcný, ale přitom neuvěřitelně sdělný (a pro mne i poutavý) styl sedí. A pro ty, jimž se líbil Howardův film Rivalové (Rush), bych Mé roky s Ferrari viděl jako "povinnou" doplňkovou četbu.... celý text
Zločin na Zlenicích hradě L.P. 1318
1968,
Radovan Šimáček
Moje srdeční záležitost. Jako kluk jsem do Zlenic jezdil na prázdniny za dědou a babičkou. Měli tam na chatě knížku Zločin na Zlenicích hradě l.p. 1318 (tu červenou s těmi proužky na hřbetu). Vždy navečer jsme si nahlas četli na verandě, a tam za řekou, skrytá v lese, byla ta Hláska, věž bývalého Zlenického hradu, kde se stal ten mord... Vidím to jak dnes a naskakuje mi husí kůže, jak to bylo krásný... Četli jsme tu knížku každé prázdniny znovu. A názvy dalších hradů a tvrzí z knihy - Mrač, Týnec, Český Šternberk... - to je prostě krásné Posázaví a moje dětství...... celý text