BeyondHorizon přečtené 353

Cesta k filosofickému myšlení 2001, Józef Maria Bocheński

Toto je kniha určená lidem, kteří se s filosofií nikdy nesetkali v akademickém prostředí. Jde o naprostý vstupní bod a lidem, co se o filosofii trochu zajímají, to nedá vůbec nic nového. Jde o velice jednoduše, pro laiky podaný souhrn hlavních témat, které dominovaly filosofickému diskurzu před nějakými těmi 60 lety. Doporučila bych pro naprosté nováčky v tématu filosofie a mladší lidi, ale i tak se mi to zdá příliš primitivní. Možná to dá nějaký základ pro to, jak k filosofii přistupovat a co čekat - tím pádem je název vystihující.... celý text

Oživené hroby 2013, Karel Sabina

Nuda, nuda a zase nuda... tento počin jsem dočetla opravdu pouze silou vůle, bylo to neuvěřitelně nezáživné čtení. I když se pokusím dílo vnímat zřetelem doby, kdy bylo napsáno, nedává mi to nic víc k zamyšlení. Určitě to ve své době mohlo vyvolávat menší či větší poprask kvůli líčení vězeňského života za doby cenzuy politických názorů a svobody slova obecně, ale to je tak vše. Oživené hroby byly stěžejní částí této sbírky a určitě nejlepší. Šlo o líčení života vězení s lehce komicky-ironickým nadhledem. Nic moc se nedělo, jak už to tak ve vězení bývá. Důležité byly postavy a jejich různé pohledy na systém a život obecně, což ale pro mě nebylo moc záživné, bohužel. Díky složení postav a jejich interakcí to na mě dost působilo jako óda na italský nacionalismus, ale zároveň to také mohlo být naschvál ironické... nevím. Zároveň to bylo stavěno do kontrastu s Schauberkovým osvěžujícím realismem a Slávovou neutralitou, takže to ve výsledku bylo docela vyvážené. Jinak byla tato kniha pochopitelně svým způsobem Sabinův vent, protože sám strávil ve vězení dost let. Ale překvapivě se to neslo v docela pozitivním duchu, což není tradiční přístup. Zbytek sbírky byl jedním slovem děsný a nevím, proč to bylo do knihy zahrnuto. Byly to Sabinovy pokusy o jakési romanticky rozervané povídky, kterými se dosti neúspěšně snažil zkopírovat Máchu. Naštěstí byly velice krátké a spíš působily jako bezduché načrtnutí hlavních témat romantismu jako neopětovaná láska, letní bouřkou potemnělá krajina, zrada a sebevražda. Žádné emoce to ve mně nevyvolalo krom rozhořčení nad tím, kolik času jsem čtením této knihy ztratila.... celý text

Musaši 2021, Eidži Jošikawa

Monstrózní bichle, kterou jsem přečetla za 2 měsíce s přestávkami (dávala jsem tomu tak rok). Ač se toho děje opravdu hodně a sledujeme kvantu různých postav a někdy je lehké se v tom všem ztratit, jde o neuvěřitelně čtivou knihu. Fabulace Musašiho života je opravdu mistrná a není divu, že právě toto dílo nejvíce ovlivnilo pohled všech (nejen) čtenářů na nejlepšího japonského šermíře. Kromě Musašiho sledujeme i cesty různých postav s ním spjatými a díky tomu se nám dostává různých pohledů na život v Japonsku v 17. století. Kniha má opravdu velký přesah a ačkoliv je samozřejmě mnoho částí prací imaginace, víceméně se snaží držet historických souvislostí. Setkáváme se s mnoho filosofickými a náboženskými pasážemi, společenskými konvencemi, zvyklostmi, atd., které byly Japonsku období Tokugawa vlastní. Kniha má také své nedostatky. Kolikrát mi postavy přišly šablonovité a jednoduché, ale pak jsem si uvědomila, že se kniha možná pokouší být něco jako epos, a v nich také postavy představují spíše myšlenku a princip, spíš než individuálního člověka - tudíž se to snažím nevnímat jako mínus. Nicméně po tom, co se honičky Ocú s Musašim stále opakovaly a prodlužovaly, už jsem opravdu ztácela trpělivost a velmi brzo to ztratilo i svoji humornost. Další možné mínus jsou přílišné popisy, které nebyly vždy relevantní a rozhodně by se daly zkrátit. Vesměs mi to ale nevadilo, jelikož jsem se do toho světa ponořila, až jsem naopak chtěla popisů ještě víc. Navíc je to pro zájemce skvělá příležitost dozvědět se více o historických souvislostech. Ke konci mi kniha přišla moc uspěchaná, zejména konec - jako by příběh skončil uprostřed děje. Možná jsem měla moc velké očekávání, protože jsem věděla, co se stane a přesně to se také stalo, ale stále mi tam něco chybělo. Každopádně můj verdikt je následující: pokud vás zajímá "tradiční" Japonsko, samurajové, jejich filosofie bušidó a fungování japonské společnosti, neváhejte a přečtěte si to. Všechny mínusy jsou vyvážené tím, jaký obrovský vhled do části japonské historie podává. Plus je to neuvěřitelně čtivé i zásluhou skvělého překladu.... celý text

All you need is kill - Stačí jen zabíjet 2016, Rjósuke Takeuči

Ve všech ohledech dobrá manga. Není to mistrovské dílo, nemá to geniální příběh ani postavy, které mi utkví v hlavě i roky po přečtení, ale je to velice dobře zpracované a ve světě mang rozhodně nadprůměr. Příběh je krátký a dobře ucelený, konec předvídatelný, ale stejně na mě dolehl svojí bezútěšností. Postavy jsou víceméně sympatické, ač ploché a typicky stereotypní. Kresba je naprosto úchvatná, což není žádné překvapení, když umělcem je Takeši Obata. Film jsem viděla a i když si myslím, že obě verze mají něco do sebe, pro mě stále vítězí manga. Až na ni nevyhnutelně pozapomenu, opět se někdy ráda vrátím. Pokud chce někdo výborný vstupní bod do světa mangy a něco krátkého, sáhněte po tomto.... celý text

Báseň je kočka 2015, Lo Ch'ing

"Na rohu rušné ulice pod nohama chodců se převaluje prázdná průsvitná igelitka náhlý závan větru ji nadouvá, nafukuje a ona strmě stoupá k nebi nadnášena proudem vzduchu kymácí se na všechny strany, čím déle stoupá, tím je dál a výš vznáší se vysoko, vysoko mezi vysokými domy nakonec se uvelebí na smetišti střechy vysoké budovy podobná protřelému politikovi, který na nejvyšších místech provádí ty nejhorší prasárny" Kontemplativní sbírka básní a úvah o podstatě básně a poezie, protkané počiny o jiných tématech jako třeba Praha, což mě zaskočilo. Mnohým básním jsem příliš neporozuměla, chtělo by jim věnovat více času, což si nemohu dovolit. Ty, kterým jsem porozuměla, mi přišly v pohodě. Většinou na mě nijak hluboce nezapůsobily a zapomenu na ně, bohužel. Někdy to však není otázka porozumění a neporozumění, ale prostého cítění. Většina básní je dosti obrazotvorných či vyvolávají určitý pocit, a o tom to celé je. Takže i když si básně nebudu pamatovat, šlo o ten moment, kdy jsem je četla a jaký pocit jsem si z nich odnesla. Úvahy o poezii, a jak jí rozumět, byly zajímavé. Vždy jsem se považovala za člověka, který poezii nerozumí, a proto jsem se jí tak dlouho vyhýbala. A taky jsem tak o hodně přišla a teď doháním. Souhlasím, že schopnost porozumět básním má každý. Jen někteří se musí snažit více a trvá déle, než tuto schopnost rozvijí. Obecně poezie je sice krátká, ale vyžaduje více času na přemýšlení. Co se týče části o Praze, překvapilo mě, jak výstižné některé básně byly. Zejména báseň Pražská igelitka mě zcela zarazila, protože doslova stejný obraz mi po jedné procházce večerní Prahou utkvěl v hlavě a zapůsobil na mě tolik, že jsem chtěla namalovat obraz. Možná to ještě udělám. Obrazy, které knihu doplňovaly, byly zvláštní - některé hezké, jiné ucházející a dokonce na mě pár maleb působilo skličujícím dojmem. Byly to ty obrazy na konci knihy s černým ohraničením fragmentů různých scenérií. Z nějakého důvodu jsem z nich měla nepříjemný pocit, i když to nejspíše nebyl záměr autora. No, alespoň mám nad čím přemýšlet.... celý text

Básně z Ledové hory 2012, Chan-šan

"Všechny ubohé literáty pronásleduje neštěstí nás vždycky nejvíc trápí zima, hlad Máme dost času na psaní básní zaníceně čmáráme - a každý z nás je tomu rád Kdo by však četl díla takových ztroskotanců? Proto ti radím, přestaň s těmi nářky I kdybychom psali na nejjemnější rýžový koláč ani toulaví psi by si nekousli" (Já bych si teda kousla ráda) Neorientuji se v historii a kulturní symbolice Číny a proto mi jistě mnoho smyslu uniklo, přestože se poznámky snažily o objasnění. Nicméně i tak na mě mnoho básní hluboce zapůsobilo svojí zdánlivou jednoduchostí, prozřetelností a úderností. Mnoho věcí si uvědomujeme a pociťujeme je stejně jako Chan-šan, ale nezvládneme je vyjádřit slovy tak jako on. Jeho verše jsou velice obrazotvorné a v hlavě mi vždy vyvstala nějaká konkrétní scéna. V kombinaci s krásnými malbami to byl příjemný kontemplativní zážitek. Tato sbírka mě motivuje zjistit si o buddhismu více. Prozatím se loučím a až se zase s Chan-šanem setkáme a budu v životě o kus dál, snad budu rozumět více básním.... celý text

S elegancí ježka 2008, Muriel Barbery

Z této knihy mám rozporuplné pocity. Očividně jde o satiru a postavy jsou nesympatické záměrně, alespoň tedy doufám. Životní filozofie dvou hlavních postav jsou jistě svým způsobem osobité, ale že by byly nějak výrazně hlubokomyslné mi nepřišlo. Z jejich názorů zaznívala arogance typu "jsem lepší než vy všichni ostatní" a přesto nedělaly nic, co by je od ostatních tolik odlišovalo. Jistě, je to proto, že musejí svoji inteligenci "skrývat"... Jako vážně? Jste si jistí, že to není jen prostá lenost a neochota čelit konfrontaci se světem? Ale možná je to také záměrná ironie, kterou se nás autorka snažila zmást. U satiry člověk nikdy neví, kam až sahá. Počkat, je tedy tato kniha vůbec satira, nebo si to myslím jen já? Hlavní hrdinky nemáme brát vážně... nebo ano? Každopádně z obou postav mi byla sympatičtější Renée, která měla pro své chování alespoň důvod. Nejspíš se mohla se svými traumaty vypořádat lépe, ale faktem je, že je v hloubi duše vystrašený člověk, který touží po bezpečí. A také uznání. Ale hlavně bezpečí, že jí nikdo nebude zasahovat do života způsobem, který si nepřeje. Ať už si hledá jakékoliv výmluvy, má ráda pohodlný život a nepřeje si jakoukoliv konfrontaci. I za cenu, že bude přiživovat stereotyp, který se jí příčí. V tomto ohledu je dost pokrytecká - soudí společnost za předsudky, které pak sama dobrovolně přiživuje. Proč tedy od společnosti čekat cokoliv jiného? Paloma je pro změnu edgy puberťačka s komplexem nadřazenosti, který je pro její věkovou kategorii celkem typický. Přidejte touhu po cynické sebevraždě a máte epitom rozmazleného bohatého spratka, který si neváží toho, co má, a myslí si, jak geniální a politické gesto taková sebevražda je. Nepopírám, že některé myšlenky byly i zajímavé, ale většinou se jen tvářily chytře a neměly reálnou váhu. Taková hra na intelektuála. Dost mi to připomnělo některé mé zápisky do deníku, když jsem byla v podobném věku a propadám se hanbou, jen na ně pomyslím. Možná proto k Palomě cítím větší averzi, než je potřeba. Celkově se toho v knize moc neděje, jde hlavně o ty myšlenky, pohled na společnost a mnoho referencování děl, které mají vypovídat o tom, jak jsou naše postavy chytré, vzdělané a duševně nadřazené. V druhé polovině se začne něco málo dít a zvrhává se v to v menší romanťárnu. Konec knihy jsem sice neočekávala, ale nepřekvapil mě. Nejspíš to jinak ani skončit nemohlo. Jedna věc, co mi na knize šla docela proti srsti, byla fascinace Japonskem a Japoncema, která mi přišla lehce přehnaná a stereotypní. Obě postavy jimi byly velice zaujaté. Později se v knize dokonce objevil Japonec, který byl dokonalým zjevením ideálu a středem zájmu všech. Jak příhodné. Já chápu, že autorka bydlela pár let v Japonsku a přirozeně musí svůj zájem o tuto "magickou a kouzelnou" zemi dát najevo i ve svých knihách, ale zde už to bylo vyloženě na škodu. Byl to pro mě rušivý element, který stočil knihu směrem, který mě nezaujal. Nechápejte mě ale špatně, sama mám Japonsko velice ráda, ale tady mi to prostě vůbec nesedělo. A když už jsme u té japonské části, pobavilo mě, že Paloma četla manga (ovoce) a ne mangu (japonský komiks). Menší překladatelská perlička :) Závěrem bych řekla, že to bylo zábavné čtení. Je to jednoduché, na ukrácení času ideální. Některé myšlenky a výrazy i zaujaly a pobavily. Jinak se ale přikláním k tomu, že se mi kniha spíše nelíbila. Prezentuje se jako hlubokomyslná a filozofická, ale ve výsledku to tak hluboké není.... celý text

Zápisník pana Pinkeho 2018, Ewald Murrer (p)

Je to fajn počtení. Některé dny se ve Voronsku neděje nic zvláštního, někdy se toho děje až moc. Zdánlivě obyčejná vesnička, dalo by se říct. Surreální kafkovsko-poeovské atmosféry, kterou jsem očekávala, se mi jakž takž dostalo, ale její navozování mi místy přišlo značně nucené a nedostatečné. Mlha a antropomorfní zvířátka mi prostě nestačí. Nebo je to možná tím, jak krátké dílko je. Nuance se taky úplně neděla, nebo byla tak nezaznamenatelná, že mi zcela unikla. Možná to chtělo, abych knize věnovala více času, třeba zůstalo mnoho nevyřčeno a mělo být na čtenáři, aby si díry vyplnil sám. To už se nedozvím. Kniha má zajímavý koncept, psaní je vesměs dobré (až na časté opakování - ať už záměr, či nikoliv), ilustrace jsou krásné a hezky knihu doplňují, ale bohužel na mě tato sbírka nijak hluboce nezapůsobila. Ač zní Voronsko jako ideální místo k útěku od reality, vracet se již pravděpodobně nebudu.... celý text

Bušidó - duch samuraje 2017, Inazó Nitobe

Mám velký problém s tím, když kniha, která má být naučná, obsahuje zprzněné tvary cizích slov a nepoužívá správné termíny. Je zcela očividné, že překladatel není japanolog/neumí japonsky/neobtěžoval se ani zjistit si správnou českou transkripci, jinak by se nemohlo stát, aby se z daimjóa stal damijó či dajmjó (správná forma daimjó se objevila pouze jednou, do třetice všeho dobrého). O to je to horší, že japonština je jazyk s obrovským počtem homonym, a proto je správné zapsání slov kritické. Také mi docela vadilo použítí slova harakiri spíš než seppuku. Ano, je to pro Zápaďáky známější a byl vysvětlen rozdíl z hlediska lingvistiky, ale už nebylo řečeno, že je mezi nimi docela rozdíl. Harakiri je samotný akt rozříznutí břicha - je to neformální akt, nemusí u toho být nikdo jiný a konatel musí čekat ve velkých bolestech, dokud nevykrvácí. Seppuku (píše se stejnými znaky s jiným čtením) mezitím označuje rituální obřad, kdy si samuraj rozřízne břicho a někdo druhý ho pak popraví mečem, aby netrpěl dlouho. Z toho vyplývá, že harakiri je spíše neformální slovo (čemuž se Japonci vyhýbají) a není to správný název pro obřad, o kterém byla v knize řeč. A pokud už chci být pořádný hnidopich, postěžuju si ještě na náhodné použití znaků hned na začátku knihy. Nikde dál už se znaky nevyskytují a knihu pravděpodobně budou číst lidé, kteří neumí japonsky, tak jaký to tam mělo smysl? Poslední rýpnutí: kresba byla v mých očích dosti ošklivá. Další minus. Uznám, že jinak kniha podává dobře stravitelný, ač silně romantizovaný, přehled nejzákladnějších pohnutek bušidó, jde ale opravdu jen po nejpovrchnějším povrchu. Raději doporučuji přečíst si Bušidó - Cesta samuraje (Taira Šigesuke).... celý text

Rudá moře pod rudými nebesy 2011, Scott Lynch

(Přečteno v anglickém originále) Pokračování nezklamalo. Příběh mě opět nehorázně bavil - je prostě něco neuvěřitelně uspokojujícího na tom, když lidi v pozici moci vodíte za nos a děláte z nich hlupáky. V tomto ohledu Locke a Jean opět servírují velkolepu legrandu. Samozřejmě si ale nejdřív musíme projít kratším zotavením z událostí předchozího dílu. Musím říct, že závidím vztahu Locka a Jeana, jejich interakce místy připomínaly dlouholeté manželství. Lepší bromance jsem v knížce asi ještě neviděla. Příběh se tentokrát odehrával v prostředí pirátů, a proto nechyběly mnohé termíny, které jsem předtím nikdy neslyšela. O to těžší jsem to měla, že jsem knihu četla v angličtině a musela jsem vyhledávat překlady. To byl ale asi jediný větší zádrhel, na který jsem narazila. Jinak bylo pro mě prostředí lodí zajímavé ozvláštnění, protože o nich vůbec nic nevím. Věřím, že i pro Lynche do toho šlo hodně rešerše, když byl schopný popsat tolik detailů. Mimo jiné musím Lynche pochválit za to, jak píše ženské postavy. Jsou to opravdové osobnosti, které jsou silné, ale ne nesmyslně jako mnoho fantasy YA protagonistek. Jsou uvěřitelné, jsou zranitelné. A jsou schopné vám nakopat prdel. Kombinace pirátské kapitánky a matky dvou dětí byla obzvlášť zábavná a wholesome. Tahle kniha má 600 stránek, ale bavila mě natolik, že jsem ji přečetla za týden. Zárověň je to první kniha, u které jsem si značila oblíbené pasáže lepíkama, což bych jindy považovala za hřích. Je to skutečně známka toho, jak moc mě tato série baví. Zaslouží si mnohem více pozornosti, než se jí dostává. Srdečně doporučuji.... celý text

Dějiny Japonska 2006, Edwin Reischauer

Dobré pro základní přehled dějin Japonska. První polovina byla skvěle shrnutá, bylo vysvětleno, jak jisté změny ovlivnily celek, byly popisovány větší souvislosti. Nešlo jen o seznam jmen lidí, kteří něco udělali, aniž by z toho jasně nevyplývalo, jaký to mělo dopad na stát a společnost. K tomu bohužel kniha spadla v druhé polovině, kdy se dostáváme k moderním dějinám Japonska. Zejména období Meidži, období největších změn v nejkratším časovém měřítku, bylo v tomto ohledu chaotické. V této části už se kniha nečetla snadno. Celkově však přínosné a dobré pro odpich na vyhledávání podrobnějších informací pro ty, kteří mají o historii Japonska hlubší zájem.... celý text

Zrcadlové peklo 2016, Edogawa Rampo (p)

Zajímavá sbírka příběhů. Strašidelné? Neřekla bych. Groteskní? Určitě. Ač nemůžu říct, že bych se do knihy naplno ponořila, bavily mě povídky natolik, aby mi zpříjemnily dlouhé cesty MHD. Nebo je možná lepší slovo pobavily, protože nelze říct, že by pro mě byly příběhy "příjemné". Jsou divné, odporné, ale v nápaditosti originální. Nemůžu říct, že bych se kdy někde setkala s něčím jako Člověk křeslo, což je asi moje nejoblíbenější povídka ze sbírky. Je to velký bizár a křeslo popsané tak do detailu, že ho člověk úplně vidí před očima. Že by ve mně povídka probudila nový typ paranoi? Zajímavé, avšak dost předvídatelné byly i psychologizující povídky Vražda na kopci D. a Psychologický test. Ostatní příběhy také ušly, avšak ničím mě nenadchly, nevystupovaly tak moc z řady. Zkrátka mě nenapadá, co o nich říct. Prostě čtivé, trochu zvláštní povídky. Nejméně mě bavila bohužel nejdelší povídka, Slepá bestie. Koncept by mohl fungovat, pokud by byl příběh mnohem kratší. Po prvním případu už bylo vše velice repetitivní, a ač byly způsoby vypořádávání se s obětmi originální a někdy dost bizarní, nerealističnost způsobila, že povídka nebyla ani trochu strašidelná, ale jen nechutná. Celkově byla tato kniha za mě průměr. Ukrátí čas, pobaví, ale v paměti nejspíš neutkví. Hvězda navíc za originalitu nápadů a za naprosto nádherné vydání, které by si samotné zasloužilo 5*. Ilustrace byly zajímavý mix typických japonských grafik a bizarních současných ilustrací, což mi na vibe knihy dokonale sedí. Možná by se o nich dalo říct, že jsou ošklivé, ale to podle mě groteskní povídky Edogawy Ranpa naprosto vystihuje. Také cením krásné barevné vázání, které nejvíc zazářilo na hřbetu. Prosím, víc takových vydání, Argo!... celý text

Kde kvete tráva 2018, Han Kang

Velice, velice náročná kniha. Je útlá, ale četla jsem ji několik měsíců. Ničím necenzurovaný popis všech možných krutostí, kterého se vláda dopustila na svých obyvatelích. A to se prosím stalo v letech 80. v Jižní Koreji, která měla být přece svobodná, demokratická a vyspělá... No, ve srovnání se Severem určitě, ale i tak není vše růžové, jak se může zdát. Příběh je zaměřen na několik různých postav, jejich pohledy skáčou a prolínají se. Trochu jsem se ve jménech ztrácela, tudíž nedoporučuji číst s dlouhými přestávkami. Styl psaní je pro mě velice neobvyklý, autorka často píše nespisovně a v nářečích (alespoň v českém překladu), tudíž i po této stránce byla kniha zajímavá. Tato kniha je důležitá tím, že přivádí pozornost k události, o které se v korejské společnosti moc nemluví a zbytek světa už o ní vůbec nemá ponětí. Takto se to alespoň dostane do povědomí a dá něco k zamyšlení. Nemělo by se na tohle zapomenout.... celý text

Zpověď masky 2019, Jukio Mišima

Psychologická pitva autorova knižního alter ega. Nakolik je kniha autobiografická, věděl jen Mišima sám, ale některé paralely lze v jeho životě vysledovat, konkrétně fascinaci armádou a brutální smrtí. Všechny tyto fantazie a vnitřní myšlenkové pochody jsou v knížce zahrnuty, avšak protagonista si je vědom toho, že se nikdy nemohou stát realitou. A proto musí nosit mentální masku, aby se začlenil do společnosti. To zahrnuje také oblast sexuality, se kterou protagonista zápasil po celou dobu. Respektive právě v této oblasti si snažil prokázat vlastní normálnost, avšak nemůže si nalhávat city, které necítí. Nebo může? Pokud si budete něco nalhávat dostatečně intenzivně a budete tomu chtít věřit všemi silami, stane se to nakonec realitou? Protagonista věří, dostává pochybnosti, manipuluje, cuká sebou a neví, co doopravdy chce. Nebo ví, ale také ví, že toho nelze dosáhnout. V tomto ohledu je kniha skutečně vivisekcí mysli mladého nerozhodného člověka, který není sympatický snad v žádném aspektu (co se mého názoru týče). Kniha je pěkně napsaná, autor si všímá i velmi drobných detailů, avšak dočíst příběh mě stálo značného úsilí, jelikož vyskytovat se v hlavě protagonisty a sledovat svět jeho očima bylo opravdu úmorné a vyčerpávající.... celý text

Raději mrtvá, nežli tlustá 2021, Alice Vespalcová

Lži Lockeho Lamory 2009, Scott Lynch

(Přečteno v anglickém originále) Od této knihy jsem měla vysoká očekávání, která se mi splnila. To se mi nestává téměř nikdy. Nejsilnější stránkou jsou rozhodně postavy, které jsou vykresleny opravdu dokonale. Každá má své silné a slabé stránky a to se promítá i do příběhu, není to jen naoko, jak bývá často zvykem (konkrétně u YA fantasy, kde jsou téměř vždy hlavní postavy OP fešáci). Všechny postavy jsou sympatické jiným způsobem a jejich vzájemné interakce mě neuvěřitelně bavily. Za zmínku rozhodně stojí i samotný svět, který je obrovský a do detailu promyšlený. Popisu je opravdu hodně, ale přesto se mi zdálo, že mnoho zůstalo nevyřčeno a do jedné knihy (už tak dost dlouhé) by se vše nevešlo. Jak již bylo zmíněno v komentářích pode mnou, Camorr mi také silně evokuje středověké Benátky. Ve světě Lockeho Lamory existuje magie, ale je tak trochu na pozadí dění, hlavní postavy nemají žádné superschopnosti, což pro mě bylo hodně osvěžující. Postavy se musí spoléhat pouze na svůj intelekt, zkušenosti a prostředky, které mají k dispozici. Jediné, co bych snad knize vytkla, je kompozice vyprávění. Hlavní linka příběhu je konstantně narušována "intermezzy", které skáčou do minulosti a většinou se týkají backstory postav. Přestože mě bavilo se dozvídat o jednotlivých postavách víc, neustále mě tlačila touha se konečně dál posunout v hlavním příběhu. Téměř každá kapitola totiž končila nějakým cliff-hangerem. Celkově mě však bavila každá část knihy. I když se děj zrovna nehýbal, užívala jsem si odstavec za odstavcem popisu města a jeho obyvatel. To se mi běžně nestává, většinou je to spíše utrpení. Scott Lynch prostě píše hrozně hezky, proto tuto knihu nemůžu hodnotit jinak než takto.... celý text

Písečná žena 1965, Kóbó Abe

Již ze začátku se dozvíme, jak kniha vlastně bude končit, což je zajímavý krok. Odhalí totiž, jak velkou má autor schopnost udržet čtenářovu pozornost a vytvořit napětí, přestože už je konec znám. Za sebe říkám, že Kóbó Abe umí. Již samotné zasazení příběhu do světa písečných dun bylo zajímavé a pro mě velice neobvyklé, jelikož s takovým prostředím nemám zhola žádné zkušenosti. Písek byl skutečně všudypřítomný, štípal mě v očích i přes stránky. Stupňující se zoufalost protagonisty byla pochopitelná a jeho postupný průchod všemi fázemi smutku (popíráni, hněv, smlouvání, deprese a smíření) byl přímo učebnicový. Stylisticky je to velice dobře napsané dílo, sledovat psychologii postav bylo zajímavé. Vše sledujeme z pohledu protagonisty, tudíž víme (nebo spíš nevíme) přesně tolik, co on. Samotná písečná žena byla velice zvláštní, doteď nevím, co si o ní vlastně myslet. Celou dobu mi přišlo, že měla být metaforou/zosobněním písku či nečeho s tím spojeným. Žiješ v písku, dokud se jím nestaneš a nakonec v něm zahyneš. Velice zajímavé byly i samotné technické poznatky (ať už jsou pravdivé, či ne) o písku a různých typech brouků, což je pro mě zcela neprobádaná tématika. Doporučuji tuto knihu číst na dovolené u moře, začnete se pak na písek dívat uplně jinak :)... celý text

Drahý princi 1979, Christer Kihlman

Sebereflexivní dílo vyprávějící o úspěšném (avšak vyhořelém) finském chlapíkovi, který se rozhodl napsat svoji biografii. V průběhu psaní se zamýšlí nad různými částmi svého života a svých skutků, zejména se zaměřuje na ženy a své děti. Postupně zjišťuje, že vše se nemá tak, jak byl o tom do té doby přesvědčený. Autor píše velmi čtivě a přesvědčivě, všechny postavy jsou lidské a uvěřitelné - téměř bych věřila tomu, že jde skutečně o autobiografii. Hlavní postava je opravdu skvěle napsána. Po celou dobu jsem se nemohla rozhodnout, zda je mi ten člověk sympatický, či nikoliv. A tak to má být, všichni mají své dobré i špatné stránky, které se vyvažují, nelze lidi dělit do kategorií "dobrý" a "zlý". Autor do knihy vložil mnoho zajímavých myšlenek.... celý text

Atlas Japonska: Éra křehkého růstu 2020, Rémi Scoccimarro

Pro přehled nejrůznějších témat, které definují dnešní Japonsko, je tento atlas skvělý. Je srozumitelný i pro lidi, kteří se studiu Japonska a japonštiny nevěnují a mapy jsou velice přehledné. Občas se mi zdálo, že jde autor přiliš do hloubky u specifických příkladů, ale ve výsledku bylo vše důležité alespoň stručně vysvětleno.... celý text

Země, která není 1990, Edith Södergran

Deprese, Bůh a Nietzsche. Tak bych shrnula hlavní témata a motivy básní Södergran. Jsou psané povětšinou volným veršem, převažuje expresionismus a symbolismus. Básně jsou krásné, plné bolesti a zároveň síly. Velice výrazný je vliv Nietscheho, jehož filosofii si básnířka vzala k srdci. V bolesti nachází příležitost vytrhnout se ze své strnulosti, zformovat své já a najít inspiraci k tvorbě. „Kalich utrpení nechť slabší ruce přijmou a nesou jej k bledším rtům, moje vítězné rty se bez něj ještě obejdou. Avšak – ne. V mém srdci ještě sídlí obři temných tváří, kamenné ruce tvrdě semknuté. Jednoho dne vystoupí ze svých šerosvitů – vyvolají tě – bolesti. Sem, kladivo jiskřivé proti modlám z kamene. Vykřesej mou duši, nechť objeví slova, jaká nikdy dosud na lidském jazyku nebyla."... celý text