belerofontes

Přečtené 54



Vykoupení a zatracení: Dějiny reformace
? - duben 2021
Vykoupení a zatracení: Dějiny reformace 2020, Thomas Kaufmann

Až při čtení této knihy jsem si plně uvědomil,že proces reformace je klíčem k dějinám novověku.Porozuměl jsem podstatě některých událostí,které jsem předtím bral pouze jako fakt. Soupeření katolíků a protestantů formovalo moderní Evropu,dokonce bylo podmínkou vzniku některých států (Nizozemsko). Nesporný byl vliv protestantů na osídlení a kolonizaci severoamerického kontinentu,jak o tom hezky píše třeba Niall Ferguson v knize Civilizace. Kaufman zde skvěle přibližuje vznik a některé aspekty tohoto pohybu v evropském kontextu.Například velmi zajímavé pro mě bylo zjištění,jaký nepřímý vliv měla reformace na vznik národního socializmu v Německu 20 století… Je to kniha o motivaci konání poměrně početné skupiny lidí nejenom 15 a 16 století... Doporučuji číst spolu s recentně vydaným Atlasem evropské reformace od T.Dowleyho obsahujícím asi 50 barevných map,které umožní lépe pochopit někdy velmi složitý a členitý text této knihy.


Mimochodem
? - duben 2021
Mimochodem 2021, W. Allen (pseudonym)

Woodyho Allena mám rád hlavně jako herce.Málo lidí dokáže parodovat nerozhodného a pochybujícího intelektuála tak jako on.Kdybych vyrůstal v New Yorku na Manhattanu v 50-tých letech,zřeimě bych si knihu daleko víc užil,protože jména umělců,komiků a hudebníků,které zmiňuje mi mnoho neříkají.Nekterým pasážím jsem se hlasitě smál,je to perfektně napsáno se spoustou vložených vět a odbočujících poznámek aniž by se čtenář ztrácel.A to až do chvíle,než začne mluvit o Mii Farrow a celé mediálně propírané kauze kolem nařčení ze sexuálního obtěžování dcery Dylan. Teprve tam jsem si uvědomíl,že celé tyhle vzpomínky byly napsány právě kvůli tomu,aby podal svoji verzi příběhu.To ostatní je jenom křoví. Musel bych však znát pohled i z druhé strany,abych si udělal názor jak to ve skutečnosti bylo… Zajimavé je,i jak hodnotí svůj vztah s poslední o mnoho let mladší manželkou Soon–Yi,která předtím byla jeho adoptovanou dcerou.No,budiž jim přáno.Věřím,že Soon –Yi měla těžké dětství.Obtížně se však zbavuji pocitu,že je to podobné manželství jako bylo Salvatora a Galy Dalíových kdy muž v tom vztahu je jenom jakési přerostlé dítě,racionálně smýšlející ženy. Celé vyprávění končí velmi pateticky a i přes Woodyho specifický a charakteristický humor ve mně zanechalo spíše melancholický pocit.Stojí však za přečtení už jenom kvůli těm jeho neuvěřitelně vtipným a trefným sebeironickým bonmotům neurotika,který si uvědomuje svoje slabosti,ale nedokáže je překonat.


Labyrint z ledu
? - říjen 2020
Labyrint z ledu 2020, Buddy Levy

Greelyho cesta (u nás je jí poprvé věnována samostatná publikace) se cituje především v souvislosti s údajným kanibalismem některých členů výpravy v závěru tříleté mise,kdy čekali na pomoc,strádali a hladověli.Přitom když čtu čím si prošli,vůbec bych se tomu nedivil.Je zajímavé,že i když samotný Greely po záchraně žil ještě 50 let,nikdy o tom nepodal zcela objasňující vysvětlení a veškeré jejich snažení a utrpení bylo zastíněno touto domněnkou a výčitkou. Buddy Levy archivní materiály zpracoval moc hezky.Knihu jsem přečetl za dva dny i když má skoro pětset stránek.Poslední měsíce zachycené v denníkových záznamech předčí kdejaký horor a tohle byla skutečnost a ne výmysl!... Z dnešního pohledu ale víc než vědecká práce polárníků a jejich rekord v dosažené severní zeměpisné šířce zaujme jak se chová člověk v mezní životní situaci,kdy nemá na výběr,čeká odevzdaně na smrt,ale přitom stále tam někde v koutku duše doufá v záchranu.


Panslávi v kaštieli
? - říjen 2020
Panslávi v kaštieli 2016, József Demmel


Říše letního měsíce: Vzestup a pád národa Komančů
? - září 2020
Říše letního měsíce: Vzestup a pád národa Komančů 2019, S. C. Gwynne

Bestseller souvislostí.O významu prapodivného vynálezu zbrojíře Samuela Colta. O tom,proč byla prérie velikou překážkou při dobývání severoamerického kontinentu,a proč musela 4tisíce let zaostávající indiánská civilizace lovců a sběračů ustoupit té moderní evropské. V neposlední řadě je to i tak trochu políček románům Karla Maye. (Apači totiž nikdy nejezdili na koních)… Vyprávění je navíc velmi umně zasazeno do životního příběhu Cynthie Ann Parkerové a jejího syna Quanaha (to je ten muž na obálce knihy).Osudy této rodiny byly tragicko-romantické a daleko předčí v emocích příběh Winnetoua, Old Shatterhanda,či jiných hrdinů ,které známe z filmů o indiánech… Konečně,trochu se mi zde nabízí srovnání s knihou Svatavy Rakové:“Dobrodruzi puritáni a Indiáni“,která je o osídlování východního pobřeží USA,zatímco tohle je především o místech kde se dnes nachází Texas,Nevada nebo Arizona… Gwynneho kniha byla označena v USA za bestseller a podle mého názoru je to bestseller!


Život Eskymáků
? - červenec 2020
Život Eskymáků 1956, Fridtjof Nansen

Velmi dobrá etnografická studie z r. 1891 i když překlad a české vydání je až z padesátých let minulého století. Nansen zachytil velmi citlivě běžný den a duchovní úroveň života lidí 19.století v dalekém Grónsku.Svým vyprávěním dokázal zastavit čas,jakoby pořídil fotografii.A to je na této knize nejhezčí. Tady a dnes žijeme totálně jinak.Některé výjevy z knihy jsou úsměvné až šokující... Je na škodu,že v češtině nikdy nevyšly práce od dánského autora Hanse Egedeho na kterého se autor často odvolává a srovnává svá pozorování s jeho... str.36 „Původní obyvatelé Gronska používali rostlinnou stravu různého druhu:mimo anděliku mohu uvést pampelišku,šťovík,různé chaluhy,šíchu černou a borůvky.Mezi jejich největší delikatesy patří však obsah sobího žaludku.Porazí-li Eskymák soba a může vzít jen jeho část,jistě si nejdříve vezme žaludek.A poslední prosbou grónské slečny,když odchází její milý na lov sobů je,aby na ní nezapoměl s obsahem žaludku… …vždyť labužník sob nashromáždil ve svém žaludku velmi vybrané věci z nejjemnějších výhonků mechu a trávy a to všechno zpracoval v jakousi kaši s přídavkem poněkud ostré a kořeněné žaludeční štávy.Sám jsem toto jídlo okusil a neshledal jej špatným.,bylo kyselé a připomínalo staré sražené mléko.“... str.71 ..."Eskymák nemá ani plné vlastnické právo na svůj úlovek.Od dávných časů panují určitá pravidla,podle nichž se úlovek rozděluje… ..Je li přitažena k pevnině větší velryba,bývá prý tuze nepříjemný pohled na všechny obyvatele osady,jak se k ní vrhají,vyzbrojni noži,a jak si káždý z nich bere svou část,zatímco zvíře je ještě ve vodě. Počínají si přitom velmi krvelačně.Dalager o tom tvrdí,že ještě nikdy neslyšel ani neviděl,že by nějaká velryba byla stažena aniž by přitom nebylo mnoho lidí zmrzačeno,nebo alespoň vážně zraněno.Je to důsledek neopatrné horlivosti,když množství lidí dokáže na rybě ležet a každý se přitom tuží a nedává zvláštní pozor,kam se nůž zařízne nebo kterým směrem se rozmáchne.Charakteristické pro jejich krásnou povahu je však že kdo tímto způsobem utrpí zranění nikdy nemá vůči pachateli zášti ale považuje to za nešťastnou náhodu.“...


Severní točna
? - červenec 2020
Severní točna 1913, Robert E. Peary

Existuje i kratší(dětská) verze knihy,která má pouhých sto stránek,ale i tak je to čtení hlavně pro skutečné fandy bílé poušte severu... Dostat se pěšky nebo s pomocí psího spřežení na Severní pól je nadlidský úkol i dnes,protože tento geografický bod leží uprostřed oceánu a led nad ním se vlivem větru a mořských proudů pořád točí a posouvá jako gramofonová deska. Peary o to usiloval dlouhých 20 let.Musel se naučit eskymáckému stylu života, sehnat mnoho peněz,a odrazit až dehonestovat současníky,kteří tvdili,že to dokázali před ním (Frederic Cook). Mathew Henson (Pearyho sluha-afroameričan!), Uteh,Ežingveh,Síglů,Uquich (Eskymáčtí-psovodi) a samozřejmě Robert Edwin Peary.To bylo šest lidí,kteří na Severním pólu (nebo v jeho bezprostřední blízkosti) stanuli jako první lidé. Eskymáci dostali za tento výkon pár pušek,nábojů,či předmětů denního užívání a stali se ve své osadě velmi bohatí...Henson získal přechodnou slávu,na černošského sluhu tenkrát neobvyklou no a Pearyho jméno je zase zapsáno v každém školním atlase na stránce s vyobrazením Severní točny… str. 312 „Kdo jest oblečen v teplý kožešinový oblek může podniknouti za klidného počasí a snesitelné zimy(nepřesahuje-li tato 40C pod nulou)pozorování bez vážnějších obtíží… …Pokud sahá moje zkušenost,má badatel největší obtíž se zrakem.Očím jež vydány jsou po celé dny a týdny oslňujícímu lesku denního světla,jež musí ustavičně pomocí kompasu určovati směr a za takového světla zírati k určitému bodu,jest provádění celé řady šetření úlohou nemálo obtížnou.Velké napětí zraku v době kdy nutno za oslňujícího světla přístroj pevne ustaviti,docíliti přesného obrazu slunce a odečísti nonius je obyčejně příčinou,že oči se zalévají krví a ještě po celé hodiny potom bolí. Provedení celé řady vyšetření v kraji točnovém ublížilo mým očím tou měrou,že ještě po tři dny nebyl můj zrak schopen služby tam,kde byla třeba přesného zírání“…


Erebus - Příběh ztracené lodi
? - duben 2020
Erebus - Příběh ztracené lodi 2019, Michael Palin

Perfektní kniha o období,kdy britské impérium bylo na vrcholu moci a zaplňovalo poslední bílá neobjevená místa na mapě zeměkoule.Očekával jsem něco nového o Johnovi Franklinovi,ale minimálně první polovina je o megahvězdě britského námořnictva Jamesu Rossovi a jeho 4 dlouhých letech strávených s touto lodí v Antarktidě a na jižní polokouli. Palin je TV dokumentarista a když ji psal,navštívil prakticky všechna ta podivná divoká a krásná místa která Erebus kdysi před 170 lety (hezký koniček) ... Dobře jsem se bavil informacemi o vztazích a postavách tehdejší britské admirality,a okolnostmi vzniku některých geografických názvů v Arktidě či Antarktidě.(Třeba poloostrov Boothia v kanadské arktidě,kde ležel v 19.století sev.magnetický pól byl pojmenován po značce GINu)… Ve dvanácté kapitole začíná konečně i Franklinova plavba s vysvětlením proč byla výprava vystrojena.Někde jsem četl,že každý kilometr zmapování Severozápadního průplavu stál jeden lidský život...Lodě Erebus a Terror drží smutný rekord-129 životů... Povídání o poslední tříleté plavbě mužů posádky Johna Franklina je,i když o ní zas toho tolik nevíme, velmi napínavé.Dobře se čte s přiloženou mapkou,jakobyste sledovali Tv dokument:-)...Dojemně působí citáty z dopisů Franklinovy manželky Jane, která se významně zasloužila o pozdější hledání výpravy.Je zajímavé,že když se po dlouhém přesvědčování Ross vydal pátrat po Franklinovi,tak většina posádky byla pravděpodobně ještě naživu.Škoda,že při přezimování nevyslal výpravu po zmrzlém ledu jižním směrem.Stačilo snad 300km a možná by je nalezli... Erebus a Terror byly minimálně stejně významné jako Amundsenova loď Fram, jenž má v Oslo samostatné muzeum.Tyto dvě nakonec neměly tolik štěstí a dnes leží na dně Severního ledového oceánu.Ross se nikdy nedostal přes ledovou barieru (která v současnosti nese jeho jméno) k Jižnímu magnetickému pólu a Franklin nikdy neproplul Severozápadní cestou i když byl velmi blízko...Nicméně už samotný fakt,že byly nedávno objeveny oba vraky nabízí další možnost pokračování tohoto ponurého ale fascinujícího příběhu.


Vozidla s pohonem všech kol 4x4
? - březen 2020
Vozidla s pohonem všech kol 4x4 2009, Vlastislav Tůma

Předpokládám,že tuto publikaci budou číst jenom muži,i když minimálně z poloviny byla napsána ženou,před kterou tímto uctivě smekám! Je vidět,že problematice ozubených kol a převodových ústrojí rozumí,a navíc to umí i srozumitelně vysvětlit.Jsou zde jednoduché výpočty či grafy,pomocí kterých lze problematiku pochopit lépe,než z internetových diskusí rádoby „odborníků“. Je jasné,že mnoho informací o fungování automobilů s pohonem všech kol je dostupných na internetu.Především videa na You tube jsou někdy názornější,než desítky stran textu.Díky teoretickému úvodu v této knize,kde jsou popsány úplné základy je možné se však odrazit k dalšímu studiu... Kniha reflektuje vývoj cca do roku 2004,takže neuškodila by aktualizace,ale i tak po jejím přečtení můžete každý začít psát fundované příspěvky o dané problematice na web a myslím,že obdrží mnoho lajků.:-)


Hlas hory
? - březen 2020
Hlas hory 2002, Jasunari Kawabata

Hlas hory je ve vnímání hlavního hrdiny (Šingo) předtuchou blížící se smrti.Japonci v duchu šintoistické tradice své prožívání a pocity hodně vnímají skrze přírodu a umí to lépe vyjádřit než my.Nemám příliš v oblibě lyriku s nekonečnými popisy přírody,ale tohle je zcela něco jiného.Šingova navenek strohá až bezemoční (jak jinak u Japonce!) konverzace s rodinou kontrastuje s jeho neuvěřitelně bohatým vnitřním světem vyjádřeným v krátkých pozorováních změn přírody v jednotlivých ročních obdobích.Příběh je jednoduchý,ale Kawabata dosáhne touto metodou svého.Šingovi jsem zcela porozuměl... Z doslovu ke knize od překladatele pana Límana jsem navíc pochopil,že román je ve druhé rovině i jakýmsi popisem generačního konfliktu „staré“japonské generace a "drsné" generace jenž aktivně prožila a nesla na svých bedrech II. sv. válku…Opravdu moc působivé. I když jsem dlouho žil na vesnici, dokonce v bezprostřední blízkosti lesa,nikdy jsem „hlas hory“ neslyšel...Možná to bylo proto,že nemám ten správný věk,možná jenom tím,že neumím naslouchat tak,jako Šingo.Nyní si však budu dávat větší pozor… :-) str.10 "…A pak uslyšel hlas hory. Noc byla tichá,odnikud ani závan větru.Jasný měsíc se blížil do úplňku a ve vlhkém nočním vzduchu se nad horou rýsoval měkce zamlžený obrys stromů.Stály tu nehybně v bezvětří.Také na kapradí před verandou se nepohnul ani lísteček. I v "hlubokých údolích Kamakury" bývalo někdy slyšet hučení moře.Nezaslechl jsem snad vzdálené vlnobití?říkal si Šingo.Ale ne,byl to hlas hory. Znělo to jako vítr odněkud zdáli,ale také jako dunění,vycházející z hlubin země.Šingo měl pocit,že to dunění slyší i uvnitř v hlavě.Nezní mi jenom v uších?Zatřásl hlavou a zvuk přestal. V tu chvíli poprvé pocítil strach.Zamrazilo ho pomyšlení zda nezaslechl připomínku blízké smrti. Pak se pokusil s chladnou hlavou uvážit ,bylo-li to šumění větru,hukot moře anebo mu rostě znělo v uších.Ale ne,opravdu zaslechl hlas hory…"


47 róninů
? - leden 2020
47 róninů 2014, Takeda Izumo

Nebýt komentáře Ruth Benedictové k tomuto příběhu v její analýze japonské společnosti (kniha Chryzantéma a meč) ,asi by mnou toto dílo zůstalo nepovšimnuto.Ona ale tvrdí,že V Japonsku je drama o 47 ponížených samurajích,které je založeno na skutečném příběhu, povinné čtení.Takže něco jako u nás Babička Boženy Němcové:-) Učí se o tom prý již žáci základní školy… Toto vydání je psáno rodilými Japonci proto víc autentičtější,než převyprávěná americká Alvinova verze… Musím souhlasit,že komentátoři co dramatičnost zde popsanou srovnávají se Shakespearem se nemýlí. Jakoby vedle mně po celou dobu čtení nějaký bubeník bušil na ony pověstné taiko bubny ,jako ve starých japonských samurajských filmech, a napětí hned od prvního dějství by se dalo krájet... Pro našince však těžko pochopitelné jsou některé scény a to především ty,kde se vysvětlují různé pohnutky hlavních hrdinů a kterým bych bez přípravy Benedictovou nerozuměl ba dokonce bych se jim smál jako naivnímu blábolení.To co je pro nás servilnost až slizké sladké lichocení,je pro Japonce projev zdvořilosti.Význam slova "upřímnost" tam zase ztotožňují se svědomím a svědomitým plněním povinností.Ne to, že někdo řekne pravdu za každou cenu jako u nás... A konečně tím,že Japonská společnost je přísně hierarchizovaná nelze beztrestně zabít padoucha,pokud tento pochází z výše postavené společenské vrstvy.Je sice možné se padouchovi pomstít za zlo které provedl,ale pak je nutné přijmout odpovědnost a spáchat na sobě samém rituální sebevraždu (seppuku).Jinak by jeho potrestání byla pouze prachobyčejná vražda.("Smrt je lehká jako pírko,nic neznamená").Samuraj se stoickým klidem smrt rozdává,stejně jako jí přijímá a to je něco co mě ohromilo. Čest u Japonce stála nade vším.Nad úplnou ztrátou majetku,nad totálním ponížením až do prachu země,stála dokonce i nad životem nejbližších… Jistě, v dnešním moderním Japonsku se takhle již nežije.Globalizace téměř setřela rozdíly mezi „námi a nimi“.V chování či motivaci se prakticky téměř nelišíme.Ale část té staré historické duše,toho kulturního povědomí v nich zůstala a rozhodně se vyplatí ji objevovat.


Chryzantéma a meč: Vzorce japonské kultury
? - prosinec 2019
Chryzantéma a meč: Vzorce japonské kultury 2013, Ruth Benedict

Možná jste někdy zažili situaci,kdy zajdete do kina na japonský film a během promítání kinosál opustí dve třetiny lidí.Všichni nadávají,že je to blbost na kterou se nedá dívat. Jednání lidí na filmovém plátně jim přijde nepřirozené nebo čímsi podivné… Tato kniha mnohé z chování těchto filmových ale i literárních hrdinů objasňuje. Japonská společnost je na rozdíl od té naší,která je postavena na soutěži ,založena na hierarchii a od toho se to celé odvíjí. Jestli je to dobře nebo špatně nedokážu hodnotit.Každopádně přežila tisíce let v konkurenci ostatních civilizací,těší se obrovské prosperitě a musíme to brát jako skutečnost… O kvalitě knihy svědčí již samotný fakt,že poprvé vyšla v roce 1946!Původně byla napsána jako \"armádní objednávka\" na dotaz,jak se budou Japonci chovat po porážce ve válce a až do současnosti vychází v nových a nových vydáních jak na Západě tak i v Japonsku.Ačkoliv samotná autorka nikdy Japonsko nenavštívila,byla tak empatická,že dokázala na základě rozhovorů z rodilými Japonci,studiu literatury,nebo i sledováním filmů napsat tuto brilantní analýzu,která přetrvala roky a pořád se objevuje v citacích (proto to české vydání). Je pravdou,že kniha je zejména ve druhé polovině velmi obtížná na pochopení například rozdíly mezi japonským a čínským Budhizmem jsem fakt nedával a poznámky o výchově dětí „na nočník“ v Japonsku mi přišly trochu přitažené za vlasy.Na druhé straně jsem se po jejím přečtení začal více zajímat o některé japonské literární autory a těším se,až znovu shlédnu Japonský film,protože se na něj budu dívat zcela jiným pohledem než doposud.


Na severní točnu. Díl první
? - prosinec 2019
Na severní točnu. Díl první 1897, Fridtjof Nansen

„Neznám nic útěšnějšího,než otevřít si osamotě ve světle lampy starou knihu a stát se tak na chvíli společníkem těch,které dávno odvál čas.“ JOŠIDA KENKÓ (1283-1350) .Citát z knihy: Vějíř a Meč Tuhle knížku asi mnoho lidí číst už nebude.Opravdu je to neobvyklý pocit vzít do ruky starou publikaci (této konkrétní je více než 120 let),jejíž první majitel určitě už nežije a možná ani ten druhý…Představuji si,že jí četl někde při světle petrolejové lampy,protože tenkrát ještě elektřina v domácnostech běžná nebyla.Téměř dvacet let před první sv.válkou čas lidé vnímali jinak než my v dnešní době… Takže,kdysi jeden člověk,nechal postavit speciální loď,která odolávala tlaku mořského ledu,sehnal posádku 12 mužů,naložil 17 tun zásob a opustil svoji ženu a půlroční dcerku,aby strávil v ledové pustině bez civilizace a spojení s okolním světem tři roky... První díl je zajimavý vysvětlením jak to všechno vzniklo- od nálezu zbytků věcí tragické výpravy De Longa,které putovaly s ledem ze Sibiře až ke Gronsku (což ho navedlo na myšlenku,že existuje mořský proud vedoucí skrze Severn pól) až po obhajobu expedice před vědeckou akademií.Dále se rozepisuje o strastech plavby Karským a Novosibiřským mořem. Nansen však nebyl spisovatel ale vědec,takže stylizace knihy tomu odpovídá.Dramatických zážitků zde najdete poskrovnu.Na druhou stranu jednotvárnost každodennosti je prý charakteristická pro podobné výpravy.Při kapitole o tom,jak přežili první polární noc jsem čtení na několik týdnů dokonce přerušil,taková to byla nuda.Opakující se popisy polární záře,emotivní výlevy nad smyslem života či tesknoty za domovem se periodicky opakovaly. Šlo o to udržet si dobrou náladu a pozitivní myšlení při teplotách kolem -30C během 8 měsíců trvající polární noci v bílé ledové poušti celé ty tři roky.Co dělat? Zpívali písně,osekávali led z lodi,psali příspěvky do virtuálního časopisu či hráli karty.Zkrátka obrazy jako z Járy Cimrmana...:-) Přesto však mě pořád něco nutilo číst dál a dál.Uvědomil jsem si to ale až později.Bylo to z úžasného pocitu klidu a až jakoby zastavení času čišícího z lidí předminulého století,který byl velmi nakažlivý.Jakobych ten čas trávil spou s nimi.Vystačili si s málem a pořád věřili,že jednou vše skončí a oni se zdárně navrátí domů.Dny příliš nepočítali,nějaký ten měsíc či půlrok nehrál žádnou roli. Po roce a půl na Framu vmrzlého do driftujícího ledu,se Nansen rozhodl,že se pokusí dosáhnout Severní točny pomocí psího spřežení. Nachystal sáně,zásoby a 28 psů...Z posádky si vybral houževnatého a pracovitého muže Hjalmara Johansena za společníka. Zde první díl končí…


Na severní točnu. Díl druhý
? - prosinec 2019
Na severní točnu. Díl druhý 1897, Fridtjof Nansen

Druhý díl je dramatičtější a má lepší spád vyprávění než ten první. Hned na začátku zaujme seznam věcí,které sebou táhli na saních cestou k Sev.pólu.Nansen uvádí dokonce jména všech těch nešťastných psů,kteří to sdíleli spolu s nimi.Přitom dává dokonale nahlédnout do zákulisí expedičního putování před sto lety.Například jak si šili a nebo v noci jak sušili promočenou obuv,jak vařili a jaké jídlo,jak stříleli (z dnešního poledu nemyslitelné!) lední medvědy, mrože atd… Kdysi jsem četl beletrizovný životopis o druhém muži tohoto pochodu-Hjalmaru Johansenovi od R.Messnera.(Johansen svůj život později ukončil sebevraždou).A tak jsem očekával,že se konečně dozvím něco víc i o tomto člověku z úst nejpovolanějšího. Bohužel Nansen o něm nepíše skoro nic a nebo jenom nepodstatné skutečnosti,například že občas ve stanu chrápal:-)…A to s ním Johansen sdílel v ledových pláních společné bydlení a společný spacák dlouhých 15 měsíců!!! Bylo to tak (a v polárních výpravách časté pravidlo),že Johansem byl pouze jeho psovodem a posluhovačem.Občas Nansena vytáhl ze ledové tříště do které zapadl a to bylo vše.Nestál mu ani za to,aby víc ocenil či popsal jeho osobnost... Cestou zpátky přezimovali na jednom z tenkrát neznámých ostrovů Země Františka Josefa.Obdivuji tyto muže jak ve studené a malé kamenné chýši o rozměrech 2x3m byli schopni přežít dlouhou osmiměsíční polární zimu.Tvrdost tehdejších lidí dále dobře ilustruje norská expediční specialita (kterou později napodobil R.Amundsen) a sice drakonické zabíjení psů cestou zpátky,kteří sloužili jako potrava přeživším,než se objevili lední medvědi vhodní k lovu… Zajimavá mi přišla,byť okrajová zmínka i o setkání se členy zmizelé polární výpravy A.Andréeho,která se chystala zrovna v tom čase k přeletu Severní točny balonem.(jejich ostatky byly nalezeny poté po třiceti letech na Špicberkách a zabývá se jí nedávno vydaná publikace od Bea Uusma:Expedice) Knihu tedy mohu doporučit hlavně opravdovým „tundrofilům“ ,nicméně ale i těm,co chtějí sice s trochou námahy oživit pocity jaké měl jeden muž z konce 19.století v zajetí Severního ledového oceánu.


Tragické tažení 1812
? - říjen 2019
Tragické tažení 1812 2014, Marie-Pierre Rey

Dávám plný počet hvězd,protože autorka se snaží o pohled na tuto válku jak z ruské tak z francouzské strany.Demytizuje trochu roli Kutuzova ale i ukazuje,že násilí plodí další násilí,které je však násobkem toho předcházejícího...Četné citace svědeckých výpovědí účastníků událostí (snad v poměru 1:1 spolu s vysvětlujícím textem) číní z jinak nezáživného popisu plného vojenské terminologie nesmírně emotivní až románové čtení.Bylo to gigantické tažení,které si sotva dnešním pohledem lze představit.Jenom koní vyrazilo do Ruska přes 160 tisíc.. a co teprve ta masa lidí,která pochodovala dlouhé týdny jednou prašnou silnicí na Moskvu. V kapitole s názvem:Nastupuje "generál Zima"jsem obtížně rozdýchával neskutečně drásající reálné vzpomínky přeživších...Tato publikace je přehlednější a pro laiky rozhodně čtivější než recentně vydané obsáhlé Kovaříkovo dílo:Napoleon v Rusku. str. 263 bezhlavý až apokalyptický přesun civilistů a raněných vojáků jediným zbylým mostem přes ledovou řeku Berezina v listopadu 1812 ,kdy zahynuly desítky tisíc lidí vypadá ve vzpomínkách jednoho z vojáků takto: ... "od této chvíle nikdo nemyslí na nic jiného a nezná jiný cíl než dostat se na jediný most který ještě stojí...Do této kompaktní masy buší kule a granáty,křik těch nešťastníků zaniká v burácení děl a sykotu koulí a dav se v novém záchvatu posedlosti hrne k mostu.Kolem mostu se už vrší hromady lidských těl a koní,ušlapaných,nebo smrtelně zasažených střelbou.K mostu se nedá dostat jinak než když se po nich šlape a nepřestává přitom bojovat.Čas od času vlny a ledová tříšť mrtvoly odplaví,jejich místo ale hned zaujmou další.konečně přichází noc,střelba slábne a nakonec utichá úplně. ....nezbývalo nic jiného než prokopat něco jako průchod celou tou hromadou lidských mrtvol,zdechlin koní a převrácených nebo rozbitých vozů...


Přežili jsme Stalingrad: Vzpomínky příslušníků 6. armády maršála Pauluse
? - září 2019
Přežili jsme Stalingrad: Vzpomínky příslušníků 6. armády maršála Pauluse 2018, Reinhold Busch

Málokterá událost ovlivnila dějiny druhé poloviny dvacátého století tak,jako bitva o Stalingrad.Stále o ní vycházejí nové a nové knihy.Tato však je jiná v tom,že podává její průběh autentickým pohledem přímo bojujících vojáků německé armády. Pokud víte co je to pluk,divize nebo rota tak není problém, pokud ne, budete se textem prokousávat...Jednotlivá sdělení mají navíc jednotný formát,jako by byly pořízeny někde na policejní stanici což mi později při čtení trochu vadilo. Ovšem v každé kapitole se dají najít šokující historky svědčící o absurditě a krutosti války.Nejpůsobivějších je zhruba posledních 30 stránek -poslední tři svědectví vojáků kteří přežili život v zajateckých lágrech (z původní obklíčené třísettisícové armády,se do Německa po válce vrátilo pouhých 6000 mužů).Jejich zprávy teprve popisují tu pravou apokalypsu a peklo na zemi.Škoda,že zatím nejsou k dostání podobné a objektivně psané knihy i z pohledu Rusů... Knihu mohu vřele doporučit ani ne tolik zájemcům o vojenskou historii,ale především lidem zajímajícím se o autentická svědectví,nebo pokud chcete více proniknout do psychologie lidí vystavených válce...


Tajemství smrti polárníka R. F. Scotta
? - prosinec 2018
Tajemství smrti polárníka R. F. Scotta 2015, Josef Dvořák

Tato kniha pootevřela a změnila můj názor na denník J.F.Scotta,kde popisuje své snažení o dosažení Jižní točny v r. 1911. Autor je značně kritický jak k britské propagandě jenž vykreslila tuto expedici jako čiré hrdinství bez nedostatků,tak k vedoucímu výpravy a jeho logistice a rozebírá příčiny nezdaru. Našel jsem zde nové zajímavé informace technického charakteru,například proč byl parafín k ohřevu který používal Amundsen lepší než petrolej jenž používal Scott,ale i jiné jako například,že jeden z členů závěrečné skupiny Ted Evans byl v této polovojenské výpravě v hierarchii velmi nízko a sloužil jenom jako jakýsi sluha ostatních.Nebyl tedy plnohodnotným členem,který by užíval všech výhod a proto možná zahynul jako první na omrzliny a vyčerpání.Knihu doplňuje mnoho citací i z jiných deníků polárních výprav.


Expedice: Můj milostný příběh
? - listopad 2018
Expedice: Můj milostný příběh 2018, Bea Uusma

Wow! Expedice je volné pokračování jedné staré knihy napsané krátce po nalezení ostatků polárníků v r. 1933 a sice knihy"Balonem k severní točně". Je zajímavá poměrně rozsáhlou fotodokumentací získanou pátráním autorky v archivech a kromě lékařských úvah nad možnou příčinou smrti polárníků jsem zde objevil i nové informace o průběhu expedice či dokonce fotografie z pitevny!..:-) Trochu se divím, jak je Bea Uusma až obsedantně fascinována více než stoletým tragickým příběhem(odtud možná ten zavádějící podtitul knihy) ,ke kterému sbírala materiály dlouhých 15 let... Publikace je graficky velmi dobře zpracována a je mnohem mnohem záživnější než výšeuvedený antikvariátový kus.:-)..


Gala Dalí
? - říjen 2018
Gala Dalí 2017, Carmen Domingo

Můj zájem o Galu podnítila návštěva jejího muzea ve Španělsku.(viz TIP níže).Až donedávna jsem si totiž myslel,že byla Salvatorovou ženou a můzou a s tím jsem si vystačil. Byla to však složitá osobnost a tento životopis mi pomohl poznat jednak kousek z dějin surrealistického hnutí,které autorka značně demytizuje(včetně Dalího) a konečně jsem hlavně i pochopil,že Gala -Salvator nebyl vztah manželský a milenecký,ale vztah matky a syna...! Gala opustila svou 12 letou dceru a manžela,aby se věnovala Dalímu jako matka.Některé situace kde se popisuje její vztah s dcerou a prvním mužem(mimochodem surrealistou Paulem Eluardem) jsou drsné až nepochopitelné.Bohužel neznáme do detailů Galino dětství,které by mnohé vysvětlilo a životopis od Carmen Domingo je beletrizovaný,takže se nedá rozlišit co jsou fakta a co fikce. Je ohromující jaký vliv měla tato žena na samotného Dalího.Říkává se,že malíř Vincent Van Gogh by nebyl nic dokázal bez bratra Thea a stejně tak Dalí by nebyl (komerčně) úspěšný bez Galy…Nyní po přečtení chápu proč se tak říká. TIP PRO CESTOVATELE: V Katalánsku ve Španělsku existuje tzv. Dalího trojůhelník.Tři muzea v okruhu 30km věnována Salvatorovi a Gale. 1.Figueres- je galerie s největším počtem uměleckých děl tohoto umělce kterou postavil ještě za svého života.Ve 4 patrech se můžete kochat jeho obrazy plastikami,nebo třeba šperky které vytvořil.Již samotná nápaditá stavba budovy muzea je Dalího dílo a je zde i jeho hrobka. 2. Cadaqués-Portligat .Dům-labyrint vzniklý propojením několika rybářských usedlostí na pobřeží Costa Brava kde Dalí prožil většinu života a kde byl seznámen s Galou. 3.Púbol. Dům vzniklý moderní přestavbou středověkého šlechtického sídla,které Dalí věnoval Gale. Sídlo v malé vesničce s překrásnou zahradou,fontánou,pomerančovníky a Dalího sochami. Uvnitř najdete mnoho předmětů a originálního nábytku z období kdy zde žila Gala.V podzemí muzea je její hrobka a vedle ní další prázdná hrobka původně určena asi Dalímu…


Dracula
? - říjen 2018
Dracula 1997, Bram Stoker

Nejúžasnější je číst Draculu a pak navštívit Rumunsko... Draculu totiž nenaleznete ani v nádherně zrekonstruovaném hradě Bran u Brasova,kam jezdí davy turistů,ani v strmých skalách Cetatea Poenari ruině hradu,kde žil předobraz Draculu-Vlad "Napichovač" a který je jakousi branou k transfagarašské serpentínové magistrále... Draculu najdete nejlépe v pustině některého z údolí severního Sedmihradska směřujícím od města Bistrita (údolí Bargau ale i jiné). Tato hluboká divoká lesní údolí prakticky bez lidí s rozbitými silnicemi jsou oblastmi kam Stoker situoval svůj román aniž tam kdy byl.Ale vymyslel to dobře.Opravdu teprve tam má člověk ten správný strašidelný a stísněný pocit umocněn případnou nepřízní počasí,nebo když má auto poruchu či defekt za večerního stmívání.:-))


Každodenní stalinismus
? - říjen 2018
Každodenní stalinismus 2018, Sheila Fitzpatrick

Brilantní až kafkovský popis a částečně i analýza společenských vztahů v Sovětském svazu 30-tých let minulého století.Autorka nepolitizuje nehodnotí,nemoralizuje, pouze popisuje životy a snažení obyčejných lidí . O tom jak se žilo v zemi,kde "zítra již znamená včera" se napovídaly spousty vtípků a ze začátku jsem měl opravdu pocit,že kniha je právě o všech těch směšných a až neuvěřitelně paradoxních věcech. Ale to pouze do chvíle než jsem si uvědomil,že tady ve střední evropě to bylo vlastně taky a co je ovšem horší,že mnohé z toho zůstalo,nebo se vrátilo a to máme na rozdíl od tehdejších lidí všeho dostatek.Intriky,známosti,protekce a touha získat výhody před jinými jsou vztahy tak vlastní dnešnímu světu. Pozorný čtenář jstě najde paralely s přítomností .Kniha se dobře čte protože je rozdělena do velkého množství krátkých kapitol a je zde hodně odkazů nejenom na ruskou či americkou ale i na českou literaturu k tomuto tematu. str. 149 "...nejjednodušším způsobem,jak dostat od někoho něco bylo donést mu láhev vodky.Vodka však nebyla pouhý dar,bylo potřeba ji vypít společně na znamení,že dohoda platí.Proto se o účastnících této alkoholové vzájemnosti mluvilo jako o těch,kdo spolu sdíleli lahev (sobutylniki)..."


Polní pošta ze Stalingradu
? - květen 2018
Polní pošta ze Stalingradu 2013, Jens Ebert

Výběr dopisů vojáků německého wehrmachtu odkazující převážně na bitvu u Stalingradu. Dopisy jsou seřazeny chronologicky a kopírují průběh celé ofenzivy.Většinou jsou i s dovětkem zdali voják přežil nebo je nezvěstný... Co může lépe vystihnout utrpení a nesmyslnost války než dopisy prostých vojáků? Většina z nich prý prošla cenzurou,ale i tak je cítit tu strašlivou tesknotu,bolest z odloučení a nejistotu.Archivy a nejenom německé jistě ukrývají spousty podobných svědectví doby,kterou lze dnešníma očima pochopit pouze obtížně. Svým obsahem připomíná podobnou nedávno vydanou knihu:"Dopisy z wehrmachtu" .Tato se však více vztahuje k jedné konkrétní bitvě.


Amundsen objevitel
? - květen 2018
Amundsen objevitel 1930, Roald Amundsen

Autobiografie člověka,který jako první z lidí dobyl oba světové póly (i když ten severní pouze ve vzducholodi). V jednotlivých kapitolách odhaluje okolnosti a důvody snad všech svých objevitelských cest. Z mého pohledu nejzajimavější byla část,kde vypráví jak si značili cestu polární pustinou k jižnímu pólu aby zpátky nezabloudili. Logistika jeho cesty je fascinující a zůstala dodnes nepřekonána... V textu nicméně prosvítají i jeho osobní a ne vždy pozitivní vlastnosti. Neskutečná ctižádost, hypertrofické sebevědomí i tvrdost ke svým podřízeným.Po přeletu nad Severním pólem například nevybíravě psal o Nobilem-geniálním konstruktérovi vzducholodí,který byl podle něj obyčejný břídil.Uroveň Amundsenovy výpovědi má tak někdy až charakter bulvární pomluvy k lidem jenž nemůžou říci svojí verzi.Dobový tisk mu někdy vyčítal jeho chování (zabíjení a pojídání psů během cesty na jižní pol,nebo jeho riskování a neupřímnost) a on se snad bránil tím,že napsal tuto knihu... Ale i přesto zajímavá a především autentická výpověď člověka,který toho opravdu dokázal hodně.Díky svým schopnostem se stal spolu s Nansenem jedním ze symbolů norské vytrvalosti.


Rašómon a jiné povídky
? - duben 2018
Rašómon a jiné povídky 2005, Rjúnosuke Akutagawa

Rašomona jsem viděl nejdříve jako filmovou adaptaci od Akiry Kurosawy.Myslím že právě především díky tomuto filmu je Rjunosukeho výběr povídek známý. Když jsem pak četl knihu s úžasem jsem si uvědomil,že Kurosawa to poskládal a z více zdrojů a konkrétní povídce Rašomon film dějově vůbec neodpovídá.Nicméně geniální nápad popsat zločin z mnoha úhlů pohledu (zločinec,policajt,soudce,oběť) udělal z těchto povídek nestárnoucí a poučné čtení.


Paulus: Trauma od Stalingradu
? - březen 2018
Paulus: Trauma od Stalingradu 2014, Torsten Diedrich

Dobře zdokumentovaný osud jednoho vojáka,který má svoje jméno,na rozdíl od tisiců bezejmenných pohřbených kdesi ve stalingradských pláních v masových hrobech... Kniha je zbytečně rozvláčná,mohla by být tak o třetinu tenčí,jsou v ní však zajímavé informace o pozadí stalingradské bitvy,která sice trvala "jenom" půl roku,ale Pauluse poznamenala na celý život.Přišel v ní o čest o rodinu a o více než deset let života,které strávil v ruském zajetí.Paulus byl pro mě vždy určitým archetypem ztracené poslušné generace,která vyrostla pro válku.I když o jeho pocitech a prožitcích jako poraženého a cti zbaveného člověka je tam toho poskrovnu,nejzajimavější mi přišlo líčení závěru jeho života v NDR. Byl jsem překvapen, že i když byl velícím generálem smrtící armády,byl tento voják určitým způsobem vzdálen svým smýšlením lidem kterým sloužil.Nebyl to až takový "tvrďák" jak ho líčí především některé filmy.


Feudální společnost
? - únor 2018
Feudální společnost 2010, Marc Bloch

Přečetl jsem teprve prvních 150 stránek,ale musím říct,že tak dobrou knihu o středověku jsem snad ještě nečetl. Bloch se snaží přiblížit současnému čtenáři tehdejší realitu každodenního života a daří se mu to znamenitě.Je fascinující,že ač byla tato kniha napsána před 70 ley a do češtiny přeložena až za našich dnů pořád má co říci... Například uvádí různé představy kolik bylo v době kolem roku 900 n.l. možné urazit denně kilometrů na koni,nebo po moři,proč tenkrát peníze nebyly tak důležité jako dnes, jaké byly výnosy vesnického hospodářství, jak probíhaly obchodní vztahy mezi lidmi,nebo jakou hodnotu měla tenkrát lidská práce... Zkrátka snaží se čtenáři přiblížit co nejvíc tehdejší poměry,aby se do nich mohl vžít a lépe porozumět tehdejšímu světu.A to v běžných učebnicích a už vůbec v historických filmech nenajdete. Nezvyknu psát názor před ukončením čtení,ale tady jsem musel udělat výjimku,protože tato kniha je výjimečná a určitě se k ní budu vracet.


Pravdivá historie dobývání Mexika I
? - únor 2018
Pravdivá historie dobývání Mexika I 1980, Bernal Diaz del Castillo

Zdroj,bez jehož citace se dnes neobejde žádná kniha o dobývání aztécké říše.Desítky španělských a mexických jmen či geografických názvů jenž je obtížné vůbec přečíst,natož si zapamatovat.Šílených 800stran texu.Kronikářův styl je osobitý a často opakuje některé věty a některé příhody jsou si podobné jako vejce vejci takže se v textu snadno ztratíte.Bylo to však napsáno před pětisty lety takže nelze než se přizpůsobit. Knihu jsem chápal ve dvou rovinách: V rovině příběhu,který je neuvěřitelný,zkrátka jakoby naši zemi navštívili Marťané. To samé totiž byl příjezd Cortése a jeho mužů pro Mexičany. Boj civilizace Vůle a civilizace Poslušnosti z nichž ta druhá byla určena k zániku.Ze začátku jsem sice obdivoval Cortése jak si dokázal poradit s několikanásobnou přesilou Mexičanů, jak dobyl Tenochtitlán, jak se vyspořádal s odbojem vlastních lidí i s armádou,která byla poslána do Mexika aby ho zahubila... Neuvěřitelný člověk.Později však čtenář pochopí i jeho stinné stránky a nespravedlnosti kterých se dopouštěl na svých lidech či indiánech.V celé dějové linii není jediné kladné postavy. Násilná smrt ať už vlastních nebo cizích je zde přirozený proces přijímán zcela bez emocí.Není nikoho kdo by za vraždu nebo bezpráví potrestal vinníky... Druhá rovina je neméně důležitá. Je to rovina myšlení lidí 16. století. A tím je tato kronika vlastně nejzajimavější.Jak mysleli a co je motivovalo v jejich konání? Tu a tam prosvítá obrovská zbožnost zejména na začátku se snahou přivést indiány od lidských obětí,kanibalizmu,homosexuality či jiných "úchylek"na správnou cestu.Na druhou stranu cejchování otroků žhavým železem,chamtivost a rozbroje způsobené leskem snadno nabytého zlata zcela morálně rozložili španělské dobyvatele. Autor ,Del Castillo byl obyčejný voják a kdyby nenapsal tuto kroniku,jeho jméno by bylo navždy zapomenuto jako jména stovek a tisíců ostatních co bojovali za krále,ale nic z toho neměli.Byla reakcí na jiné kroniky, kteří u toho na rozdíl od něj nebyli.Je v ní málo emocí,mnoho intrik a ještě více smrti způsobené kuší,mečem nebo kopím,které však byly "nutné",aby západní civilizace i zde získala převahu.


Plavba Vegy kolem Asie a Evropy - s historickým přehledem cest podél severního pobřeží starého světa. Díl 2.
? - leden 2018
Plavba Vegy kolem Asie a Evropy - s historickým přehledem cest podél severního pobřeží starého světa. Díl 2. 1883, Adolf Erik Nordenskiöld

Dva díly ,téměř 660 stran textu,ale i nádherné byť černobílé ilustrace resp. překreslené fotografie, protože v době vydání knihy ješte tiskařské techniky nebyly na takové úrovni jako dnes. Psáno starým českým pravopisem a stylistikou což někdy trochu zdržuje,ale jinak se čte báječně a čtenář má tak pocit že se opravdu ocitl v 19.století a pluje spolu s námořníky Vegy... Není to jenom cestopis a místopis,ale i historie objevů severovýchodního průplavu při mapování sibiřského pobřeží.Já osobně jsem nejvíc hltal Barentsův příěh,ale píše se zde i o kozáckých objevech a plavbě Behringa v ruských službách... Přímo úžasné jsou kapitoly o dnes již zaniklém světě obyvatel západní sibiře Laponců a Samojedů.Ve druhém díle dokonce celé dvě kapitoly věnoval Čukčům-národu severovýchodní sibiře,kam se nedá ani dnes dostat jen tak snadno.Detailní ilustrace předmětů jejich dení potřeby a různé popisy situací dokreslují stav tohoto národa z konce 19. století. Byl jsem překvapen informací,že kosti a kly mamutů jsou rozesety po pobřeží Východosibiřského moře, kde je prakticky nemožné je minout.A články na netu mu dávají za pravdu.Odhaduje se,že jenom v roce 2017 místní obyvatelé nasbírali cca 80 tun mamutích klů,které prodávají do ciziny... V závěru druhého dílu jsem se bavil popisem měsíc trvajícího putování po Japonsku,které zrovna v tom období prožívalo reformní éru Meidži.Je až neuvěřitelné srovnávat Nordenskjoldovy zápisky z tehdejšího konce feudalizmu v Japonsku s dneškem,kdy tato země patří mezi nejvyspělejší státy světa. Knihu jsem dlouho sháněl a nelituji čas u ní strávený... TIP pro CESTOVATELE: Pokud někdy navštívíte museum A Andreého ve městě Granna ve Švédsku,je zde k vidění poměrně zachovalý původní pozorovací koš jednoho ze stěžnů Vegy.


Civilizace
? - prosinec 2017
Civilizace 2014, Niall Ferguson


Stručné dějiny světa pro mladé čtenáře
? - říjen 2017
Stručné dějiny světa pro mladé čtenáře 2007, Ernst Hans Gombrich

Paráda.Tato kniha je můj náhodný objev v malém knihkupectví,navíc začal jsem ji číst odprostřed (od Karla Velikého) ,ale nakonec jsem se vrátil i na začátek. Autor sice podává dějiny svým subjektivním pohledem,ale takového učitele dějepisu bych si přál. Všechny dějinné etapy přecházejí plynule jedna do druhé a vše má svoji logiku. A tohle nás ve škole neučili.Běžné učebnice dějepisu mají totiž očíslované a přísně oddělené kapitoly plné dat ,čísel a jmen. Gombrichovi však stačí pár klíčových vladařů a králů aby se posunul dál.S daty pracuje obezřetně a citlivě, hodně srovnává,aby si čtenář nějaký ten údaj víc uvědomil a zapamatoval... Kniha je především o starověku a středověku, novověku se věnuje pouze v posledních dvou kapitolách.To však vůbec nevadí.Není to klasická učebnice dějepisu,je to kniha o souvislostech. Určitě se k ní budu vracet.A hlavně pořídím si další Gombrichovy knihy ke čtení protože s ním se nelze nudit.


Ľudovit Štúr
? - květen 2017
Ľudovit Štúr 2015, József Demmel

O Štúrovi jsem se učil kdysi ve škole,ale ani ve snu by mě tenkrát nenapadlo,že budu jednou číst vědecké pojednání o jeho osobě. Nejzajímavější na knize je pohled na Štúra ze strany maďarského historika a ne z hlediska tradičních publikací,ve kterých jeho postava vyznívá jednoznačně kladně. Byl Štúr gay?Byla jeho tragická smrt sebevraždou? Proč změnil původní myšlenku že za základ slovenského jazyka bude považovat češtinu Kralické bible na Středoslovenské nářečí a proč vlastně se centrem národního života Slováků stalo město Martin a ne Bratislava? To jsou otázky na které Demmel hledá v archivech odpovědi... Díky za tento pohled. Kéž by bylo více takových zpochybňujících knih o obrozenecké české a slovenské historii,protože tady je co dohánět... Kniha je podložena stovkami citací a je sympatické že autor již v úvodu deklaruje,že se nejedná o "novou" pravdu,ale o polemiku.


O Igimarasussukovi, který jedl své ženy - Inuitské pověsti očima Árona z Hůrky (1822-1869)
? - duben 2017
O Igimarasussukovi, který jedl své ženy - Inuitské pověsti očima Árona z Hůrky (1822-1869) 2016, Aron z Kangequ

Pro evropana naprosto nepochopitelné a děsivé příběhy bez pointy.Trochu se mi rozjasnilo až když jsem přečetl od Nansena-Život eskymáků ,nebo Freuchenův cestopis -Moje mládí v Gronsku a pak jsem tyto ponuré historky viděl v jiném světle. Vždyť již v úvodu je napsáno,že nejde ani tak o obsah nebo děj toho či onoho příběhu ,ale o to JAKÝM ZPUSOBEM byl vyprávěn. A to je nepřenositelné obyčejným tištěným textem: Takže, za dlouhé polární noci Eskymák stojící polonahý v iglů,ve stavu jakéhosi transu bušící na bubínek potažený tulení kůží...Napůl skřehotavým hlasem,napůl podivným zpěvem vypráví či spíše předvádí tyto příběhy plné hrůz ze záhrobí a naproti němu strachy se krčící jeho spoluosadníci...Fantastický umělecký zážitek bohužel z dob minulých a ze zemí nám totálně vzdálených ,který již nelze zažít.Které divadení představení z dnešní doby se mu vyrovná? Kniha pro lidi zajímající se o národy za polárním kruhem a o etnografii.


Popelavý měsíc
? - březen 2017
Popelavý měsíc 1979, Naoja Šiga

Ze začátku se mi líbilo,jak ty povídky mají pointu většinou až v poslední větě.Jinak spíše čtení k vyvolání určité nálady nebo pocitu ,což se autorovi daří znamenitě.Nechápu,že jsem Šigu objevil až po mnoha letech oklikou přes Akutagawu Rjunosukeho,Tento výběr povídek je moc povedený.


Obyčejní muži: 101. záložní policejní prapor a "konečné řešení" v Polsku
? - březen 2017
Obyčejní muži: 101. záložní policejní prapor a "konečné řešení" v Polsku 2002, Christopher R. Browning

Tato studie se snaží o nemožné. Zjistit jak a proč se z obyčejných mužů stali bezcitní zabijáci. 101.žáložní policejní prapor, za své zhruba dvouleté existence zavraždil (převážně zastřelením ranou do týlu) přes 85 000lidí... Autor se pokouší hledat odpověď proč to tito lidé,v civilu naprosto obyčejní dělali.Otřesné čtení,tak aktuální pro dnešek.Když totiž neexistuje právo a spravedlnost,vraždí i policie. Nejsilnější stránkou knihy jsou citace výpovědí z poválečného vyšetřování.Jako například tato výpověď člena uvedené jednotky- kovodělníka z Bremerhavenu: "Pokoušel jsem se,a bylo to možné,zabíjet jen děti.Bylo to tak,že matky vodily děti za ruku.Můj soused pak zastřelil matku a já jsem zastřelil dítě,které k ní patřilo.Protože jsem si odůvodnil,že to dítě nebude moci bez matky přece žít.Pro mé vlastní svědomí mělo být,abych tak řekl,uklidňující,že jsem vysvobozoval děti,které nebyly schopny žít bez matky..."


Šest rostlin, které změnily svět
? - únor 2017
Šest rostlin, které změnily svět 2004, Henry Hobhouse

Pohled na historii z jiného úhlu ,než nás učili ve škole. Hobhouse se dívá na dějiny skrze lidskou motivaci a ne jako na sled událostí. Vždyť koho by například napadlo,že za rozvoj otrokářství v Americe může vznik závislosti evropanů na cukru a jeho narůstající spotřeba v 17 století? Je vidět, že autor měl obrovský rozhled. Argumenty jsou podloženy věcnými údaji a tabulkami.Tato metoda pohledu na dějiny je častá zejména u britských autorů jako je například N. Ferguson (Civilizace).


Britské impérium
? - září 2016
Britské impérium 2007, Niall Ferguson

Spolu s Civilizací jedna z nejlepších knih od N. Fergusona. Až nezvykle bohatá fotodokumentace na knihu o historii,skoro jako v encyklopedii což lze jenom pochválit. Kniha je rozdělena do šesti kapitol od předpokladů a vzniku impéria až do jeho rozkladu začátkem dvacátého století. Autor často odbočuje a cituje knihy které nemám šanci nikdy přečíst,nicméně hlavně první půlka knihy se čte dobře,prakticky každý den jsem objevil nějaké nové vztahy a souvislosti o kterých jsem předtím nevěděl... Je to kniha která slouží jako pojivo mezi neutříděnými vědomostmi nasbíranými ve škole v hodinách dějepisu,podává mnohé vysvětlení proč,co a jak se stalo zejména v historii 19 a 20 století,v impériu,které bylo co do počtu čtverečních kilometrů největší říší jaká kdy v dějinách existovala a ovlivňovalo politiku v celém světě.


Endurance
? - září 2016
Endurance 2007, Alfred Lansing

Škoda že v češtině nevyšly nikdy Shackletonovy původní práce a poznámky.Takhle máme k dispozici pouze zprostředkované a filtrované deníkové záznamy.Nicméně Lansingovo zpracování se čte dobře takzvaně jedním dechem.Nechybí mapka či fotografie. Shackletonovi někdy bývalo vytýkáno,že ač byl v roce 1908 jenom 200km od Jižního pólu vzdal a vrátil se(aby přežil). Měl totiž prý přinést oběť jako později Scott a umřít aby prvenství na pólu navždy patřilo Britům... Tato jeho druhá výprava (v plánu byl přechod napříč Antarktidou) skončila úplným nezdarem a nebylo dosaženo jediného cíle expedice.Přesto příběh který napsala by lidská fantazie nevymyslela. Už jenom pomyšlení, že dvacet lidí žije 5 měsíců někde na skále bez vegetace (Sloní ostrov) obklopené jižním polárním oceánem,živí se pouze tulením masem a čeká na pomoc která může a nemusí dorazit mi nahání husí kůži... Legendární třítýdení plavba 6 mužů 800 mořských mil za záchranou v člunu potaženém tulení kůží s jedinou plachtou v nejbouřlivějším moři světa ze Sloního ostrova na Jižní Georgii by jistě nebyla možná bez fenomenálního navigátora Franka Worsleyho jehož vzdálený příbuzný Henry Worsley zahynul před několika měsíci právě v Antarktidě,když se snažil o uskutečnění původně plánované trasy svého slavného předchůdce... Často se uvádí,že touto expedicí skončilo období zlaté éry objevování Antarktidy.


Dosažení jižní točny: Deník z poslední expedice
? - září 2016
Dosažení jižní točny: Deník z poslední expedice 1972, Robert Falcon Scott

Závěr Scottova deníku plný emocí udělal tragickou výpravu k Jižnímu pólu nesmrtelnou.Samotné čtení celé knihy nicméně však může čtenářúm připadat jednotvárné a suchopárné. Uhlazenost deníkových záznamů (až na závěrečné stránky) je matoucí a čtenář si neudělá vlastní názor bez další pomocné literatury a komentářů.Pravda o expedici dříme totiž skryta kdesi pod povrchem mezi řádky...Je dobré poznat společenské pozadí i motivaci jednotlivých aktérů.Pak teprve se deník stane srozumitelnějším. Jejich výkon to však v ničem nesnižuje.Tito muži se pohybovali v třeskoucích mrazech ve dne i v noci a žili bezmála 4 měsíce buď v plátěném stanu či za sebou táhli těžké sáně.S obyčejným sextantem a tabulkami určenými k navigaci dokázali urazit tam a zpátky více než 3000km v ledové poušti. K cíli své cesty dorazili později než Norové,ale tisíce lidí díky tomuto deníku znají jejich jména (Scott Bowers Wilson,Evans Oates).Zatímco muže jenž následovali Amundsena zná jenom pár zanícenců a historiků.Tvrdí se,že kdyby Scott a jeho druhové byli bývali přežili,nikdy by nebyli tak slavní... Neměli k dispozici nic z pomůcek dnešních "dobyvatelů"a proto jejich výkon sotva kdy tak může být překonán...


Grónské mýty a pověsti
? - září 2016
Grónské mýty a pověsti 2007, Knud Rasmussen

Jak již je napsáno nahoře v anotaci je to opravdu docela drsné čtení plné násilí duchů převtělování,pobývání na onom světě ale i fekálií a kanibalizmu. Nic pro slabé povahy.Příběhy naprosto rozdílné od řeckých bájí a pověsí.Božena Němcová se svou sbírkou českých pohádek by zaplakala,ač to byla otrlá žena. Přesto však fascinující vyprávění eskymáckých mýtů od etnografa Knuda Rasmussena kderý jich sesbíral daleko víc. Uvedená kniha je pouze výběrem z nich. Neměla by chybět v knihovně nikoho kdo se zajímá o národy žijící za polárním kruhem.Nebýt Rasmussena a jeho vášně pro tento lid,nikdybychom se o nich tolik nedozvěděli.Knize jsem však lépe porozuměl až poté,co jsem četl něco o Eskymácích od Rasmussena ,Freuchena nebo Fridtjofa Nańsena...


1