belerofontes přečtené 63

47 róninů 2014, Takeda Izumo

Nebýt komentáře Ruth Benedictové k tomuto příběhu v její analýze japonské společnosti (kniha Chryzantéma a meč) ,asi by mnou toto dílo zůstalo nepovšimnuto.Ona ale tvrdí,že V Japonsku je drama o 47 ponížených samurajích,které je založeno na skutečném příběhu, povinné čtení.Takže něco jako u nás Babička Boženy Němcové:-) Učí se o tom prý již žáci základní školy… Toto vydání je psáno rodilými Japonci proto víc autentičtější,než převyprávěná americká Alvinova verze… Musím souhlasit,že komentátoři co dramatičnost zde popsanou srovnávají se Shakespearem se nemýlí. Jakoby vedle mně po celou dobu čtení nějaký bubeník bušil na ony pověstné taiko bubny ,jako ve starých japonských samurajských filmech, a napětí hned od prvního dějství by se dalo krájet... Pro našince však těžko pochopitelné jsou některé scény a to především ty,kde se vysvětlují různé pohnutky hlavních hrdinů a kterým bych bez přípravy Benedictovou nerozuměl ba dokonce bych se jim smál jako naivnímu blábolení.To co je pro nás servilnost až slizké sladké lichocení,je pro Japonce projev zdvořilosti.Význam slova "upřímnost" tam zase ztotožňují se svědomím a svědomitým plněním povinností.Ne to, že někdo řekne pravdu za každou cenu jako u nás... A konečně tím,že Japonská společnost je přísně hierarchizovaná nelze beztrestně zabít padoucha,pokud tento pochází z výše postavené společenské vrstvy.Je sice možné se padouchovi pomstít za zlo které provedl,ale pak je nutné přijmout odpovědnost a spáchat na sobě samém rituální sebevraždu (seppuku).Jinak by jeho potrestání byla pouze prachobyčejná vražda.("Smrt je lehká jako pírko,nic neznamená").Samuraj se stoickým klidem smrt rozdává,stejně jako jí přijímá a to je něco co mě ohromilo. Čest u Japonce stála nade vším.Nad úplnou ztrátou majetku,nad totálním ponížením až do prachu země,stála dokonce i nad životem nejbližších… Jistě, v dnešním moderním Japonsku se takhle již nežije.Globalizace téměř setřela rozdíly mezi „námi a nimi“.V chování či motivaci se prakticky téměř nelišíme.Ale část té staré historické duše,toho kulturního povědomí v nich zůstalo a rozhodně se vyplatí ji objevovat.... celý text

Chryzantéma a meč: Vzorce japonské kultury 2013, Ruth Benedict

Možná jste někdy zažili situaci,kdy zajdete do kina na japonský film a během promítání kinosál opustí dve třetiny lidí.Všichni nadávají,že je to blbost na kterou se nedá dívat. Jednání lidí na filmovém plátně jim přijde nepřirozené nebo čímsi podivné Tato kniha mnohé z chování těchto filmových ale i literárních hrdinů objasňuje. Japonská společnost je na rozdíl od té naší,která je postavena na soutěži ,založena na hierarchii a od toho se to celé odvíjí. Jestli je to dobře nebo špatně nedokážu hodnotit.Každopádně přežila tisíce let v konkurenci ostatních civilizací,těší se obrovské prosperitě a musíme to brát jako skutečnost O kvalitě knihy svědčí již samotný fakt,že poprvé vyšla v roce 1946!Původně byla napsána jako armádní objednávka na dotaz,jak se budou Japonci chovat po porážce ve válce a až do současnosti vychází v nových a nových vydáních jak na Západě tak i v Japonsku.Ačkoliv samotná autorka nikdy Japonsko nenavštívila,byla tak empatická,že dokázala na základě rozhovorů z rodilými Japonci,studiu literatury,nebo i sledováním filmů napsat tuto brilantní analýzu,která přetrvala roky a pořád se objevuje v citacích (proto to české vydání). Je pravdou,že kniha je zejména ve druhé polovině velmi obtížná na pochopení například rozdíly mezi japonským a čínským Budhizmem jsem fakt nedával a poznámky o výchově dětí na nočník v Japonsku mi přišly trochu přitaženy za vlasy.Na druhé straně jsem se po jejím přečtení začal více zajímat o některé japonské literární autory a těším se,až znovu shlédnu japonský film,protože se na něj budu dívat zcela jiným pohledem než doposud.... celý text

Na severní točnu. Díl první 1897, Fridtjof Nansen

Neznám nic útěšnějšího,než otevřít si osamotě ve světle lampy starou knihu a stát se tak na chvíli společníkem těch,které dávno odvál čas. JOŠIDA KENKÓ (Citát z knihy: Vějíř a Meč) Tuto knížku z antikvariátu asi mnoho lidí číst už nebude (proto ten spoiler). Je to totiž neobvyklý pocit vzít do ruky 120 let starou publikaci,jejíž první majitel určitě už nežije a možná ani ten druhý.Představuji si,že jí četl někde při světle petrolejové lampy,protože tenkrát ještě elektřina v domácnostech běžná nebyla.Téměř dvacet let před první sv.válkou čas lidé vnímali jinak než my v dnešní době Nansen se plavil spolu s 12 muži a 17 tunami zásob.Bez civilizace a spojení s okolním světem strávil tři roky... První díl je zajimavý vysvětlením jak to všechno vzniklo- od nálezu zbytků věcí tragické výpravy De Longa,které putovaly s ledem ze Sibiře ke Gronsku, až po obhajobu expedice před vědeckou akademií.Dále se rozepisuje o strastech plavby Karským a Novosibiřským mořem. Nansen však byl především vědec,takže stylizace knihy tomu odpovídá.Dramatických zážitků zde najdete poskrovnu.Na druhou stranu jednotvárnost každodennosti je prý charakteristická pro podobné výpravy.Opakující se popisy polární záře,emotivní výlevy nad smyslem života či tesknoty za domovem se periodicky opakovaly. Šlo o to udržet si dobrou náladu a pozitivní myšlení při teplotách kolem -30C během 8 měsíců trvajícího období polární zimy,kdy nešlo cestovat v nekonečně bílé ledové poušti po celé dlouhé tři roky.Co dělat? Zpívali písně,osekávali led z lodi,psali příspěvky do virtuálního časopisu či hráli karty.Zkrátka obrazy jako z Járy Cimrmana.:-) Přesto však mě pořád něco nutilo číst dál a dál.Uvědomil jsem si to ale až později.Bylo to z úžasného pocitu klidu a až jakoby zastavení času čišícího z lidí předminulého století,který byl velmi nakažlivý.Jakobych ten čas trávil spou s nimi.Vystačili si s málem a pořád věřili,že jednou vše skončí a oni se zdárně navrátí domů.Čas neřešili. Po roce a půl na lodi Fram vmrzlé do driftujícího ledu,se Nansen rozhodl,že se pokusí dosáhnout severní točny pomocí psího spřežení. Nachystal zásoby a 28 psů.Z posádky si vybral houževnatého a pracovitého muže Hjalmara Johansena za společníka. Zde první díl končí... celý text

Na severní točnu. Díl druhý 1897, Fridtjof Nansen

Druhý díl je dramatičtější a má lepší spád vyprávění než ten první. Hned na začátku zaujme seznam věcí,které sebou táhli na saních cestou k sev.pólu.Nansen uvádí dokonce jména všech těch nešťastných psů,kteří to sdíleli spolu s nimi.Přitom dává dokonale nahlédnout do zákulisí expedičního putování před sto lety.Například jak si šili a nebo v noci jak sušili promočenou obuv,jak vařili a jaké jídlo,jak stříleli (z dnešního poledu nemyslitelné!) lední medvědy, mrože atd… Kdysi jsem četl beletrizovaný životopis o druhém muži tohoto pochodu-Hjalmaru Johansenovi od R.Messnera.(Johansen svůj život později ukončil sebevraždou).A tak jsem očekával,že se konečně dozvím něco víc i o tomto člověku z úst nejpovolanějšího. Bohužel Nansen o něm nepíše skoro nic a nebo jenom nepodstatné skutečnosti,například že občas ve stanu chrápal:-)…A to s ním Johansen sdílel v ledových pláních společné bydlení a společný spacák dlouhých 15 měsíců!!! Bylo to tak (a v polárních výpravách časté pravidlo),že Johansem byl pouze jeho psovodem a posluhovačem.Občas Nansena vytáhl ze ledové tříště,uvařil jídlo,obstaral psy a to bylo vše.Nestál mu ani za to,aby víc ocenil či popsal jeho osobnost... Cestou zpátky přezimovali na jednom z tenkrát neznámých ostrovů Země Františka Josefa.Obdivuji tyto muže jak ve studené a malé kamenné chýši o rozměrech 2x3m byli schopni přežít dlouhou osmiměsíční polární zimu.Tvrdost tehdejších lidí dále dobře ilustruje norská expediční specialita (kterou později napodobil R.Amundsen) a sice drakonické zabíjení psů cestou zpátky,kteří sloužili jako potrava přeživším,než se objevili lední medvědi vhodní k lovu… Zajimavá mi přišla,byť okrajová zmínka i o setkání se členy zmizelé polární výpravy A.Andréeho,která se chystala zrovna v tom čase k přeletu Severní točny balonem.(jejich ostatky byly nalezeny poté po třiceti letech na Špicberkách a zabývá se jí nedávno vydaná publikace od Bea Uusma:Expedice) Knihu tedy mohu doporučit hlavně opravdovým „tundrofilům“ ,nicméně ale i těm,co chtějí sice s trochou námahy oživit pocity jaké měl jeden muž z konce 19.století v zajetí Severního ledového oceánu.... celý text

Tragické tažení 1812 2014, Marie-Pierre Rey

Dávám plný počet hvězd,protože autorka se snaží o pohled na tuto válku jak z ruské tak z francouzské strany.Demytizuje trochu roli Kutuzova,ale i ukazuje,že násilí plodí další násilí,které je však násobkem toho předcházejícího...Četné citace svědeckých výpovědí účastníků událostí (snad v poměru 1:1 spolu s vysvětlujícím textem) číní z jinak nezáživného popisu plného vojenské terminologie nesmírně emotivní až románové čtení.Bylo to gigantické tažení,které si sotva dnešním pohledem lze představit.Jenom koní vyrazilo do Ruska přes 160 tisíc.. a co teprve ta masa lidí,která pochodovala dlouhé týdny jednou prašnou silnicí na Moskvu. V kapitole s názvem:Nastupuje "generál Zima"jsem obtížně rozdýchával neskutečně drásající reálné vzpomínky přeživších(viz citát níže). Tato publikace je přehlednější a pro laiky rozhodně čtivější než recentně vydané obsáhlé Kovaříkovo dílo:Napoleon v Rusku. str. 263 bezhlavý až apokalyptický přesun civilistů a raněných vojáků jediným zbylým mostem přes ledovou řeku Berezina v listopadu 1812 ,kde zahynulo několik desítek tisíc lidí vypadá ve vzpomínkách jednoho z vojáků takto: "od této chvíle nikdo nemyslí na nic jiného a nezná jiný cíl než dostat se na jediný most který ještě stojí...Do této kompaktní masy buší kule a granáty,křik těch nešťastníků zaniká v burácení děl a sykotu koulí a dav se v novém záchvatu posedlosti hrne k mostu.Kolem mostu se už vrší hromady lidských těl a koní,ušlapaných,nebo smrtelně zasažených střelbou.K mostu se nedá dostat jinak než když se po nich šlape a nepřestává přitom bojovat.Čas od času vlny a ledová tříšť mrtvoly odplaví,jejich místo ale hned zaujmou další.konečně přichází noc,střelba slábne a nakonec utichá úplně. ....nezbývalo nic jiného než prokopat něco jako průchod celou tou hromadou lidských mrtvol,zdechlin koní a převrácených nebo rozbitých vozů...... celý text

Přežili jsme Stalingrad: Vzpomínky příslušníků 6. armády maršála Pauluse 2018, Reinhold Busch

Málokterá událost ovlivnila dějiny druhé poloviny dvacátého století tak,jako bitva o Stalingrad.Stále o ní vycházejí nové a nové knihy.Tato však je jiná v tom,že podává její průběh autentickým pohledem bojujících vojáků německé armády. Příběhy vojáků mají jednotný formát,jako by byly pořízeny někde na policejní stanici,což mi později při čtení trochu vadilo. Ovšem v každé kapitole se dají najít šokující historky svědčící o absurditě a krutosti války.Nejpůsobivějších je zhruba posledních 30 stránek -poslední tři svědectví vojáků kteří přežili život v zajateckých lágrech (z původní obklíčené třísettisícové armády,se do Německa po válce vrátilo pouhých 6000 mužů).Jejich zprávy teprve popisují tu pravou apokalypsu a peklo na zemi.Škoda,že zatím nejsou k dostání podobné a objektivně psané knihy i z pohledu Rusů... Knihu mohu vřele doporučit ani ne tolik zájemcům o vojenskou historii,ale především lidem zajímajícím se o autentická svědectví,nebo pokud chcete více proniknout do psychologie lidí vystavených válce...... celý text

Tajemství smrti polárníka R. F. Scotta 2015, Josef Dvořák

Kniha pootevřela a změnila můj názor na denník J.F.Scotta,kde popisuje své snažení o dosažení Jižní točny v r. 1911. Autor je značně kritický jak k britské propagandě jenž vykreslila tuto expedici jako čiré hrdinství bez nedostatků,tak k vedoucímu výpravy a jeho logistice a rozebírá příčiny nezdaru. Našel jsem zde nové zajímavé informace technického charakteru,například proč byl parafín k ohřevu který používal Amundsen lepší než petrolej jenž používal Scott,ale i jiné jako například,že jeden z členů závěrečné skupiny Ted Evans byl v této polovojenské výpravě v hierarchii velmi nízko a sloužil jenom jako jakýsi sluha ostatních.Nebyl tedy plnohodnotným členem,který by užíval všech výhod a proto možná zahynul jako první na omrzliny a vyčerpání.Knihu doplňuje mnoho citací i z jiných deníků polárních výprav.... celý text

Expedice: Můj milostný příběh 2018, Bea Uusma

Wow! Expedice je volné pokračování či doplnění jedné staré publikace,vydané švédskou geografickou společností v r. 1933 a sice knihy:"Balonem k severní točně". Tato je zajímavá poměrně rozsáhlou fotodokumentací získanou pátráním autorky v archivech a kromě lékařských úvah nad možnou příčinou smrti polárníků jsem zde objevil i nové informace o průběhu expedice či dokonce fotografie z pitevny!..:-) Trochu se divím, jak je Bea Uusma až obsedantně fascinována více než stoletým tragickým příběhem(odtud možná ten zavádějící podtitul knihy) ,ke kterému sbírala materiály dlouhých 15 let... Je graficky velmi dobře zpracována a je záživnější než výšeuvedený antikvariátový kus.:-)..... celý text

Dracula 1997, Bram Stoker

Nejúžasnější je číst Draculu a pak navštívit Rumunsko... Draculu totiž nenaleznete ani v nádherně zrekonstruovaném hradě Bran u Brasova,kam jezdí davy turistů,ani v strmých skalách Cetatea Poenari ruině hradu,kde žil předobraz Draculu-Vlad Napichovač a který je jakousi branou k transfagarašské serpentínové magistrále... Draculu najdete nejlépe v pustině některého z údolí severního Sedmihradska směřujícího od města Bistrita (údolí Bargau ale i jiné). Tato hluboká divoká lesní údolí prakticky bez lidí s rozbitými silnicemi jsou oblastmi kam Stoker situoval svůj román aniž tam kdy byl.Ale vymyslel to dobře.Opravdu teprve tam má člověk ten správný strašidelný a stísněný pocit umocněn případnou nepřízní počasí,nebo když má auto poruchu či defekt za večerního stmívání.:-))... celý text

Gala Dalí 2017, Carmen Domingo

Můj zájem o Galu podnítila návštěva jejího muzea ve Španělsku.Až donedávna jsem si totiž myslel,že byla Salvatorovou ženou a můzou a s tím jsem si vystačil. Byla to však složitá osobnost a tento životopis mi pomohl poznat jednak kousek z dějin surrealistického hnutí,které autorka značně demytizuje(včetně Dalího) a konečně jsem hlavně i pochopil,že Gala -Salvator nebyl vztah manželský a milenecký,ale vztah matky a syna...! Gala opustila svou 12 letou dceru a manžela,aby se věnovala Dalímu jako matka.Některé situace kde se popisuje její vztah s dcerou a prvním mužem(mimochodem surrealistou Paulem Eluardem) jsou drsné až nepochopitelné.Bohužel neznáme do detailů Galino dětství,které by mnohé vysvětlilo a životopis od Carmen Domingo je beletrizovaný,takže se nedá rozlišit co jsou fakta a co fikce. Je ohromující jaký vliv měla tato žena na samotného Dalího.Říkává se,že malíř Vincent Van Gogh by nebyl nic dokázal bez bratra Thea a stejně tak Dalí by nebyl (komerčně) úspěšný bez Galy…Nyní po přečtení chápu proč se tak říká. TIP : V Katalánsku ve Španělsku existuje tzv. Dalího trojůhelník.Tři muzea v okruhu 30km věnována Salvatorovi a Gale. 1.Figueres- galerie s největším počtem uměleckých děl tohoto umělce kterou postavil ještě za svého života.Ve 4 patrech se můžete kochat jeho obrazy plastikami,nebo třeba šperky které vytvořil.Již samotná nápaditá stavba budovy muzea je Dalího dílo a je zde i jeho hrobka. 2. Cadaqués-Portligat .Dům-labyrint vzniklý propojením několika rybářských usedlostí na pobřeží Costa Brava kde Dalí prožil většinu života a kde byl seznámen s Galou. 3.Púbol. Dům vzniklý moderní přestavbou středověkého šlechtického sídla,které Dalí věnoval Gale. Sídlo v malé vesničce s překrásnou zahradou,fontánou,pomerančovníky a Dalího sochami. Uvnitř najdete mnoho předmětů a originálního nábytku z období kdy zde žila Gala.V podzemí muzea je její hrobka a vedle ní další prázdná hrobka původně určena asi Dalímu…... celý text

Každodenní stalinismus 2018, Sheila Fitzpatrick

Brilantní až kafkovský popis a částečně i analýza společenských vztahů v Sovětském svazu v 30-tých letech minulého století.Autorka nepolitizuje nehodnotí,nemoralizuje,pouze popisuje životy a snažení obyčejných lidí . O tom jak se žilo v zemi,kde "zítra již znamená včera" se napovídaly spousty vtípků a ze začátku jsem měl opravdu pocit,že kniha je právě o všech těch směšných a až neuvěřitelně paradoxních věcech. Ale to pouze do chvíle než jsem si uvědomil,že tady ve střední evropě to bylo vlastně taky a co je ovšem horší,že mnohé z toho zůstalo,nebo se vrátilo a to máme na rozdíl od tehdejších lidí všeho dostatek.Intriky,známosti,protekce a touha získat výhody před jinými jsou vztahy tak vlastní dnešnímu světu. Pozorný čtenář jstě najde paralely s přítomností .Kniha se dobře čte protože je rozdělena do velkého množství krátkých kapitol a je zde hodně odkazů nejenom na ruskou či americkou ale i na českou literaturu k tomuto tematu. str. 149 "...nejjednodušším způsobem,jak dostat od někoho něco bylo donést mu láhev vodky.Vodka však nebyla pouhý dar,bylo potřeba ji vypít společně na znamení,že dohoda platí.Proto se o účastnících této alkoholové vzájemnosti mluvilo jako o těch,kdo spolu sdíleli lahev (sobutylniki)..."... celý text

Polní pošta ze Stalingradu 2013, Jens Ebert

Výběr dopisů vojáků německého wehrmachtu odkazující převážně na bitvu u Stalingradu. Dopisy jsou seřazeny chronologicky a kopírují průběh celé ofenzivy.Většinou jsou i s dovětkem zdali voják přežil nebo je nezvěstný... Co může lépe vystihnout utrpení a nesmyslnost války než dopisy prostých vojáků? Většina z nich prý prošla cenzurou,ale i tak je cítit tu strašlivou tesknotu,bolest z odloučení a nejistotu.Archivy a nejenom německé jistě ukrývají spousty podobných svědectví doby,kterou lze dnešníma očima pochopit pouze obtížně. Svým obsahem připomíná podobnou nedávno vydanou knihu:"Dopisy z wehrmachtu" .Tato se však více vztahuje k jedné konkrétní bitvě.... celý text

Amundsen objevitel 1930, Roald Amundsen

Autobiografie člověka,který jako první z lidí dobyl oba světové póly (i když ten severní pouze ve vzducholodi). V jednotlivých kapitolách odhaluje okolnosti a důvody snad všech svých objevitelských cest. Z mého pohledu nejzajimavější byla část,kde vypráví jak si značili cestu polární pustinou k Jižnímu pólu aby zpátky nezabloudili. Logistika jeho cesty je fascinující a zůstala dodnes nepřekonána... V textu nicméně prosvítají i jeho osobní a ne vždy pozitivní vlastnosti. Neskutečná ctižádost, hypertrofické sebevědomí i tvrdost ke svým podřízeným.Po přeletu nad Severním pólem například nevybíravě psal o Nobilem-geniálním konstruktérovi vzducholodí,který byl podle něj obyčejný břídil.Uroveň Amundsenovy výpovědi má tak někdy až charakter bulvární pomluvy k lidem jenž nemůžou říci svojí verzi.Dobový tisk mu někdy vyčítal jeho chování (zabíjení a pojídání psů během cesty na jižní pol,nebo jeho riskování a neupřímnost) a on se snad bránil tím,že napsal tuto knihu... Ale i přesto zajímavá a především autentická výpověď člověka,který toho opravdu dokázal hodně.Díky svým schopnostem se stal spolu s Nansenem jedním ze symbolů norské vytrvalosti. TIP : Ve Francii asi 100 km západně od Bordeaux leží na pobřeží Atlantiku malé městečko Biscarrosse ve kterém je muzeum hydroplánů. (Museum of seaplanes Biscarrosse). V tomto muzeu je k vidění jeden z nalezených původních plováků Amundsenova letadla ve kterém vzlétl ke svému poslednímu tragickému letu r.1928 když pátral po osudu posádky vzducholodi "Italia"...... celý text

Rašómon a jiné povídky 2005, Rjúnosuke Akutagawa

Rašomona jsem viděl nejdříve jako filmovou adaptaci od Akiry Kurosawy.Myslím že právě především díky tomuto filmu je Rjunosukeho výběr povídek známý. Když jsem pak četl knihu s úžasem jsem si uvědomil,že Kurosawa to poskládal a z více zdrojů a konkrétní povídce Rašomon film dějově vůbec neodpovídá.Nicméně geniální nápad popsat zločin z mnoha úhlů pohledu (zločinec,policajt,soudce,oběť) udělal z těchto povídek nestárnoucí a poučné čtení.... celý text

Paulus: Trauma od Stalingradu 2014, Torsten Diedrich

Dobře zdokumentovaný osud jednoho vojáka,který má svoje jméno,na rozdíl od tisiců bezejmenných pohřbených kdesi ve stalingradských pláních v masových hrobech... Kniha je zbytečně rozvláčná,mohla by být tak o třetinu tenčí,jsou v ní však zajímavé informace o pozadí stalingradské bitvy,která sice trvala "jenom" půl roku,ale Pauluse poznamenala na celý život.Přišel v ní o čest o rodinu a o více než deset let života,které strávil v ruském zajetí.Paulus byl pro mně vždy určitým archetypem ztracené poslušné generace,která vyrostla pro válku.I když o jeho pocitech a prožitcích jako poraženého a cti zbaveného člověka je tam toho poskrovnu,nejzajimavější mi přišlo líčení závěru jeho života v NDR. Byl jsem překvapen, že i když byl velícím generálem smrtící armády,byl tento voják určitým způsobem vzdálen svým smýšlením lidem kterým sloužil.Nebyl to až takový "tvrďák" jak ho líčí především některé filmy.... celý text

Feudální společnost 2010, Marc Bloch

Přečetl jsem teprve prvních 150 stránek,ale musím říct,že tak dobrou knihu o středověku jsem snad ještě nečetl. Bloch se snaží přiblížit současnému čtenáři tehdejší realitu každodenního života a daří se mu to znamenitě.Je fascinující,že ač byla tato kniha napsána před 70 ley a do češtiny přeložena až za našich dnů pořád má co říci... Například uvádí různé představy kolik bylo v době kolem roku 900 n.l. možné urazit denně kilometrů na koni,nebo po moři,proč tenkrát peníze nebyly tak důležité jako dnes, jaké byly výnosy vesnického hospodářství, jak probíhaly obchodní vztahy mezi lidmi,nebo jakou hodnotu měla tenkrát lidská práce... Zkrátka snaží se čtenáři přiblížit co nejvíc tehdejší poměry,aby se do nich mohl vžít a lépe porozumět tehdejšímu světu.A to v běžných učebnicích a už vůbec v historických filmech nenajdete. Nezvyknu psát názor před ukončením čtení,ale tady jsem musel udělat výjimku,protože tato kniha je výjimečná a určitě se k ní budu vracet.... celý text

Pravdivá historie dobývání Mexika I 1980, Bernal Diaz del Castillo

Zdroj,bez jehož citace se dnes neobejde žádná kniha o dobývání aztécké říše.Desítky španělských a mexických jmen či geografických názvů jenž je obtížné vůbec přečíst,natož si zapamatovat.Šílených 800stran texu.Kronikářův styl je osobitý a často opakuje některé věty a některé příhody jsou si podobné jako vejce vejci takže se v textu snadno ztratíte.Bylo to však napsáno před pětisty lety takže nelze než se přizpůsobit. Knihu jsem chápal ve dvou rovinách: V rovině příběhu,který je neuvěřitelný,zkrátka jakoby naši zemi navštívili Marťané. To samé totiž byl příjezd Cortése a jeho mužů pro Mexičany. Boj civilizace Vůle a civilizace Poslušnosti z nichž ta druhá byla určena k zániku.Ze začátku jsem sice obdivoval Cortése jak si dokázal poradit s několikanásobnou přesilou Mexičanů, jak dobyl Tenochtitlán, jak se vyspořádal s odbojem vlastních lidí i s armádou,která byla poslána do Mexika aby ho zahubila... Neuvěřitelný člověk.Později však čtenář pochopí i jeho stinné stránky a nespravedlnosti kterých se dopouštěl na svých lidech či indiánech.V celém popisu událostí snad nenajdete jedinou kladnou postavu. Násilná smrt ať už vlastních nebo cizích je zde přirozený proces přijímán zcela bez emocí.Není nikoho kdo by za vraždu nebo bezpráví potrestal vinníky... Druhá rovina je neméně důležitá. Je to rovina myšlení lidí 16. století. A tím je tato kronika vlastně nejzajimavější.Jak mysleli a co je motivovalo v jejich konání? Tu a tam prosvítá obrovská zbožnost zejména na začátku se snahou přivést indiány od lidských obětí,kanibalizmu,homosexuality či jiných "úchylek"na správnou cestu.Na druhou stranu cejchování otroků žhavým železem,chamtivost a rozbroje způsobené leskem snadno nabytého zlata zcela morálně rozložili španělské dobyvatele. Autor ,Del Castillo byl obyčejný voják a kdyby nenapsal tuto kroniku,jeho jméno by bylo navždy zapomenuto jako jména stovek a tisíců ostatních co bojovali za krále,ale nic z toho neměli.Byla reakcí na jiné kroniky, kteří u toho na rozdíl od něj nebyli.Je v ní málo emocí,mnoho intrik a ještě více smrti způsobené kuší,mečem nebo kopím,které však byly "nutné",aby západní civilizace i zde získala převahu.... celý text

Plavba Vegy kolem Asie a Evropy - s historickým přehledem cest podél severního pobřeží starého světa. Díl 2. 1883, Adolf Erik Nordenskiöld

Dva díly ,téměř 660 stran textu,ale i nádherné byť černobílé ilustrace resp. překreslené fotografie, protože v době vydání knihy ješte tiskařské techniky nebyly na takové úrovni jako dnes. Psáno starým českým pravopisem a stylistikou což někdy trochu zdržuje,ale jinak se čte báječně a čtenář má tak pocit že se opravdu ocitl v 19.století a pluje spolu s námořníky Vegy... Není to jenom cestopis a místopis,ale i historie objevů severovýchodního průplavu při mapování sibiřského pobřeží.Já osobně jsem nejvíc hltal Barentsův příěh,ale píše se zde i o kozáckých objevech a plavbě Behringa v ruských službách... Přímo úžasné jsou kapitoly o dnes již zaniklém světě obyvatel západní sibiře Laponců a Samojedů.Ve druhém díle dokonce celé dvě kapitoly věnoval Čukčům-národu severovýchodní sibiře,kam se nedá ani dnes dostat jen tak snadno.Detailní ilustrace předmětů jejich dení potřeby a různé popisy situací dokreslují stav tohoto národa z konce 19. století. Byl jsem překvapen informací,že kosti a kly mamutů jsou rozesety po pobřeží Východosibiřského moře, kde je prakticky nemožné je minout.A články na netu mu dávají za pravdu.Odhaduje se,že jenom v roce 2017 místní obyvatelé nasbírali cca 80 tun mamutích klů,které prodávají do ciziny... V závěru druhého dílu jsem se bavil popisem měsíc trvajícího putování po Japonsku,které zrovna v tom období prožívalo reformní éru Meidži.Je až neuvěřitelné srovnávat Nordenskjoldovy zápisky z tehdejšího konce feudalizmu v Japonsku s dneškem,kdy tato země patří mezi nejvyspělejší státy světa. Knihu jsem dlouho sháněl a nelituji čas u ní strávený... TIP pro CESTOVATELE: Pokud někdy navštívíte museum A Andreého ve městě Granna ve Švédsku,je zde k vidění poměrně zachovalý původní pozorovací koš jednoho ze stěžnů Vegy.... celý text

Civilizace 2014, Niall Ferguson

Stručné dějiny světa pro mladé čtenáře 2007, Ernst Hans Gombrich

Paráda.Tato kniha je můj náhodný objev v malém knihkupectví,navíc začal jsem ji číst odprostřed (od Karla Velikého) ,ale nakonec jsem se vrátil i na začátek. Autor sice podává dějiny svým subjektivním pohledem,ale takového učitele dějepisu bych si přál. Všechny dějinné etapy přecházejí plynule jedna do druhé a vše má svoji logiku. A tohle nás ve škole neučili.Běžné učebnice dějepisu mají totiž očíslované a přísně oddělené kapitoly plné dat ,čísel a jmen. Gombrichovi však stačí pár klíčových vladařů a králů aby se posunul dál.S daty pracuje obezřetně a citlivě, hodně srovnává,aby si čtenář nějaký ten údaj víc uvědomil a zapamatoval... Kniha je především o starověku a středověku, novověku se věnuje pouze v posledních dvou kapitolách.To však vůbec nevadí.Není to klasická učebnice dějepisu,je to kniha o souvislostech. Určitě se k ní budu vracet.A hlavně pořídím si další Gombrichovy knihy ke čtení protože s ním se nelze nudit.... celý text