Umělec v hladovění / Umelec v hladovaní
Povídka od:
Franz Kafka
Z knihy:
Povídky, Proměna a jiné povídky, Povídky I. – Proměna a jiné texty vydané za života, Premena a iné poviedky
Přiběh špičkového umělce v hladovění, jehož umění ztratí zájem diváků.
Der Hungerkünstler
Rok vydání originálu: 1922
Komentáře (3)
Přidat komentář
Další povídka, která pro mne neměla žádný hlubší význam. Chápu ji asi takto: Pravý umělec, který miluje svou tvorbu, netvoří to, co si přejí diváci, ale to, co on sám nejvíce miluje, co ho naplňuje a čeho se není schopen vzdát. Ale takový umělec časem zastará, stane se nedůležitým, přehlíženým a na jeho místo přijde jiný, takový, kterého miluje společnost více.
Pohled je to podle mého (a samozřejmě je to pouze to co jsem sám vykoukal z povídky, kdo ví jak to myslel Kafka) maličko zbytečně pesimistický. Právě umělec, který miluje své umění, žije ještě dlouho po své vlastní smrti. Ti, kteří se otáčejí po větru módy většinou končí na smetišti dějin. Pravdou ovšem je, že se ti praví entusiastičtí umělci stávají doceněnými až po jejich smrti. Dovedu si tedy představit, že z toho valnou radost nemají…
Žijeme v období, kdy vzdání se něčeho (tady jídla, tehdy jde o umění hladovění) není už považovano za jakoukoliv obdivuhodnou dovednost - nikdo o to nestojí, nikdo nemá zájem - všichní touží radší po tom, aby se nažrat. "Snažte se někomu vysvětlit umění hladovění" - komentuje s rezignací autor, když veřejnost nemá zájem o zřeknutí se něčeho, naopak zájem budi jen touha po životě, i když by byla krvavá.
(SPOILER) Já se na Kafkovy povídky dívám skrz filtr autobiografie. Moje interpretace je tedy následovná; pokud se na umělce díváme jako na Kafku, vidíme člověka, který umí něco výjimečného, něco záhadného a obdivuhodného. Vzbuzuje tím pozornost lidí, kterou si svým způsobem užívá, ale je to velký introvert a vlastně nemá na lidi ani sílu. Proto mu nakonec vyhovuje, že ho jeho dílo před lidmi uzamyká. Impresário/nakladatel je šašek, kterého potřebuje a je nutné ho blahosklonně přetrpět. SPOILER: na konci se dozvíme umělcovo tajemství; nebyl výjimečný. Jeho talent byla ve skutečnosti jeho nemoc a svůj neduh vydával za svoje dílo (umělec z povídky byl anorektik, Kafkův purismus pramenil z chátrajícího fyzického stavu a neurotismu, při čemž když se mu dařilo dobře, strádalo jeho psaní, proto se záměrně vracel do nepohody). Na konci povídky mrtvého umělce pohřbí i se shnilými zbytky sena. Takto asi Kafka uvažoval o sobě a o své tvorbě. Pocit méněcennosti mu od malička vštěpovali rodiče, proto se není čemu divit.