TomášPf. komentáře u knih

Kniha Tak pravil Zarahustra je plná symbolů a jinotajů a to je popravdě její absolutně největší síla. Každý si z ní může díky tomu odnést to, co potřebuje. Ostatně udělali to i nacisté, ač jde o knihu, která je s tak centralistickým a utlačovatelským režimem v tom nejostřejším kontrastu. V knize jsou rozpory a je zcela v pohledu na člověka jednostranná. Kritizuje kulturu vycházející z řecké filosofie a křesťanství a přitom staví svého nadčlověka z materiálu, který ve starém Řecku vznikl. Nietzscheho filosofie odjinud nepochází. Snad s výjimkou jeho ostrého individualismu, jehož míra je tu téměř absolutní. Kritizuje náboženství a přitom jiné hlásá, ač s rozdílem tím, že k jeho Bohu (snad egu) se lidé nemají modlit, ale nechávat mu průchod. Požaduje návrat k zvířeti v nás, k absolutnímu individualismu a neoceňuje ani to pozitivní, co kultura přináší. Zevšeobecňuje a všechny lidi řadí na tu stejnou úroveň, ale což je to možné? Vynalézá koncept nadčlověka, který je pouhým vzdorem, odporem vůči kultuře, ale ničím víc.

Kniha je dle mého autoterapií velmi originálního a frustrovaného myslitele, která si dík svému extremismu, struktuře, jazyku a opakujícím se mystickým jinotajům získala oblibu a punc díla, které nelze jednoznačně vyložit a tudíž se vykládá již přes sto let, jak koho zrovna napadá. Navíc do svého středu vsadil autor chytře nadčlověka, koncept lákavý a nikde přesně definovaný. Navzdory mnoha velmi zajímavým myšlenkám (které však již napsali mnozí před Nietzschem), musím napsat, že jde o jedno z nejpřeceňovanějších filosofických děl, které jsem zatím četl. Pokud knihu mám hodnotit, bude mnohem vyšší z toho důvodu mé hodnocení stránky literární než té filosofické. Nicméně rozhodně stojí za přečtení.

Pán much je o mnohém v nás. Pro většinu z nás nebude knihou nejlépe napsanou ani knihou nejčtivější, jako v málokteré jiné je však právě zde patrná ona síla, která nás po celou existenci našeho druhu žene proti sobě. Přes všechny odvážlivce, kteří se pokoušejí hledat pravdu (Simon), přes všechny rozumné argumenty některých z nás (Čuňas), jsou to právě ti nejtvrdší, ti impulzivní, ti iracionální, kteří dokáží uchvátit většinu, uchvátit dav, jen tím, že vyvolají strach, nebo vytvoří iluzi bezpečí a naplní davu břich. Když se takové společenství octne na místě, kde neexistují pravidla a jeho členové si pomalují tváře, schovají se pod masky, anebo tma pomůže zahladit stopy jejich jednání, může bez obav tato skupina dětí ve své zrůdné představivosti předčit jakéhokoliv živého tvora na planetě Zemi. Naštěstí nejsme všichni stejní, to je druhé a snad ještě důležitější sdělení knihy. Vždyť co má Čuňas společného s Jackem, nebo Roger se Simonem? Kdyby děti naslouchali outsiderům Simonovi nebo Čuňasovi, kdyby Ralphovi, mohl být výsledek jejich pobytu na ostrově úplně jiný. Jsou lidé, kteří vidí správným směrem, jsou tací, kteří o svém jednání přemýšlí a hodnotí možnosti......, a to je cesta, která se lidstvu po celou jeho existenci otevírá, ale nikdy se na ní netvoří zástup lidí, protože chůze po ní je náročná a dlouhá. Kdo by přece na pustém ostrově udržoval oheň, když si může „hrát“ na lovce bez zábran! Jsme lovci, namísto toho, abychom živili oheň skutečného poznání, bohužel.

8 04.07.2016

Erich Maria Remarque je zřejmě mým nejoblíbenějším spisovatelem. V jeho knihách vždy vítězí láska, přátelství a lidskost, a to navzdory všem útrapám hrdinů, navzdory nesčetným ztrátám, navzdory době, která ani jednomu zdánlivě nepřeje. Přes všechen smutek, který do svých děl vkládá, je to právě neochvějná naděje v člověka, která mi po dotčení knihy dlouho zůstává v mysli.

Román Miluj bližního svého není výjimkou. Vypráví o osudech německých předválečných emigrantů, kteří se potácí od místa k místu, nemajících nikde dveře dokořán. Musí se skrývat, aby nebyli vyhoštěni nebo dokonce zavřeni do vězení. Skrývat nejen před policií, ale i nesčetnými udavači, kteří vydělávají na jejich neštěstí. Některým z nich se podaří naučit se v znervózňujícím prostředí bez domova a jistot žít, jiným ne. Hlavní hrdina příběhu mladý medik Ludvík Kern patří mezi ty šťastnější. Potká se několikrát se světáckým Josefem Steinerem, zkušeným emigrantem a tulákem, který ho naučí jak v nejistém prostředí tajné imigrace přežít a nejen zdaleka to. A především pozná svou lásku Ruth, se kterou se shledává a znovu rozchází dle zvůle policejních úředníků a striktních zákonů evropských zemí. A tak tu opět vidíme lásku, bok po boku s přátelstvím a nakonec i lidskost nesčetných nápomocných, kteří jsou možná tím rozhodujícím jazýčkem na misce vah života a smrti všech přítomných.

8 07.12.2015

Fascinující román, ve kterém se láska setkává s nenávistí, beznaděj se sny, lidská moudrost s hloupostí a dobro se přetahuje do samého závěru se zlem.

V ohromném světě literatury jen těžko naleznete tak sympatickou personu jakou je Samuel Hamilton a téměř jisté je, že budete marně hledat sluhu tak moudrého jako je Lee. Snad díky těmto dvěma vedlejším postavám působí román Na východ od ráje navzdory vší trpkosti a bolesti, které román provázejí, uklidňujícím dojmem. A pak je tu ještě ono slovo timšel, které je vyřčené z úst Adamových na samý závěr, a které dává naději nejenom Calebovi, ale nám všem.

6 07.12.2015

Chvat navzdory všemu, to jediné je jisté, jinak by se jak povětroň nehnal v takovém strašném počasí vstříc svému osudu. Jak znepokojující je, když vidíme obrysy člověka, avšak jej samotného přes vrstvy fáčů není možné spatřit, když se nemůžeme zeptat, ač po tom toužíme sebevíc, když nemá jméno, datum ani místo narození, můžeme se jen chytit spěchu, který ho dostal do oblak a toho strašného pádu, který jej přivedl na rozcestí života a smrti! Povídka milosrdné sestry, jasnovidcova a spisovatelova nám ukazují tři různé pohledy na život Případu X. Pojí je jen několik spojnic, jinak se zcela rozcházejí. Dokonce i v něčem tak zásadním, jako je důvod onoho osudného spěchu. Do toho všeho přichází starý internista se svým krátkým popisem Případu X založeném na striktní lékařské diagnóze. V té zněti možností si nemůžeme být jisti ničí. Jen kdyby tak mohl na chvilku otevřít oči, kdyby mohl říci jen jediné slovo, kdybychom mohli slyšet jeho hlas, anebo kdyby se nedejbože docela uzdravil, a my bychom mohli sedět s ním na lůžku a poslouchat jeho příběh! Pak bychom ho mohli alespoň trochu poznat, pak bychom zjistili, jak se věci mají, mohli bychom Případu X dát jméno a vsadit ho do kulis života, mohli bychom si všechno urovnat, strčit do obálky a pečlivě založit. Snad! Pan Čapek by však zřejmě nesouhlasil, a proto na Povětroně navazuje posledním dílem noetické trilogie, geniálním Obyčejným životem.

07.12.2015