Set123 komentáře u knih

Vůbec tomu nerozumím! Ale to je v pořádku, já tomu ještě ani moc rozumět nemám. Co tím chci říct? Jedná se v zásadě o mé první setkání s bezdůvodkem, nemohu tedy dostatečně poučeně kritizovat, ani obhajovat autorovy závěry o jednotlivých sporných bodech bezdůvodného obohacení. Ale mohu snad konstatovat, že se mi jeví obhájeny na dostatečně vysoké teoretické úrovni, aby mnou byly akceptovány. Čili já jsem s knihou spokojen!

Doktora Brima (a tímto mu k doktorátu gratuluji) jsem měl možnost osobně potkávat a velice jsem si ho oblíbil. Za mě jeden z nejlepších seminarizujících, co jsem na universitě potkal. Příjemný člověk se schopností snadno vysvětlovat, který navíc má se psaním skript hojnou zkušenost (nikdy jsme si vlastně nemuseli zapisovat...). Tato zkušenost se projevuje i ve schopnosti demonstrovat teorii na praktických příkladech, kterých je tato učebnice plná. Nejtěžší právní látkou bezdůvodko jistě není, ale přece jenom se hodí její pevnější zasazení do reality pomocí příkladů.

Platí ale stále, že jsou to skripta. Ostatně kniha se tím netají, nese označení úvod rozhodně to není tak, že by v ní byly rozřešeny všechny otázky týkající se jak jednotlivých skutkových podstat, tak, dejme tomu, výjimky z práva na vydání bezdůvodného obohacení, nebo všechny problémy samotného vydání bezdůvodného obohacení. Kniha jde jistě do potřebných detailů pro studenta, neznačí to však, že by studentovi všechny problémy vyřešila. Což ale není kritika. To nedokáží ani mnohaset stránkové komentáře.

P.S. Druhé dočtení v době, kdy už bych tomu trochu rozumět měl. Je to opravdu dobrá kniha. V relevantních materiálech ji překoná jenom Melzerův komentář k BO v rámci IX. svazku jeho komentářů. V něm navíc lze s leckterým názorem polemizovat (autor sám by polemizoval, jeho názory se posunuly), je proto asi možné říci, že studentovi tato skripta stačí, zahloubat se do komentáře je jen nadstavbový bonus.

17.08.2023

Opravdu se mi to nepíše dobře, ale ale tohle je vážně dost špatné. Upřímně? Pokud výuka obchodního práva na Karlově universitě probíhá podle tohoto textu, jsem zděšen. Jednak toho studenti musí vědět podivuhodně málo, jednak se kolikrát doví takové hlouposti, že by tomu jeden nevěřil.

Vcelku jsem se na tuto učebnici těšil. Ta naše, Bejčkova, je kratší asi o 300 stran. Wow, řekl jsem si, to budu po přečtení chytrý! Nu, nakonec musím konstatovat, že kniha zklamala nejen v obsahovém, ale i rozsahovém smyslu. Ona sice má 700 stran, ale menšího formátu a mnóhem většího fontu písmen. Reálně tedy bude delší tak o 200 stran. K tomu přidejme: obsahuje 300 stran o závazkovém právu (Zde podotýkám, naše katedra na danou problematiku vydala vlastní učebnici o 500 stranách.). Čili na obecnou část obchodu a soutěžní právo zbývá stran 400. Co z toho nakonec vylezlo? Stačí jako demonstrace fakt, že o existenční ochraně hospodářské soutěže (antitrustu) se v této učebnici pojednává na 30 stranách, kdežto v té Bejčkově na stranách 120? Jistě, tato učebnice obsahuje něco navíc. Povidání o cenných papírech, povidání o právech k nehmotným statkům, povidání... o trestním právu? Proč sakra? Jako pardon, ale jestli si člověk obhájí zařazení obligací pod právo obchodní, budiž, ale házet tam trest? Chjo... Já tedy nerozumím ani potřebě přítomnosti insolvenčního práva, ale zde férově uznávám, že ta je i v naší učebnici (kde se profesor Bejček snaží alespoň soustředit na otázky spojené s následkem insolvence v obchodím styku, nikoliv na proces sám).

Nu a pak je tu obsah. Mohu držkovat na maličkosti, typu: autoři neodkazují ve valné většině případů na paragrafovou úpravu, autoři jsou nostalgičtí, až by jim hanba měla být a tak podobně. Ale pokusím se být trochu konstruktivnější.

Z nějakého důvodu se mi dlouhodobě texty lezoucí z Prahy zdají dosti teoreticky plytké. Tak i zde. Autoři, jak již zmíněno, často nostalgizují. Stará právní úprava byla prostě lepší. Budiž, to jsem ochoten a schopen akceptovat, NOZ není dokonalý. Ale proč? Proč byla lepší? V čem přesně byla lepší? Autoři nevěnují ani minimum úsilí obhájit si podobné myšlenky, prostě je tam hodí a bavte se děti. Nejstrašnější příklady mohu najít dva - a velice podobné. Prvním je jejich nechuť k definici závodu jako souboru jmění. Prostě když to byl majetek, bylo to lepší. Ale obhájí si nějakým způsobem názor, proč pasiva nemají být spojena s aktivy pro která vznikla? No ne. (Nemluvím už o jejich nekonzistentním přístupu k pojmu podnik a závod.)

Obdobným příkladem, možná průzračnějším, budiž ten na straně 632. Autoři tu uvádějí, že NOZ stojí za prd, protože se mu škodou rozumí "újma na jmění" a že je to špatně, že tam má být majetku, protože si sotva lze představit újmu na pasivech. To má dvě řešení, autoři nepřemýšleli, nebo měli jen strašně špatnou představivost. Pohleďme do minulosti a pracujme s definicí škody jako újmy na majetku. Tehdy nějakým jednáním kdosi zapříčiní, že se vám zvednou pasiva. Prostě najednou někomu dlužíte, aniž byste se o to zasloužili. Podle staré právní úpravy nemůžete po škůdci požadovat ani prd, protože přeci nedošlo k zásahu do vašich aktiv. A to je jedno, že třeba na úhradu dluhu nemáte a musíte si půjčit, po škůdci prostě nemáte jakýkoliv nárok na vymožení. Až si ty peníze půjčíte a zaplatíte ten dluh, čímž vám ubydou aktiva, teprve tehdy budete moci žalovat škůdce. Třeba už ve zhoršené důkazní situaci, jelikož čas plyne. Kdežto nová právní úprava, která akceptuje i škodu na pasivech, řeší tento problém bezprostředně. Vám narostou pasiva můžete se po škůdci domáhat nápravy. Nu a teď se tažme, proč to autorům nedošlo, nebo se jim to dokonce zdá špatné. Opravdu se musím vrátit k těm nastíněným alternativám. A trochu se bojím, že to bude spíše v tom přemýšlení, než představivosti. Proč? Protože fakt, že škoda na pasivech může vzniknout nárustem dluhu nám zákonodárce přímo říká v §2952 větě druhé.

Pak učebnice obsahuje některé vyloženě podivné věci. Třeba když se vás autoři snaží přesvědčit, že finanční záruka je zvláštním druhem ručení. No není no. Jistě zvláštním druhem záruky, ale ne ručení, s tím nemá finanční záruka společného vůbec nic.

Zkrátka, není to dobré, no. A mám rozečtenou jejich učebnici korporací. Zatím vypadá snad ještě hůře. Tak uvidíme, co z toho ještě vyleze. A mimochodem, omlouvám se Pražským kolegům, neberte si to osobně. Jen ta učebnice by si to měla brát osobně.

16.08.2023

A tak je to dobré, samozřejmě. Stále platí, že komedie Shakespearovy moc nemusím (nepočítaje v to Kupce benátského a Něco za něco, kdo by je ale upřímně považoval za komedie), špatné čtení to ale rozhodně není.

Shakespeare napsal prý (Legenda vypravuje, nevěřte jí! Ale poslouchejte ji.) Paničky na osobní žádost královny Alžběty. Možná proto se zde setkáváme s postavou Jana Falstaffa jiného ražení, než jakého potkáváme v Jindřichu IV. s princem Jindrou. Je to přeci jenom Falstaff mírnější, kulatější... tedy pardon, kulantnější. Ale neubírá mu to, myslím, na zábavnosti. Jeho povídání o velkém, lepém, velkolepém tělu, které je jako dělo, či o zapachtěných spodničkách nejsou vůbec špatné, naopak, je to švanda. Taková trochu... no řekněme nízká, ale sranda je to stejně.

Falstaff navíc není jediný, kdo se o zábavu v komedii stará. Takových je tam víc. Nebudu lhát, já hrozně rád Pindítka Tintítka. Jeho rozmluvy se strýčkem jsou prostě kouzelné. Lásky snad časem ubude a Aničku si vezme s velkým znechucením. Přidáte-li k němu ještě smradlavého velšského česneka Evanse a trochu psychopaticky laděného Caiuse, vyleze vám z toho krásný gulášek plný przněného anglického jazyka (Respektive jazyka českého v překladu Martina Hilského, kterému tu snad víc než kde jinde musí čtenář vzdát hold!) a fantasticky absurdních scén.

Nu a takový byl Jan Falstaff. Paničky jsem si přečetl až po Jindřichovi IV. a ač si nejsem jist, myslím, že v dalších hrách se rytíř Jan již nevyskytuje. Byl velkolepý. Nebude se řadit mezi mé nejoblíbenější postavy z pera Shakespearova, ale velkolepý každopádně byl. S jeho tělem. Hotovým dělem.

3 15.08.2023

Znáte takovou tu situaci, kdy se vás zoufalá babička ptá, co chcete k narozeninám a vy jako fakt nevíte, kdežto tu najednou padne vaše oko na jakési pěkně vypadající knihy v letáku? Tak tak. Tak se to stalo. Nu a tak jsem najednou měl doma Michelangela. Proč si ho nepřečíst, když se člověk nudí, že?

Podivejte, já tu běžně komentuji věci, ve kterých se ale vůbec nevyznám. Nicméně komentovat výtvarné umění, to už by ode mne bylo za hranicí dobrého vkusu. Proto to neudělám a omezím se pár obecných komentářů.

Kniha obsahuje vcelku poutavě převyprávěný životopis Michelangela doplněný o jeho výtvarné dílo a patřičný komentář, nikterak podrobný, ale laikovi to asi ke štěstí stačit bude. Autoři se nebáli doplnit tu a tam výklad o pár reálií, včetně složité politické situace Florencie Lorenza deMedici, jeho vztahů s papežem Sixtem IV. a spiknutí Pazziů. V tomto směru je kniha velice atraktivní a upřímně mne přesvědčila koupit si Kámen a bolest. Což je jistě oceněníhodné.

Ale není to kniha dokonalá, to rozhodně ne. Nelíbí se mi grafická úprava alespoň ve dvou bodech. Jednak rozložení fotografií leckdy neodpovídá blízkému textu, což není tak těžké před vyřešit, kdežto ve čtení knihy to skutečně může vadit. Druhá věc se týká vsuvek o konkrétních dílech. Tak si čtete životopis, kdežto tu najedou věta uprostřed končí a na další stránce najednou čtete o Madoně a dítěti se Svatým Janem a anděly. V tomto smyslu rozhodně také nebylo srozumitelnosti knihy napomoženo.

Ale to jsou samozřejmě vedlejší problémy, jinak je to kniha vcelku dobrá (asi) a hlavně esteticky působivá.

Ono to asi není zrovna ohromující čtení, to k sobě buďme upřímní, ale přeci jenom má toto vyprávění jakési kouzlo tajemna, kterému je vlastně dost těžké odolat. Ostatně i proto jsem si knihu přečetl již podruhé. Druhým (pravda, silnějším) důvodem je fakt, že Lovecraftův příběh V horách šílenství odkazuje na tento výtvor opravdu ve velkém a když už jsem si přečetl jedno, chtěl jsem doplnit i druhé.

Text to opravdu není z literárního hlediska nijak ohromující. Ale obsahuje jistě poměrně zajímavé příhody, které jakoby byly psány za účelem vzbuzení úzkosti a to ony tedy byly. Počínaje surrealistickou poutí v temnotě, přes vzpouru na lodi, při které se hlavní hrdina neváhal sáhnout po dosti strašné metodě vystrašení protivníka, naprosto děsivé setrvání na troskách lodi, uvěznění na ostrově uprostřed nebezpečného a cizího. Prostě úzkost.

Dovolím si jednu poznámku, kterou snad lze demonstrovat podivuhodnost našeho světa a dějin. Poslední odstavec jedenácté kapitoly obsahuje děsivý nápad: Parker navrhuje, aby jeden z trosečníků byl zabit a sněden. Tak se stane. Kniha, nezapomeňme, byla publikována 1838. Na podzim roku 1884 pak padl rozsudek High Court of Justice. Jmenuje se Regina v Dudley and Stephens. Jedná se o jedno z nejslavnějších soudních rozhodnutí vůbec. Případ byl prostý. Čtyři námořníci bez jídla se po ztroskotání zachránili ve člunu. Ale opakuji, bez jídla a vody. Jedním z nich byl, vedle jmenovaných Stephense a Dudleye, jistý Richard Parker. Mladý Parker onemocněl, nemohl přežít. Jeho kolegové se proto rozhodli ukončit jeho trápení a sníst ho. Tak se i stalo a zbylí tři námořníci právě díky tomuto činu přežili, zachránila je německá loď po tom, jak Dudley napsal ve svém deníku, co si dali snídani. Tak podivuhodné paralely nabízí dějiny a literatura.

Nejsem si jist, kde přesně se vzal mýtus o tom, že se snad jedná o nedokončený román. Naopak, román (spíš novela, ale co jí vím) končí tak jak končit měl v tom nejgeniálnějším možném okamžiku. Končí v momentě největšího napětí a největšího tajemna, díky kterému se stal historicky slavným. Končí nevysvětlitelně, podivně, zvláštně. Bílá nadlidská postava, tekeli-li a kdo ví, třeba díra do planety, ve které se nachází průchod do nového světa. Neboť nezapomeňme, že knihy vyšla v době teorií o duté planetě, ba dokonce na základě těchto teorií. Co je ovšem skutečně uryto za bílou postavou, to si lze jen domýšlet, jak autor ostatně chtěl.

Já jsem věděl, že to bude průser, ale až takový průser... Ono asi platí, že vědět je jedna věc, být připraven, to je jiná disciplína. A tedy já připraven nebyl. Jistě, byl jsem díky níže komentující Jass vyzbrojen sérií dvanácti přednášek doktora Kružíka, ale i tak nemohu totiž tvrdit, že bych básni posléze rozuměl. Mimochodem, právě Jassin komentář vystihuje patrně vše, co bych snad mohl napsat já, ba dokonce víc, takže vás odkazuji spíše tam.

Báseň je samozřejmě naprosto nesrozumitelná. To platí. Znáte podrobně dílo Shakespearovo (na jednotlivé verše podrobně), Middletonovo, Dantovu Božskou komedii, Ztracený ráj, dílo Baudelairovo, některé knihy Bible, v nichž kraluje Ezechiel, řecké drama a řeckou mytologii, Chaucerovy Canterburské povídky, problematiku rodu Habsbursko-Lotrinského, symboliku náboženství blízkého východu a mnoho dalších děl a faktů, o kterých já ani netuším? Ano? Nu, to je pěkné, ale pochybuji, že vám to pomůže. Pochopení básně není pro řadové publikum. Eliot mistrně ukrývá, lže, podvádí, dělá ze svého díla hlavolam, který zkrátka nelze rozluštit, nevěnujete-li se mu dlouhodobě na odborné úrovni. Vždy vám totiž bude něco chybět. Budou vám chybět grálové legendy, artušovské příběhy, mytologie Egypta, prostě něco, třeba schopnost vykládat tarot. To dílo není zkrátka možné na uživatelské bázi pojmout. To je samozřejmě v tom smyslu uklidňující, že vám nemusí nijak vadit, pokud jej nepochopíte ani vy.

Nějak omezeně k básni samozřejmě přistoupit lze. V tom smyslu, že lze najít pro jednotlivé bloky textu určité hlavní klíče. První část se řídí Chaucerovými Povídkami, druhý je řízen Habsburskou rodinkou a německými popěvky, třetí část je ve znamení Ezechiele proroka a tak dál. Ale propojit to v celek je prostě mimo.

Co z toho lze vytáhnout je to memento zhroucení Evropské civilizace. Je to obava o člověka a jeho ducha, je to obava přicházející po Velké válce, která vrhla stín na celou západní kulturu, kulturu, která sebe samu ponížila, kulturu, která se stala impotentní. To je hezké. Trochu banální, ale více toho prostě nezvládnu. Snad tedy dvě další poznámky a pak to zapíchnu.

Jednak je podivuhodné, jak podobná je Pustá země Joyceovu Odysseovi. Jedná se o stejně banální pouť protkanou mytologickými odkazy a schématy, kde je nejdramatičtějším okamžikem rozmluva v hospodě a tom, že se dáma bojí, zda ji manžel nebude podvádět, protože má špatné zuby. Je to zcela banální příběh, který je ovšem důležitý a zvláštní svou formou a svým obsahem. Tedy tolik prvá poznámka.

Druhá se týká jednoho problematického bodu. Níže jakýsi Laepus píše o slovní onanii. A ono to tak vypadá, že? Jako dost těžko přesvědčovat o opaku. Eliot se (pro mne, očividně ne pro zmíněného komentujícího) však této kritice vyhýbá prostě tím, že si pro své dílo vytvořil filosofické zázemí, které je zkrátka v dějinách literatury strašlivě významné. Samozřejmě míním o jeho konceptu tradice pojmenovaném v eseji Tradice a individuální talent. Zde Eliot hovoří o tom, že kultura se buduje postupně, kámen po kameni. Nelze začít stavět uprostřed ničeho, musí se odspoda. Milton je prý nejsilnější tam, kde se odkazuje k Homérovi. Zkrátka Eliot tvrdí a je třeba mu v tom dát za pravdu, že básník stojí na ramenech obrů, je třeba tyto obry reflektovat a je třeba se s nimi vypořádat. Tak lze budovat kulturu. Proto se celé jeho dílo obrací k minulosti a přitom mu to nic neubírá na experimentální hodnotě něčeho zcela nového. Ano, Eliot toho mnoho načetl a mnoho rozmyslel. A proto se stal spisovatelskou legendou. Nemělo by to být jeho mínusem, ale nezastupitelným plusem.

Tak jsem si, kupodivu hned druhý den, podle pánu, přečetl po prvním dílu Jindřicha IV. i díl druhý. Upřímně? V oblibě mi zůstane patrně první hra, ale ani druhá není nikterak špatná.

Jejím výrazným rysem je oddálení Falstaffa a Jindřicha. A to mi upřímně neudělalo dobře. Je jistě pravda, že Falstaffovo království, značně rozrostlé, nabízí i dál skvělé množství humoru, tak nějak mi ale chybělo to, co dávali oni dva páni dohromady.

Velice oceňuji návaznost textů. Nikoliv ve smyslu dějovém, ale tematickém. Hry se točí kolem cti a kolem pokrytectví. To, co je nám v prvním díle předvedeno, vrcholí v díle druhém. A je to tak, samozřejmě, správné. V prvém díle dává nám Falstaff kázání o cti. Může čest zastat felčara? Nemůže. Může zléčit ránu? Nemůže. Co může čest? Nic nemůže. Čest je jenom slovo. Nu a tak zde. Jan dává slovo, slovo je ale jen slovo. Arcibiskup může mít slovo, může dokonce mít slov kolik chce, vzdal-li se však pro slovo svech svých mužů, čest sama mu je nenahradí. Není to čestné? A vzpoura byla? Nu a je to, vše je vyřízeno. Čest a pokrytectví.

Pokrytectví lze vztáhnout jistě i na postavu Jindry. Chladného a kalkulujícího, jistě inteligentního, jistě schopného, plánujícího, že jako hvězda vysvitne na černočerném nebi své minulosti. A přeci. Je smutný pohled na umírajícího otce, který naprosto přesně odhadne, jaký ve skutečnosti je jeho syn a přece se konečně před smrtí nechá oklamat. Fantastická scéna.

Nu a ke konci vysvitne ona hvězda. A tak silně osvítí rytíře Jana, že tento z toho až zakopne a skončí v kobce. Další mimořádně silná (a mimořádně krutá) scéna, která je pro hru jako celek jistě erbovní. Nu a tak ho tu máme. Mortuus est Rex! Salve Rex!

13.08.2023

Musím říct, Yeats si mne získal. Je to fantastický básník a myslím, že touto sbírkou jsem s ním zdaleka neskončil. Ostatně v týdnu by se mi do rukou měla dostat jeho kniha Vize, která třeba dále osvětlí i tuto sbírku.

První Yeatsova výhoda na rozdíl třeba od Eliota se dá číst. Nesnaží se o podivuhodné experimenty, kterými by se překlápěl až v avantgardu, je vcelku jednoduchý, udržuje sevřené struktury, často se opakující, rytmické, hutné. Číst ho je zkrátka radost, mnohem větší samozřejmě v originále - nechci snad říct, že by překlad byl vyloženě špatný, ale však to znáte.

"Nor dread nor hope attend
A dying animal;
A man awaits his end
Dreading and hoping all;
Many times he died,
Many times rose again.
A great man in his pride
Confronting murderous men
Casts derision upon
Supersession of breath;
He knows death to the bone -
Man has created death."

Tak jako je relativně sevřená forma, jsou relativně sevřená i témata. Silná fascinace smrtí, ohromný cit lásky, irský folklor a jeho nostalgická reflexe, oslava velikosti, shovívavost k nízkosti. Pro čtení Yeatse je významné to, s čím později pracuje Eliot propojení mýtu a moderního světa, snaha popsat banalitu života touto mytologickou paralelou. Eliot ostatně oceňoval Yeatse právě za to, že k této nutnosti došel jako první. Při čtení těchto básní nesmí člověk ani opomínat to, že se modernistická literatura vracela k tradiční kultuře, silně ji reflektovala. Tak i Yeats. Odkazuje se na Shakespeara, na Blakea, ale i na řecké autory, třebaže asi ne v míře tak absurdní, jako jeho kolegové věnující se literárnímu experimentu (Eliot méně, více ale Joyce a Woolfová).

Celé čtení je tak komplexní, pro Středoevropana samozřejmě těžké na pochopení, nedisponujeme očividně kulturní znalostí Irska, ale o to ne méně fascinující, silné a poutavé. Opravdu, jsem ohromen.

"By his command these words are cut:

Cast a cold eye
On life, on death.
Horseman, pass by!"

Ke každé další historické hře Williama Shakespeara přistupuji s obavou, nejistotou, až strachem. Proto mi to ostatně vždy trvá tak dlouho, dokopat se k nim. Bude mne tato bavit? Nebude to jen zdlouhavé mučení? Nebudu to chtít zavřít? A přitom vlastně ani nevím čím ono to je. Richard III. mě bavil, Richard II. mě bavil. Až Král Jan byl poněkud... no méně zajímavý, no...

Jindřich IV. (či alespoň jeho první díl, druhý jsem ještě nečetl), mne opět bavil. Překonal opět hradbu mé nedůvěry (co by ostatně Jan Falstaff nesvedl!) a získal si mne svou barvitostí.

Budu opakovat triviální fakt, napíši-li, že hra je to dost různorodá a střídavá. Každý Jindřich nás vede do vlastního prostředí, ve kterém v čemsi prosperuje. Přirozeně nás také vede do společnosti, která mu vyhovuje. Tak nás princ Jindřich vede do hospody, král Jindřich do královských komnat a Jindřich Percy k rebelům a zrádcům. Všechna tato prostředí však spojuje čest, vůdčí motiv dramatu, který je nám předváděn vskutku v nejrůznějších formách. On ním každý tu svou předvede, nakonec to ale, líbí, nelíbí, sumarizuje právě Falstaff. Čest je jen slovo. Nu a pokud vím, právě tento obraz je v druhém díle doveden v dokonalost.

Nu, hra je to navíc strašlivě vtipná. Dialogy prince s králem putyk jsou naprosto okouzlující. Jeden je zaobleným kontinentem tuku, druhý vyhublým údem, oba jsou ale bystří řečníci, kteří nenechají na druhém nit suchou. Zatímco je ale Falstaff upřímně tím, čím se jeví být, Jindřich je nám od samého počátku vykreslen jako chladný, kalkulující hráč, takřka bez citu. Je to obraz mimořádného psychopata, který hraje svou hru. A to se nám líbit může, rovněž se nám to líbit nemusí. Jsem si jist, že ve druhém díle i tento motiv vygraduje a upřímně, už se toho nemohu dočkat.

A tak to dohromady byla vlastně sympatická hra. Kupodivu mne tam ani žádná postava neštvala, i Percy a jeho počáteční výbuchy vzteku mne rozesmály. Rozhodně ta hra stála za přečtení a myslím, že bude stát i za přečtení druhé. Nejdřív však díl druhý, Veselé paničky a Jindřich V.

13.08.2023

Tak jsem se po čase vrhl na dočítání restů, které se mi nahromadily v průběhu semestru, tedy nejen knih, které jsme přímo probírali, ale i dalších, na které jsem narazil, zaujaly mne, ale odložil jsem je pro nedostatek času. Rozbitý džbán patří do prvé kategorie.

Bavili jsme se o něm v průběhu výuky jednoho předmětu, vlastně ani už nevím proč. Rozečetl jsem tehdy to dílo, patrně při špatném rozpoložení, nebavilo mne tehdy. Tak jsem se k němu teď, po snad pěti měsících vrátil, a jo, je to lepší. Docela jsem se i zasmál. Obávám se, že se neobejdu bez vyzrazení zločince v této detektivce, takže pozor, dalo by se to patrně označit za spoiler.

Je to v prvé řadě komedie, až ve druhé detektivka (očividně předcházející žánru detektivek jako takových, Kleistův počin má premiéru 1808, první detektivka, patrně ještě ale nesplňující veškeré parametry žánru, Das Fräulein von Scuderie od Hoffmanna vzniká až za jedenáct let, Poeovy texty s detektivem Dupinem pak přichází až v padesátých letech), navíc detektivka velice svérázná. Člověk tedy neřeší, kdopak to byl ten pervert (v mém případě také proto, že už to ví), ale nechává se zkrátka bavit tou tak trochu pitomou situací.

Snad nejzajímavější na díle je (teď přijde ten spoiler) v něm prezentovaný zvrácený charakter soudního řízení. Soudce, neb vězte, že on je tím pervertem, nesnaží se dobrat pravdy a nesnaží se dojít spravedlnosti, je to zloduch, který tak trochu imbecilně stopy vedoucí k pravdě rozkopává (naneštěstí před očima všech ostatních pátračů) a spravedlnost se snaží zaškrtit Asií. Tím se vlastně vzpírá pravidlům ještě nevzniklého žánru (kde je při nejmenším zvláštní, je-li pachatelem vyšetřovatel), ale i reálného procesu, který je v rychtářově podání vedený tak, že by se z toho dnes jeden zbláznil ("Ty tam, hubu drž!").

Jinak ale, na pár vtipných scének, nemohu patrně hodnotit knihu jako nějak zvláště zajímavou. Komedie je to dosti řadová, její prvky soudní podjatosti, perverze celého řízení a žánrové nevyspělosti, jsou sice zajímavé, ale ne dost, aby mne to zas úplně bavilo.

Aniž bych chtěl jakkoliv umenšovat význam Francise Bacona pro tento svět, filosofii a moderní vědu, nebo jakkoliv zapírat jeho očividného génia, toto dílo bylo mi spíše zklamáním. Největším, pokud jde o trojici knih, kterou jsem se rozhodl po sobě přečíst, Chválu Bláznivosti, Utopii a právě Novou Atlantidu.

Nehodlám zde autora chválit za to, že měl dobrou představivost. Ještě možná za to, že byl schopen dobrých analytických úsudků. Ale opravdu, jde-li nám o to, že Bacon na přelomu 16. a 17. století psal sci-fi literaturu, nejde nám v této knize o mnoho. Osobně bych ji poté musel označit za špatnou, nebo alespoň nezajímavou. Naštěstí kniha neobsahuje jen onu poslední část.

Utopická díla slouží ke kritické reflexi reality. To je jejich hlavní užitek. Proto mi vědecké snění nepřipadá nikterak zajímavé. Kniha ale obsahuje i části předešlé. Historická pasáž je asi stejně nezajímavá (s výhradou návaznosti na Platona, kterého tímto proklínám, to on může za imbecilní fenomén archeoastronautiky a "vyspělých ras"), též však, naštěstí, obsahuje o kratičkou pasáž o rodinných poměrech Baconovy utopie. A tedy, překvapilo mne to.

Osobně jsem čekal, že Bacon bude progresivnější, nežli jeho předchůdce More. Ale ono ne. (Ona to také z mé strany nebyla nejchytřejší myšlenka, pravda...) Baconova představa je mnohem konzervativnější, mnohem upjatější, mnohem religiózně fundamentálnější. Měl-li bych co nejdůrazněji a nejbrutálněji pojmenovat rozdíl mezi nimi, řekl bych patrně, že zatímco More vytvořil peklo komunistické, Bacon vytvořil peklo fašistické. Jeho společnost je silně hierarchická, kastovní a syndikalistická v tom nejhorším slova smyslu. Každý kousek života v jeho světě jeví se být napojený na stát a státem direktivně řízený. Rozhodně ne moc pěkná představa, řekl bych.

Co budou mít podobného (míněn Bacon a More, mimochodem nejméně jednou Bacon na Mora zcela otevřeně a přímo odkazuje, ovšem vymezuje se proti němu, zde v případě zvyku ukázat si novomanžele nahé před sňatkem, což odmítá, tabuizuje a nahrazuje vlastní, rigoróznější formou), je patrně forma represivních systémů. Zde bych souhlasil s autorem, je škoda, že nesepsal principy nejlepšího zákonodárství a občanské společnosti. To by teprve bylo maso. Ale chápu, že přírodní vědy mu byly mnohem bližší. Ale k represivním systémům. Principy zákonodárství, ani jeho exekuce nejsou popsány. Ovšem stejně jako More (a stejně nesmysluplně jako on) se odkazuje k "přirozenému řádu", což by mi implikovalo přirozenou vymahatelnost jeho pravidel. Což by mne vedlo ke stejnému závěru, jaký More otevřeně popsal - šmírování a donášení.

Nu a tak nám Bacon popsal vlastní utopii, stejně strašlivou jako More, třebaže ne tak dobře napsanou a skvěle propracovanou. Ale to patrně nebude Baconovou neschopností, jako spíše komplikovaným životním osudem.

"Tu nejhorší možnou", odpověděl údajně Henry James na otázku, jakou strukturu hodlá dát svému nově vznikajícímu dílu The Turn of the Screw. A asi musím uznat, že byl v tomto smyslu poměrně dost úspěšný. Není to věru radostné čtení, to vůbec ne. Člověk se může nudit, může ho chvílemi bolet hlava. Ale je to natolik unikátní zážitek, že se to snad i vyplatí.

Mnoho knih se vzpírá jakékoliv konzistentní interpretaci, zmiňme například díla Kafkova. Není to vysloveně raritní jev. Ale to, aby autor svou knihu psal co nejsložitěji možně, zvolil co nejnedůvěryhodnějšho vypravěče a úmyslně do testu cpal náznaky co nejvíce interpretací, aluze co možná nejvíce děl a zatajoval co jevíce informací, to zas tak běžné nebývá. Oni to většinou nedělají ti lidé naschvál! Nu ale zde tomu tak schválně je. Možná proto působí kniha poněkud šroubovaně (hehe, jsem já ale vtipný!) a jakoby byla z modelíny. O to je ostatně divnější.

Napíše-li autor knihu takovým způsobem, nezbývá čtenáři než rezignovat na postavení koherentní interpretace, musí si zkrátka hravě vybrat tu svou interpretaci a smířit se s ní. Nebo se zbláznit, to je druhá alternativa. Já si vybral hned. Sorry jako, ale ta ženská je magor. Prostě si to vemte, draze si zaplatíte vychovatelku pro svá dítka, abyste je pokud možno nemuseli vídat osobně, a ona pak na to, že jedno z těch dítek vyhodí ze školy reaguje tak, že se rozhodne nic neudělat. Je to žena očividně labilní, silně egoistická, žena, která se raduje z toho, že z ní okolí má trochu strach, žena, která může "formovat" malé děti a velice si to užívá, žena, která vidí duchy, ale když je náhodou nevidí, je to ještě horší, než když je vidí, protože co když se ukazují někomu jinému? Je to žena, která na někom vlastně násilím vynutí zpověď a raduje se z toho, že odkryla to nejčernější z dušinky svého možná trochu drzého, ale jistě inteligentního a nikterak špatného svěřence.

Nejvíce paralel díla vidím s Goethovým Králem duchů. Není to stejné, očividně, ale podobností je tam mnoho. Definitivně jsem se v tom utvrdil posledním řádkem novely, při vzpomínce na poslední verše Goethovy:

"Dem Vater grausets, er reitet geschwind,
er hält in den Armen das ächzende Kind,
erreicht den Hof mit Mühe und Not;
in seinen Armen das Kind war tot."

Či na verše z vlastního převyprávění dané básně skupinou Rammstein, což mi k celkovému obrazu díla sedí snad ještě lépe:

"Der Vater hält das Kind jetzt fest (komm her)
Hat es sehr an sich gepresst (bleib hier)
Bemerkt nicht dessen Atemnot (wir sind gut zu dir)
Doch die Angst kennt kein Erbarmen (komm her)
So der Vater mit den Armen (bleib hier)
Drückt die Seele aus dem Kind (wir sind Brüder dir)
Diese setzt sich auf den Wind und singt"

A omezím se zde jen na to. Asi by se toho o knize dalo docela dosti napsat a při pozorném čtení nad vínem s kolegou a dobrou náladou by se toho jistě dalo hodně vymyslet. Ale zde si to odpustím. Snad poslední poznámka. Kniha obsahuje hrozně zajímavého hetero a intradiegetického vypravěče, který dosahuje zcela enormní míry nespolehlivosti, která každou jednu informaci zanáší pískem nedůvěry. Proto příběh patrně působí tak rozporně a za to patří autorovi obdiv.

Ha! A málem bych zapomněl. Podíval jsem se na operní provedení této novely od Benjamina Brittena v provedení Opera North. Velice doporučuji, je to poutavý pohled. Opera nezbytně potřebovala jisté tematické i prostorové zúžení, což očividně muselo pozměnit interpretaci díla (ostatně duchové jsou v opeře mnohem, ale mnohem aktivnější), která se tak naklání spíše k té právě opačné, než je mé čtení knihy. Ale to neva, pohled je to opravdu výborný. Do děje jsou navíc včleněny verše Williama Butlera Yeatse "The ceremony of innocence is drowned", což celku přidává další podivnou mystickou vrstvu.

A bylo to zajímavé čtení, ne že ne. Klasicky jsem knize věnoval mnohem méně času, než by si zasloužila, ale kdyby vás čekal stejný semestr jako mě, taky by jste to tak udělali, nebylo zbytí. Několik dlouhých dnů jsem nemohl překlenout stranu třicátou, dnes jsem si však řekl, dost, Vojtěchu, dost bylo oddalování. Sedl jsem si k tomu, začetl se a královsky se pobavil.

V prvé řadě se jedná o vtipné čtení plné zajímavých myšlenek a anticipací dosud nevyřčeného. Zároveň je to kniha nemísta, čehosi nejsoucího, ani dobrého per se, ani špatného per se. Je to kniha celku, který je však po částech paradoxní. Je to kniha hrozně zajímavá. Pokusím se postupně jednotlivé zmíněné body projít, s tím se ale také pokusím nezabřednout do jednotlivostí, ty už tu popsali jiní.

Proč kniha zajímavých myšlenek anticipujících dosud nevyřčené? Vidím pro to dva důvody. Kniha nezbytně vyvolává asociace dvěma myšlenkovým směrům. Utilitarismu coby směru normativní etiky, komunismu coby druhu společenského zřízení. V tom směru kniha jistě rozebírá velice zajímavé myšlenky (nevytváří, More z velké části netvoří, jen brousí a vylepšuje, dává funkčnější tvar), které před ním nastínili Platón (komunismus) a Epikúros (hédonismus). More se však blíží tomu, co teprve mělo přijít. Likviduje některé zcela absurdní myšlenky Platónovi a přibližuje se tak Marxovi a zároveň přepřádá myšlení Epikúrovo do čehosi více podobného myšlení Benthamovu, v něčem dokonce anticipuje myšlení Millovo. Už proto je kniha mimořádně zajímavá.

Je to kniha nemísta. Nezapomínejme, utopie, třebaže s tím slovem jazyk udělal mnohé, nemusí nést konotace pouze pozitivní. Stricto sensu je utopií Orwellův svět z 1984. Má se jednat o svět který je dokonalý (absolutní) v nějakém konkrétním smyslu, ne nezbytně takový, který je dokonalý v dobrém smyslu. To je jistě Utopia. Je to svět zajisté dokonalý, není to svět, ve kterém by jeden chtěl nezbytně žít. Rousseau napsal ve své nejznámější stati, že byl-li by národ bohů, vládl by si demokraticky. V Utopii platí, že národ bohů si vládne socialisticky. Je to národ masy bez individuality, který potlačil veškerou svébytnost, veškeré ego. Je to národ, ve kterém každý dělá co dělat má. Však se na to podívejte, je to tak dokonalé, že je to až absurdní. Dokonalí lidé, dokonalé místo k životu, dokonalý jazyk! Absurdní. Ale stále platí, je to dokonalé. Zůstáváte-li však lidmi, v Utopii byste žít nechtěli. Ani More by ostatně nechtěl.

Je to kniha paradoxů. Obsahuje popis zřízení krajně liberálního, které je však strašlivě centralizovaný. Je to národ pluralistický, který je ale přísně jednotný. Je to stát svobodné vůle jednotlivce, ale pouze pokud se to celku hodí. Je to stát volnosti ducha, pokud ovšem nemá být někde zapřažen. Je to místo krajně nenásilné, které je ovšem implicitně násilné v tom nejděsivějším slova smyslu. Pohleďme na to. Ten svět je popsán tak, že v něm je svoboda individua preferována nad cokoliv jiného. Ale co deset let si bez přihlédnutí k vůli individua musíte vzít na starost nový dům, musíte chodit dělat na pole, musíte vykonávat činnost pro kterou jste vyučeni, při nejlepším se můžete vyučit novou. Můžete věřit v co chcete, ale ta víra musí u každého vypadat stejně. Můžete si dělat co chcete, ale víceméně tak, jak to dělají všichni ostatní. Smíte spáchat sebevraždu, ale jenom pokud k tomu máte svolení, pokud jej nemáte, bude vaše tělo svrženo do močálu. Můžete si chodit kam chcete, ale pouze pokud k tomu máte svolení. Daný stát neobsahuje násilí. Neradi války, neradi bitky, neradi násilné kratochvíle. Všechno v něm funguje zdánlivě samo, bez problémů a nutnosti státního donucení formou výkonu zákonných ustanovení represivní složkou. Podivejte se na to, však tam nemají mnoho zákonů, o represivních silách se vlastně nehovoří. Ale je to tak skutečně? Právo nemusí být psané, násilí nemusí být institucionalizované. Přeci každý v tom státě je brancem a platí, že "přítomná pohotovost očí všech lidí činí nezbytným věnovat se buď obvyklé práci, nebo jenom výjimečně čestné prázdni". To připomíná kulturu udavačství totalitních režimů. Tento koncept panoptikonu je inherentně násilnější, nežli institucionalizované složky.

A tak tu stojí, Utopia. Je to fascinující a zajímavý pohled. Ale budí strach.

Ach, tohle jsem si užil. Přečíst si po delší době publikaci na téma které já rád (omlouvám se tímto obchodnímu právu) a která je ještě k tomu dobře napsaná (omlouvám se tímto pražským procesualistům, Olze Rosenkranzové, autorstvu Literatury a filmu jako zrcadla práva a právníků a dalším). Byla to opravdu příjemná změna.

Martin Hapla je pro současnou právní vědu v naší krajině mimořádně významný. Věnuje se tématům jinak s grácií ignorovaným, a to na odborné úrovni, kterou stav naší vědy potřeboval. Přináší nová jména, nové koncepty, odpichuje se zase o trochu dál. Jistou nezanedbatelnou práci v této věci vykonal Tomáš Sobek, jeho dílo se však nesoustředí konkrétně na lidská práva, ale na právní filosofii v širší perspektivě, na metaetiku, na normativní etiku méně. Hapla je tedy do značné míry osamocený voják v poli.

Touto knihou navazuje na svou předešlou publikaci "Lidská práva bez metafyziky: legitimita v (post)moderní době", v této publikaci však podle mého názoru dosahuje ještě vyšší kvality. V Legitimitě se jednak věnoval na malém prostoru příliš mnoha věcem, jednak tak trošičku znásilnil pojem postmoderny. To se neopakuje. Postmoderně se raději nevěnuje a na rozdíl od zmíněné knihy se v této věnuje větší část publikace utilitarismu jako takovému, kratší část pak vybraným konkurenčním teoriím, konkrétně teorii základních potřeb (a schopností), teorii normativního aktérství a diskursivním teoriím v čele s Alexyho explikativně-esenciální teorií. Zde snad jedna poznámka, povidání o teorii Forsta a Benhabib si klidně mohl odpustit, třebaže okrajové, ani ony si jistě nezasloužily dvoustránkové shrnutí. Nakonec se ještě krátce zastavuje u Richarda Rortyho a jeho sentimentálních příběhů. Mimochodem, já Rortyho vcelku rád, přes všechny jeho chyby (a že jich je) se mi jeho přístup mezi dalšími jeví asi nejracionálnější.

Hapla mne těší. Jednak máme v lecčem podobné postoje (fér, přiznávám, zkrátka se mi zdá utilitarismus jako zdaleka nejfunkčnější teorie normativní etiky, třebaže k němu mám výhrady), jednak jsme oba do značné míry skeptičtí k universalismu a metafyzičnosti lidských práv. Proto se mi kniha mimořádně líbí. Autor ponejprve vcelku dlouze představuje utilitarismus od jeho počátků, po dnešní modifikace, poukazuje na jeho výhody a obhajuje jemu vyčítané nevýhody (Navíc velice kvalitně, u intersubjektivního poměřování štěstí si podle mého stále nevystačíme toliko s poukazem na rozdíl mezi kardiálními a ordinálními škálami, nebezpečně se tak blížíme intuicionalismu, ostatně stejně jako u diference kvalit štěstí, ale většinu problémů, ostatně těch významnějších, zlikvidoval vcelku bez dalšího.), nakonec vysvětluje most mezi lidskými právy a utilitarismem. Což se mu opět podařilo skvěle. Pravda, já jsem tam nikdy neviděl propast, přes kterou by bylo třeba most stavět, ale to bude mým osobním přístupem k historické filosofii. To, že Jeremy Bentham hovořil o lidských právech jako o nesmyslu na chůdách, nemá po mém soudu na současné uvažování velký vliv (respektive by nemělo mít), jelikož dnešní lidská práva opřená o neuvěřitelnou sílu Ústavního soudu, jsou jiná nežli imaginativní lidská práva v jeho vlastní době. Hapla mi tak v zásadě potvrdil názor, který se mi vždy jevil jednodušší. Utilitarismus si lidská práva obhájí zkrátka jejich výhodností při snižování nákladů rozhodování v každodenním životě. Zkrátka jasná a utilitně akceptovatelná pravidla (lidská práva) dlouhodobě snižují náklady existence ve světě a generují více užitku, nežli adhocistní rozhodování.

Kritika (nemíním tento termín a priori negativně, kritikou je jakákoliv reflexe) konkurenčních teorií je racionální, nepřehnaná a trefná. Nesnaží se ukázat, hele, tohle smrdí, ale my voníme, toliko říká, hele, že by oni měli kdovíkolik výhod, to tedy nemají, rozhodně jich nemají více než my.

Dohromady vzato jsem tedy zcela spokojen. Tedy štve mě název, jakápak "filozofie", ale dobře, dobře.

1 09.08.2023

Ale ano, pro zasmání dobré. Již poměrně dlouhou dobu jsem se chystal tento historický klenot přečíst, snad s poněkud jinou představou o jeho obsahu (Někteří si mysleli, nechápu jak je to vlastně možné, že se jedná o knihu dějovou, tento problém já neměl, zato jsem si myslel, že se bude jednat o poněkud... vědečtější pojednání, že ona slavná slova Bláznivosti jsou toliko alegorickou předmluvou. A ono ne.), nadšený z poznání nového. Nového jsem nepoznal vcelku nic, ale čtení to tak, či onak bylo zajímavé.

Obligatorně i já poznamenávám, je to vtipné. Já se (v práci) chechtal, až bych plakal. Tu jsem vyprávěl kolegům o Kelsenově Ryzí nauce právní (absolutně je to nezajímalo) a najednou si čtu o tom, že "mudrci" zšednou, zestárnou a zemřou mladí. Tu jsem vyprávěl kolegům o spletitých otázkách práva proti nekalé soutěži a tu jsem si četl o právnících coby oslech. K tomu jedna poznámečka, právníci to schytali mnohem méně razantně, než bych čekal. Nevím, zda je to ono, když nás obhajuje Bláznivost, ale to mi dohromady nevadí.

Kniha mi však spíše než co do obsahu připadala zajímavá co do formy a některých kontextů. No, kontextů... Náhodných myšlenek, které mi přišly do hlavy. Povězme si to upřímně, dělat si srandu z filosofů, to není nic těžkého jedná se ostatně o kastu, ze které se všemožně i její jistí členové snaží vymluvit. Nadávání na teology, to je snad ještě snazší. Haha, snažíte se docílit achievementu "loremaster" ve WOWku, ale ve skutečnosti, há há. Jistě. Ale když jsem to tak četl a koukal jsem na to a uvažoval nad tím, v době, která nahrubo odpovídá době, kdy jsem před rokem četl Nietzscheho Antikrista, pojal jsem najednou myšlenku. Ono je si to vlastně dosti podobné. Erasmus však psal satiru (tak nějak), kritickou, ale i sebekritickou. Erasmus sice nadnášel a obhajoval jakousi tezi, ovšem nevylučoval se z množiny kritizovaného. To Nietzsche neuměl.

S tím souvisí poslední, spíše marginální poznámka. Já snad v životě nečetl nic, co by se tak strašně moc, strukturou, i obsahem, podobalo o sto let mladšímu Labyrintu světa a ráji srdce. Proslovy a pohledy naší drahé Bláznivosti mi strašně připomínaly Komenského pouť pod vedením Všezvěda a Mámení. Ta podobnost mne až zarazila. I zde však platí, na rozdíl od Komenského dovedl se Erasmus nebrat tak úplně vážně.

Inu, co k poslednímu svazku napsat. Mohu vám sdělit, že Lovecrafta miluji, že je mi blízký a jeho delší texty, kterých je tato kniha plná, mohl bych zde potřetí zopakovat velkolepý verš z Goetha, který mnou při čtení zde probíraných textu vždy rezonuje:

"Můj klid je tentam, mé srdce je mdlé, už nenajdu míru, už nikdy ne."

Člověk by ale chtěl být kreativnější. Ne, že by to nebyla pravda, je, ale omrzí.

Tak tedy takto. Poslední, nejdelší, svazek sebraných spisů obsahuje pouze osm povídek. Z hodnocení lze víceméně vyškrtnou nikoliv nezajímavé, ale v porovnání se stínem z Času, Hor a Innsmouthu, dosti nepatrné povídky ďábelský kněz a Kniha. V hodnocení tedy zbývá jen má vůbec nejoblíbenější novelka Stín nad Innsmouthem, monumentální V horách šílenství, fascinující Stín z času, poutavá Věc na prahu, podivuhodné Sny v čarodějnickém domě. V porovnání pak méně zajímavá, ale stále skvělá Přízrak z temnoty.

Tak jak tohle komentovat, než jako výborné? Texty patří k tomu nejpropracovanějšímu, co kdy Lovecraft napsal. Jsou dlouhá a díky tomu komplexní. Propojují nejen své části, ale také sebe navzájem, je pak zajímavé čtení Času a Hor které jsou si tak reflexivní. Člověk s Lovecraftem prožívá jeho sny o velkých národech hvězdovitých Starců, nebo pyramidových Velkých, či smrdutých Hlubokých. Setkává se s bohy a rituály takové pochmurnosti, jaké nikdo jiný nevymyslel. Potkává krysy s lidskými obličeji, Plíživý chaos, degradaci, debilitu, demokracii tu vlastně ne. Setkává se se vším špatným a smradlavým, co Lovecraft vymyslel. Setkáte se v této knize s koncentrovaným množstvím toho všeho, co autor čtenářstvu předkládal ve své dřívější tvorbě.

A pokud budete mít štěstí na atmosféru, možná ucítíte rybinu a uslyšíte klepání na dveře, možná se po vás vyšplhá antarktický mráz, možná pouštní horko. A možná uslyšíte pod postelí dupot malých nožiček Hnědého Jenkina.

Knihu jsem četl již asi po sedmé. Pravidelně zase a znovu čtu Stín nad Innsmouthem, který vedle Snového putování je a zůstává mým nejoblíbenějším autorovým výtvorem. Jiné povídky četl jsem méněkrát (všechny jsem samostatně okomentoval), ale o to víc byly pro mne osvěžující zábavnou mezi semestry, Velice vám čtení doporučuji. Dejte si v jedenáct večer vínečko, otevřete okno do temného prostoru a napněte uši. Určitě něco uslyšíte.

Když máte knihu, jejíž samotný název je chybný... Ne, to si dělám trochu srandu, ale pravda je, že kniha neobsahuje jen řízení nalézací, ale také přezkumné, nesporné, rozhodčí, název je tak poněkud matoucí. To je ale rozhodně vedlejší.

Nejsem upřímně schopen prostě vyjádřit můj vztah k této knize (kterou jsem dočetl mezi semestry výuky obsažené látky, jelikož by konečně v nejbližší době měla vyjít brněnská učebnice a v průběhu výuky se chci soustředit primárně na tu), jednak jsem ještě nečetl jinou v našem prostředí zpracovanou knihu na toto téma, jednak nedosahuji posud znalostí, které by mi umožnily rozsáhlou kritiku publikace.

Mohu konstatovat jednu smutnou věc. Čím více čtu učební texty vzešlé z Pražské právnické fakulty, tím více docházím přesvědčení o správnosti mého rozhodnutí jít studovat práva do Brna. Pražské učební texty bývají, jak posud pozoruji, na straně druhé, nepřečetl jsem toho ještě od nich mnoho, poněkud obsahově plytké, strukturálně matoucí a, což je mi největším bolením, teoreticky zcela prázdné. Tak, jeví se mi, zde předložená kniha. Látka je zpracovaná způsobem, který v Brně nestačí ani na zápočet. Na komplikovanější otázky neodpovídá, spousta v ní chybí. To je, samozřejmě, propojeno s teoretickou vyprázdněností textu. Co se v ní člověk doví o předmětu sporu? Vůbec nic. Co se v ní dozví o teorii důkazní? Vůbec nic. Kde je nějaká polemika? Kde je nějaké přesvědčivé stanovisko? Asi doktrinálně nejvymezenější je učebnice v pojednání o řádných opravných prostředcích, kde konstatuje chybu zákonodárce ale i na tom se už shodnou doslova všichni.

Kniha je navíc, jak píši, strukturálně matoucí. Řazení kapitol dává tu více a tu méně smysl, jeho grafické vypodobnění ovšem shledávám vysloveně matoucím (což je vysloveně subjektivní, nepopírám), slohová úprava textu se mi také zdá spíše neuspokojivá. Autoři navíc neshledávají potřebným čtenáři čtení usnadnit, takže i ty pasáže, které by mohly být potenciálně zajímavé, naprosto ničí. Já nevěděl, že jde nezajímavě pojednat o průseru, kterým byly arbitráže spotřebitelských sporů, ale zde přítomné autorstvo to dovedlo. Z hlediska čtenářského (ale nejen čtenářského) však kniha dosahuje dna u nesporu. Nesporné řízení je velice obsáhlé, je proto problém jej narvat do knihy coby kapitolku. Zde se to rozhodně nepodařilo, ze čtení textu má člověk podobný pocit, jako ze čtení originálního zákona.

Ale na druhou stranu nechci knihu vyloženě hanět. Studentsky je možná přitažlivá právě proto, že neobsahuje okecávání navíc a jde přímo na komoru. Většinu důležitých informací z ní člověk vytěží. Jedná se tak spíše o můj osobní problém, problém vkusu a problém přístupu ke vzdělávání. Pokud jde o teoretickou pozici knihy, je vlastně svým způsobem dobré, že se teoreticky nevymezuje, víceméně akceptuje realitu a může proto být textem širšímu publiku, než, dejme tomu, svéráznější učebnice olomoucká. Její jednostrannou výhodou navíc je, že pojímá velké množství látky a slouží tak studentům jako relativně ucelený zdroj informací, chybí v ní vlastně jenom insolvence a exekuce.

23.07.2023

Na straně sedmdesáté jsem měl zhusta popsané dvě A4 poznámkami. V tomto smyslu mi promiňte, bude-li text komentáře poněkud kusý a neprovázaný, tolik materiálu se na málu prostoru propojuje dosti nedobře. (Komentář jsem nadto musel, bohužel, rozdělit na dvě poloviny s tím, že obsah druhé shledávám důležitějším.)

Kniha se mi nelíbila. Dost nelíbila. Vyvstal mi u ní zpočátku týž problém jako u Petra Osiny a jeho Nové teorie přirozeného práva. Nebyl jsem si dlouho jist, zda autorka jen umně popisuje práci dvou filosofů, nebo tím i prezentuje své názory. Postupem času jsem však zjistil, snad jasněji, než u Osiny, že se autorka s Picovým pojetím plně ztotožňuje (i se všemi rozpory, které teorie má a které ona ještě hojně zmnožuje). Mohu si tedy dovolit být plně kritický k této knize bez strachu, že bych snad autorce přisuzoval něco, k čemu je ona indiferentní, nebo vyloženě kritická.

Hned úvodem byl jsem zděšen. Víte co je jedna z největších blbin, jaké jsem kdy v životě viděl? Je to Tabula Smaragdina a je to legenda o Hermovi Trismegistovi. Tabula je plná blábolů, které nedávají žádný smysl a které jsou kvalitou obsahu na úrovni horoskopů a Hermes je zcela nepopíranou slátaninou, která snad ani nikdy neměla dávat smysl. Nu a autorka knihy hned v úvodu přiznává, že na hermetické filosofii, ze které si Umberto Eco tak otevřeně dělal prdel už před čtyřiceti let, shledává cosi moudrým a "kontemplativním". Shledáte-li bláboly bezesmyslu a obsahu kontemplativními, diskreditujete tím svou práci jako celek, nebo se mýlím? (Mimochodem, platí stále přísloví "De gustibus non est disputandum", pokud autorka shledává přitažlivou hermetickou filosofii, je to její svobodná volba, s chutí do toho. Ale začne-li to tahat do odborné práce, mohu jí vyčítat, že do odborné práce tahá kraviny.)

"Jest pravdivé, jest jisté, jest skutečné, že to, co jest dole, jest jako to, co jest nahoře a to, co jest nahoře, jest jako to, co jest dole, aby dokonány byly divy jediné věci." - Tabula Smaragdina. Ach... Teď už jenom pár pro mne nejdůležitějších poznámek k textu:

Táže-li se autorka, je-li Picova koncepce vhodná pro právo, odpověď je prostá není per essentiam. Není vhodná pro tuto dobu, proto není vhodná pro nic v ní. Mirandolova koncepce je apriori spojená s Bohem a Bůh jako metanarativ pozbyl v současnosti byť poslední špetku obecné akceptovatelnosti. Bůh již nemůže být spojnicí a proto nemůže být koncepčním středobodem důstojnosti. Práce pro jeho teisticko ideologický obsah navíc nejenže nemůže, ale ani nesmí mít v sekulárním právním státě vůbec žádnou relevanci.

Za velký nedostatek považuji jistou lenost v citační práci. Autorka raději odcituje sekundární literaturu, "podle níž", místo toho, aby citovala původního autora (platí pro Platóna, Aristotela, Pica,...), což nevadí, jde-li o interpretaci. Je-li však ono "Aristoteles píše" zdrojováno nikoliv Aristotelem samým, ale třetí stranou, považuji za významnou chybu nenapsat "tendle pan si myslí, že Aristoteles píše". Autorčin přístup je dle mého velice chybný. Za úplně nevyhovující je nutné označit citace, které jsou neozdrojované a jejichž původ je vlastně záhadný. Třeba na str. 61 cituje autorka Patočku, který je ozdrojován, ale následně cituje v uvozovkách jakýsi text, podle kterého "Rozdíl s Platónem je podle Patočky", aniž by byl uveden zdroj citace. To činí text neověřitelným a udělat to já na univerzitě v seminárce, paní doktorka by mi ji jistě vyhodila, udělat to v diplomce, hrozilo by mi obvinění z plagiátorství.

1 16.07.2023

Zarážející je, že autorka pejorativně hovoří o "dnešním lidumilství" a vlastně se ztotožňuje s ideou, že kdo se rozhodně žít špatně (což samozřejmě posoudí ona, či Pico della Mirandola) přichází o důstojnost a stává se zvířetem. (Což následně zjemňuje zásadně vnitřně rozporným (nebo naprosto stupidním) prohlášením.) Skvělý argument pro posílání vězňů do dolů, jejich pronajímání jako sexuálních otroků, nebo vůbec obchodování s nimi jako živoucími komoditami. V něčem mi daná pasáž připomněla epizodu Červeného trpaslíka s inkvizitorem. Inkvizitor se rozhodl vymazat Krytona a Listra, jelikož, na rozdíl od Kocoura a Rimmera, nenaplnili svůj potenciál, nedělali "správné volby". Kocour a Rimmer mohou být pro většinu z nás "horšími lidmi", ale udělali v rámci svého celkového potenciálu "lepší volby", proto byli ušetřeni, kdežto Kryton s Listrem měli být vymazáni. Picova filosofie in praxi, řekl bych.

"V postmoderní společnosti tzv. západní evropské kultury se člověk nachází v krizi a úpadku. Je spoután konzumem věcí, vztahů a jevů a navzdory vysokému intelektuálnímu úsilí stále čelí existenciální otázce svého bytí a poznání jeho podstaty." Nevím, jestli má smysl vůbec vysvětlovat, jak velký blábol toto je. Je to naprostá kravina a zvrhlost, která A) je zavádějící, B) je nepodložená, C) je neprokazatelná. Jedná se o tvrzení, které nejenže je na první pohled absurdní, autorka se dokonce ani neobtěžuje jej obhájit. Chápe autorka vůbec slovo postmoderna? Jak prokazuje apriorní, tedy nikoliv toliko korelační, ale esenciální spojení, mezi postmodernou a západní kulturou? A když už se pohybujeme ve vědeckém textu, co je to ta západní evropská kultura? Proč je podle ní konzum spojen s postmodernou, když jeho počátky jednoznačně sahají do industriální revoluce a moderny? Co je problém na "konzumaci vztahů"? Vždyť "konzumace vztahů" jednoznačně eliminuje negativa oné "konzumace věcí". A jako mimo postmoderní situaci lidstvo existenciálním otázkám nečelilo? Proč tedy Pico o bohu přemýšlel? A konečně si říkám, proč je jaksi pejorativním způsobem použito ono vysoké intelektuální úsilí? Je-li použito jako negativum, co je podle autorky správné? Akceptovat imbecilní ideologii a nepřemýšlet? A proč své tvrzení bez dalšího podkládá jen odkazem na jakési víceméně obskurní výtvory (neznám je, nechci je urážet, ale jeví se mi to tak) svých kolegů z Palackého univerzity?

Snad za zdařilou lze označit pasáže textu, které se věnují Kantovi. Nejsou uspěchané, Kantovo pojetí je probráno celkem hluboce. I zde však platí, že je text zbytečně složitý, nepřehledný a autorčiny formulace a práce se zdroji jsou spíše nedobré. Možná proto je na obálce citován Holländer s chválou autorky - jeho texty jsou podobně nesrozumitelné, asi se v tom viděl. Problém je, že za Holländerovou nesrozumitelností se většinou ukrývá myšlenka, která se jemu dá dost zjevná, aby ji nemusel zdůrazňovat. Tím si u autorky rozhodně nejsem jist, u ní je to jenom stylistická nezkušenost.

Musel jsem své poznámky silně zkracovat a omezit se na to nejdůležitější. Je-li něco nesrozumitelné, omlouvám se za to laskavému čtenáři, simplifikuji-li někde autorčiny pozice, omlouvám se za to jí. V důsledku doufám, že jsem autorku přes její nepříliš čtenář-friendly sloh nedezinterpretoval, to by mi bylo líto. Práci každopádně shledávám snad zajímavou (kuriózní) pokud jde o obsah, ale rozhodně ne vědecky kvalitní, obsahově přesvědčivou a ideologicky únosnou. (Za délku se tentokrát neomlouvám, bylo to nezbytné.)

1 16.07.2023

Jakákoliv kritika ke Koledě se zde zdá být apriori nemístná. A přeci si nemohu odpustit několik kritických poznámek k této jinak skvěle a zajímavě napsané knize.

To co je tu leckým popsáno coby pěkný příběh s poučením na konci, mě se zase tak pěkné nezdá. Podivejte se, definujte mi váš morální rámec a pak se můžeme bavit o tom, zda Scrooge je zlý člověk, morálně odpudivý. Z mého utilitaristického pohledu to rozhodně není morální klenot, ale upřímně, proč ho mučit? A to pozor, je několikrát vyděšen takřka k smrti, je mu ukázán jeho hrob, je psychicky týrán a vydírán smrtí dítěte. To je mučení a to mi nerozmluvíte, rozhodně to pak není jakási průvodcovská promluva do duše. To, že nemá rád lidi (což je zcela legitimní a férová volba) a naopak má rád peníze (takových bylo, je a bude a nic špatného na tom také není), nedává peníze na charitu (tímhle směrem bych se na vašem místě vůbec nepouštěl, jak snadné totiž pro mne je odkázat se na Singerův článek Femine, Affluence, and Morality, ve kterém by vám bylo vysvětleno, že z přísně konzistentního postoje jste nejspíše stejně nemorální, jako Scrooge) a nemá rád svátky? Nebo to, že je ošklivý na svého pomocníka? Jistě, je to asi nepěkné, ale obhájíte si tím mučení? Nemyslím si. Čili morálně vzato se mi kniha zdá dost zvrhlá, abych byl upřímný, hezké poselství na ní nevidím.

Druhý bod kritiky je na prvý úzce napojen. Kniha je radikální, protože je ideologická. Protežuje jeden správný pohled na svět a ten je v ní také prosazen. Považte, je Scrooge ze začátku knihy tím samým Scroogem i na konci? No není. Ideologie ho vzala, mučením a nátlakem z něj vymlátila vše, co jej dělalo jím a nakonec ho už ani vlastní příbuzní nepoznali. Na začátku je Ebenezer Scrooge, nemusí se nám líbit, ale musíme uznat, že je sám sebou. Na konci je jakýsi totem ideologie, jeden z mnoha. Ti, kdo obhajují individualitu, měli by u této knížečky plakat.

Ale dobře, dobře, už mlčím. Je to samozřejmě krásná kniha, jen morální poselství bych si z ní úplně nebral. Autor je geniálním spisovatelem, který si umně hraje s fokalizací, s vypravěčem, tu zcela ztraceným v knize, indiferentním k ději, tu s hetero-extradiegetickým. Jednotlivké scény jsou mistrně vykresleny (nejpůsobivější jsou jistě berličky u krbu v rohu, chlapec, který již není na svém místě u Druhého ducha. Třetí duch je samozřejmě ze své podstaty působivý. Krásně se to čte a ani za třicetistupňových veder se člověk atmosféry mrazivých Vánoc ne a ne zbavit. Takže ano, samozřejmě je to vynikající čtení. Ale byl bych opatrný.