Septun
komentáře u knih
Hana
Alena Mornštajnová
Přeceňovaná kniha, jejíž adorace vypovídá o zoufalém stavu současné české literatury. Postavy pečlivě propracované, ale zdají se mi zbytečně přízemní, bez hlubšího niterného přesahu, jako figurky uspokojující autorčin sadismus. Místy to na mě působilo jako křečovitě psaná slohovka se spoustou floskulí, plná bizarních obratů (např. o dřevěném prknu ve schodech: "Nové dřevo ale při každém našlápnutí zoufale naříkalo. Vrzalo dokonce i pod tichými kočičími kroky Karla Karáska a někdy si zasténalo i uprostřed noci - snad aby nevyšlo ze cviku." na str. 205 - zvláštní humor, když tím vrzáním mohl být prozrazen, a tudíž ohrožen život člověka...) Takovej trochu mastnej řízek v trojobalu s obrovskou hromadou brambor a pořádnou porcí kydnuté majonézy, která není najvábnější.
Možnosti milostného románu
Jan Němec
UPLAKÁNEK PÍŠE DENÍČEK. Tak by se tato kniha měla jmenovat, protože o možnostech milostného románu se nedozvíme skoro nic (takže ohledně názvu jde buď o marketingový kalkul, nebo autorskou bezradnost). Takže Uplakánek píše deníček a v něm se opakovaně, znovu a znovu diví – proč? Proč ho opustila partnerka, jak to mohla udělat, když je tak dokonalý? Popravdě se spíš divím, že to s ním tak dlouho vydržela…
Kniha přitom začíná docela slibně: popisem snu, který působí svěže, lehce, hravě, humorně, naznačuje autorův nadhled – jenže pak už následuje táhlý sešup, zdánlivě nekončící retardace s několika slibně načatými pokusy o restart románu (pokaždé promarněnými).
Text je k uzoufání natahovaný. Kniha by námětem i zvoleným zpracováním vydala spíš na krátkou povídku, jenže je natahována nejen slovní záplavou, ale i nespočtem prapodivností (často bizarních až trapných, jen aby z toho byl román), včetně takových rádoby kreativních nonsensů jako např. jmenný rejstřík na místě jedné z kapitol (což autor vydává za tvůrčí počin hodný obdivu jeho literárního génia), nejspíš abychom se v jeho díle dovedli vyznat.
A tak si při čtení člověk říká – to přece není možný, k něčemu zásadnějšímu už konečně musí dojít, aby tento „román“ měl i jiný výpovědní smysl, než jen chaoticky seskládané deníčkové záznamy ukňouraného lyrika, který nás důkladně nudí ve světě svého povrchního Já, popisuje kdejaký pšouk, dává na odiv svou dokonalost, nedokáže udržet pod pokličkou var svého kolosálního ega a rozhazuje kolem sebe plnými hrstmi zrno svého narcistního býlí. Nejzajímavějšími pasážemi se tak nakonec stávají citace převzaté z textů jiných autorů (opět další nešťastné natahování), jejichž dramaturgie má nejspíš působit intelektuálně a osobitě – v důsledku však dodává textu aspoň nějakou hloubku (i když jde o tvorbu jiných autorů a tím opět o projev autorské bezradnosti, povrchnost autorovy osobnosti a tudíž i výpovědní hodnoty jeho „románu“ je bohužel nepřehlédnutelná).
Čím více se blíží závěr, tím více ve mně rostlo napětí a očekávání, že konečně narazím na to, co předchozím čtyřem stovkám stran dá důvod jejich existence – jenže ono nic. Pustota, prázdnota, marnota. Jen ego vystavující na odiv samo sebe.
A tak se mi nakonec zdá (řečeno jen s mírnou nadsázkou), že jediná trvalejší hodnota tohoto „románu“ se nachází na jeho přebalu – mám na mysli výtvarné pojetí, které si zasluhuje uznání. Textový obsah je plytký a čiší z něj nesympatická snaživost a odhodlání za každou cenu uspět (klidně i své bývalé partnerce a intimitě jejich několikaletého vztahu navzdory). Zdá se mi, že knize citelně chybí kritická redakce, což se autorovi v nakladatelství, kde sám pracuje, trochu vymstilo…
Zklamán tímto počinem zařazuji Jana Němce – po boku Davida Zábranského – k autorům, kteří mě svou vlastní tvorbou přivedli k rozhodnutí si od nich už nic nekoupit (škoda peněz a papíru) ani nepřečíst (ztráta času a energie). Ať se jim v zajetí vlastní sebestřednosti daří.
Slavnost bezvýznamnosti
Milan Kundera
Homeopatická dávka Kunderova mistrovství. Kundera balancující nad literární propastí. Kundera umanutě zastírající, že se dostal na pokraj literárních sil... Zkrátka Kunderův poslední žert.
Pražské jaro
Simon Mawer
Stereotypní pohled západoevropského autora na střední Evropu, socialismus a rok 1968. Promarněná šance tak skvělého tématu... Konvenční román bez překvapení.
