rozvera komentáře u knih
Autor se vrátil zpět do období 2. světové války a popisuje hlavně život starší Lauritzovy dcery, která pracuje v norském odboji, zároveň je účastna v britské špionážní organizaci, nakonec i ve švédské. Svou činnost musí tajit před otcem, který je výrazně proněmecký a o krutostech nacistů neví, vidí Německo očima svého mládí a krutě prozře až na konci války těsně před smrtí. Vyprávění je opět strhující, stejně jako předchozí díly.
Sága klanu Lauritzenů pokračuje obdobím po skončení první světové války, dva starší bratři mají rodiny. Nejstarší syn s rodinou žije ve Švédsku, kam se přestěhoval z Norska, oba mladší žijí v Berlíně. Jejich společné podnikání díky obratným manipulacím neutrpělo finanční újmu během poválečné krize . Politické názory dospělých členů rodiny jsou různé, přesto jako klan drží pospolu a když v Německu začíná převládat nacizmus , přesídlí oba mladší bratři do Švédska. Třetí díl končí prvním dnem druhé světové války.
Historický román o životě královského místodržícího v Čechách Ferdinanda II. a jeho ženy , pro niž údajně postavil lovecký letohrádek Hvězda. Příjemné románové čtení o lidech v historii doložených, i když děj je autorčinou fikcí.
Třetí díl trilogie se čte dobře, nenudí, ale podle mého názoru se Roku kohouta nevyrovná.
Náhodou se mi dostala do rukou kniha od lékaře (znám jeho knihy z lékařského prostředí), popisující životní osudy řemeslníka, živnostníka, později podnikatele, jeho začátky, vzestup i pád. Příběh se odehrává s průběhu první třetiny 20. století , s úspornou přesností vystihuje atmosféru doby, osoby a jejich charaktery tak, že jsem se naprosto do knihy vcítila, navíc jsem vzpomněla na kroniku svých předků a jejich podobné vzpomínky.Kniha má co říci i dnešní generaci, mnozí zažívají vzestupy i pády.
Strhující příběh o dvojici slavných válečných fotoreportérů z doby občanské války ve Španělsku. Všechna jména, v příběhu zmíněná, jsou skutečná, ti lidé v té době ve Španělsku byli, Hemingway začal psát román Komu zvoní hrana. Robert Capa(pseudonym) a Gerda Taro se proslavili svými fotografiemi přímo z míst bojů a oba za svou odvahu a úsilí být v centru dění zaplatili životem. Gerda přímo ve Španělsku, Robert Capa (pseudonym) později ve válce v Indočíně. Jeho výstižné motto: "Nejsou-li vaše fotografie dobré, nebyli jste dost blízko". Epizody ne přímo válečné jsou už vytvořeny volně, románově , pro mne někdy nadbytečné. Přesto jsem román přečetla jedním dechem.
Jakékoliv ideály se daly a dají zneužít ve jménu kteréhokoliv boha, ať nebeského či světského a v jejich jméně páchat zvěrstva. Dobře napsaná novela, ale moc optimizmu čtenáři nepřináší.
Bystré postřehy, vtipné glosy, úsporný novinářský styl. Hodně mi vadila přemíra vulgarit, rozhodně se ke knížce nebudu vracet.
Dobře napsané příběhy historických osobností, většinou se záhadami jejich konce, či narození, které přes snahy řady historiků nebyly vyjasněny a většinou ani nebudou a tak jsou opravdu ututlány.
Nenáročná knížka ke čtení na deštivá odpoledne. Děj plyne pomalu jako blízká řeka, bez hluchých míst a velkých vzruchů. I upovídaný starý kocour se docela do příběhu hodí, až na ten konec, to bylo za hranu. Také mi tam vadil jezevec, lesní zvíře, který přičinlivě po nocích hrabe díry v zahradě vilové zástavby, při čemž není o blízkém lese ani zmínka.
Docela pěkné čtení až na toho kocoura zabijáka, to bylo podle mne přitažené za vlasy.
Bylo, nebylo, zbytečné to hodnotit, důkazy nejsou. V každém případě je to knížka velice čtivá, dověděla jsem se tam dost zajímavostí ze života obou státníků, které jsem neznala a myslím si, že autor nijak neznevažuje sílu osobnosti ani památku pana prezidenta. Nakonec autoři, kteří se věnují literatuře faktu, často se přes veškeré snažení a studování archivních materiálů k jednoznačnému faktu přes veškeré úsilí nedoberou, viz např. Miroslav Ivanov. Jsem velmi ráda, že jsem tuto knihu dostala, četla jsem ji poprvé, ale ne naposled.
Knížka je souborem krátkých povídek, ze kterých čiší laskavý humor. Povídky jsou zasazeny do historického rámce, pes se v nich vyskytuje převážně okrajově, ale je zmíněn téměř v každé z povídek. Nelituji, že jsem si ji vybrala k přečtení, i když to není podle mého názoru nejlepší kniha pana Skalky. Milé čtení na cesty, nebo k odpolední kávě,
Milovaná knížka mého dětství a dalších generací, značně ohmataná, mnohokrát čtená. Stejně jako ostatní knížky pana Lady musím ohodnotit co nejvýše, pro tu spoustu lásky a úsměvů, které ve svých pohádkách rozdává.
Mám ráda knihy této spisovatelky, umí dobře navodit atmosféru a vygradovat děj.