Pink Martini komentáře u knih

(Uwaga spoilery!) "Miniaturní růžová zahrada s jedinou žmarlikou, jíž se říkalo Jidášův strom. Prý se právě na tomhle stromě oběsil Jidáš poté, co dostal třicet stříbrných za zradu Krista. Další chudák, který neodkázal žít s následky činu, který mu kdysi připadal jako dobrý nápad."

Jeden z mých nejmilejších Colinových románů. Napsaný uprostřed zlaté Falconerovské éry, kdy chrlil knihu za knihou a jednu lepší než druhou. Kdeže jsou ty časy. Jsou asi definitivně v čoudu jako doba, kdy se Bukurešti přezdívalo Malá Paříž a v buticích na hlavní třídě prodávali nejnovější kolekci Coco Chanel. Musela to být krásná doba. Dokud jednou nepřišla místo očekávané nové kolekce dávka poněkud jiného stylu. Kožichy a perly vystřídala nová móda upjatých černých uniforem Schutzstaffel a dalších složek aparátu Reichu. Kavárny, cukrárny a prodejny parfémů musely zavřít a připravit se na pobyt německých jednotek. Stejně jako britské, francouzské a turecké tajné služby.

Děj knihy se odehrává v krušných časech druhé světové v Rumunsku a Turecku, které jsou k nám sice blíž než kdejaký El-Alamejn, ale stejně toho o nich víme jen poskrovnu. Jedním z vážných témat je situace početné židovské komunity v Bukurešti, která je pod nestabilní vládou systematicky vyhlazována. Stejnou pozornost zaslouží i složitá politická situace v obou oficiálně neutrálních zemích ztížená vnitřními spory a šachovými partiemi, jež bez výčitek rozehrály hlavní velmoci a neptaly se přitom nikoho.

Zatímco Francie, SSSR a Británie hrály partie o velkých událostech, v ulicích Istanbulu a Bukurešti dostávají jejich figurky své tváře. Jedna patří Nickovi, jenž pod zástěrkou práce na britském konzulátu úspěšně buduje síť špiclů. Druhá Siggimu Maierovi, který na německé straně dělá v podstatě totéž. Oba krále spojuje postavička Daniely, rumunské Židovky. Oba ví, že by jí neměli věřit a dělat si plané naděje, ale stejně to dělají. Nick její lásce obětuje všechno. Aspoň té domnělé. Dvojitý agent Daniela lže častěji, než říká pravdu. Odliší je ještě vůbec od sebe? Ve válce není čas na románky, nikomu se nemá věřit, nadřízený vás s ledovým klidem obětuje a přeběhne na druhou stranu, a z nejhorších nepřátel se mohou stát přátelé.

Nejde jenom o milostný trojúhelník a nejde jen o válku. Colin obě roviny zapracoval dohromady s grácií sobě vlastní. K některým kapitolám se ráda zpětně vracím. Hlavně k těm s Maxem Kingem, jehož průpovídky jsou učebnicí pro každého cynika. Na jeho adresu jenom toto:„Zpravodaj Reuters byl opilý, vlastně poslední dva dny vůbec nevystřízlivěl.“ Ani vy ze Špionky hned tak nevystřízlivíte. Tohle je celkem jasných 5/5, Coline. Jó, to byly časy. Musíš zase psát takhle..

6 08.07.2013

Louisi, dík. Jsi jedna z mála jistot v těchhle zvláštních dnech. Nikdy jsi neměl blbý kecy k tomu, jaká jsem a jaká bych měla být, a když šáhnu po některý z tvých knih, vím přesně, co od ní chci, a to taky dostanu. A tak jsem si v době, kdy s občasnou slzou vysávám z ložnice zatraceně dlouhý blond vlasy a jediná hudba, kterou jsem schopná poslouchat, jsou ty nejhorší ruský srdcerváky a Jarkovo Ještě mi scházíš, vybrala jako dárek k svátku tuhle tvoji knihu. A nedokázala jsem se odtrhnout na pár hodin do chvíle, než jsem včera v noci v poslední kapitole pochopila, co a proč.

Už samotné setkání obou hlavních hrdinů mě přesvědčilo, že jsem vybrala dobře. Kdo jiný by dokázal uvěřitelně popsat okamžik, kdy jeden britský čtyřicátník seznámí s dívkou tak, že si ji splete s prostitutkou a celá tato lehce tragikomická chvíle skončí pozváním na kafe. Jenom Louis. Chris je v mnohém typický prototyp Angličana. Navenek a většinou i zevnitř je zdrženlivý, kapku citově vyprahlý, žije klidný a nudný život s manželkou, o níž tvrdí, že je Velkou knedlíkovou šiškou. Dívkou, kterou považoval za prostitutku, je naprosto okouzlen. Je jí kolem dvaceti, jmenuje se Roza, je dcerou jugoslávského partyzána a prožila za svůj krátký život tolik zvratů, událostí a porážek, že by součet životů půlky těch typicky suchopárných ostrovanů nestačil ani na desetinu toho jejího.

Od prvního setkání u kafe začíná Roza Chrisovi vyprávět příběh o svém dětství v Jugoslávii, o životě nenáviděné Srbky na univerzitě v Záhřebu, odkud utekla coby kuchařka na jachtě, a konečně o jejím pobytu v Anglii, kde začínala jako společnice v Kočičím baru. V jejích příbězích si Louis naplno užil magický realismus. Nechybí sex s otcem před tím, než Roza odjíždí studovat, příběhy všech jejich milenců a zvláštní vzpomínky na rodinu a především na otce. Chris okouzleně naslouchá příběhům téhle balkánské Šahrazád a touží po ní stále víc. Roza si však chce jenom povídat. Přestane sice kouřit a pít kafe, ale jenom vypráví. Jednou to Chris po pár panácích už nevydrží a dá jí obálku s pětistovkou liber. Roza mu kdysi řekla, že tolik si účtovala, ale jeho nabídku s pláčem odmítá. Když k ní jde za týden potom, je pryč. Nechala mu jenom lístek bez adresy.

Louisi, ale nádherně jsi vykreslil, jak se člověk dokáže nadchnout vyprávěním, prožít něčí vzpomínky, jako by byly jeho, a uchovává si ještě mnoho let potom, co přátelství nebo láska pominou. Jak pomalu vzniká vztah mezi Chrisem a Rozou, který ale bohužel nabere jiný spád. Jak lze promarnit příležitost i spadnout do kanálu a jít zase dál. Jak si lze vymýšlet, aby byl člověk zajímavější. I o tom, že někdy žena potřebuje vyprávět a nakolik má toto vyprávění léčivou moc. Možná větší než nějaká terapie. No nic, Partyzánovu dceru jsem dočetla, nastavila automatické opakování Jarka a budu se těšit, až se s Ním potkám na další zkoušce. Kurnik, co a komu to tady povídám? Louisi, ty ďáble! Ne, není to taková epochální knížka jako Mandolína nebo Ptáci bez křídel. Ale vzhledem k tomu, že jsem se přistihla, že do recenze ventiluju svoje osobní pocity a sděluju je cizím lidem úplně stejně jako Roza Chrisovi, tak ti tam tu pátou hvězdičku prostě dát musím. Ty víš. 5/5 ... Mislila sam da me voliš..

6 08.06.2013

Coline, máš u mě další pětihvězdičkový zářez. Naprosto nechápu, kde ses dostal k tomuhle úžasnému námětu, ale to je vedlejší. Hedvábná stezka nás zavádí do míst, kde to ve středověku pěkně žilo a kam by se normálně myslící člověk vydal nejvýš jen ve snu. Naštěstí se našel jeden fanatický kněz a jeden lehce bláznivý templář, který je sice křesťan, ale je mu to ve většině případů úplně jedno. Potom zde máme jednu dobře vychovanou, vzdělanou princeznu a jednu rozdivočelou Tatarku, kterou nebaví nic tolik jako nakopávat zadky chlapům, kteří si ji náhodou chtějí vzít. A to už stačí na skvělý příběh, zvlášť když přidáme orientální kulturu, frajerské Tatary, co se s ničím nepářou a nečekanou lovestory. I ten nudný kněz ze dokáže zamilovat do křehké princezny, spát s ní a zapříčinit její smrt. Tatarku Chutlun přejdou myšlenky na prohánění mužů, když se zamiluje do templáře. Spletitá situace kolem křížových výprav, souboje mezi tatarskými kmenovými vůdci a vůně koriandru na tržišti jsou jen kořením toho všeho. Možná si Colin zase něco vymyslel, což by mě mělo jako studenta historie slavné MU aspoň trochu štvát, ale je mi to jedno. Jsi bourák, Coline. A budu to tvrdit i u souhrnné zkoušky ze středověku. 5/5

6 08.06.2013

O perlách jsem toho předtím moc nevěděla, snad kromě toho, že se šňůrka perel skvěle hodí ke stylu 20. let minulého století a k malým černým. Díky této knížce je mi jasné, že cesta, kterou perly urazí, než se ocitnou na krku neznámé dámy, je dlouhá a sakra nebezpečná. Hledat mušle na mořském dně nebyla žádná sranda, ani pro borce, jakým byl Cameron McKenzie, zvlášť když kolem rejdili žraloci a otec jeho vyvolené s nožem v ruce.

V Broome, docela malém městečku na západním pobřeží Austrálie, byl život pevně provázaný s perlami. Pro perly se lhalo, kradlo i vraždilo. Nepokoje vyvolávaly i střety mezi místní čínskou, japonskou, filipínskou, bělošskou a kdovíjakou další menšinou. Takže místní chlapi se v neděli odpoledne nenudili. Hon za perlami a pohádkovým ziskem Camerona odtrhne od jeho lásky Kate, přivede ho do vězení, odkud jen zázrakem unikne před smrtí a nakonec umírá kvůli perlám i jeho manželka Rose.

Řekněme to takhle: jedna hvězda za všechna fakta o perlách, druhá za prostředí a nápad, třetí za drsňáka Camerona a čtvrtá za falconerovský styl. Ale něco tomu chybí, aspoň podle mě. Sice pořád lepší než to, o co se pokoušejí ostatní tvůrci tohoto žánru, ale na pět to prostě není. Umíš i líp, Coline. Příště víc přísloví, rčení a filosofie jako dřív. Ale neber si to osobně, stejně tě furt žeru. 4/5

6 08.06.2013

V hladině jezera Issyk-kul se odráží okolní pětitisícovky, vysoké stromy a legendy dávných časů. Z vesmíru vypadá jako velké tmavomodré oko a s jeho pomocí můžeme nahlédnout do Kyrgyzstánu a vidět ho před sebou skoro takový, jakým byl, když o něm psal Ajtmatov.

Hlavním hrdinům Bílé lodi je sedmiletý chlapec. Jeho matka jej opustila sotva se narodil, stejně jako otec, který býval námořníkem na Issyk-kulu. Žije v malé horské vesnici, kde nejsou žádné děti, nemá si s kým hrát, s kým vyrůstat a jediný, kdo mu zůstal, je dědeček Momun. Jen díky němu se chlapec dostane do školy, dostane svoji první aktovku v životě a přežívá v krutém prostředí, kde o něj nikdo nestojí. Pro babičku je přítěží, protože její jedinou starostí je dcera Bekej, která nedala svému muži žádné dítě a alkoholik Oroskul ji bije, aby si vylil vztek.

Dědeček chlapci vypráví napůl zapomenuté pohádky a vymyslí spolu příběh, kdy se chlapec promění v rybu, dopluje do Issyk-kulu a na bílé lodi uvidí ztraceného otce. Jednou z legend je i příběh o moudré sobí pramáti – opatrovnici a matce jejich rodu.

Jednoho dne se v okolním lese objeví tři sobi. Chlapec je šťastný, že se vrátila sobí pramáti a bude nad ním bdít. Když jednou večer nachází muže z vesnice, jak tančí kolem ohně a chystají hostinu z ulovených sobů, zmocňuje se ho nekonečný smutek a vztek. Ve chvíli, kdy najde i Momuna, jak popíjí vodku a těší se na sobí pečínku, ztrácí poslední kousek štěstí, který na světě měl. Skáče do řeky, aby se stal rybou a odplul od světa, který se mu hnusí, ale utopí se.

Ajtmatov popsal svou domovinu jako nelidsky krásnou, ale neobyčejně krutou. Kyrgyzstán jsou vysoké hory, divočina, nádherný Issyk-kul a tajemné příběhy. Je to země, kde legendy stále žijí s lidmi a děti můžou věřit tomu, že jejich rod pochází od moudré sobice. Ajtmatov ale zachytil i neutěšenou situaci v zemi, hlad, chudobu a všeobecný alkoholový démon. Proti sobě stojí svět legend a smutná pravda, dobro chlapce a zlo okolního světa. Ještě dlouho po dočtení mi bylo smutno, že jsem ani nedočetla celou sbírku a teprve se sbírám. 5/5

.. Tys však odplul. Věděl jsi, že se nikdy neproměníš v rybu? Že nedopluješ do Issyk-kulu, nespatříš bílou loď a neřekneš jí: "Buď zdráva, bílá lodi, to jsem já."

Но ты уплыл. Знал ли ты, что никогда не превратишься в рыбу. Что не доплывешь до Иссык-Куля, не увидишь белый пароход и не скажешь ему: "Здравствуй, белый пароход, это я!"

6 08.06.2013

(Uwaga spoilery!) Peníze pro Marii. Další kousek z Rasputinovy Svaté čtveřice a jedna z ikon vesnické ruské prózy 20. století, která spisovatelům od časů Chruščova umožňovala uniknout z nemilované náruče socialistického realismu. Peníze pro Marii. Jeden trn z pomyslné trnové koruny neštěstí ruského venkovana, kterou musel proti své vůli nosit každý den, protože mu ji navlékli lidé kdesi v Moskvě, aniž by s ním prohodili jediné slovo.

'Kuzma si pomyslel na sníh, že k ránu jistě začne sněžit, a sníh bude padat a padat, podobný milosrdenství. Potom znova ulehl vedle Marie a usnul. Zdálo se mu, že jede právě tím automobilem, který ho probudil. Reflektory nesvítí a auto uhání v naprosté tmě. Potom se však najednou rozžíhají a osvětlují dům, u něhož automobil zastavuje. Kuzma vystupuje z kabiny a klepe na okno.
'Co chcete?' ptá se kdosi zevnitř.
'Peníze pro Marii.' odpovídá Kuzma.'

Valentin Rasputin píše o lidech naprosto obyčejných. Jeho hrdinové nejsou andělsky krásní aristokrati hovořící sedmi světovými jazyky, kteří po nocích utíkají ze svého sídla a zachraňují plavé dámy s mírami 90-60-90 a hodnotou IQ hluboko nad 130. Ani za děravý groš ne. I když ani tohle nadsazené čtení pro romantiky má něco do sebe. Rasputinovi lidé jsou chudáci. Žijí v prostém domě, jehož jedinou kladnou vlastností je, že je někdy čistý. Peníze si vydělají, ale je jich tak málo, že nestačí vlastně na nic a jen podráždí fantazii. Mají rodinu a děti, ale jejich rodinné vztahy jsou pokřivené, nešťastné a oni sami žijí, protože nějak musí. Takový je i Kuzma, chudý traktorista z malé vesnice, který kdysi jako jeden z miliónů chtěl (či nechtěl) porazit Hitlera. Jeho žena Marie je prostá venkovská žena, která ke své živnosti, vedení obchůdku, přišla jako slepý k houslím. Přesto se jim daří přežívat. Dokud se nezjistí, že Marie má v pokladně manko, nepředstavitelnou sumu tisíc rublů, aniž by si pro sebe ukradla jedinou kopějku. Kuzma zahajuje boj za to, aby jeho žena neskončila ve vězení a shání peníze. Peníze pro Marii.

' 'Může jít před soud..' řekl Jevgenij Nikolajevič.
'Proto sháním peníze, aby nešla.'
'Stejně ji mohou odsoudit. Zpronevěra je zpronevěra.'
'Ne, nemohou. Ona odtamtud nic nebrala, vím to. Marie má manko, protože jí chybí vzdělání, nic jiného v tom není.'

Peníze pro Marii jsou Rasputinovým listem Žaluji! Svým typickým prostým, nepřikrášleným stylem s hrubostí a soucitem kritizuje společnost, v níž sám na Sibiři žil. Protestuje proti velkohubým prohlášením politiků, která nikomu nepomohou, bojuje za lepší vzdělání a život svých Sibiřanů. Ukazuje jejich tvrdý život, který oni přece s relativní lehkostí snášejí. A apeluje na nás, kteří vidíme všechno s odstupem. Chce v nás probudit dobré já. Jeho příběh nemá pevný konec, zanechává Kuzmu stojícího u domu bohatšího bratra, jak zvoní na zvonek a někdo mu jde otevřít. Možná jeho bratr, možná my. Je na našem lidství a dobru, abychom mu ty dveře otevřeli. 5/5, jako vždycky.

5 31.08.2015

(Uwaga spoilery!) Anna Achmatovová měla v ruce tři trumfy, kterými mě mohla zcela očarovat, ale ke kýženému okouzlení nedošlo.
- I) Vysoká na pohled chladná žena s lákavou vizitkou od režimu by CCCP, který o ní prohlašoval, že je to napůl jeptiška a napůl děvka.
- II) Osobní život a rodinné štěstí se jí už zdálky vysmálo do očí a odešlo pryč s cynickým řehotem a její milovaná země, pro niž by obětovala všechno, jí nechala pronásledovat a zakázala tisknout její knihy. Achmatovová tudíž velmi dobře věděla, jaké jsou láska s životem utrpení a nemusela si na nic hrát.
- III) Uvědomila jsem si, že jsem nikdy nečetla poezii napsanou ženou a pohled na lásku ve verších jsem doposud vnímala jenom z mužského náhledu na věc. Nebylo by vůbec špatné se podívat, jak píší o tomtéž ženy. Navíc Rusky.
Tak jsem vytáhla z knihovního skladu Bílé hejno.

Tato sbírka plně nekoresponduje s originálním Bílým hejnem, básněmi o bělogvardějcích, ale obsahuje i básně z dalších sbírek Anny Achmatovové, ať už je to Večer, Jitrocel, Anno Domini MCMXXI, Jíva nebo Růženec. Díky tomu můžeme nakrásně sledovat, jak se její básnický styl vyvíjí a postupně těžkne, hořkne a je dušen prostředím. S přestálým utrpením a pronásledováním se Achmatovová mění od naivky:

'Hrstku bílých fial nesu domů.
pro toho skryt tajný oheň v nich,
kdo se dotkne teplé mojí dlaně,
vezme květy z rukou nesmělých.'

Až ke konečnému:

'Buď proklet. – Tvé duše se netknu
už stonem jediným,
zaklínám se ti peklem i rájem,
i obrazem posvátným,
i nocí našich plamenným žárem,
že k tobě se nevrátím.'

Co se týče směru, je Anna Achmatovová ryzí akméistka. Akméismus stojící v opozici proti ruskému symbolismu požaduje jasné pojmenování věci, minimum jinotajů a srozumitelnost všech veršů. Bílé hejno je toho důkazem. Pochopíte všechno, co čtete. Není třeba myslet na to, co chtěl básník říci modrými záclonami. Byly prostě modré.

Přesto, že je to problém většiny básnických sbírek, až už Bílého hejna mi začalo vadit, jak je celá kniha lidově na jedno brdo a dvacátá variace na nešťastnou lásku, s níž se žena smíří a ukazuje muži, že jí to už nijak zvlášť nepálí, prostě nudila. Přesto, že jazyk Achmatovové i překladatelky Marie Marčanové je vynikající. Za některé básně 5/5, za zbytek 3/5. 4/5 je fér, ne? Třeba ještě vyrostu k plnému počtu. Bůh ví. Byla to ale zajímavá zastávka v ruské poezii 20. století, i když jsem od toho čekala víc.

'A pod zelenou lampou
S neživým úsměvem
Druh zašeptal: "Popelko má,
Cos divného v hlase tvém." '

.. 'A v srdci je hořko věřit,
A smířit se s tím dnem
Kdy střevíček můj bílý
On začne zkoušet všem.'

5 14.06.2015

(Uwaga spoilery!) Je pravda, že Vasilij Šukšin nezapadá do mé aktuální snahy přečíst jedno dílo od všech nositelů Nobelovy ceny z Rasíji, ale tvorba tohoto autora by neměla ujít ničí pozornosti bez ohledu na to, kolik cen získala. K povídce Červená kalina (ten věčně ve mně přítomný rusista stále šeptá Kalina krasnaja a trvá na tom) mě přivedl název. Krásný a symbolizující něco ruského. Chytila jsem se na něj stejně jako sám autor, když mu jeho budoucí žena Lidija na první schůze zazpívala ruskou lidovou písničku stejného jména.

Červená kalina,
zralá jak malina,
pověz mi, vlaštovko,
jak milej vzpomíná.

Leonid Jurjevič Červenou kalinu označil jako krutou romanci. Jegor Prokudin, kterému nejenom tak ze srandy říkají Trápení, vychází na jaře z basy. Rozhodne se navštívit Ljubu, se kterou si během pobytu v lágru dopisoval. Postupně se zapojuje do života v její vesnici. Nachází to, co neměl. Zázemí, práci, přátele, rodinu a lásku. Jenže štěstí se v kolektivu zlodějů neodpouští. Jegorova snaha žít normální život končí krvavými stopami na kmenech v březovým háji. Trápení končí život, aniž by ho začal žít.

Šuškinův hrdina je „čudik“. Je čudný, podivný. Jeho jedinou jistotou je, že žádnou nemá. Je vytržen z běžného koloběhu žití, pohybuje se z místa na místo, pochybuje, nachází a ztrácí. Jeho charakter se vyvíjí jako jarní potok, někam směřuje, ale neví, kam. Přesto se snaží konat dobro, nebojí se tvrdě pracovat. Není to tak trochu národní črta všech Rusů? Jegorova snaha být dobrým je zmařena, přesto, že se ji snažil vykřesat z naprostého dna sebe samého. Život bez kriminálního podtextu je vykoupen cenou nejvyšší. Slušnost a dobrota se zkrátka dobývají, ať je cenou cokoliv. I vlastní krk. Tak jsem pochopila Šukšina. Byla to cenná zkušenost a náhled na ruský charakter. Červená kalina ve své originální podobě -красная- je krásná i rudá po krvi. Takové je i Šukšinovo Rusko. 5/5

Калина красная,
Калина вызрела...
Я у залеточки
Характер вызнала.

5 29.03.2015

(Uwaga spoilery!) "Nedalo od Nižního Novgorodu je jezero Světlojar, uprostřed něj kdysi byl ostrov a na něm vesnice Kitěž. Když Rus ve svých dobách plenili Tataři, dostali se k Světlojaru. Než ale stihli doplout k ostrovu, stoupla hladina jezera a celý Kitěž zmizel pod vodní hladinou, aby byl ušetřen drancování. Je to svaté místo. Ruská Atlantida." vyprávěl nám na stáži uhrančivý Leonid B. Mlčely jsme. To on mi představil jméno Valetina Rasputina, který ve své povídce Loučení možná vychází z této legendy. Možná ne. Ale příběh je to stejně magický.

Nejsme ve středověku, ale ve 20. století. Ne v Evropě, ale na Sibiři, kde se čas měří jenom ročními obdobími, kde je datace 60. léta 20. století relativní. Ostrov Maťora je ukotven kdesi uprostřed Angary, ale kvůli stavbě Bratské vodní elektrárny má být celý ostrov a na něm stojící vesnice zatopen a jeho obyvatelé přemístěni do blízkých měst. Zde začíná Rasputinovo drama.

Přesto, že je kniha tak útlá, kombinuje v sobě desítky různých témat, z nichž je obtížné vybírat to hlavní. Je to ekologie, která bojuje proti zatopení úrodné půdy jen kvůli stavbě elektrárny k 50. výročí Rudého října? Konflikt mladých a starých? Zatímco starousedlíci, babuški a děduški, odmítají opustit místo, kde se narodili a z panelové zástavby mají strach, pro mladé je odchod do města snesitelný a nabízí jisté dobrodružství. Ke generačnímu boji a vzájemnému nepochopení Rasputin přidává otázky o smyslu života, lásce k vlasti a rodnému domu, nebojí se globálních problémů lidské existence, nebojí se ničeho.

Hlavní rasputinovskou hrdinkou je napůl gramotná ruská stařenka, která nesleduje televizi a nemá ani rádio. Dře na poli, strará se o rodinu a přemýšlí jen nad tím, jak přežít. V Loučení toto vše ztělesňuje Darja Piniginová. Zatímco její vnuk už se těší, až bude konec okopávání brambor a Maťora jednou provždy zmizí v hlubině, Darja pečlivě bílí vnitřek své chalupy. V den zatopení zůstává s ostatními stařenkami v chalupě, nikdo ji nemůže odloučit od rodného ostrova. Ten den její syn Pavel marně hledá Maťoru i matku, zmizely. A já věřím tomu, že kdesi pod špinavou hladinou Angary se Darja za pár hodin probudí, pozdraví se s babkami v chalupě a bude žít dál. Skryta od světa progesu chrání ruskou duši a minulost na věčné časy.

Rasputin se nestaví proti pokroku, chápe, že nevýznamní obyvatelé sibiřského zapadákova, kde chcíply i lišky při cestě dát dobrou noc musí ustoupit blahu národa žíznícího po elektrické energii. Darja Piniginová vidí, jak se člověk honbou a pokrokem změnil. Že stroje přestávají být sluhy a začínají být pány. Jak se tomu postavit, musíme vymyslet my. Mladá generace.

V souvislosti se včerejší smrtí Valetina Rasputina doufám, že i u něj bude fungovat světlojarská legenda a bude psát kdesi v zemi za zrcadlem. Jeho knihy mě zcela uchvátily. 5/5

5 16.03.2015

(Uwaga spoilery!) "Paříž je především román. Až na historické – od panovníků a ministrů až po Clauda Moneta a Ernesta Hemingwaye – jsou všechny postavy, které na jeho stránkách vystupují, naprosto smyšlené." stojí v poděkování. Ne. Je to kec. Paříž mě do sebe vtáhla tak silně, že jsem naprosto pevně přesvědčena, že kdysi po Giverny chodila úžasná Marie Blanchardová, společnosti jí dělal bouřlivák Frank Hadley, po špinavých pařížských stokách se ve středověku brodil zabíječ koček Le Sourd, andělem a ďáblem podsvětí byl Luc Gascon a za blaho matky Francie se sráželi pod různými praporci de Cygneové.

Četla jsem od Ruthefurda zatím jen Russku a domnívala se, že nic lepšího nemůže být, potom jsem narazila na Paříž. 700 stran dokonalosti Ruthefurda navždy připoutalo do mého seznamu spisovatelských bohů. S metropolí Francie prožijeme několik dlouhých staletí, od středověkého marastu po vpád armády křiklouna z Braunau am Inn. Scénář je klasický jako u ostatních knih E. R. Do gobelínu zobrazujícího dějiny jednoho města šijí hlavní linie panovníci a vojevůdci, své drobné příběhy do něj připojuje i šest rodin, které celou tu dobu sledujeme. Blanchardovi, Jacobovi, Renardovi, Le Sourdovi, de Cygneovi a Gasconovi. Z různých prostředí, společenských vrstev a s různými cíli. Dohromady vytvářejí úžasnou mozaiku světla i utrpení. Z krás a hnusů Paříže se před námi neutají nic.

Jedinou věc, která mi na Paříži nebyla úplně po chuti, zmiňuje v komentáři i HelaF – a to návraty v čase. Zatímco Russka postupuje chronologicky, město nad Seinou skáče z pádu Bastily do roku 1968, aby se následně vrátilo do doby krále Slunce. Způsobí vám to menší zmatky a přehledný rodokmen v přední části knihy se stane vaším věrným společníkem do posledních stran. Ovšem strhnout za to i desetinu hvězdičky by bylo hříchem. Paříž je úžasná a nemůžu se jí nabažit. Fin. 5/5

5 21.02.2015

(Uwaga spoilery!) Jako žena nula byla jednou z půltuny knih, které matce věnovaly ochotné přítelkyně, aby se měla čím rozptýlit po rozvodovém řízení. Několik let na ni žádná z nás ani nešáhla v domnění, že se jedná o brak s obrázky italských těstovin na obálce. Megakýč. Když bylo jeden den už v deset ráno 30 stupňů a mozek se mi rosil zevnitř, setřela jsem prach z několika nakreslených fusilli a rázem zjistila, že jsem se několik let ochuzovala o humorný požitek.

Luisella Fiumiová popsala svůj život, manžela, děti, matku a další pokrevně příbuzné osoby s italským zápalem, lehkostí a vlídným humorem. Pokud hledáte něco, co vás duševně obohatí a konečně vyřeší váš letitý problém s Fichtem, potom vás Jako žena nula zdaleka neuspokojí, ale pokud se nechcete dvě hodinky v létě nudit a roztékat na slunci, ke štěstí vám stačí jen inteligentní a sebeironizující ženský humor, berte ji. Luiselliny problémy musela někdy řešit každá a v jejím příjemném psaném projevu se o nich čte vskutku parádně. Je to zkrátka vyšší dívčí. Po přečtení jsem se podle mého nestala domácí puťkou, ani mi několik set mozkových buněk nepomřelo hrůzou. Moje první setkání s knihami ve stylu Betty McDonaldové zase trochu obrousilo hrany, které jsem k tomuto žánru léta chovala. Za férových 4/5 Čau a amen.

"Ty jsi nudná. Bosi, jak sis mohl vzít tak nudnou ženu! Já jsem ti říkala, abys ji nechal plavat, vzpomínáš si?"
"Dobře si na to vzpomínám, maminko. Děkuji, ale čau a amen. Podstatné je nemluvit o feminismu. "
"Ale teď," řekla moje moje matka, "budou muži ve Švédsku možná šest měsíců hlídat doma děti."
"To je dobrý vtip," řekl Bosi, "chápu krále Heroda."
"Zbývá jen jedno," řekla moje matka, "nedělat děti. Nebo postavit dostatek jeslí. Tobě se opravdu líbí dělat ženu v domácnosti?"
"Ano, ale bez dětí. Rád dávám každou věc do pořádku: zásuvku, knihovnu, byt. Ale tvoje dcera naopak."
"Vždyť jsem ti říkala, aby sis ji nebral."

5 14.11.2014

Autorovy prvotiny jsou na první pohled odlišné od pozdějších slavných románů. Ať už mírovým, místy až snovým prostředím, nebo básnickým patosem. V Gam je děj místy trochu trhaný a nenavazuje na sebe, řada otázek zůstává nevysvětlena. Ale za vylíčení bohémského bytu Fritze a mně blízké prostředí mladých umělců, vložené básně a lehce naivní patos začínajícího spisovatele jsou to jasné čtyři hvězdičky. Z obou příběhů dýchá chuť mládeže filozofovat a nabízí jejich nezkažený pohled na svět, do něhož už zralí autoři neproniknou. 4/5

(Uwaga spoilery!) "Jé, to je druhý díl Jihu proti severu!" napadlo mě před mnoha lety, když jsem se prohrabávala knihovnou, stejný design obálky, stejné ilustrace od Borna, stejné písmo. Ale jiná Scarlett a jiný Rhett. Ne, tohle není přisnědlý pirát z Charlestonu s širokým kloboukem panama a drzá poloviční Irka, se kterými jsme zažili roky občanské války. Jsou to nějaké cizí, nelogicky jednající postavy, které se chovají tak, že by jim Margaret Mitchellová nafackovala.

Nemám ráda ani jeden díl Scarlett. Možná kdyby Alexandra Ripleyová nepsala pokračování románu, se kterým mě pojí mnohaletý vztah a znám ho jak svý cigára, brala bych Scarlett jako ničím nevybočující růžový pahnus, který vysává ženám mozkové buňky a zanechává idealistické holčičky v domnění, že opálený skotský vikomt v rozervané košili je již na cestě k nim. S přihlédnutím na tvorbu MM je toto dvojdílko prostě jenom šunt.

Nepoznávala jsem tu starou nezdolnou Scarlett, ze které se stala nějaká radikální bezděložní bojovnice za nenošení korzetu, nejlepší přítelkyně jakési potrhlé banshee a matka pofidérní Kočičky. Scarlett vnucující se nafrněným Rhettovým příbuzným? Rhett znovu ženatý s klonem Melanie Hamiltonové? Apokalypsa? Ano, pokud se dostanete ke kýčovitému konci, kde se naše dvojice a střelená Kočička zachraňují ve staré věži, zatímco zbytek Irska hoří jako politý smůlou. Wtf?

2/5. Hvězdičku za odvahu psát pokračování něčeho skončeného a druhou za prvních pár kapitol, které jsou ještě cítit starými časy. Další díly Odváto větrem by napsala jenom MM, ale když už tu není, je na každém z nás, aby ve své fantazii nachystal pro Katie Scarlett konec, jaký si zasluhuje. Dílo Alexandry Ripleyové nemá s původním kusem společného skoro nic, je to parodie žonglující se jmény známých postav. Komu to stačí, dobře, ale pro mě je to málo. Do Rhetta Butlera se nepustím, jsem ortodoxní konzerva a uznávám jen tu Scarlett, která s trucovitým pohledem háže svůj snubák do košíku Reného Picarda.

4 17.09.2015

(Uwaga spoilery!) Povídce Loučení jsem se již věnovala v samostatném vydání, takže mi po porci menšího alibismu dovolte se věnovat pouze Poslední lhůtě, protože ona si to plně zasluhuje. Podobně jako v Loučení a dalších Rasputinových dílech, i tady je hlavní hrdinkou prostá ruská stařenka, která nemá ve svém domě ani jednu moderní vymoženost typu rádia nebo televize, ale plně zasvětila svůj život péči o statek a výchově své četných potomků. Žije obyčejně, prostě a bohabojně. Potrpí si na tradice a udržování rodinného krbu, jako to dělaly její matka a babička.

Hlavní postava Poslední lhůty je babuška Anna, která podvědomě cítí, že její život se blíží ke konci a chce vidět všechny svoje děti, ještě naposledy. Po jejich příjezdu Anna ožívá, dokonce se jí podaří se posadit na posteli, na což je zvlášť hrdá. Ale její děti to bůhvíjak nezajímá. Nechápou, co mají dělat, když jejich matka stále vzdoruje smrti a nachází se někdy mezi oběma světy. Neshody, které mezi sebou Michail, Varvara, Ljusja a Ilja mají, vyplouvají v chalupě na povrch. Někteří je řeší alkoholem v staré lázni, jiní hádkou. Stařenka vše mlčky sleduje a trpí, čeká na příjezd poslední, nejmladší dcery Táni a rekapituluje svůj tvrdý a těžký život. Je to její poslední lhůta žití, kterou dostala od smrti, počkat na Táňuru a zemřít. Tána však stále nejede. Anniny děti nakonec odjíždějí. Věří, že matka bude žít ještě dlouho a mizí za svou prací, městským životem, kterému stařenka nerozumí a nechápe, že nemůžou ještě počkat. S odjezdem dětí ztrácí Anna svou sílu a její lhůta vyprchává bez setkání s dcerou.

Rasputin mistrně demonstruje střet starého světa vesnické ženy s nastupujícím stylem jejích dětí z města, pro něž je dřina v chalupě již něco neznámého. Svět rasputinovských babušek je pohlcován a ničen a my to můžeme jenom sledovat. Stav mezi životem a smrtí zachytil tak přesně, že by se mu klaněl i Tolstoj ve Vojně a míru. Je to smutné čtení, o to smutnější, že je plně reálné. Téma stáří a vypořádávání se se stárnoucími rodiči je dnes aktuální jako nikdy. Kruci, ten chlap fakt uměl. 5/5

4 08.06.2015

(Uwaga spoilery!) Vytváření národních identit je jednou z knih, o kterých můžu říct, že nebýt přání vyšších akademických titulů, nikdy na ně ani nešáhnu, ani nebudu uvažovat o tom, že si je přečtu. Nicméně titul je přece jen titul, takže nebylo úniku.

Předtím, než čtenář začne polykat první řádky, je dobré zjistit, čím se živí a co vystudovala autorka knihy. Anne-Marie Thiessová je francouzská socioložka a literární historička, což se výrazně projevuje v zaměření její knihy. Soustřeďuje se především na oblast folklóru, tradic, kultury a umění, zejména pak literatury. Na problematiku viděnou očima desítek historiků studujících politické dějiny se tak dívá kulturním pohledem. Je pozitivní, že nám předkládá celou věc jinak, než byla doposud zpracována, ale je to jedna z mála věcí, které lze hodnotit kladně. Nemám nic proti národním literaturám, ale jejich rozpitvávání se velmi brzy stane celkem slušně ubíjející záležitostí.

Je škoda, že bibliografie obsahuje jen nejnovější tituly, které autorka použila, a starší nejsou nikde uvedeny. Když má celá kniha kulturně-umělecký náhled, je zbytečné se ho na několika místech zkoušet proložit exkurzem do politických dějin. Pak se dostáváme do situací, kdy italská armáda okupuje Albánii o deset let dříve, než by měla, Maďaři projdou bouřlivým národním obrozením, aby se jim stále říkalo Uhři jako za starého dobrého Zikmunda atd. Tyto nepovedené expedice docela kazí dojem.

Ale některé myšlenky stojí za to vypíchnout. Poslední část o Evropské unii a problému integrace obsahuje zajímavý názor o tom, proč stále krachuje myšlenka panevropského svazu. Může být společná ekonomika, hospodářství, zahraniční politika, měna, armáda a bla bla, ale protože chybí sjednocující národní identita, zůstane EU jen nesplnitelným snem a my budeme stále Češi a až kdesi daleko Evropané.

Celkově 3/5. Kulturní pohled na věc jistě neškodí, ale když už, tak už komplet. Pokud má být celá kniha brána jako seriózní zdroj, nemůže ve výčtu zemí bojujících ve válkách na Balkáně chybět Černá Hora. Nebýt těchto omylů, na hvězdičkách bych určitě nešetřila.

4 30.03.2014

(Uwaga spoilery!) "Nejdůležitější autor současnosti, mimořádný spisovatel, jakého jsme neměli od smrti Shakespeara, vydal novou knihu!" versus "Děj je statický. Cantwell příliš připomíná Nicka Adamse a chová se příliš zahořkle." Kde je pravda? Uprostřed?

K Přes řeku do stínu stromů/a do lesů jsem se dostala náhodně: vydavatel knihu zařadil do sebraných spisů jako předkrm před Pohyblivý svátek a bylo mi blbé ji přeskočit. Tak se ke mně dostal retrospektivní příběh padesátiletého plukovníka Richarda Cantwella, který během lovu na kachny v okolí Trestu vzpomíná na minulost a na devatenáctiletou italskou dívku Renatu. Jejich láska je samozřejmě poněkud neperspektivní, čehož si jsou oba vědomi, ale stejně si chtějí užít těch pár společných okamžiků naplno. Pohled do minulosti, na obě světové války, a do budoucnosti, kde je prázdno, příliš bolí. V mysli je jenom přítomnost.

"Zaplaťpánbů, nejsou Othello s Desdemonou, i když jsou v témže města a ta dívka je rozhodně hezčí než ta shakespearovská postava, a i když plukovník bojoval ve stejném, nebo možná i ve větším počtu bitev než ten užvaněný Maur."

Můj názor částečně vyjadřuje prohlášení Tennesseeho Williamse z New York Times: "Kritici ji možná roztrhají ... ale úžasný popis vyjádření lidského srdce, které poprvé sděluje přímo, co si myslí, z knihy činí, pro mě, to nejlepší dílo, jaké Hemingway napsal."
Pro mě není Přes řeku do stínu stromů to nejlepší, co Hemingway napsal, ale se zbytkem plně souhlasím. Velmi dobré a velmi smutné. Depresivní. Blízkost smrti si neuvědomuje jenom Cantwell, ale i jeho stvořitel. A nevyhýbá se ničemu, ani mořským obludkám. Aneb:

" 'Langusta,' řekl gran maestro.
Langusta byla impozantní. Byla dvakrát větší, než má langusta být, a její nepřívětivost při vaření zmizela, takže teď se svýma vystouplýma očima a delikátními, daleko vystrčenými tykadly, která má proto, aby poznala, co její poněkud hloupé oči nemohou prozradit, vypadala jako pomník svého mrtvého já."

Na čtyři hvězdičky. Lepší čtyři. Ale možná už chápu, proč po tomto románu následuje Pohyblivý svátek. Na zlepšení nálady po syrové benátské depresi, bez které by ale život nebyl životem.

4 23.01.2014

Po mírném roztrpčení, které mi přinesly Perly nebes, musím po Ostrovech přízraků zkonstatovat, že tohle je ten starý, dobrý Colin. Náš chlap ušatá je zase zpátky s novou dávkou falconerovské drogy.

Tentokrát se děj příběhu odehrává na lodi, a to ne ledajaké. Na vlajkové lodi Batavia, kterou stavěli z baltských dubů a která je chloubou všemocné holandské mořeplavby. Na cestu do tropických kolonií (za sluníčkem, diamanty, dobrodružstvím nebo nemocemi) se v jejích útrobách vydávají Falconerovi hrdinové.

Ctná Lukrécie, po níž touží všichni muži na palubě, ale jí je to v podstatě úplně fuk; komandér François Pelsaert a kapitán Araian Jacobsz, kteří oba bláznivě milují Lukrécii a ještě bláznivěji se navzájem nenávidí, predikant Gijsbert Bastaiens, který zaprodá i vlastní dceru vrahovi, jen aby se zachránil; a především náš Jeronimus, bývalý lékárník z Haarlemu, který ale dobře ví, že jeho životním posláním není prodávat rybí tuk nemocným. Má svou vlastní vizi, jak by měl svět fungovat.

Když Batavia (ponechme stranou, čí vina to byla) najede po měsících plavby na útes a lidé jsou odvezeni na několik pustých ostrůvků, kde se bojí růst i květiny, nastává pomalu čas na naplnění Jeronimova snu. Kapitán s komandérem odjíždějí hledat pomoc a Jeronimus vytváří na ostrovech své zvrácené království. Je přesvědčený, že právě jeho si vyvolil Bůh. Podle nového řádu patří ženy a víno všem, a každý, kdo by se odvážil ceknout nebo se zle na Jeronima podívat, skončí rozcupovaný na kousky meči jeho poskoků. Zvrácenost a brutalita Jeronimova režimu skvěle ukazují, čeho všeho je člověk schopen se vzdát, aby si zachránil krk. Zabít manželku, zabít dítě nebo vyvraždit stan nemocných...

Když na konci připlouvá záchranná loď, nabírá na palubu lidské trosky, v nichž ale nezůstalo nic lidského. Kromě zoufalé chuti žít, která přebila záchvěvy morálky. Během soudu s Jeronimem a jeho společníky se těžko určuje, kdo už překročil hranici a stihne ho trest. Na každém ulpěl kus viny. A Hieronymus Bosch by tomu všemu zcela jistě zatleskal.. Luxusní čtení.. 5/5

4 08.06.2013

Co dodat, tohle je Puškin. Dobu Kyjevské Rusi v poslední době znám spíš kvůli psaní esejí o vlivu Normanů ve východní Evropě, takže jsem někde uprostřed labyrintu, který na mě ušila souhrnná zkouška z dějin středověku, ale tohle je ryzí krása. Puškinův pohled je samozřejmě mnohem romantičtější, velkolepější a poetičtější než to, čeho byli ti severští burani, co založili Rus, schopni, ale i kdybych se někdy přiblížila k diplomu, nemůžu Puškinovi zazlívat, že si skoro všechno pořádně přibarvil. Prostě to nejde.

Ruslan a Ludmila je první poéma, kterou Puškin napsal. Své vyprávění založil na ruských pohádkách a lovil v bezedné studnici jejich folklóru. Aneb Baba Jaga, chaloupka na muřích nožkách, überzlosyn Černomor (asi známý Kostěje Nesmrtelného), drakobijec-hrdina Ruslan a krásná Ludmila v nádherné ruské krajině. O ruku Ludmily bojují vedle Ruslana tři muži (jako ve všech pohádkách), hlavní hrdina je vzkříšen živou vodou, jen on dokáže princeznu probudit z jejího spánku a za zlobou i toho nejzlejšího čaroděje je zlomené srdce a ztracená láska.

Ruské pohádky jsou překrásné, ale i nepředstavitelně kruté. Je proto mimořádně zajímavé proniknout do ruské kultury skrze lidová vyprávění převedená do Puškinových veršů. Jen máloco nám poskytne tak cenný exkurs do jejich duše jako pohádky. V mírně stresovém období půlky semestru perfektní chvíle klidu a snění. O tom, že i rané verše velkého Puškina mají sílu a krásu, se nepochybuje. 5/5. Tohle jsou všechny ruské pohádky v jedné, čirá esence ruství.

4 08.06.2013

(Uwaga spoilery!) Dvacátému století jsem nikdy příliš neholdovala, nicméně všechny exkurzy do ruské literatury této doby dopadly úspěšně. Objevila jsem Bunina, Rasputina, Ajtmatova. Přičichla jsem k žánrům, které obvykle nečtu, a nadchly mě. Jenom jednou jsem přestřelila, a to u Zoščenka. My dva jsme si prostě nějak nesedli, i když uznávám, že to je částečně i moje vina. Zoščenko píše přesně ten typ knihy, který nemusím.

Ve své době byl Michal Zoščenko nesmírně populární a četli ho v SSSR skoro všichni. Kritizoval poválečnou společnost, hamižnost sovětského lidu, který nečetl, nezajímal se okolní dění, chtěl vlastně jen peníze, a když rozdávali intelekt, šel si znovu stoupnout do řady na vodku. Lidi se smáli a netušili, že čtou o sobě. Cizí žárlivost, hloupost, omezenost a oblomovská lenora jim přišly tak zábavné, ale u sebe je vidět nechtěli. Zoščenko jim nastavil gigantické zrcadlo, ovšem jeho satira má daleko k výsměchu Gogola. Neudeří hřebíček na palici a mine i okolní zeď. Je prostá, obyčejná, veselá. Zpověď je kniha, u které se nejspíš budete smát. To jo. Všechny krátké příběhy jsou snadno pochopitelné, jejich pointu ovšem velice rychle odhalíte a pak už se budete jenom nudit na vlnách nablblého smíchu jako z Neváhej a toč.

3/5 Někdy je příjemný u knihy pobavit, odpočinout si a nemít chuť přemýšlet nad jejím obsahem, který umí člověka přivést až k pochybnostem o smyslu jeho vlastního žití, ale k úplnému štěstí to nestačí. Chápu, že se Zoščenko snažil společnosti vysmát a ukázat jí její chyby, ale čtenář se spíš pobaví na cizí účet a jde si dál dělat svoje. Měnit se? A proč. Jestli kritika, tak gogolovská. Pěkně vyostřená a nabroušená, pochmurná a zkaženě hnusná. Zoščenkova satira vás nijak neobohatí, usmějete se, ale nic víc. Na Zoščenkovu obranu je třeba dodat, že jsem už značně zmlsaná jinými knihami, ale tohle je slabý čajíček vhodný leda pro kámoše, kteří měli problém pochopit cokoliv jiného než text rapové písně. Sorry, sovětská klasiko, ale umíš mnohem líp.

3 21.12.2015

(Uwaga spoilery!) Jak popsat něco, co už bylo dokonale popsáno o příspěvek výše? Nebýt neodbytné touhy komentovat, stačilo by dodat jen: "a kde se to podepisuje?"

Podobně, jako byly Dainavské pověsti prvním střípkem z litevské literatury v mé knihovně, Eduard Vilde byl můj první Estonec. Pokud nepočítáme prodavače pražených mandlí na jedné z tallinnských ulic, do něhož jsem se nespěšně zamilovala v roce 2007. A stejně jako s
knihou Krėvė-Mickevičiuse, i tady jsem objevila pobaltskou Ameriku, které se nebudu chtít hned tak vzdát.

Do chladného kraje jsem hodila na vrch krosny, abych měla ponurého společníka po toulkách Vysočinou, a zadařilo se. Depresivnější čtení by si člověk vymýšlel jen stěží. Estonský venkov v druhé polovině 19. století byl místem, kde byste určitě žít nechtěli, protože chleba místních venkovanů byl nechutně hořký do takové míry, že by vám i absint připadal roztomile sladký. Hlavním chodem byla tvrdá práce od nevidím do nevidím, ze které jste se stejně nenajedli a nic si za ni nekoupili, ale kdyby to člověk nezkusil, mohl by si to hodit rovnou na nejbližší zkroucený borovici. Každej den se vláčet na poli, rvát neduživou pšenku z ruk severskýho klimatu a mít kapsy stejně prázdný.

V tomto ráji žije i Jaan Vapper, před něhož hlad a bída hodily na stůl návrh. Pokradeš, budeš se mít dobře. Nepokradeš, budeš trpět hlady. Načež obě sledovaly, jak se chudý poddruh smaží ve vlastním svědomí a tráví ho horečky jako Rodiona Raskolnikova. Podobně jako geroj FMD se i hrdina Vildeho dostává na hranu zákona, chvíli balancuje na jeho ostří a nakonec přepadává přes okraj propasti zla. Je tu ovšem Anni Vadiová, bohatá dcera statkáře, která Jaana hluboce miluje a aby ho zachránila, spáchá sama zločin a je jí jedno, že jí otec vyhodí z domu, sestry zavrhnou a lidi z vesnice se rádi přijdou podívat, jak se nejlákavější nevěsta okolí brodí sama blátem a posluhuje. Přes to všechno, bolest, špínu, zimu, sociální problémy (se kterými se Vilde ani trochu nemazlí) je tu naděje a konec knihy přináší záblesk světla.

V té edici Světové četby ale vycházejí poklady. 5/5

3 11.10.2015