Pebra komentáře u knih
K Čáslavské vůbec žádné výhrady nemám, ba naopak. Ale její život je vyprávěný dost nudně - v porovnání s jinými životopisnými knihami to připomíná tlachání chlápků v hospodě o jedné pěkné babě.
I když v dětství mi tam něco drhlo, teď se mi krátký, víceméně stručný text zdá trefný. Vlastně je to logické, pokud byl nejdřív napsaný scénář k filmu a z něho teprve pak vznikla kniha.
Dobrá monografie. Až mě mrazí z pocitu, jakým nehorázným způsobem jsme se zbavovali vzdělaných šlechticů a jejich majetek nechávali zdevastovat. Čas dal za pravdu těm, kteří před tím varovali.
Poetům prostě závidím jejich schopnost chápat verše. Já maximálně můžu říkat líbí - nelíbí a vlastně nevím proč.
Vtipné a nijak zastaralé vyprávění. To se o některých knihách napsaných před šedesáti lety říct nedá.
Kniha mě oslnila, ale když jsem ji dala svému psychoterapeutovi, aby si ji také přečetl, odsoudil ji. Tak nevím, zda je mizerná ona nebo onen psycholog :)
Je to takové tradiční, anglicky humorné, čili suché. Pobavilo mě zejména to, jak kritizuje otce i dědu jistého studenta, o všech tvrdí, jací jsou tupci a sklízí za to salvy smíchu - i od kritizovaného chlapce. Je vidět, že od té doby uplynulo sto let. Ale je to dojemné, ne že ne.
Ukecaná Andrea žijící v osmdesátkách, kde byly jiné poměry než dnes a z dnešního pohledu to čtenářky může otravovat. Každopádně výmysly měla dobré. Jako kamarádku bych ji však nechtěla :).
Kniha je vizuálně krásná, jako malou mě děsila - i ten příběh. Ale je nezapomenutelný, o tom žádná.
Lehké, ale ne hloupé - a lepší než film.
Obdivuju všechny, kdo jsou schopní psát poezii. Při čtení sbírky Děti deště jsem je doopravdy viděla. Dobré je to!
Kouzlo v těchhle knížkách z minulosti tkví v dobových reáliích. Asi si smutně povzdychne každý, kdo sleduje vývoj od samostatnosti a statečnosti k dnešním zpovykaným dětem, které si v patnácti ani neukrojí chleba. Prý takhle vzdychaly všechny odcházející generace, kdo ví.
Úplně ho vidím, s kloboukem a zaprášeným pláštěm, rozervanou duší a usmoleným sešitem, do kterého každou chvilku v letu zapíše jednoduchý, ale trefný postřeh. Například: Žádný oběd. Divné světlo. Hnali myslivci.
Klučičí život za první republiky -- ne, ten v bílých podkolenkách bohatých chlapečků, ale naopak bosého rozervaného ale dobrosrdečného rošťáka. Nic sentimentálního, skvěle převyprávěné, jistě by to bavilo i současné kluky.
I když skutečnost nebude podle mého tak mystická, u čtení dobře mrazí. Zvlášť, když jde o krásné nevinné dívky v šatech s krajkovou spodničkou a bílých rukavičkách.
Nejpůsobivější mi přišlo zasazení příběhu do osmdesátých let minulého století a vztah dárců k sexu - - -
Smutný dokument doby. Je cítit, jakou si autorka dala práci s vyhledáváním faktů. Fiktivní rozhovor s Hannou Podolskou mě utvrzuje v tom, jakou úctu k ní má. Kniha není klasická beletrie ani podrobný životopis, ani se to nepokouší nikdo tvrdit, ale z toho mála, co se dá o Podolské dohledat, si může čtenář vytvořit vlastní úsudek o likvidaci jedné úspěšné prvorepublikové podnikatelky se smutným osobním životem.
Málokdo může žít tak, jak by skutečně chtěl. A je jedno, z jakého je etnika.