pavel2849 komentáře u knih

Bezprostředně po přečtení ve mne zůstaly dvě věci:
- bezmezný odpor k rasismu, nesnášenlivosti, hulvátství a bezpráví
- chuť být znovu dítětem

14 05.01.2019

Myriáda příběhů. Román s velkým R, který se vyplatí číst pomalu, neboť Sophiina, Stingova a Nathanova cesta je dlouhá, složitá a všechny hrůzy, kterým musela Polka čelit, nelze pojmout najednou - těžce se pak chápe ona obludnost. Zkrátka prosvištět Sophiinu volbu jedním dvěma zátahy je jako vypít během hodiny flašku whisky a pak se divit, proč si z celého večera pamatujete jen chlad záchodové mísy.

Dotaz: "Řekněte mi, kde byl v Osvětimi Bůh?"
Odpověď: "Kde byl člověk?"

Hlavní doménou románu jsou moc a zlo - jedno od druhého neoddělitelné dělají z lidí stroje na úrovni elektrického křesla; nutí k volbám, jimž by nikdy nikdo neměl čelit tak, jak musela Zosia.

14 01.04.2018

Zvláštní příběh.
Na jednu stranu milý a povzbudivý poselstvím, že vždy lze převrátit svůj život do nečekaných rovin. Na stranu druhou snobský mentální průjem, kde polovina obsahu exkrementu jsou řečnické otázky - vážně, pokud polovinu stránky zakrývají otazníky, je něco špatně.
Jazykově místy prvotřídní zážitek, jindy hrozí nebezpečí, že se čtenáři z toho množství obratů, převratů, kudrlinek a nabubřelé poetičnosti splaší mozková kůra a s orgasmem v očích zaleze zpět do jeskyně, kde se lidé namísto řeči a textu dorozumívali vydáváním zvuků ze všech tělesných otvorů.
Úvahy o životě, smrti, emocích, bytí a nebytí převážně brilantní, avšak i zde se sem tam vkradla stránka, která vás během čtení přinutila zevrubně prozkoumat záhady všehomíra, jako například proč to kolo od vína, co je na stole připomíná lebku vaší babičky, jakou rychlostí rostou nehty na nohou, nebo jak to ta moucha dělá, že z toho stropu, kurva, nespadne.
Rovněž postavy se staly zdrojem mé rozpolcenosti - i široké, zářivé úsměvy dívek z reklam na tampóny působí přirozeněji a reálněji než charaktery v této knize. Jejich škrobenost a upjatost měla mnohdy za následek, že mi čelo zrudlo ve tvaru dlaně, s níž jsem se do něj co chvíli plácal. A pokaždé, když jsem se pokusil představit si jejich vzhled, řeč či pohyby, ze zadnice jim trčelo dlouhé pravítko.

Možná jsem však příliš přísný a cynický. Nebo mladý. Jednoho dne, až bude můj život neúprosně svázán s hypotékou, autem na leasing, třemi hloupými dětmi, ošklivou ženou a břichem, přes nějž nelze zahlédnout vlastní nohy, ji třeba docením více. Třeba mi svou zvláštní elegancí, nevtíravostí a šarmem ukáže, že není pozdě něco změnit. Do té doby však dávám čtyři hvězdy, neboť fakt, že jsem knihu přečetl v Lisabonu, ji dodalo trochu nový rozměr.

Ps.
Za zajímavé považuji, že do knížky se určitě jde zamilovat, nelze ji ale nenávidět. Dokáže nudit, uspávat, protáčet panenky, nicméně nikdy nezavdá důvod ke vzteku.

3 28.12.2017

Do Světa podle Garpa jsem poprvé zavítal někdy před rokem a po pár stránkách si znuděně povzdechl a odešel. Nyní musím říct, že to bylo to nejlepší, co jsem mohl udělat, poněvadž kdybych před tím rokem vydržel jen dalších deset stran, už bych knihu neodložil a dnes bych místo dočtení skvělé knížky seděl opřený o postel, házel chlupatým tenisákem o zeď a drbal se v rozkroku.
Poté, co jsem předevčírem z nudy opět Garpa otevřel, nic jsem od toho nečekal, o to víc mě kniha pohltila a o to víc jsem si ji užil, ačkoli to není tak úplně správná formulace. Jsem z ní, prostě a jednoduše řečeno, v p*deli.
Irving napsal originální dílo s tragikomickými situacemi, ve kterých do sebe všechny detaily z předchozích stránek zapadnou jak táta do mámy. Zábavné, čtivé, jímavé... Lidské.
Závěrem bych asi dodal ještě jedno obrovské plus, všechny příběhy jsou dovyprávěny do skutečného konce. Toho jediného, nevyhnutelného konce společného pro všechny tvory.

2 06.05.2015

Stejně jako vždy, když otočím poslední list nějaké skvělé knihy, i u této mi po dočtení útroby svírá tíživý pocit, že něco skončilo, že další takový příběh znovu neprožiji. Mám nutkání procházet stránky a dokola pročítat své oblíbené pasáže a tak alespoň na chvíli ten příběh trošku natáhnout. Chci toho zažít víc s potrhlou Midori. Poslouchat melodie vycházející z kytary Reiko. Usmívat se nad Nagasawovou žifotní filozofií. Dál kráčet cestou Tóru Watanabeho, v němž vidím tak moc ze sebe samotného...

Příběh je to plný erotiky, deprese a především smutku. Jenže ve smutku se mnohdy skrývá spoustu krásy a tato kniha byla nádherná.

19 07.02.2015