Ony komentáře u knih

V téhle knize je toho strašně moc, ale máloco je pořádně dovedené do konce. U "vyšších" problémů se asi počítá s tím, že každý ví, jak se věci budou vyvíjet, když je vzali do rukou soudruzi. Zvlášť dnešní čtenář to ví moc dobře. Ale co dílčí příběhy jednotlivých hrdinů? Řezáč co do počtu postav rozhodně nebyl žádný troškař. Až z těch davů jde hrůza. Autor to zdánlivě vyřešil tak, že každé postavě přisoudil výrazné vnější atributy, díky kterým se čtenář nejen orientuje, ale brzy se v Potočné sám takřka zabydlí. To je skvělé. Ale někde uprostřed se mi ztratili Rejzek s tou Němkou a teď vůbec nemůžu přijít na to, co se s nimi stalo. Ve snaze o komplexnost jsou zanedbány nejslibnější dějové linky - např. stíhání Magerové. O odfláknutých milostných zápletkách, zcela podléhajících dobovému schematismu, darmo mluvit. Láska mezi soudruhy a soudružkami je automaticky oboustranná a samozřejmě velmi cudná. V náznacích se sice objevuje nějaké planutí, ale osobně na mě Zdenina "mladá, tvrdá hruď" působí zase spíš budovatelsky než žensky přitažlivě.
Těžko říct, jak moc realistické jsou pasáže o průběhu odsunu, ale působivost se jim upřít nedá. Útoky na české buržousty (ironické líčení Trncova večírku apod.) jsou už o poznání černobělejší.
Za zvláštní úvahu by stála úloha dýmek a cigaret v tomto románu. Kouří se na obou stranách, a to hodně, ale na každé to s sebou nese něco jiného. Komunista kouří, protože se u toho lépe soustředí na práci, protože se může o cigarety soudružsky rozdělit, protože mu dýmka připomíná Gottwalda a Stalina nebo taky proto, že díky triku s cigaretami se dá dopadnout válečný zločinec... Naproti tomu buržoové pořád jen teatrálně zamačkávají své značkové nedopalky v broušených popelnících. Taky je zajímavé, že buržoazní ženy kouří, až mají žluté zuby, zatímco soudružka si nezapálí nikdy.
Závěrem zbývá dodat, že Nástup, ač na první pohled nevypadá, je skutečně čtivý a místy napínavý.

8 15.01.2013

OMG, to snad i já jsem víc punk, než byla tahle Veronika Hladilová. Její kniha by se spíš měla jmenovat Byla sem spratek se zmatenou dušičkou. Její obraz pankáčů je jak z filmu Mravenci nesou smrt. Autorka si už za tu dobu, co je „z toho venku“ a je z ní ta „vyrovnaná vosoba“ osvojila rétoriku školních besed o drogách, kterou se snaží maskovat rádoby ledabylou češtinou a předpotopním slangem. Aby bylo jasnější, o jak autentickou výpověď se jedná, opatřila ji Punkovo-českým slovníkem, kde najdeme hesla typu „filda = filozofická fakulta“ nebo „hic = nadměrné teplo“. Neskutečné taky je, jak si VH opakovaně vynucuje obdiv za to, jak to všechno prokoukla a dokázala nad tím zvítězit. Dokonce si uvědomila, že špinavé oblečení se musí prát. Komu to vlastně vypráví?

Téma i kompozice vyprávění jsou hodně dobré, jen se mi zdá, že je kniha psána takovým poněkud nezajímavým jazykem. Ne že by nebyla čtivá, ale devadesátileté stařenky z Moravských Kopanic, vysokoškolsky vzdělaní badatelé i úřední listiny z 50. let tu mluví více méně stejnou řečí. Rozkoš z textu se nedostavila.

6 30.07.2020

Se Švejkem jsem toho prožila víc než s kýmkoli jiným, při opakovaných pokusech o něm něco vyplodit i celkem peklo, ale stejně mě pořád baví. Baví mě tonout ve Švejkových výkladech i mapovat si různé interpretace, adaptace a parafráze Haškova textu. Četla jsem zatím (jen) dvakrát a šla bych do toho zas.

6 26.12.2016

Četlo se mi to, jako by mi někdo týden vyprávěl vtip a pak tři dny vysvětloval pointu. Přesto jsem se pobavila. Možná bych se pobavila ještě víc, kdyby Sorokin v první části ještě trochu přitvrdil. Ono by pak ještě víc vyniklo, jak nedostižně tvrdá je ta část druhá. Rozhodně je Třicátá Marinina láska jedna z nejoriginálnějších výpovědí o komunistickém režimu, co znám.

6 10.05.2013

Je to děs a hrůza, ale v jiném smyslu slova, než jsem si představovala. Ať už ke vzniku "českého thrilleru světové třídy" vedly jakékoli dobré či nedobré úmysly, realizace je hodně těžkopádná a nudná. Akorát tedy nad stranami 180 a 181 jsem dostala záchvat smíchu.

Druhé Macanudo se mi líbilo ještě víc než první a třetí ještě víc než druhé. Nevím, jestli Liniers zraje, nebo jsem do něj jen čím dál tím víc zamilovaná. "Pravděpodobně nastanou ojedinělé dešťové přeháňky a lehký pocit smutného toužení."

4 21.08.2014

Kdyby se k této knize měla vytisknout errata, vydala by ještě na jeden stejně silný svazek. Bohužel nejde jen o tiskové a jazykové úlety a drobné nepřesnosti, ale často celkem závažné omyly, nepodložené závěry a nemístná zjednodušení (Slačálek v jednom pytli s Landou, Smrt si říká Engelchen s Králem Šumavy). Napadlo mě, jestli to není záměr – třeba si chtěl Verner vyzkoušet, jak se jeho studenti nechávají zmanipulovat učebnicemi. To by byl zajímavý nápad, nicméně kniha se dostala do širší distribuce a třeba já jsem si původně myslela, že z ní opravdu získám nějaký základní přehled o problematice, která mě zajímá, a že mě nasměruje k další literatuře. Namísto toho se mi dostalo chaotické změti jakýchsi historických exkurzů, citací a parafrází různých médií a příkladů vycucaných z prstu. Když už autor uvede nějaké jméno či teoretický pojem, má v nich většinou překlep, takže vygooglit si je a následně najít v nějakých povedenějších zdrojích byla občas docela fuška. Ale je fakt, že si je teď budu alespoň lépe pamatovat. Dobrodružné to bylo.

4 19.05.2013

Není to půvabné, milé ani pro děti, jak občas slýchám. Hrubozrnné sexistické a politické narážky a bezmezná brutalita mě až šokovaly. Závěr to trochu žehlí, ale stejně se mi to líbilo hlavně jako dialektologický zážitek. Chvílemi jsem si i říkala, proč se do toho vůbec plete ta liška, a nejsou to prostě humorné historky o prostomyslných pantatících.

3 25.02.2018

Vím trochu i z vlastní zkušenosti, že orální historie není žádná legrace. Kniha Miroslava Vaňka a Pavla Mückeho je dobrým úvodem do historie a poslání této metody (nebo tohoto oboru, chcete-li) a zároveň cennou praktickou příručkou „do terénu“. Historicko-přehledová část je místy únavná, ale jistě není od věci se seznámit s vývojem OH v říši středu, zemi hexagonu či lesů a tisíce jezer (ano, to básnické výrazivo mě dost zaujalo). Prakticky zaměřené kapitoly přinášejí řadu konkrétních rad začínajícím tazatelům a vztah mezi tazatelem a narátorem nahlížejí z různých perspektiv, včetně etické a právní.

3 08.01.2017

Mám pokažený zážitek, protože z jediného exempláře této knihy široko daleko nějaký zlosyn vytrhl tři listy! Zrovna taková pěkná knížka o svalnatých fyskulturnících, slastech Čepičkovy vojny a o tom, že mandelinka bramborová je vlastně novodobý fašista a Gottwald moderní Tyrš...

Ale je škoda, že tam některé opráski chybějí – třeba jeden z mých nejoblíbenějších "ciwe Sralin".

3 24.12.2013

Uuuf. O mně se taky říká, že jsem zatrpklá, ale oproti Elfriede vidím svět docela růžově. Už dlouho se mi nic nečetlo tak těžce. Lačnost je přetížená výčitkami vůči společnosti, které mi často připadají trochu mimo. Ta podpovrchovost příběhu je zajímavá. Připomněla mi filmy Michaela Hanekeho. Pak jsem si vzpomněla, že ten vlastně zfilmoval Pianistku, tak jsem měla aspoň radost, jak jsem si to hezky uvědomila :-) A ještě minimálně právě Pianistku si přečtu (Lačnost byla moje první Jelineková).

3 10.05.2013

Předtucha je jednou z knih, které jsem četla jaksi opožděně a jsou ve skutečnosti úplně jiné, než si pamatuju nebo než jsem pochopila ze školního výkladu. Připadá mi psychologicky jednodušší, celkově lehčí, ale taky stylisticky zajímavější.

2 27.12.2020

Po přečtení nepříliš hluboké "senzace" Červenobílá, kde se Rudolf Medek objevil jako literární postava, mě upřímně překvapilo, jak zasvěceně a detailně tentýž autor pojednal jeho životopis. Kniha je celkem logicky uspořádaná do osmi kapitol, ale jejich struktura by přece jen mohla být přehlednější – různorodé poznatky a citace jsou na sebe někdy vršeny trochu divoce. Větším problémem, nad kterým musím při celkovém hodnocení zavřít obě oči, je naprostá ignorace korektur. Já vím, u nakladatelství, jako je Epocha, je to asi normálka, ale fakt mě to nepřestává s... rozčilovat. Opravdu je nutné mít takřka na každé stránce aspoň jednu větu, kterou musím číst pětkrát, abych pod gramatickými chybami odhalila smysl? Má vlast Antonína Smetany, demagogie popletená s demografií a další roztomilé žblepty mě taky moc nepobavily.

2 10.04.2019

Örkény píše krátce, soustředěně a s neobyčejným smyslem pro absurdní humor. Glórie mě ještě trochu štvala, Kočičí hra je skvělá a Tótovi absolutní vrchol.

2 10.05.2016

Jen taková poznámka pod čarou: Díky povídce Baroni na kolech jsem objevila krásný dokument Petra Václava Paní Le Murie (1993).

2 18.10.2015

Bavilo mě to víc než Arbesova romaneta, protože tajemno tu, alespoň zezačátku, vyplývá spíš z atmosféry a zkratky než vykonstruované hry na záhadu. Zážitek bohužel hodně sráží naivita a předvídatelnost příběhu, které hlavně v závěrečné vysvětlovačce vystupují v celé své kráse. Vilímovo prozření v rakvi mě taky rozesmálo, ale Paulo Coelho s takovými tríčky dodnes dělá díru do světa, takže proč ne... Co mě ale nejvíc zarazilo, jsou Sabinovy úvahy o mužské a ženské vášni a lásce. Nevím, jak přišel na to, že "veliký pojem lásky, bez soběckého oučelu – jakož i čin její pohlaví ženskému odňat jest", nebo že se ženy raději své lásky zřeknou, "aby se z navyklého pokoje a z přiosobené domácnosti nevytrhly". To je přece blbost. A blbost je to celé, ale číst se to dá.

2 10.05.2013

Petr Fidelius byl v nesprávný čas na nesprávném místě, a vida, jaké plody taková situace může nést. Sám v předmluvě říká, že dnes už by si s takovými věcmi, jako jsou úvodníky Rudého práva, neměl chuť hrát. Coby topič v letech normalizace si s nimi ale vyhrál neuvěřitelně poctivě, navíc je zachytil ještě v době, kdy byly aktuální a daly se vnímat v kontextu každodenní reality. Pojmosloví, které ve svých analýzách zavádí, nám samozřejmě nemusí úplně vyhovovat, ale často je opravdu trefné a určitě se nebudu bát ho někdy použít. Trochu mi vadí Fideliův arogantní tón, užíváním titulu "pan" u citovaných autorů počínaje. Myslím, že nebylo potřeba dělat z toho větší komedii, než už to je. --- Doporučuji i jiné Fideliovy texty. Někdy mě štve, ale vždycky baví.

2 10.05.2013

První problém je ten, že Deleuze a Guattari, jakkoli jsou občas roztomilí a vtipní, se hodně těžce čtou a ještě tíže chápou. Druhá velká potíž pro mě spočívá v tom, že nemám načteno dost klasických literárně interpretačních studií ani nastudovanou Freudovu psychoanalýzu, takže se spolu s autory nemám proti čemu bouřit ani mě nechytá amok z jejich kacířství. Rozhodně je však jejich přístup k literatuře zajímavý a inspirativní (pravda, spíš než v Kafkovi mě o tom převědčili v Rizomě/Rizomatu), takže tenhle blud mi stál za přečtení a dálipámbu ještě někdy stát bude.

2 10.05.2013