MrKrahujec komentáře u knih
Vzdor nehorázně nejapnému autorství a jen o něco méně nejapnému názvu jde o překvapivě zasvěcenou a poučenou úvahu nad stavem společnosti, který však byl (bohužel) velekotrmelci posledních několika let mnohonásobně překonán. Jako tolik jiných kdysi útočných pamfletů se i tento dnes jeví spíše jako vzpomínka na staré dobré časy.
No, plný počet si to možná až tak úplně nezaslouží (syžet přece jenom moc pohromadě nedrží a také není tak úplně jasné, jestli je to pohádka pro nejmenší, satira na stav českého školství, nebo parodie na dobrodružné romány), ale pro ten jedinečný slovní humor je vše odpuštěno. A ostatně všechno to, co je tady možná nedotaženo, dotáhli a dorazili v budoucnu pánové Miloslav Šimek a Jiří Grossmann.
Vcelku konvenční krimi-thriller, napsaný sice zručně (o to žádná!), ale bohužel pouze zručně.
Po přečtení téhle knihy (a vlastně i předcházejících Majáků), jsem pochopil, že Nobelovu cenu pro Otokara Březinu nakonec dostal právě Saint-John Perse. A vlastně i docela po právu.
Zprvu jsem se toho dost bál, ale tohle je sice trochu jiný Hutka, ale stále ještě Hutka. Jeho humor (který jsem na jeho tvorbě jinak cenil nejvýše) tu sice ustoupil do pozadí, ale základem je, že básně naštěstí zůstávají čtivé a celkem setrvale dokáží překvapovat.
Velmi slušný politický thriller, ze kterého by určitě notně mrazilo, kdyby však současný Brexit neposunul jedním vrzem ÚPLNĚ všecko hned o několik levelů jinam. V tomto prizmatu už to málem připomíná "staré zlaté časy".
Měl opravdu autor formátu Jana Weisse něco takového zapotřebí? Vzhledem k době vzniku asi ano...
Tohle je taková skoro jako italská verze geniálního Poláčkova "Hostince u kamenného stolu", jenomže mnohem, mnohem slabší. Přesto je i ten slaboučký zbytkový humor (velmi často bohužel utopený ve zbytečných ztřeštěnostech) nakonec vlastně překvapivě živý, takže jako četba na dovolenou, nebo do vlaku je to zcela kvalitní.
No, špatný to rozhodně není... Až jsem si při tom vzpomněl na "Alrúnu" od Hannse Heinze Ewerse. Možná to s ní bude mít víc společného, než by se na první pohled zdálo.
Tohle bude asi překladem, protože povídky jsou jinak poměrně kvalitní a dobře vypointované, ale jako pravověrný Holmesolog se prostě otřesu, když v povídce čtu, že si Holmes s Watsonem tykají a jednou se dokonce osloví "starouši". Ale jak říkám, to bude asi věc překladu (možná že i toho původního do polštiny). Jen u jedné jediné povídky jsem si prostě nějak pořád nedokázal představit, jak vlastně si mohl padouch nanést na své vlastní oční bulvy nějakou světélkující látku, aby pak mohl přes výřezy v obraze děsit ubohou oběť zelenýma kočičíma očima... nevím, nevím, není to přece jen trochu moc?
V dětství jsem to samozřejmě přečetl jedním dechem, i když to na mě neustále dělalo dojem školní učebnice, možná i proto, že ilustrátor pan F. Škoda tehdy právě jednu skutečnou školní učebnici (tuším, že vlastivědy) taky ilustroval.
Je to celé takové příznačné... Tuhle knihu jsem kdysi dávno dostal k Vánocům (bez prvního dílu, který tedy nehodnotím, ale který se patrně moc lišit nebude), přečetl jsem ji poctivě celou, možná i vícekrát, protože mě fascinovala i rozčilovala zároveň. Fascinovala mě tím, že byla skutečně poměrně realistická - v řadě podobných situací jsem se také ocital (shodou náhod bych měl být - soudě podle dobových indicií - vrstevníkem Honzy Voříška), ale nehorázně mě rozčilovala svou nenápadně vlezlou, ale tím odpornější politickou agitací. Některé pasáže - třeba ta, jak tatínek vysvětluje Honzovi, proč je jeho plusem okolnost, že on je ve straně - dosahovaly až úrovně majora Zemana. A zdaleka nebyly tak řídké, jak se tu někdo pokusil naznačit. Navíc jsou tím odpornější, že jde o knihu pro mládež, která její pomocí měla být patrně nenápadně infikovaná ideologií. Ještě, že se to moc nepodařilo! (Anebo ne???)
Plně uznávám, že kniha tohoto typu se nemusí líbit každému, ale mě osobně to sedlo. Dokonce mi to natolik připomnělo můj oblíbený román Jana Pelce "...a bude hůř", až jsem pojal podezření, nejde-li o druhý díl (což by i odpovídalo věku postav) a není-li jméno autora pseudonymem Jana Pelce. Tímto se panu Urbanovi omlouvám, že jsem pochyboval o jeho existenci, ale toto je skutečně jedno z nejvýmluvnějších dědictví českého naturalismu už od dob Šlejharových až po již zmíněného Pelce, nebo třeba i Jáchyma Topola. Což je poklona.
Sice poněkud méně nejapné, než je zvykem, ale hlavní zásluhu má asi stejně ta inspirace v pohádkách Tisíce a jedné noci (a potažmo i v českých lidových, které ale asi mají stejný kořen - viz pohádka "Poklad na mostě")
Na Steklače mám sice velmi silnou slabost, ale tady jako by si snad vzal větší sousto, než na jaké stačil, nebo jako by se stále nemohl rozhodnout, co vlastně tahle kniha bude a komu bude určená. Úsměvná detektivka? Na to je tam příliš moc přestřelených ztřeštěností (zvláště pak při popisu činnosti Maryskova detektivního klubu). Tak tedy parodie na detektivky? Na to to zase příliš často sklouzává do jakoby vážné polohy, inspirované skutečnými francouzskými detektivkami. Kniha vyloženě dětská? Právě ta detektivní inspirace tomu klade jakoby vyšší nároky. Tak tedy četba pro dospívající? Na to je to zas až moc často vyloženě infantilní. V časopiseckém vydání na pokračování mě stoprocentně okouzlily geniální ilustrace Dobroslava Folla (ty tak někdy sehnat! To by bylo!), ale bohužel (můj jinak opět oblíbený) Adolf Born to v knižním vydání nevyvážil skoro stejně jako autor textu - taky neustále osciluje mezi výraznou stylizací karikatury a vážněji míněnou knižní ilustrací. Ostatně přibližně v té době přecházel od zkratkovité, krásně jedovaté satirické karikatury (ve své době slavné "bornografie") k propracovanějšímu, barevnému výtvarnému vyjádření a tyhle ilustrace jsou možná přesně tím "přechodným stadiem". Zcela opomíjenou zajímavostí je pak to, že nahlédneme-li do "Ohníčkovské" časopisecké verze, zjistíme, že postava inspektora Brouka se původně jmenovala Mamula, což bylo ovšem příjmení skutečného "krále komunistické tajné policie", čímž pan Steklač projevil až neuvěřitelnou politickou odvahu, kterou byl však nucen v knižním vydání přece jen zkrotit.
Ne, že by tu nebyl Halasův vliv cítit, ale výsledek jde daleko jinam (záměrně nechci říct dál). Především oceňuji dokonalou práci s jazykem, jedná se vpravdě o skutečné "eskamotérství se slovy" téměř ve stylu Jana Vodňanského, ale přece jen na dost odlišné platformě. Snad je to důkaz, že metoda, kterou Vodňanský použil výhradně ve službách humoru (byť mnohdy značně černého), funguje stejně dobře i v poezii vážné, až nostalgické. A hlavně zůstává originální.
Asi už mám stihomam (kdo ho ale dneska nemá?), protože postava Ellise Quinta a hlavně celá jeho činnost jak zločinecká, tak i mediálně očerňovací, mi nesmírně připomínala našeho milého předsedu vlády...
Zas jedna pohádka, která je spíš pro tatínky, než pro děti... A to i včetně kreseb. Ale děti pobaví taky.
Wilhelm Busch je rozhodně geniální, ale je třeba radikálně vyvrátit jeden mýtus (který, uznávám, vydatně přikrmil on sám) - rozhodně a v žádném případě není pro děti! Takhle lučavkovitě jedovatá satira musí samozřejmě dítě když ne rovnou vyděsit, tak rozhodně znechutit a odstrašit. Zato dospělý vychutná jak dokonalost kresby, tak i jízlivost celé Buschovy ironie, se kterou prezentuje údajně sladký dětský svět v podobě zesílených obecně lidských neřestí. (Ostatně mám pocit, že seriál "Koupání v sobotu večer" by dnes už mohl vyvolat i diskuse stran sexuální výchovy mládeže).