matej.kulistak komentáře u knih

Fascinující šíře pohledu, zvláště co se týká přejímek mezi jednotlivými jazyky a jejich vzájemného působení (vezmeme-li v potaz, že střední Evropa je jedna velká křižovatka a kultury i jazyky jejích národů jsou velice různorodé, jde o úkol velmi složitý).
Řeč je o němčině, češtině, horní a dolní lužické srbštině, slovenštině, polštině, maďarštině, slovinštině a chorvatštině, přičemž autor probírá vzájemné vztahy všech těchto jazyků. Nedokážu si představit složitost takové práce.
Pro laika jsou zajímavé vazby češtiny na ostatní jazyky, především výčet různých přejímek, jež bychom často považoval za slova domácí (chléb!) a jejich periodizace.

2 31.05.2021

Čekal jsem daleko víc rozborů díla zmíněných autorů, ne osobní vzpomínání na přátele. Když se mi ale podařilo se přeorientovat, začal jsem si to užívat.
Provokativní je, že Fučík naráží na životní osudy i díla těch, o nichž píše často v náznacích, takže když nevíte o co jde, máte smůlu. Například Deml tak pro mě zůstává opředen tajemstvím. Na druhou stranu, to je pro nás každý člověk, a tak postavy z této knihy vystupují jako živé, a navíc: co by mě mělo vyprovokovat k jejich čtení víc?
Ostatně, nechat se nalákat byl můj hlavní záměr, a ten se bohatě splnil.
Když budu konkrétnější, trochu mě zklamaly kapitoly o Kolářovi a Holanovi, protože jsem se toho o nich příliš nedozvěděl (přestože jsou skvělé), vděčný jsem za bližší přiblížení Floriána, Černého, Závady, při čtení kapitol o Čepovi, Nezvalovi a hlavně Halasovi jsem cítil velké souznění, u Šaldy, Březiny a ostatních zůstává přinejmenším údiv nad hloubkou pochopení jejich díla.
Krom toho se mi zalíbil Fučíkův styl, lehký, mírně ornamelnální, nenuceně inteligentní, osobní.
V průběhu čtení jsem se navíc bavil dohledáváním slov, která neznám, a rozšiřováním jazykových obzorů. Ano, bavil jsem se, příjemně a s potěšením.

2 23.03.2021

Při čtení jako by mi někdo položil ruku na hruď a celou dobu ji tam držel.
Forma básně je tak úchvatná, že působí téměř organicky, jako by takto jazyk sám zatuhl po nějaké strašné erupci. Jako by takto měl prapůvodně vypadat.
A právě taková forma v sobě nese sdělení, jež jiným jazykem nelze uchopit. Vystihnout takový archetyp jako je vztah muže a ženy, to je výzva výzev. A tady to je! Zastřené a nahé. Po dočtení každého dalšího dne jsem se bál, aby další báseň nebyla slabší, a nepohřbila tak vše, co předcházelo. A pokaždé znovu jsem byl zasažen novostí a stejností toho, co čtu.
Básní se odvíjí příběh - jaksi nelineární, téměř bych byl v pokušení říct, že by bylo možné básně přeházet, protože se vše jakoby odehrává zaráz. A možná ne. A už se v tom zamotávám. Pokud Vás tento komentář provokuje (mě ano), snad Vás vyprovokuje alespoň k přečtení Adama a Evy.

2 15.03.2021

Upřímně jsem se na čtení těšil. Životopis úžasného skladatele vydaný v exilu kardinálem, jehož vlastní život by vydal na strhující čtení - co chtít víc?
Ale jak se říká, nesuď knihu podle obalu. A tak musím říct, že jsem byl spíše zklamán. O Dvořákově životě se dozvídáme útržkovitě, epizody jsou za sebe kladeny bez kontextu, dialogy zmetečné, někdy jsem si ani nebyl jistý, kdo právě s kým o čem mluví. Ladění knihy mi připomnělo biedermeier - selanka, procházky a tlachání s přáteli.
O Dvořákovi samém jsem se dozvěděl pár zajímavých věcí, dostal jsem chuť poslechnout si pár skladeb, které ještě neznám, ale jsem téměř přesvědčen, že kdybych si během dvou hodin pročetl stránku www.antonin-dvorak.cz, dozvěděl bych se toho víc, a nemusel jsem trávit čas s touto knihou.

2 07.02.2021

Co mě fascinuje je, jak patrný je v básni autorův afekt. Začíná rozjímáním nad Bohem, jehož se mu nedaří uchopit. Proto začne vyjádřením vlastní bídy. A slova nalézá v její negaci. Tak se střídá sloka věnovaná sobě ubohému a sloka věnovaná nesmírnosti Boží. A jak zápal, horlivost a láska roste, výraz kondenzuje - dva verše člověku, dva Bohu, jeden člověku, jeden Bohu, půl verše...
A pak v uchvácení začne mluvit zase celou sloku o Bohu, a opět je třeba srovnat se svou ubohostí. A tady se v tom autor vymáchá - a vyhradí popisu své odpornosti celé dvě strany.
A tak dál.
V duchu Baroka je Briedel velice mnohomluvný, ale obsah úplně neodpovídá rozsahu. Zajímavá jsou místa, kde se pokouší o něco jako oxymoróny, když se snaží vyjádřit Boží podstatu. Když ale člověk srovná s Máchou, jasně vynikne neohrabanost jeho pokusů.
Hodnotit nemohu, nemohl bych dát víc než tři hvězdy, a to si Briedel nezaslouží, protože nemůže za nerozvinutost české literatury a kultury své doby.

Praha - město, ve kterém románské prosakuje gotickým a gotické barokním. Autorka sama musela zažít za tu dobu mnoho změn. Není divu, že se vždy opět zarazí při pohledu na televizní věž (kde se tam ta věc vzala?). Jak přirozené je seběhnout po schodech od muzea, přeběhnout k soše a skočit do projíždějící tramvaje. A odkud vyjela tramvaj, může vyjet i sovětský tank. A když člověk půjde dál, může narazit na Apollinaira nebo Kafku, na věčného Žida nebo Husa.
Praha je město turistů, ale i velikánů historie a literatury, kteří ji nikdy neopustili, město legend, které jsou skutečné alespoň v představách (ke kterým znovu a znovu provokuje), Praha je tajemné město po kterém chodí Golem a které v noci ozařuje světlo pronikající ze svatovítského chrámu při mši, kterou slouží svatý Václav. Praha je město loutek, sudiček a kejklířů...
Kniha mě neskutečně bavila. Děkuji.

2 09.10.2020

Ke knize: Jednohubka na nedělní odpoledne. Čte se rychle a příjemně. Pokud u Itinerária byla doprovodná studia zařazena na začátek, aby čtenáře připravila na náročný text, zde je až v druhé polovině knihy. To umožňuje Bonaventuru bez předchozích očekávání nasát a promyslet (což je v tomto případě možné bez kdovíjakého mentálního vypjetí). Doprovodná studie vykládá akcenty dílka za pomoci jejích různých pojmenování napříč historií, což je způsob pro čtenáře snadno uchopitelný, přehledný a vypovídající.
K Bonaventurovi: Při čtení na nás dýchne myšlení středověku. Důraz je kladen na řád (modlitba musí postupovat po těchto sedmi krocích, aby byla správná apod.) a autorovo myšlení je silně triadické, což mnohdy vede k přemíře slov (v nejrůznějších výčtech), jejichž konkrétní význam se občas ztrácí.
Na druhou stranu, pokud jde o teorii, je patrné, že je podložena žitou praxí. Bonaventura netlachá, ale předkládá způsob života, kterým sám žije. Insirativní mohou být akcenty, které dnešnímu člověku často chybí. Bonaventura bojuje proti lenosti, marnivosti, nestřídmosti, což jsou vlastnosti, které i křesťan v dnešní době pod vlivem reklamy ("dopřejte si","udělejte si radost...") považuje téměř za samozřejmé. U Bonaventury ale jasně vidíme, že nelze sloužit dvěma pánům, Bůh má bez kompromisu přednost před mamonem, a toto rozhodnutí je cílevědomě vedeno do důsledné lásky ke kříži.
Bonaventura je svým myšlením (odmyslíme-li středověký způsob vyjadřování) velice moderní. Vidíme to v tom, na co klade důraz už při odkazování na Písmo. Nejčastější citace jsou z knihy Job (akcent na lidskou bídu, považování se za nic před Bohem), Písně písní (akcent na lásku, důvěrný vztah s Bohem) a Žalmů (akcent na radikalitu, zápal, zanícení z celého srdce).
Vystihuje tak přesně ty oblasti, ve kterých se ukazují limity lidské víry, ať už ve 12. století nebo dnes.

2 28.06.2020

Tato encyklika vymezuje místo filozofie v křesťanské víře. A není to místo druhořadé, jak se říká hned v úvodu: "VÍRA A ROZUM jsou jako dvě křídla, jimiž se lidský duch pozvedá k nazírání pravdy." Víra bez rozumu vede k mýtotvornému dogmatismu, rozum bez víry k egodeismu.
Jan Pavel II. v sobě kloubí teologa s filozofem, zároveň ale zůstává srozumitelný a je patrná jeho pastorační zkušenost, tj. přesah do praxe. Přečtení této stostránkové "brožurky" mi pomohlo líp pochopit katolický pohled na svět.

2 16.06.2020

Nietzsche napsal, že lidský jazyk je strašně hrubý nástroj, protože pro každou emoci má jen slovo, označující její extrém, tudíž nedokáže zachytit jemné nuance nálad. Kliment ho touto knihou usvědčuje z omylu. Text je tkán tak jemně a šetrně, že Vám až tak v půlce knihy dojde, že je to vlastně poezie. Poezie, do které se člověk ponoří a sní, a ona jej nese a kolíbá a naráz přijde obrovský zvrat, takže jen zalapáte po dechu a už se zase nesete. Můžete na nějakou scénu čekat několik desítek stran a pak si najednou uvědomíte, že teď, teď se to stalo, ale kniha už vás odváží pryč, jako vlak spějící krajinou (kam?), takže jen letmo máte čas zaostřit z okna na nějaký detail, vesnický hřbitov, sněhuláka, truhlici, Atlase nad portálem anebo na čtenáře v okně, který se uprostřed noci nemůže odtrhnout od čtení. V tom čtenáři jsem se poznal, právě jsem se totiž nemohl odtrhnout, navzdory hluboké noci, od poslední kapitoly téhle knihy.
Mnoho knih má sem tam nějakou pasáž, které se podaří chytnout čtenáře za srdce, sladit se s jeho rytmem. Alexandr Kliment touto knihou jako teplou dlaní mé srdce uchopil a nepustil až do poslední stránky. Jak se říká: dotýkalo se mě to. Jemně, ale stále, někde blízko, ale přece ne jen za hranicí dojetí a patosu.
Pokud jsou autoři jako Fuks, kteří přepečlivě vybrušují každé slovo, takže z knihy cítíte až strojovou preciznost, z Klimenta tryská báseň. Zdánlivě nahodile, ale při bližším pohledu důkladně, jako když tkadlec klade jednu hedvábnou nitku vedle druhé. Vás pak ovane už hotový šátek, a to kdekoli knihu otevřete:
„Byl bych tě chtěl milovat hned a tady v tom ráji třezalek, ale protože jsi tu nebyla, alespoň jsem si tě živě představoval se žlutým polštářkem pod hlavou a pomodlil jsem se: Ty poušti třezalek, dej, ať Jarmilu miluju absolutně. A že bys ty, která překládáš tolik pestrých příběhů z tolika bohatých jazyků, nevěděla, jak tohle slovíčko vyjádřit česky? Absolutně, víš? A nesl jsem to slovíčko v sobě spolu s jedním žlutým květem v ruce jako monstranci. Slunce se v lehce rozpuštěné mlze vzduchu vzdalo rozumu a celé z výšky na mě spadlo v oslňujícím, oslepujícím rozptylu.“

2 05.05.2020

V reakci na předchozí komentář musím konstatovat, že rok studia filozofie mi dal nepoměrně víc, než Kulhavý poutník. Vlastně si z něj neodnáším skoro nic, rozhodně ne myšlenky. Spíš příjemný pocit a chuť číst dál. Takové milé zamyšlení nad nebezpečím Osoby (snad bychom dnes řekli "ega"), a nad pozitivní životní filozofií Josefa Čapka: "já jsem rozhodně pro duši".

2 17.01.2020

Františkovy texty jsou psány prostě, ale často jsem nechápal, co se snaží říct. Jaká je vnitřní struktura a koherence toho, co píše. Následný výklad (kterému se dá vytknout snad jen příliš velký počet slov, trochu bych ho proškrtal) ale vše krásně vysvětlí. Často jsem měl pocit, že tomu konečně rozumím, a zároveň jsem se musel spojit před hloubkou a šířkou, která se dá ukrýt často do pár veršů.
Tato útlá knížečka představuje Františka z Assisi jako velikého světce, pronikavého myslitele a celým srdcem básníka. Krásné.

2 02.01.2020

Ta kniha nebyla špatná. Velmi se mi líbil úvod, povedl se i závěr. Ale to mezi tím (byť dobře napsané) bylo nevýslovné utrpení. Chápu, mělo být. Ale pokud čtenář přeskočí druhou třetinu knihy, nalezne postavy na témže místě, na jakém je opustil. A to mi strašně drásalo nervy.

2 29.07.2019

Humor kolísá mezi velice neotřelým (důstojník zapečený v asfaltu) a velmi stereotypním (milostné pletky a hospodské rvačky). Popis rozkladu jednotky na pracovišti v Táboře byl dle mého až příliš přitažený za vlasy. Taky knize chybí jakýkoli nosný příběh, chybí jí záporák, který by (jinak skvěle napsanému) Kefalínovi ztrpčoval život. Věřím, že by se pak četla i po třísté stránce se stejnou chutí jako na začátku.

Ale krom toho, skvělá zábava, která nejednou donutí smát se nahlas.

PS: Líbí se mi ten nápad dávat hlavním hrdinům exoticky znějící jména typu Kefalín nebo Saturnin. Z nějakého důvodu jsou pak svou osobností přitažlivější.

2 23.07.2019

Tato kniha je jistě zásadní pro rozvoj naší literatury, protože je to jeden z prvních pokusů o delší česky psaný prozaický text. Ale právě pro to, jak neukotvené to dílo je, má hodnotu spíš v tom, jak na něj bylo navazováno. Čtenářsky je to za mě něco strašného. Chápu, že nejde o historická fakta, ale znásilňování historie mě tentokrát opravdu bolelo. Navíc styl, kde je více promluv (ne vnitřních, ale hlasitých) k sobě samému, popřípadě k předmětům (typu: "ó meči...") než klasického dialogu, bych snášel dobře v dramatu, ale próze mi to opravdu vadilo. Dočteno s přeskakováním a velkým sebezapřením. Každopádně pro výše zmíněné historické reálie se mi zdá nefér knihu soudit dnešníma očima na hvězdičky.

Sbírka přináší změnu stylu. Ironie ubylo, nebo je zproblematizovaná. Básně už nepůsobí jako jarmareční písně a přidrzlé glosy (až ve 2/3 knihy mi došlo, že je to kvůli absenci rýmu).
Humor tam je, sex tam je, je to pořád Ohnisko, ale je tam nové i potřeba zachytit cosi prchavého, nepointovat, ale spíš problematizovat (většina básní je nejsilnější v posledním verši).
V jistém ohledu autorova nejlepší sbírka (resp. přináší nové kvality).

1 11.05.2024

Čtenář rychle ví, na čem je, básně relativně mají jednotnou šablonu. Jsou to takové rýmované gegy, posměšky, glosy, které se nesnaží nebýt prvoplánové ("proč bych měl pět mezi řádky / když mi stačí slovní hrátky").
Přesto básně zůstávají zábavné a nezačnou po pár desítkách stran nudit. Především proto, že autor dokáže přijít vždy s novou neotřepanou slovní hříčkou nebo nápadem (např. "matička Trus; v konvici ječ aj; říkám co mě napadá / neb mám divná nálada" - duál? ).
Sbírka jako celek začne být zajímavá cca v půlce, kdy se najednou objeví básně tematizující vlastní smutek a osamělost, aniž by se jakkoli formálně změnily. "Mám svou vlastní trajektorii: / začasté držkou v zemi ryji // A jindy jsem zas na koni / (naposed zhruba předloni)"
Lze tak tušit, že byť jsou básně jako celek radostně subverzivní, skrývá se za nimi jistá privace, neschopnost nebo nutkání, což dodává sbírce hlubší vrstvu a svým způsobem ospravedlnění.

1 09.05.2024

Spíš než sbírka je Červený obr básnická skladba, v niž se volně odvíjí tok myšlenek. Jednotlivé motivy vyvstávají na základě určitého vzruchu - podivně znějícího slova, myšlenky nebo i poměrně banální situace. Vyprovokovat k takovému přemýšlení může prakticky cokoli, lyrický subjekt je citlivý na jemné podněty, které otevírá v reflexi, jíž mě jako čtenáře vtahuje do světa, v němž je vše prchavé a zároveň to ulpívá v myšlení a potřebě záznamu (chuť syrové olivy; rozepisování pera zanechávající na papíře obraz vysychající říčky; inkoustové šlouhy na papíře, po němž přešla kočka, na jejichž původ se brzy zapomene...).
Subtilnost je dána prostorem pro každé slovo (strofa na stranu, celková úspornost). Pomíjivost je skvěle uchopena tím, že temata se ve sbírce postupně mění (vracejí se, některá se drží déle než jiná, ale postupně jsou všechna nahrazována novými, efemérnost je slovem jen na chvíli pozdržena, nikoli zrušena). Červený obr z názvu tak je pouze místem, kde do toku myšlení vstupujeme z vnějšku. A ten tok mohl už dlouho trvat předtím a bude moci i potom. Z tohoto pohledu je poněkud škoda, že se autorka pokouší v poslední básni o jakýsi epilog, funkčnější by bylo prostě z myšlenek mluvčí zase vystoupit na náhodném místě a nechat poslední báseň rezonovat do ztracena.

1 07.05.2024

Taková bejkárna.
Tři pánové, co si rádi hrajou. A protože mají zvučná jména, tak to vyšlo jako kniha. Ale je to stejná radost číst, jako (zjevně) byla psát.

1 07.05.2024

Obsah se podobá titulu, jsou to takové uštěpačné popěvky, rýmovačky, které si z kvality rýmu (nebo čehokoli jiného) programově nedělají hlavu. Rozhodně ale nenechají člověka lhostejného. Tím jsou mi milejší, než efemérní básně bez rozklíčovatelného smyslu (dnes daleko častější nešvar). Básně jsou přímé, své významy neschovávají a většinou obstojí i bez kontextu sbírky.
Někdy to působí prostě jako vulgarity, vzápětí se ale vynoří nějaký slovní/myšlenkový obrat/zvrat, který přinutí vzít vše ostatní na milost (např. prostoduchý a otřepaný obraz svaté stolice jakožto záchodu se ve druhé strofě zvrátí v úvahu nad existencí Boha, aby se ve 3. lakonicky uzavřel: Jeden by se / posral z toho / nad čím druhý jásá / podle vzoru spása.). A pak ty skvělé pointy (např. milenci na molu; cesta do Sudoměře; žeton; kdo má pravdu etc.). V první knize mi vadily archaismy, zdály se mi šroubované. Tady ale krásně ladí k trubadúrsky subverzivní notě.

1 07.05.2024

Čteno podruhé s odstupem několika let a opět strhující. Lévinasovo myšlení je hodně synkretické, chaotické, organické.
Bylo by proti duchu knihy pokoušet se o nějakou syntézu, autorův styl se tomu ostatně vzpírá. Nejen svou víceznačností a repetitivností, ale i mírou obraznosti. Jeho myšlenky jsou tak jemně nuancované, že se výpisky z četby nutně skládají z velké části z přímých citací.
Paradoxně, navzdory obtížnosti, to vede k radosti z četby a k autentickému prožití autorových myšlenek o etice, jakožto prvotní filozofii.

1 06.05.2024