Azurové inferno
Milan Ohnisko
Sbírka poesie moravského básníka. "Mám snad na záložce této knihy upozorňovat čtenáře na to, že Milan Ohnisko píše dobře? To přece pozná každý, kdo není zrovna dřevěný špalek. Mám zdůraznit, že Milanovy slovní hříčky jsou brilantní, jeho žerty vtipné? Řeknu jen slova, která mi jdou od srdce: Kdo je schopen číst tyto verše jako pouhé legrácky, baví se bolestí a zoufalstvím a je to špalek." Ivan Wernisch ... celý text
Přidat komentář
„Mám chuť udělat něco ale opravdu šílenýho, něco co by cknockoutovalo všechny: mé přátele odpůrce i ty jimž jsem lhostejný, musela by to být naprosto nevídaná věc, žádnej odrbanej candrbál s rachejtlema, musel bych položit život, a to rovnou na place. Je to má touha je to můj sen musím vymyslet jen – hlavně klid co by to vlastně mělo být.“
Básníkův sen se realizoval vydáním této sbírky. Ale je v ní jedna zdařilá báseň – Hruška.
Čtenář rychle ví, na čem je, básně relativně mají jednotnou šablonu. Jsou to takové rýmované gegy, posměšky, glosy, které se nesnaží nebýt prvoplánové ("proč bych měl pět mezi řádky / když mi stačí slovní hrátky").
Přesto básně zůstávají zábavné a nezačnou po pár desítkách stran nudit. Především proto, že autor dokáže přijít vždy s novou neotřepanou slovní hříčkou nebo nápadem (např. "matička Trus; v konvici ječ aj; říkám co mě napadá / neb mám divná nálada" - duál? ).
Sbírka jako celek začne být zajímavá cca v půlce, kdy se najednou objeví básně tematizující vlastní smutek a osamělost, aniž by se jakkoli formálně změnily. "Mám svou vlastní trajektorii: / začasté držkou v zemi ryji // A jindy jsem zas na koni / (naposed zhruba předloni)"
Lze tak tušit, že byť jsou básně jako celek radostně subverzivní, skrývá se za nimi jistá privace, neschopnost nebo nutkání, což dodává sbírce hlubší vrstvu a svým způsobem ospravedlnění.