matej.kulistak komentáře u knih

Čteno podruhé s odstupem několika let a opět strhující. Lévinasovo myšlení je hodně synkretické, chaotické, organické.
Bylo by proti duchu knihy pokoušet se o nějakou syntézu, autorův styl se tomu ostatně vzpírá. Nejen svou víceznačností a repetitivností, ale i mírou obraznosti. Jeho myšlenky jsou tak jemně nuancované, že se výpisky z četby nutně skládají z velké části z přímých citací.
Paradoxně, navzdory obtížnosti, to vede k radosti z četby a k autentickému prožití autorových myšlenek o etice, jakožto prvotní filozofii.

1 06.05.2024

Poetika je vyprofilovaná, jen na mě (zatím?) nepůsobí tak přesvědčivě, jako třeba poezie Mariana Pally, která se mi zdá poměrně blízká.
Rušivé mi přijdou zejména (nadbytečné?) archaismy. Ale rozumím tomu, že patří k autorovu stylu.

1 02.05.2024

Čtivý úvod do Lévinase, včetně stručné biografie a hodnocení přínosu i úskalí jeho myšlení. Je tam vše zásadní v příjemném poměru a malém objemu.
Formát mě zaujal, nejspíš zkusím i některé další kousky z edice.

1 01.05.2024

Vemi oceňuji to, že básně jsou psány podle jasných pravidel, které jsou čtenáři řečeny, je tak pozván do představování si struktury původního textu.
Básně to činí hravými, v něčem jsou čitelnější, ale zároveň zajímavější pro zkoumání jejich vnitřní struktury.
Je skvělé, jak krátké má autorka odvahu básně psát, aniž by byly prvoplánové nebo naopak koanovitě pseudomoudré. Vyniká tak mj. krásný papír.
Škoda jen, že se autorka nepustila do žádného delšího kusu, sbírce by slušela větší formální pestrost, takto rychle zjistíme, na čem jsme, a kniha je přečtena bez nadsázky za 10 minut, založila by si víc času.

1 29.04.2024

Skvělý počin, moc hezky zpracována kniha, Řehákovi se opravdu moc povedlo vybrat a uspořádat básně, napsat přiléhavý úvod a zvolit naprosto skvělý název.
Je velice zábavné procházet z poetiky do poetiky, ale cítit propojenost nejen topologickou, ale v jednotlivých oddílech i tematickou.

1 29.04.2024

Mám pocit, že sbírka je zase o něco úsečnější, než dříve (což je pozitivum). Básně vyznívají jako glosy, jako potřeba nejen vidět, ale taky si přisadit. Jako takové jsou často ironické, ale nijak kousavě nebo provokativně. Prostě jen jako komentáře, které bylo třeba říct.
A říct také proto, aby zazněl hlas a tím bylo řečeno něco o sobě (darovala jsem květinu a začala vytahovat / její okvětní plátky / z vichřic podzemní vody; Dospělost znamená / uvařit si kávu ve svým bytě / kdy budu chtít.; Ještě včera jsem byla celá bíla). V tomto smyslu obzvlášť silně působí básně o rodině, což je téma táhnoucí se napříč sbírkami.
Intimní poloha je vyvažovaná potřebou nebrat se moc vážně nebo vážnost výpovědi odlehčit.
Líbí se mi naléhavost vracejících se veršů (krásné obrazy žemlí v mléce nebo slepého kotěte).
V druhé polovině sbírky už ale zejm. dlouhým básním dochází šťáva, je v nich až moc slov. Na druhou stranu tento efekt vyvolával dojem oné (v knize tematizované) únavy z ciziny, takže to byl vlastně funkční postup.

1 26.04.2024

Tematicky koncentrovanější, než předchozí knihy. Líbí se mi svědecká poloha, jíž lyr. subjekt zaujímá.
Když se vzpomíná, vkládá řeč do úst, když se nechají promluvit dopisy - v tom je Fischerová silná.
Ve chvíli, kdy mluvčí vystupuje s vlastním komentářem, začíná se báseň rozkližovat. Např. autorčiny typické foneticky blízké dvojice slov: cvočky - cvoky, humor - tumor, středu - střetu, polotovar - tovar - ovar - var apod. působí (stejně jako už dříve) samoúčelně, hra významů není dotažena do důsledku, ergo je nadbytečná a ke škodě básni. A taky občas zaskřípe zbytečný patos.
Celkově ale sbírka působí dobře, svého tématu se chápe se ctí, na rozdíl od dřívějších sbírek jsem věděl co čtu a zanechalo to ve mně dobrý dojem. Nadto je kniha moc pěkně vypravená.

1 24.04.2024

Na mě jsou ty básně hrozně mudrlantské. Samé vršení slov, které i zajímavé myšlenky pohřbívá - ne sice v balastu, protože ta slova nejsou nutně zle volená, ale je jich zbytečně moc na to, co se jimi říká. Jejich vršení na mne působí mechanicky, příliš snadně.
Tolik k dojmu z relativně povrchního čtení (k hlubšímu mě sbírka nezlákala).

1 21.04.2024

Cítím stále stejné autorovy silné stránky: odvaha při volbě témat i slov a skvělé nápady.
A taky stejné slabiny: pokulhávající jazykové provedení a nesourodost sbírky jako celku. I když ta mi tady vlastně až tak nevadí. Jednak knihu krásně sceluje její nádherná vnější stránka, jednak se to hodí k ústřednímu motivu nečitelných hliněných desek. Které ovšem (opět) jako by se zbytkem textů nesouvisely.

1 25.03.2024

Skoro u všech básní nacházím něco, kvůli čemu rozumím, že stály za napsání (silné téma, odvážný motiv, pádný "ústřední" verš, např. "Tenkost děti / z rozdělených rodin."). Ale často to úplně nestačí, jiné verše působí stylisticky neobratně ( např. skvěle načaté dvouverší "zdrsníme povrch pryže / necháme v prasklině pracovat chemický proces" na konci silně zaskřípe). Ale to už je hnidopištví. Daleko větší problém je, že básně jsou často jalové, potenciální kvality zůstaly nevytězené.
Zároveň jsou ve sbírce ale i skvělé kusy, v nichž funguje všechno (za mě jsou to po jednom čtení: prsa, řeknu ti, řeknu víc, dcera, palivo, henry, návrat). Výrazným prvkem sbírky je mimo to báseň, která se vrací jako refrén, vždy s jinou 2. strofou. Nepochopil jsem její funkci, nepřišla mi tak dobrá a měl jsem pocit, že první (vracející se) strofa se zbytkem básně prostě nesouvisí.
Celkově sbírka působí jako deníček pozorovatele. Co sleduje stojí za sledování, ale chybí tomu koncept, který by sbírce dal přidanou hodnotu (a skoro jako by to autor věděl a v poslední básni se za to omlouval).

1 23.03.2024

Sbírka básní z různých starších knížek a rukopisů, které spojuje ústřední postava Adama, (spoiler?) nevlastního syna. Musím říct, že většina básní z názvem Adam mě v předchozích sbírkách spíš rušila, trochu z nich čouhaly, ale nebylo úplně jasné proč.
V této knížce mají konečně možnost vyznít, jsou si vzájemně kontextem, vytvářejí obrys člověka, k němuž můžu jako čtenář zaujmout postoj, vytvořit si vztah, jeho situace mě provokuje k myšlení a dotýká se mě.
Celkové vyznění je velmi silné, Adam je konkrétní člověk, ale působí zároveň jako (neotřelý) archetyp. Jeho životní pozice je mimoděčnou výpovědí o stavu společnosti nebo o jejím uspořádání.
Zároveň oceňuji, kolik musel autor do knihy investovat z vlastní intimity, aniž by se dopustil kýče. Neokázalý projev tvůrčí odvahy.

1 12.03.2024

Mám pocit, že se Hruška v této sbírce konečně našel, resp. že to, o co se pokoušel už v dřívějších knihách, zde konečně funguje.
A to je rovnováha mezi minimalismem a sdělností. Básně opravdu zařezávají, nutí se u mikroscény zastavit a pozorovat ji, přemýšlet nad nečekanou pointou. Nekloužou ke kýči nebo banalitě.
Metafory jsou neotřelé, ale nikoli samoúčelné (např. noc vystrkující zadek měsíce). Básně obecně působí nenuceně, uvěřitelně.
Jako bonus se sbírka dobře čte.

1 11.03.2024

Sbírka miniatur všedního života. Ze začátku to na mě působilo trochu roztříštěně a hlavně šroubovaně (např. hned v úvodní básni se objevuje provinilost a touha, což jsou dvě poměrně silné emoce, u nichž ovšem netušíme, co je zapříčinilo, a tak působí jako nadbytečné, jako snaha o vytvoření dojmu poetična - podobných příkladů by se našlo víc).
Postupem času mě ale sbírka začala bavit. Líbí se mi, jak silný dojem může vyvolat pohled na malý kousek koupelny za pračkou, čekání na lesní cestě, náhodný záběr v televizi, společné sledování oblohy apod. Občas ty situace mohou působit kýčovitě (např. když se žena svléká v koupelně a mluvčí říká: "uhnul jsem očima / před tou krásou" nebo když mluvčí pozoruje ženu spící v křesle). Je ale patrná snaha okouzlení zkrotit nějakým depoetizujícím detailem (u scény v koupelně ja to zásuvka s věcmi na holení, spící žena v křesle má zase roztažené nohy a pootevřenou pusu). Jako celek to není špatné, není to ale ani skvělé.
Poté, co jsem si osvojil autorův styl, jsem musel při opětovném čtení rehabilitovat i mnohé básně prvního oddílu, který se mi jinak zdál slabší.

1 08.03.2024

Líbí se mi experiment s klasickým tématem měsíců v roce - myšlenka dobrá.
Panuje atmosféra horka, těžkosti, až naprosté nehybnosti ("stojíme v předsíni jako horko" nebo "nic nic se nestalo"). Ta je podepřena stereotypností nejen v názvech básní, ale i častým opakováním jednotlivých slov i celých veršů (a to jsou básně dost krátké).
Pokud bylo autorským záměrem popsat nudu na rodičáku (tak to na mě opravdu působí), povedlo se.
Zajímavá báseň se objeví jen občas (např. červenec nebo červenec), většina veršů je taková nemastná neslaná - ale to může být i autorský záměr.
Občas se něco opravdu povede (např. "za zády hledí zvířata / na dětském pyžamu", "v cikánských domech naproti / navečer hasnou / rudé koberce", "jste mrtví prosí dítě / a míří hračkou").
Líbí se mi (a opět netuším zda záměrný) efekt ambivalence na konci knihy, kde se objevují silné až násilné obrazy, u nichž ale není jisté, jestli celkovou statičnost rozbíjejí, nebo naopak gradují ("v noci škrábne křik holčičky [...] dál nic", "otec štípal skříň / chvíli /byly síly vyrovnané"; "pokaždé někdo vstává dřív [...] odnese / mrtvé od večeře").

1 05.03.2024

Mám trochu pocit, že z básnické miniatury se stala móda. A není úplně snadné napsat na malém rozsahu něco, co nebude banalita. Je třeba najít si poetika, která bude rozpoznatelná i při práci s jen malou trochou materiálu.
Malota píše programově minimalisticky, bez obrazů navíc (skvěle přiznané v básni Motýl). Někdy mám pocit, že tak v básni sdělení prostě chybí. Ve spoustě případů ale naopak zarezonuje. Naplno a hutně, nikoli prvoplánově či podbízivě. Vidím ve sbírce formující se poetiku, ještě není všude, ale tam kde ano, mě opravdu oslovuje.
Líbí se mi čitelnost, kdy se sdělení (či jeho absence) nehalí do mraku nesrozumitelnosti. Líbí se mi odvaha jít s kůží na trh a vrazit program básnické metody do názvu sbírky. Líbí se mi uměřenost, s níž se sahá po obecněčeských koncovkách, jemném humoru nebo přímé řeči - pouze, je-li to potřeba.
Těším se na druhou sbírku.

1 01.03.2024

Po 2-3 básních je znát naprosto svébytnou poetiku.
Prostor opaknuje melancholie a vzdorovitost. Svět je magicky příčící se člověku, a tak se věci, které musely stát spoustu odhodlání, nakonec nestaly (např. když lyrický subjekt popíše krví koupelnu, aby ta nakonec "zůstala čistá / bílá").
Vidím v tom ozvuk názvu výboru (který hraje na velice příznačné dvouverší s autorovým jménem, srv. "Nepiš dopisy sám sobě / kdo to kdy viděl / psát dopisy mrtvým"). A popisuje to i dobově příznačný pocit marnosti.
Smrt, vodka, onanie, poluce, mučení, fanatický patriotismus, paranoia - autor se dotýká často křehkých a intimních témat, která popisuje tvrdě, ironicky, výsměšně. Jako vysmívání se vlastní i kolektivní slabosti, zhůvěřilosti, zvrhlosti.
Sex je často čímsi odhalujícím a zraňujícím ("ještě do ní nevstoupil, už nemůže ven"), intimita travestuje v morbiditu (preparování pysků vlastní ženy, psaní básně na matčinu vyčiněnou kůži apod.), často se vrací motiv vlastního mrtvého těla (a to nikoli těla mluvčího, ale explicitně Rafała Wojaczka).
Vlastně je v tom i velká dávka humoru, byť si to uvědomuji až s odstupem, protože při čtení většinou moc do smíchu není ("Kůň kopl kočího do hlavy ale / kočí měl tvrdou lebku"). Někdy se nečekaně objeví lyrická mluvčí v ženském rodě, což se odhalí až v polovině básně.
Tolik k základním rysům poetiky. Celkem vzato Wojaczkova poezie připomíná autoterapii, ale má co nabídnout. Nepůsobí vlezle, je v ní zakódováno sdělení, které stojí za čtení.
Oceňuji velice vkusné zpracování knihy (až na strany s názvy sbírek, které se opravdu nepovedly), krásnou přebálku a zařazení několika básní i v originálním znění. A především oceňuji představení tohoto autora.

1 27.02.2024

Kniha působí, že se snaží provokovat. Ďábel v názvu, obrázky masturbantů, homoerotika jakožto nejvýraznější (a vlastně bych řekl, že jediné) téma - za mě se to knize i daří, ale provokace je asi ten nejsilnější vjem, který si z četby odnáším.
Když jsem zpětně počítal básně, které obstojí samy za sebe (při vynechání těch anglických), vyšla mi slabá čtvrtina, což je málo.
Sbírka holt není tolik o slově, jako o gestu, které je tak rozmáchlé, až teatrální. A nebo autor jen nemá moc co říct, a tak nám nabízí stále ono jedno téma, sice otevřeně, ale stále skoro ze stejného úhlu pohledu.
Nejsilnější místa jsou mimo hlavní sdělení básní, na periferii zorného úhlu. Tam, kde se podaří periferně zahlédnout větší komplexitu zobrazovaného světa (př. dobře fungujících motivů: střepy, platany, krev).

1 17.02.2024

Dočetl jsem knihu do půlky. Jednak proto, že jsem si musel přiznat, že se mi nedaří si z četby cokoli odnést, jednak proto, že (jako se říká ve studii v 2. svazku) autorovo vrcholné období je obsaženo až v 2. knize.
Je třeba uznat, že Effenberger si od samého začátku našel styl, který je originální a bez kompromisu, ale zároveň nijak okázalý či velkohubý.
Dokážu si představit, že mít trpělivost a číst dejme tomu jednu báseň denně, měly by svou půsovost. Pro mě, který nechci věnovat Effenbergerovi mladí, je čtení úmorné a snadno zklouznu ke čtení sledu slov, kdy vnímám už jen rytmus, zatímco myšlenky bloudí jinde. Kdo se někdy modlil růženec, ví, o čem mluvím. (Je to ostatně u čtení surrealistické básně špatně?)
Zajímavějši mi přišly krátké básně. Různé nesouvislé motivy na sebe v nich zajímavě působily a vytvářely atmosférický celek. Dlouhé básně se mi po několika verších rozpadnou pod rukama na proud, kdy člověk vnímá jen jeden dva poslední verše a vše ostatní už se ztrácí za hranou paměti.

1 27.01.2024

Fridricha v této knize oceňuji jako ilustrátora. Sbírka je to pěkná a za básněmi lze vycítit hodně pozorování, interpretace, nadšení.
Ale ocenit "práci s jazykem" lze jen stěží. A není to právě poezie, ke které by bylo třeba se vracet. Na knihu se lze dívat spíš jako na zajímavý artefakt.

1 03.01.2024

Při čtení jsem musel myslet na jiné dvě nedávno čtené knihy.
Jednak na sbírku Vyměřování vzdálenosti, která je také o jednotlivých portrétech, ale dělá špatně vše, co Řeč mrtvejch dělá dobře.
Dobře tedy podle mě je:
kusost, strohost - kontrastující s tíživostí životních událostí, o nichž je řeč
vědomí dostatečnosti - autor medailonky nemá potřebu přibarvovat, ornamentalizovat, jsou silné právě pro to, v jak málo slovech je shrnut celý život
absence emotivního lexika - chybějící sentimentalita paradoxně vyvolává silný emotivní účinek
volba 1. gramatické osoby - činí každou báseň silně osobní
mluvený jazyk - podtrhuje autenticitu výpovědi.
Dík těmto autorským rozhodnutím jsem se na každou další báseň těšil. Tím, jak málo prostoru si jednotliví mluvčí nárokují k popisu celého svého života, ve mně vyvstávala touha proniknout do nich o to hlouběji, domýšlet příběhy.
(Pro srovnání zmíněná sbírka Vyměřování vzdálenosti dělá vše naopak, a proto je můj dojem z ní mizerný. Ne že by Řeč mrtvejch našla jediný možný způsob, jak danou látku zpracovat, ale našla dobrý a funkční způsob.)
Druhá kniha, na kterou jsem myslel, je Ongova Technologizace slova, která popisuje myšlení člověka žijícího v primárně orální kultuře (negramotného). A fascinovalo mě, jak věrně Fridrich vystihuje podstatu přemýšlení takového člověka. Jak takový člověk naprosto postrádá potřebu sebedefinice pomocí povahových rysů a dává přednost vymezení pomocí svého zakotvení ve světě; jakým způsobem volí, které informace jsou podstatné; jak přemýšlí synteticky a lepí k sobě informace pomocí souřadných spojek (resp. asyndetonu). Kontrast je patrný např. při posledním medailonku knihy, který věnoval autor sám sobě.
Ať už se autor inspiroval náhrobními kameny nebo si něco vymyslel sám, jedná se o dílo vyjímečné síly a autenticity. Mj. proto, že po dočtení dává tušit, že podobným stylem lze pokračovat ad infinitum, neboť zapomenutých osudů hodných popsání je bez konce - aniž by zároveň měl autor ambice to dělat a čtenáře umořit.
Vyvážené ve všech směrech.

1 02.01.2024