lubtich komentáře u knih

Tak z tohoto mám ale velkou radost.
Děj je velmi obtížně specifikovatelný. Dospívání dvou mladých odlišných dívek, které vnímají věci naprosto odlišně. A kolem nich naprostý bizár. Sexuální pokroucenost, divoké surrealistické metafory... na rovinu, vidět tuto hru zinscenovanou musí být zážitek. A vyvrcholení jak se patří.
Osobně nejvíc vnímám rovinu Biančinu, která zažívá vnitřní trýzeň a kvůli obsesím v jejím okolí se z nich neumí dokázat vymanit. Postavy mezi sebou mnohdy mluví – tedy spíše pouze mluví, mezi sebou pouze přítomností – ale nejsou schopny naslouchání a každý si mele své. Ovšem dialogy mezi Paulínou a Biankou jsou geniální, vtipné, nápadité, infantilní, autentické.
Postava dědy je nesmírně děsivá, otec-býk jako metafora jakbysmet.
Taková pěkná vzpoura proti konvencím, která by občas nemusela být tolik jasně jednostranně kritická, ale chápu tu myšlenku. Téma je toto stále nesmírně aktuální (ne-li nyní ještě více tabuizované než dříve) a tohle bych na 1975 vážně netipoval.
A ještě taková politická glosa – při premiéře hra vyvolala rozruch: Ta smutná skutečnost, že v dnešním konzervativním Polsku by to vyvolalo zřejmě rozruch též...

BENJAMIN: Tak tedy srozumitelně, je to hadovka smrdutá, nejedlá houba, nejedlá pro svůj nepříjemný zápach, a nemá také žádný hospodářský význam.
PAULÍNA: Něco mi připomíná...
BENJAMIN: Raději pojďte do společnosti, ještě by si o nás mohli něco myslet.
PAULÍNA: (dá si prst ke rtům): Něco mi připomíná... už vím! už vím!
BENJAMIN: Uklidněte se!
PAULÍNA: To vy! To by jste inthyphallus impudicus... nesnáším vás! Všem to řeknu, všem to řeknu, co jste se v tom vašem Heidelbergu naučil.
BENJAMIN: Ale Linko...
(s. 48)

1 16.10.2020

do batohu si notebook dávám ještě teplý
aby mi hřál záda

zpátky koupím chleba na rohu
(s. 17)

Strohé verše všednodennosti, za kterými se ale skrývá mizení skutečností a technologická odměřenost, což jsou dost osvěžující témata. Stejně tak i motivy, od anglicismů, počítačové terminologie, názvy prášků či překroucených výrazů. Občas je to tak banální, až je to příliš banální. Nicméně i tak je to potřeba číst pomalu, byť se na to verše svou délkou netváří. Bez patosu a pěkně, těším se na Rád čichám ke zvířatům, která si vycpala ty!

na vesnici se dny
šourají jako dny
než dohárají k západu
slepice a vypínače
zůstanou ležet povypínané
jen rotoped
na místě z místa
jede
(s. 23)

1 03.10.2020

Typ knihy, který si zaslouží druhé vydání všema deseti. Vroucnost editorů a překladatelů k této náročné šichtě, vyštrachat a přeložit zapomenuté francouzské básníky. Poklona a tak.
Nejsem zrovna fanoušek termínu "prokletý básník", neb je to takový vágní pojem, co si pod tím představit, že. Medailonky jsou sice pozoruhodné, nicméně prachbídnej bohémskej život není spojujícím prvkem. Důležité jsou texty.
Destruktivní záležitost. Trpění, marnivost, prázdnota, samota, úzkost, zoufalství. Docela líbezný motivy, hah. Většina textů je i takových nočních a tajemných.
Prevel, Dallasová, Neveu, Giauque. Tohle kvarteto jsem si stoprocentně užíval. Působivá obraznost i nenadálé táhnutí k vázanému verši.
Rodanski, Rivière, Duprey, Salabreuil. Pro mě spíš tzv. divočáci. Zachytím se, ale občas na mě ten surrealistický proud působí zkrátka kýčovitě (což není žádné hodnocení, o kvalitě textů se rozhodně nebudu přít, jen jsem moula).
Unikátní výbor a luzná grafická stránka. Díky překladatelům.
Ukázka (Neveu, s. 84):
Obřad

Bělost je moře
huňaté moře jež sčítá své
živé karyatidy

Marně je chceme překřičet
ozvěnu stále odráží mušle
snivá
lehce zkamenělá

Nyní musíme přejít k akci
zabránit větru za každou cenu aby se stočil
natáhnout povlečení
proti jeho modrým sliznicím
zkrotit ho
a pak mu zářivým pohledem
vytrhnout z dužiny velký
krásný porcelánový servis
a hodit ho do kopřiv.

1 28.09.2020

No to jsou mi věci.
Mladej francouzskej pár není ani bohatej, ani chudej, a chce bejt bohatej. Což chápu, taky bych si rád dopřával každej den kilo lékorek a nemůžu. Nicméně tito občané pro to nedělají nic. Jsou si vědomi situace, ale na jakékoliv zvýšení svého postavení naprosto rezignují a radši spolu dál svačí pečený kaštany.
Materialismus a povrchnost jsou značná, zkrátka konzumní střední třída. Fakt mě překvapovala ta bezmezná touha po předmětech, všude na každým rohu, toto musíme mít, takhle se to sluší a patří. Milióny lidí bojují o chleba, Jerôme a Sylvie o divan Chesterfield.
Po sto stranách výčtu všemožných tužeb se přesouváme do Tuniska, kde uspokojení k nalezení není. A tak zas zpět a skončí to v lokomotivě, to je docela, řečeno moderně, sweet jak hovězí.
Perec je mistr stylu a formy. Zas něco úplně jiného - občas to až připomínalo nějaké non-fiction/studii, páč ten objektivní detailní pohled je naprosto svérázný. Lyrika je naprosto nulová a i když je to o dvou mladejch lidech, co jsou spolu, tak popis jakýchkoliv pocitů a emocí neexistuje.
Závěrečnej povzdech - proč se tahle díla, která reálně mladým lidem mohou něco dát (možná i mnohem víc než v 60. letech 20. století), vyhýbají kánonu? Pryč s Drdou, Otčenáškem a dopřát študentům tohle vskutku věcné dílo!
Bonusový body za to, že Jerôme a Sylvie měli džezvu z Československa, takový milý je to.

Chladné ubrusy, masivní příbory se značkou Wagons-Lits, tlusté talíře s erby budou vypadat jako předehra skvělé hostiny. Ale jídlo, které jim přinesou, bude vyloženě bez chuti. (s. 134)

1 01.09.2020

Trpím drobnou skepsí vůči těmto biografickým dílům, poněvadž nabudu často pocitu, že je to napsáno stylem "takhle jsem to měl špatný a teď je ze mě tohle" (např. u Nahého chleba, vydaného též od Fra). Ale tohlencto, tohlencto, je dobrý, ne-li výborný.
Spíš je to taková báseň v próze. Chronologicky ledabyle vnášené vzpomínky a myšlenky. Výborně laděný poetický jazyk.
Surové a syrové prostředí. Ale depresivně to na mě nepůsobilo, fakt ne. Zřejmě to bylo tím, že světlých chvil bylo přinejmenším pár a hlavně byl vztah otce a syna spíš komplikovaný než špatný či zvrácený. Ta Tamásova chytrost mi nějak demolovala tu nesmírnou chudobu. Chmurný - ano, depresivní - rozhodně ne.
Freund by byl na Jonáse pyšný. A jak hlásá brilantní doslov - zapomenout na genetický fakt. Ten fakt, že někdo vyrůstající v tak prachbídném prostředí, byl programátor a autor několika prozaických i básnických děl. Fuu.
Je zajímavé, jak ve vzpomínkách utkvějí zdánlivé banality. Třeba popis toho, jak Tamás chytal v bráně vleže a to uvědomění, v čem to bylo špatně („Brána je totiž vysoká, zatímco ležící člověk nízko“ s. 91)
Maďarská (a romská) literatura je svérázná a pozoruhodná. Doufejme, že se nám dostane i dalších překladů od Jonáse. Překlad paráda, hrátky s jazykem zachovány!

Kuchyně vypadá jako jeviště v alternativním divadle, malá, tmavá, stísněná, vypadá, jako by ji navrhl nějaký neschopný scénograf, jako by chtěl záměrně předvést hlubokou bídu. Něco tu ale nehraje. Už tehdy cítím, že na té chudobě něco neštymuje. Takhle čistá, ukázková bída neexistuje. (s. 32)

– Prosím!
Svému otci jsem nějakou dobu vykal; v té době už ne, ale tohle prosím by vykalo, kdyby něco takového jazyk uměl. Intonace byla každopádně vykací. (s. 92)

1 30.08.2020

Přečetl jsem to v závěsu za pře/o (zakroužkujte variantu dle libosti) ceňovaným Jezerem. A je to stále stejná písnička.
Neurčitý časoprostor protentokrát poskytuje více indicií k určení (já tipuji oblast Afghánistán-Indie, vzhledem k francouzskému kolonialismu možná Sýrie?), konzervativní společnost, v níž je muž nadřazen ženě. Patrná je angažovanost a problémy dnešního světa, stejně tak jistý feminismus (článek na iLiteratuře „Proč nejsem feministkou“ od Bellové řadím mezi nejlepší vyjádření k femisnismu vůbec). Prostředí není ani tak drsné, jako mlhavé a chmurné.
Postavy jsou ale neukotvený jak ponorka. Zejména Mona je rozvrkočená až běda. Řada iracionálních rozhodnutí z ní dělá osobu, která se přemění na to, co je v ději zrovna třeba. Pouto s Adamem z ničeho nic, proč zrovna tento voják ze spousty zraněných? Postavy vedlejší jako Monin otec jsou naopak povedené a dokreslují politickou situaci. Pasivního Kamila jsem si oblíbil.
Co je pokrok oproti Jezeru, tak vícevrstevnost a složitost vyprávění. Více náznaků a méně popisu přispívá atmosféře. Otázka je, zdali tyto nedořečenosti jsou rozluštitelné, neb "indicií" není zrovna příliš. A naopak závěr je až příliš mnohomluvný - Bellová zopakuje CELOU promluvu ze začátku, která přímo křičí „bacha i ty nejméně pozorný čtenáři, tadyhlenc je nějaká promyšlená provázanost!“. Bez toho bych se obešel.
Grafická stránka knihy je slast pro oči.
Jsem z toho rozpačitý, páč tohle je poutavé, čtivé a mohlo by to být i kvalitní, kdyby se Bellová věnovala víc propracovanosti postav. Takhlenc je to "jen" dobrý.

1 10.08.2020

No, bylo to dobrý, co s tím.
Civilní básně prošpikované ironií a humorem. Půl na půl poezie x próza, byť upřímně to vidím jako entrování, podstatně se tyto dvě poloviny totiž neliší.
Ta neohrabanost a lhostejnost mě ba. Tohle nejsou lyrický hemzy, prostě slova jedou jak na běžícím pásu, hovorovej jazyk tomu přihrává, do toho jsou ještě metány vulgarismy.
Zejména u prózy to na mě občas působilo jako výkřiky, byť i v takových textech jsou famózní obraty („Pustim si žilou. Plyn nebo porno.“, „Oběsím se na ramínku ve zkoušecí kabince.“)
Časté je také opakování, paralely. Jako v tomto kousku:

SUPERMARKET
Rozcházíme se v supermarketu
U ovoce a zeleniny
si stoupám na stoličku pro skladníky
a koukám shora na tvoje řasy

Na poli nastupuje moje bývalá spolužačka
do vrtulníku se svým otcem
Její otec je primitiv
a ona měla
vždycky nejlepší známky
Nosí bílá upnutá trička
na to že je hubená
má obří prsa
Prý je to z piva
Ani si mě nevšimne
když zavírá dveře vrtulníku
Vrtulník mě přelítne
a pole zelená noci

Rozcházíme se v supermarketu
V nákupním košíku těstoviny
co měly být na zítra
Už se spolu nenajíme
Obědvám u spolužačky
co byla hloupá
apatická
se zelenými vlasy
Její matka se mě ptá na školu
Cítím vůní okurek
Na zahradě mají bazén
meruňkový strom
a lebku mrtvého ptáčka
Nabírám lžíci polévky
„Letos snad dodělám bakaláře“
říkám
Polévka mi teče po bradě
Nesnáším
když mě někdo pozoruje u jídla

A přesto ti
u ovoce a zeleniny
koukám na řasy
Cítím vůní okurek
Její otec je primitiv
a ona měla vždycky nejlepší známky
(s. 39-40)

1 27.07.2020

Zrovna nejobšírnější a nejhodnotnější dílo to není, ale proč ne, ta "message" je pěkná.
Skvělý melancholický ilustrace, text dosti lakonický (4 řádky a šmitec). Mluva cikády pomocí infinitivů je též příznačná.
Opovržení jedincem ve společnosti kvůli jinakosti, pracovní prostředí napovídá i dnešním kancelářským masám. A ta konečná metafyzika, kafkovský vskutku. Plus ten výsměch člověku, to jsem si vychutnal.

Cik! Cik! Cik!

1 27.07.2020

Nedá se říct, že bych byl z díla Petra Maděry úplně na maděru (zhnusení na vašich tvářích z tohoto prachbídného fóru je zcela případné).
Jsou servírované svižné verše - doopravdy se často báseň jeví jako voda, proudí a neotřele popisované prostředí je v pohybu. Vrství se, nanáší, vpíjí.
V mnohém jsem se motal. A nabyl jsem dojmu, že možná Maděra spíš doufá, že si čtenář v jeho básni něco najde, než že tam doopravdy něco je. Nebo jsem taky nedostatečně důvtipnej čtenář, bůh ví.
A co mi osobně taky moc nesedí, je "básnění o básních". Jakmile se několikrát v básni objeví "báseň", "poezie" nebo nedej bože "básník", je to trochu otravné a zastiňuje to okolní text.
Ale jinak jsou obraty barvité a syté (každá slza je oslepovala/a slepovala).

VII
Použitá bolest, obnošená, jako bys ji koupil z druhé ruky v druhé polovině života, už nemá ten říz, díky bohu,
slupky dolů z cibulové reality, tenké,
průsvitné, sametové strhávání, jež se neobejde bez slz.
Zrcadlo krájí svět na dvě vyvážené poloviny,
voda v osobním prostoru, stoupání hladiny,
přijímání zvuku.
Slupky dolů, i když už tušíme,
že nic než slupky až do středu není.

1 21.07.2020

Velká jízda plná imaginace!

Divák usíná
Probouzí se s vycpanou husou v náručí
a nebývalým pocitem viny

Surrealistický vliv nelze upřít.
Pocity poraženosti a vztahové neurovnanosti. Občas drásavý.
Za mě teda lepší ty delší než kratší, páč v těch delších jsem se motal jak kolovrátek (i když třeba Lilith je famózní).
Nejvíce dosrdcezaryté: Dlouhé chvíle, Přesýpací žena a Cyklická liška:

Cyklická liška se počíná u samého ohonu
a nezáleží na tom
kolikrát a s jakou frekvencí
se otočí kolem osy
neboť je důkladně probodena kůlem
v přesné rotační půli
tudíž je nehybná a utváří tak
spolehlivého svědka dějin

1 30.06.2020

Z textů Kaprálové cítím jakousi vypravěčskou spontánnost, lehkost, nepronikají do nich žádné klasické prozaické manýry. Ale zároveň jsou to texty, které působí uceleně, v jednotlivých kusech se proplétají velmi sofistikovaně aktuální děje se vzpomínkami i historickými referencemi (Labyrint světa v Rixdorfu). Chvílemi je to stroze dokumentární, poté zase lyricky rozevláté, ale stále ta neskutečná vyprávěcí touha.
Je mi jedno, jestli jsou to autobiografické/autofikční, nebo smyšlené texty. Ty povídky mají takovou intimní atmosféru, ale o žádné rozkrývání soukromí tu nejde. Na straně 14 Kaprálová píše: "Makrokosmos je jako popření toho malého, neviditelného ostrova uvnitř nás samých. Jak se nepopřít a jak nepopřít existenci dalších ostrovanů?" Myslím, že to dost vystihuje vypravěččin přístup – z každého textu srší zájem ke skrytým, ale nekonvenčním osudům, zároveň je jasné, že nebýt citlivosti autorky, postavy by se mohly jevit jako běžné kolemjdoucí. Kaprálová věnuje pozornost slovenskému řidiči filmového štábu, ženě celý život pracující v kyjevské botanické zahradě, bývalé, ztroskotané, ale stále toužící baletní tanečnici či páru čínských vědců zabývajícími se mravenci. I přes neutuchající fascinaci je zde zřejmý určitý odstup a uvědomění, že k těmto postavám nikdy nebude natolik blízko, aby je mohla skutečně poznat. Nejedná se o žádné modelové hrdiny, Kaprálová je nevychvaluje, neheroizuje, nedělá jednoznačná hodnocení, jen vnímavě popisuje.
Ostrovy jsou podle mě velmi aktuální. Ne v tom, že by se v anotaci vyskytovaly hesla jako "environmentální krize", "problémy pozdního kapitalismu" a takovýhle věci, ale jednoduše v tom, že v tom současném světě jsou. A to stačí. Středoevropská kniha, hlavně v Berlíně, ale všude, všude možně, osudy plynoucí odkudkoliv. Dojemný osud lásky starého entomologa hned vedle umělohmotného malíčku ležícího na silnici. Imaginace, detailně plánovaná road movie plná výtržností, ale také pomalé hledání domova a starosti o děti. Je toho mnoho.

Všechno totiž začíná a končí u čísel a ne u písmen, jak jsem si roky myslela.
Tak třeba moje děti – obě se v matematice zhoršují, a když jsem nedávno přišla za matikářkou své mladší dcery, zvolala na mě ta zoufalá učitelka už zdálky: "Katastrofa!"
"Katastrofa?" říkám a hledím jí upřeně do vážné tváře, "katastrofa to snad není, katastrofa to snad není, to je – to je třeba válka," říkám mocnými slovy a vidím ve svém vteřinovém vítězství, jak bledne, dvě a dvě je náhle pět, a ona se přepočítala.
"Ano, katastrofa to samozřejmě není," dodá překvapeně.
Katastrofa není ovládat slova a neovládat čísla.
Katastrofa je, že nekonečnost je iluzí, přestože jsou tací, kteří se k ní dokážou propočítat.
(s. 124)

1 06.06.2020

Asi nejdrásavější sbírka, co jsem kdy četl. Zároveň docela unikátní poezie v próze. Kompletní exkurze nitra člověka včetně zájezdu do nejlidštějších hlubin hnusu.
Nejdříve je lehce naznačena taková abstraktní rovina lidskosti (člověk sem, člověk tam), což beru jako takový předzpěv předtím, co nás ještě čeká.

...člověk pak někdy rovnal srovnané hřbety knih v regálech, někdy zaléval zalité květiny a říkal si, že nakonec bude všechno dobré...
(s. 19)

No a pak to začne. Syrovost, hovorová mluva a subjekt do vás začne hustit ohyzdnost jednu za druhou. Děťátko krmeno lidmi, člověk skládající hudbu do porna s popravami, přejíždění kočárkem, kuchání zajíců, poruchy manželky...

Něco se v tobě porouchalo. Nevím přesně co, ale myslím, že to bude něco s láskou. Máme ji plnou pusu, dusíme se medem, ale nefunguje to. Rozbila ses. Jsi porouchaná. Nevím, co se s tou láskou vlastně děje.
(s. 42)

Posledních pár kusů je pro změnu v lyrické tónině - přichází něžnost protkaná všedností. V hlavní roli světlo.

Vaříš v závodní jídelně. Cinkot nádobí, příborů a poklic v době výdeje obědů hrne ven teplou vůni v tenké lazuře kuchyňské páry. Venku na vrcholu léta zrají tobolky netýkavek pro prsty tvých malých vnoučat.
(s. 69)

Tohle člověkem zacloumá. Ani při spolknutím fotoaparátu by člověk neprozkoumal líp své nitro.

1 21.05.2020

Jak moc může být člověk skeptický, když do rukou bere prózu od ženy, která vystudovala "gender studies"? Ještě když na vás na první straně vybafne slovo "antikvariátník"? Vcelku dost, co si budem povídat.
Chutnikova ale smetla veškeré mé předsudky a já jí za to vřele děkuji.
Příběhy zasazené do jaksi přehlížené části Varšavy budí respekt. A to je přesně ono - místo nějakého skuhrání, bezmyšlenkovitého kafrání, se nám dostane výtečně propracovaná psychologie (zejména ta vnitřní) odloučených žen (a muže). A co je ještě bezvadnější, je že i ty ohavnosti, co jsou v knize páchány, Chutniková popisuje skoro i s nadsázkou, ironií a pichlavým sarkasmem. Tomu říkám vydobytí respektu.
Perspektivy vypravěče - to je taky žůžo pažůžo. Chvílemi jakási odměřená z části přímá řeč, potom er-formové monology... navázání atmosféry jak se patří.
Nějak tak popořádku dle kapitol:
1. Bazaračky - tohlencto mě zasáhlo nejvíc a jediná škoda, že totálně selhal překlad. Nebo ne úplně totálně, vcelku osobitě zachycuje atmosféru temných míst, ale ta interpunkce tam lítala jak koza v petrželi. A to nemluvím o zkomolených výrazech, např. již zmíněný antikvariátník (i když přirovnání, že vypadají jak vylisování jezevčíci či záložky, mě docela dostalo). Ale jinak je to síla, progres ženy s jedním špatným rozhodnutím a je to v čudu. Žena, co si drásá ruku o zídku. Drsňárna.

Už žádné existenciální smutnění o lásce: láska destilovaná jako žaludeční likér a pálivá jako žitná. A královský život byl vyhozen spolu se stříbrnou korunkou a žezlem.

2. Spojky - historický motiv, to se mi líbí. A ještě k tomu nejsžíravější pohnutky mysli. Stejně jako v první kapitole opět precizní progres postavy.
3. Napodobeniny - tématicky (toxická mužnost) je to perfektní, musím ocenit, že autorka zařadila i jakýsi jiný exemplář, nežli ženu, ale tady mi přesně chybí to, čeho je v prvních dvou kapitolách až až - nějak vývoj, nejsou pořádně popsány Mariánovy vnitřní rozkoly. Škoda, z tohodlenc šlo vytesat víc.
4. Princezny - a zase jsem na pochybách. Malá anarchistka se zas úplně vymyká, hodí se k ostatním osobám atlasu snad jen odlišným smýšlením a to je naprosto extremistické. Ani zapojení žen z předchozích kapitol zrovna nepovažuji za šťastné, spíš dost natlačené - jak například cloumá dějem Marie ze sklepa? Ale závěr ohromnej, to zas jako jo.

Víte, co bych nejradši udělal? Rozposílal tohle dílo všem pseudofeministkám, který se málem soudí kvůli naprostejm serepetičkám (momentální kauza -ová, nerozlehlé kabinky v obchodech, muži roztahující nohy v MHD - prostě šaškárny).
Naproti tomu Chutniková vykonstruovala dechberoucí prózu, která popisuje zvěrstva do největších detailů lidské mysli.
Mimochodem č. 1 - název kapesní je zcestný, nebo mám jen malé kapsy, nevím.
Mimochodem č. 2 - jaký byl význam v těch tučných názvech? Jestli jen tak na okrasu, tak nevím nevím, ale budiž.
Mimochodem č. 3 - pár dobrejch glos:

...jenom moc nevěděla, co je to ta coura. Ta, co se pomalu courá po ulici?
*Marie nechce nastoupit do autobusu*
Řev, že ona nepojede, že se bude courat pěšky, protože chce být coura. Celá zastávka ztichla.

Vidím, že jdete na procházku s potomkem, to je krásné. A jak se ten váš drahoušek jmenuje?
Jmenuje se stará plechovka, kurva.
A jak se ženou takové jméno zdrobňujete?

1 17.05.2020

Přírodní lyrika jak se patří.
Ten nejlahodnější výběr Borkovcova citlivého pozorování. Přírodní motivy, ale občasně propleteny i činností člověka (ty se mi líbily obzvlášť!).

…sami tou změtí (otepi kůry, v blátě otisky řetězu, ukoplý ryzec, lesnické značky, lahve
– samí přátelé). Možná jsme tam již zůstali a zvolna se měnili v kapesní nože
anebo šupinaté bedly na mělčině větví…

Cit pro novotvary (račež, ploskolebí) a zároveň i závan lyriky intimní.
A ta živá řeč, famózní.
Celkově bylo pozoruhodné pozorovat progres samotné tvorby, změny prostředků.
Nejvíce mě nadchnuly vybrané texty z Poustevny věštírny a loutkárny, Needle-Booku a především Polních prací (což je ostatně dílo, přes které jsem se k Borkovcově tvorbě dostal).
Výtečná je i esej, týkající se vzpomínání na matky jeho matky, otce a otčíma. Byť se jedná o jedinou prózu ve sbírce a zřejmě dodatkovou k ucelení A. B. A. F..
Dle mého nejskvostnější, s. 79, ze sbírky Polní práce:

Co děláme? Zabýváme se prostorem,
mlčíme – mrtvé necháváme spát.
Řežeme stromy, ohrazujem kompost,
chycené myši vyklápíme z pastí.
Večeři nosíme si do zahrady,
do pokoje si odnášíme chvojí.
Žluté ho navracíme zahradnímu ohni,
sladký kouř se nám válí v šatnících.
Vpodvečer z okna pozorujeme zeď,
mluvíme tak, že mrtvé nebudíme.
Mezi nábytkem se spolu milujeme
těly, jež nejsou opak prostoru.

Brilantní počin, jednoduše řečeno.

Mimochodem, nevím čím to je, ale přijde mi, že poslední dobou se mi vrývají stále více do hlavy túje. Ve sbírce Jonáše Zbořila jsou označovány jako svině, zde jsem viděl několikrát zmíněno, že jsou túje kolmé.
Už vím, co mi bude v nadcházející dnech harašit v hlavě - túje jsou kolmé svině!

1 27.03.2020

Tak jak tuto knihu uzmout za pačesy.
V první řadě je třeba říct, že je rozhodně více seriózní nežli humorná. To jsem asi neočekával, na druhou stranu - každá kapitola je protkána úryvky z jednoho díla (dané dílo je předmětem bádání z daného úhlu pohledu), kde se už nějaké ty žertovné části nacházejí. Což je první chvályhodná věc - jakkoli kniha na první pohled odrazuje od čtení, tak samotných literárních odkazů je v ní nespočet.
Samotná myšlenka je bezesporu dobrá, ale dovolím si v něčem s autorem rozporovat:
Jakmile knihu nečtu a následně jsem nucen o ní mluvit, tak používám mluvený projev, slova, pochopitelně. Kde však tyto slůvka pobrat? Pochopitelně, z četby. Proto bych bral "rady" v této knize vážně pouze jako nouzové, nikoli tak, že nečtení knihy v nás zanechá lepší dojem než samotné čtení.
A druhá výtka - pár kapitol bylo možná až příliš šitých na míru knižním odkazu, který se v ní nachází.
Někde zas samotný název kapitoly nesouvisel s daným textem a spíše se autor řídil stylem „jdou lidi a ptají se selky: Šly tudy děti? A selka odvětí: Já seju len”.
Nemohu říct, že mi kniha v něčem nerozšířila obzory, docela mě to i chytlo. Jak sám ale autor nabádá, možná že ani tuto kniha není třeba číst.

1 13.03.2020

Prvotina poetismu, hra na pikolu se slovy, skvost! Po typografické stránce je to vážně precizní, člověk by neřekl, že je to dílo z třicátých let. Plus ještě opulentní množství přechodníků, v nichž se já osobně vyžívám :D. Jsem u vytržení jak u vytržení zubu a zde, dle mého nejhumornější:

Kolem studeného světla žárovek
kmitajících se křídel neúnavný shon
A pan EDISON
zvednuv své oči z knihy kterou čeť
se usmívá
Jakému množství nočních můr zachránil život!

1 23.02.2020

prostě je to zloděj zlodějská

17.06.2024

To srovnání se bude zdát být vulgární, ale hned vysvětlím: básně v Hládkově mi svým způsobem připomněly určitou množinu tiktokových videí, na jejichž platnosti se většinou shodne velká část uživatelů. Jsou psané nesmírně prostým a nezákeřným jazykem, který si potrpí na úspornost – zkrátka chtějí předložit obraz. Navzdory lokálnímu a časovému zakotvení ve sbírce dominují básně, jež přináší univerzální příhody a momenty, po jejichž přečtení lze velmi jednoduše vzpomínat i na obdobné okamžiky svého dětství a usmívat se nad ryzím a alogickým dětským pohledem. Obávám se však, že Tomáškovy básně už většinou nemají schopnost přesáhnout tento ztotožňující rámec, že jsme jako čtenáři nuceni zůstat v pouhém pokyvování nad tím, co známe – a nenutí nás to k obrodě dosavadního pohledu.

Dokážu si představit, že větší kouzlo bude mít sbírka pro čtenáře sdílející s Tomáškem stejné prostorové či věkové souřadnice, zejména texty "malých odporů" proti zkostnatělým a dogmatickým oficiálním strukturám aneb úniky z Májového průvodu, vzpírání se Spartakiádě či fandění nesovětským sportovcům (zvláštním způsobem se vymyká záznam z Akce Z na Petříně). Tam se dětský pohled brání tomu, aby z básní vzešel dojem "jo, ten jim to nandal" – jsou to prostě malá svědectví o každodennosti, která je tu a tam konfrontována s obdobím první republiky (v negativním smyslu – "a dlouhé / dlouhé řady / jemně rytých Masaryků") i se současností (ve smyslu pozitivním – "Aut bylo tenkrát / povážlivě málo"). Ani takové básně ovšem nepřesahují všední banalitu, pouze ji zaznamenávají; verše jako "nemohu nezmínit / obraz (...)" pak dojem, že to jsou básně psané spíš z vytrvalé touhy po osobní dokumentaci než po oslnivém uměleckém výsledku, potvrzují. A na tom není nic špatného, jen je to sbírka spíš milá než výborná, přestože různé náznaky by mohly naznačovat, že ambice jsou vyšší – práce s postscripty, narativní provázání jednotlivých básní či členící obraz "varhan / padesátých let", jejichž měchy mluvčí šlape. Takhle jsou to ale spíš hezké i palčivé nahozené vzpomínky z doby, kdy se navzdory okolním běsům vždy podařilo nějak "jít si po svých".

///
Ze sněhu
postavili jsme hrad
Mirek Lichtig Pavel Rotter a já

vytvořili jsme zásobu koulí

kolem šli kluci z Petynky
a v přesile nás napadli

odolávali jsme
do posledního dechu

ale nakonec jsme leželi bezmocně

s ústy plnými sněhu

(s. 73)

17.06.2024

Pro všechno minulé bez statusu památky – co se zbortilo, ztratilo svou funkci, vytlačilo se; ale leccos neustále dosvědčuje, nasvěcuje a odráží svou vyhaslou přítomností i absencí.

07.03.2024

Postava Bedřicha plní podobnou roli jako Vaněk v jiných Havlových jednoaktovkách - zdrženlivě rozpačitý a málomluvný návštěvník s replikami plnými zámlk, který nechává vypadnout leccos z těch, kteří jej pozvali do svého příbytku. Tentokrát se jedná o pár, který smysl života nachází v uzavření do zútulněného bytu, v němž přepadávají objekty z různorodých dálav ("ze Švajcu"), a v přijetí spotřebního způsobu života, v němž jde primárně o materiální statky a tělesné uspokojení. Dovršení životního smyslu tkví už jen v tom, aby byli viděni, aby bylo možné svůj "kvartýr s ksichtem" někomu předložit.
Bedřich vystupuje jako hodnotový opak zmíněného páru, respektive tak jeho obraz konstruují Michal a Věry - dávají sebe za příklad, přicházejí s dobrotivými snahami o "nápravu" a později přecházejí až k explicitním výčitkám disidentského životního stylu. Když však hostitelé repetitivně zmiňují přání o tom, aby se to u Bedřicha "konečně nějak rozmotalo" a ten se otáže "Co aby se mi rozmotalo?", zahánějí otázku do kouta ("Nechme toho."). Vyjevuje se tak, že skutečná podstata jejich dialogu tkví ve budování opozice vůči Bedřichovi, aby si na základě toho mohli ustanovit identitu, která by byla jinak konzumně prázdná. Když se po rozpačitých tichách má Bedřich k odchodu, hostitelé šílí a padají i ostrá slova - s Bedřichem odchází totiž i berlička, pomocí níž si mohli přivodit pocit naplnění smyslu.
Jako jednoaktovka obsahuje řadu typických prvků, mezi které kromě funkčních ingrediencí (opakování frází, konkrétní reálie) patří však i spíš iritující skutečnosti - Havel si vybere určitou společenskou skupinu, kterou nechá, aby se odkopala a ukázala svůj zoufalý život v sebezapírání. Nedělá tedy Havel něco podobného jako jeho smutné postavy? Není Vaňkova identita podmíněna výskytem opozičního hlediska, které se stává hodnotově a morálně prohnilým? Snad jeho pasivita nedělá z jeho her pouhý gag - otevřený konec, při němž se Bedřich do bytu hostitelů nakonec vrací, budí otázky ovlivnitelnosti, soucitu či potřebě dialogu.

11.09.2023