Legens komentáře u knih

Zvláštní krásná kombinace dobrodružného a psychologického románu z prostředí jezuitské misie v Jižní Americe. Hrdinou je český (chcete-li moravský) kněz a jezuita Jindřich Václav Richter (1653-1696), rodák z Prostějova, který byl v povodí Amazonky umučen Indiány. Je to nádherný, vysoce lidský příběh, který dává pohlédnout do psychologie i zdánlivě negativních postav tak, že se v nich hledá jiskra, kterou je třeba rozfoukat za účelem jakéhosi rozhoření se dobra v těchto lidech. Katolický spisovatel František Křelina zpracováním tohoto tématu se zde úspěšně pokusil aspoň trochu vyrovnat jistý dluh z naší historie: společným úsilím prvorepublikánské a následně i komunistické filosofie bylo učiněno hodně a s úspěchem pro to, aby byly zamlčeno a pokud možno vymazáno z dějin obrovské množství Čechů, kteří byli aktivními katolickými činiteli v našich dějinách. (Mimochodem víte, že jeden z generálů jezuitů byl Čech? František Retz v letech 1730-1750). Prohusitské a protikatolické literatury nejrůznější kvality je u nás přehršel, ta prokatolická se skromně krčí, ale svítí skutečnými perlami, a toto je jedna z nich. Román je to skvělý. Váhavé čtenáře, kteří nevědí, zda tuto knihu číst nebo ne, se pokusím navnadit zvýšením čtenářské atraktivity tím, že zde uvedu, že v knize je dobře popsán reálný exorcismus (vymítání ďábla), kdy ďábel, jednající a mluvící posedlým člověkem dělá skutečně to, co exorcistům ďábel dělá (autor byl katolík znalý problematiky): posedlá osoba mluví jazyky, které před tímto postižením prokazatelně neovládala a říká exorcistovi detaily z jeho života, které zná jen on sám. Zde posedlý Indián promluví na kněze nejenže česky, ale přímo hanáckým nářečím, a připomene mu jeho hřích z období pubertálního mládí. Ale opakuji, toto je jen návnada ke zvýšení atraktivity knihy, vnímavý čtenář najde její skutečné hodnoty ve zcela jiných dimenzích.

2 15.08.2022

Velmi zvláštní kniha, kterou autor vyvolal bouři pohoršení a sesypala se na něj vlna kritiky. Dovolil si zde totiž nevídanou věc - oproti nesčetným dílům, kde dva mladí zamilovaní lidé někdy úspěšně a jindy neúspěšně bojují proti vůli rodičů je zde hrdinkou naopak matka, která své dceři a synovi usměrňuje život tak, aby oni si vzali toho, koho chce ona. A je jí zde dáváno za pravdu. Strašné, co? Aniž by to člověk četl, tak již na základě této informace máte chuť autorovi hned nadávat. Ten nápor kritiky byl tak silný, že Jaroslav Durych jako reakci prohlásil, že přestane psát beletrii (naštěstí to neudělal). Čtěte, stojí to za to. Tři detailnější postřehy:
1. Z toho, jak je líčena dcera paní Berkové Veronika, je každému čtenáři jasné, že muž, který se s ní ožení, v ní získá velmi dobrou manželku.
2. Citát: "Pravá láska začíná až po deseti letech manželství."
3. Jednu hvězdu ubírám za to, jak autor popisuje operní představení jakoby se jednalo o mimořádně odpuzující záležitost. On svým způsobem má pravdu - líčí zde průměrné uvedení průměrné opery 19. století, které jsou vesměs psané tzv. deklamačním zpěvem, což je v té době vzniklé (a závazné) estetické pravidlo, že dlouhá slabika v textu musí být zpívána dlouhou notou a krátká krátkou. Skladatelé jsou tímto pravidlem svazování a důsledkem bývá, že ty opery si bývají podobné. Problém je v tom, že ne všechny, jsou skladatelé, kteří v tomto stylu napsali skvělé věci, což bohužel z textu Jaroslava Durycha nevyplývá. Je to prostě jedno z jeho literárních provokování, a jelikož já mám hudbu rád, tak mu z osobních důvodů tu jednu hvězdu uberu.

2 10.07.2022

Uživatel Serja zde napsal dobrý komentář: "Povinná četba v poslanecké sněmovně." Trochu bych jeho tezi upravil: nikoliv povinná, ale velmi chtěná.
Hvězdy dávám za to, že kniha je velmi dobrá, jednu ubírám proto, že popisuje svinstvo.
Ale pozor, ať nekřivdím autorovi. Tuto knihu nepsal proto, aby čtenáři umožnil vyhrát každý slovní spor i když nemá pravdu, ale aby odhalil tyto metody právě proti těm lidem, kteří je používají. Bohužel tím docílil opaku - poskytl lotrům návod jak to dělat. Problém je totiž v tom, že jednodušší lidé si tuto a podobné knihy nepřečtou, a i kdyby je začali číst, tak jim nerozumí a po několika odstavcích je odloží. Většinou nejsou schopni pochopit, že takováto svinstva vůbec existují. Pochopitelně pomocí těchto odporných metod je s nimi snadno manipulováno a oni tomu rádi a ochotně podléhají s pocitem, že dotyčný vítěz řečnického souboje má naprostou pravdu. Náš jistý velmi dobře známý politik v obou předvolebních kampaních zde popsané způsoby argumentace používal naprosto nemilosrdně hnusným způsobem a takto zneužívaje prostotu lidí (jak sám dříve řekl - v této společnosti je třetina debilů) jsa si vědom, že tito lidé mají hlasy, které ho zvolí, se jim přesně zde popsanými argumenty podbízel, podvedl je tím a volby vyhrál. Slušnému protikandidátovi podobného syčáka nezbude nic jiného, než tento způsob argumentace rovněž používat. Holt pravda a láska zatím za tou lží a nenávistí stále nějak pokulhávají.

Toto dopisuji po prezidentských volbách r. 2023: Vítězný kandidát byl krásným (a pro mne překvapujícím) příkladem, že těchto metod se dá i využívat, ne pouze zneužívat. On je znal, a z toho, co jsem viděl (všechny předvolební debaty jsem neviděl) jsem ocenil to, že použil tyto způsoby diskuze jen tam, kde na něho bylo takto zaútočeno. A dělal to excelentně a velmi úspěšně.

2 24.05.2022

Vynikající kniha pro milovníky historie, zejména období baroka. Z detailnějších záležitostí, které mne zaujaly vybírám aspoň něco:
1. Kapitola "Krásné umění válečné" líčí velmi přesvědčivě dobový vojenský život. Byl jsem zde seznámen s grafikem, kterého jsem neznal a který je téměř jakoby "fotografem" tehdejšího běžného vojenského života - Georg Philipp Rugendas starší.
2. Jednou z nejkrásnějších barokních sochařských památek u nás je náhrobek Václava Vladislava z Mitrovic od sochaře Ferdinanda Maxmiliána Brokoffa v kostele sv. Jakuba ve Starém městě v Praze. Díky této knize jsem se dověděl o koho vlastně se jedná a jak významným člověkem Václav Vladislav z Mitrovic ve své době byl.
3. V knize je zpracována i jakási posmrtná "legenda" stran Eugena Savojského. Byla to osobnost natolik výrazná, že se jí chopili politici všech možných režimů a z různou mírou odvahy či drzosti s na ni odvolávali. Je tomu věnována dobrá čtvrtina knihy.¨
4. Perfektní vysvětlení proč a kdy musel zemřít Dumasův d´Artagnan ze Tří mušketýrů. Viz můj komentář k této knize.
5. Kapitola "Cesty šlechetného rytíře" je věnována písni "Prinz Eugen der edle Ritter", a to včetně jejích různých textových obměn, např. té komunistické "Vstanou noví bojovníci", hrdinsky pěné ve stejnojmenném propagandistickém filmu. Bezvadné jsou parodie na ni, zde rovněž uvedené, nemají chybu, cituji:
"Princ Evžen, šlechetný rytíř,
Císaři chce vybojovat
Město, pevnost Bělehrad...
Trumpetýr má cíl svůj blíže
Dávno už se vykrad´ tiše:
S markytánkou milovat."

2 08.05.2022

Podle mého názoru vrcholná autorova kniha. Blíže nic neprozradím, čtěte. Jen jedno zcela nespoilerové upozornění: Kniha v prvé polovině zdánlivě ztrácí spád, to je ale záměr, který čtenář pochopí a ocení v závěru. V knize sedí každé slovo.
U této knihy si dovolím zveřejnit jednu velkou výtku překladatelům do češtiny, a sice, že naprosto nemilosrdně nepřekládají originální názvy knih. Je to u našich překladatelů automaticky zavedený a dost příšerný folklór. U této Dahlovy knihy to bije do očí přímo extrémně: Jak mohl někdo tak úžasnou knihu s plně výstižným a troufnu si i napsat geniálním původním názvem "Sometime Never" vydat v češtině pod tak idiotským titulem "Hon na lišku"!!??!!

2 01.05.2022

Tento můj komentář se může vztahovat nejen ke knize Sedmikráska, ale i Píseň o růži. Musím na to ale oklikou:
Pokud znáte závěrečnou větu 4. větu Finale Presto z klavírní sonáty b moll Fryderyka Chopina op. 35, tak již víte, o čem asi je řeč. Pokud ji neznáte, tak si ji najděte na Youtube a poslechněte si ji, a to i když Vám hudba nic neříká. Neznalým pro uklidnění předem oznamuji že je to věta velmi rychlá a velmi krátká. Dojem na posluchače jak hudbymilovné, tak ty druhé je kupodivu dost podobný. Zmatek, chaos, co to je?? Po letech jsem došel k názoru: Toto je absolutní koncentrát skutečného umění. Jakoby nádoba toho nejostřejšího koření, kterým musíte více či méně okořenit to, co se tímto aktem stane pravým uměleckým dílem. Pokud tam toto koření není (aspoň minimálně), jedná se o kýč.
Uvedené Durychovy knihy bych charakterizoval takto: Vezměte červenou knihovnu a těžce ji okořeňte uvedeným kořením. Výsledkem je zvláštní dojemné velmi působivé poetično.

2 13.04.2022

Řekl bych, že se autor v těchto povídkách teprve hledal. Pozdější práce se mi zdají lepší, hlavně naplněné nadějí. A to zde dost chybí. Nejsem si jist, zda jsem přišel na hlavní myšlenku těchto povídek které jsou hodně, opravdu hodně depresivní. Stěžejní je dle mého mínění povídka "Rozárka Lukášova", která ukazuje, že i velmi bídný život může být velmi hluboký a naplněný, pokud je provázen modlitbami a vírou v Boha. Ostatní povídky jsou většinou velmi kontrastní, vesměs ukazují bídu a bezvýchodnost jakýchkoliv lidí, jejichž život není provázen vírou a modlitbami. (Reakce na prvorepublikový odklon od římkokatolického křesťanství?) A čím jsou tito lidé bídnější a opuštěnější, tím horší a bezvýchodnější je jejich stav, a to dokonce pokud jsou hmotně zajištěni. Např. povídka "Čí bude vítězství?" je přímo ukázkou zoufalství nepožehnané lidské práce. Přestože jsem jako čtenář naplněn soucitem s těmito lidmi, nemohu nevidět jejich tragičnost a jakousi zoufalost, do které se tito lidé sami ženou. A to jsou dost nepříjemné pocity.
Pokud od Jana Čepa nic neznáte, doporučuji touto knihou nezačínat. Než se do ní dáte, přečtěte si raději autorův román "Hranice stínu", nebo knihu "Modrá a zlatá", potom "Vigilie" snesete lépe.

1 04.06.2024

Přestože jsem aktivní praktikující katolík, dávám této knize velké plus. Autor zde postupně vysvětluje proč vstoupil do kláštera, popisuje zážitky z klášterního života a postupné pochybnosti, které ho nakonec přivedly k tomu, že z kláštera vystoupil a vystoupil i z římskokatolické církve. Kdesi jsem slyšel nebo četl, nevím zda přímo od prof. Tomáše Halíka nebo nějakého jeho komentátora, že je velká škoda, že v diskuzích věřící x nevěřící není vůči inteligentnímu věřícímu důstojný inteligentní nevěřící oponent. Že nevěřící vesměs jen opakují naučené fráze militantních ateistů. Takže zde v této knize skutečně takovéhoto oponenta římskokatolický věřící najde. I když po pravdě řečeno, z autora se nestal nevěřící ateista, ale od katolického náboženství vlastním přesvědčením dospěl ke Spinozově panteismu. Osobně si myslím, že kdyby František Schacherl mohl poznat myšlenky Druhého vatikánského koncilu (zemřel 18 let před jeho začátkem), tak by možná z kláštera odešel, ale z římskokatolické církve by asi nevystoupil.

1 07.05.2024

(SPOILER) Spoiler jen částečný. Dobře se to čte, ale od Karla Legera jsem ale četl práce, které pokládám za lepší. Ty dle mého názoru lepší věci jsou ty, které nemají nádech politické angažovanosti, což zde trochu je. Nicméně (asi??) výrazné pozitivum: Po dočtení jsem si s překvapením uvědomil, že pravděpodobně tím, že čtu knihu v současnosti, tak schvaluji protagonistovo rozhodnutí najít smysl života ve vojenské službě. Před nějakými deseti-patnácti lety by mne tato myšlenka nenapadla. Tato kniha mi vysouvá z podvědomí názor, že vojáky a armádu opravdu potřebujeme.

1 22.04.2024

Tuto knihu jsem primárně četl ze zvědavosti, jelikož jejího autora si C. S. Lewis ve svém Velkém rozvodu nebe a pekla zvolil coby svého průvodce prvou částí Nebe, jakousi analogii Dantova Vergilia či Beatrice z Božské komedie. Čekal jsem po různých referencích jakousi čirou prostou pohádkovou fantazii, která mi zpříjemní několik večerů. To ale vůbec není pravda. Jedná se o dost náročné čtení. Ten zdánlivě pohádkový svět je vhodné chápat spíše jako symboliku pátrání v lidské psychice, kde jsou různé myšlenky, vzpomínky, představy a podobně, a to příjemné i velmi nepříjemné. Nepříjemnosti zažívá protagonista většinou poté, co z všetečnosti, ambicióznosti či hlouposti neposlechne dobrou radu. Důležitá je zde trvale zneklidňující postava stínu (zneklidňující nejen protagonistu Anoda, ale i čtenáře), která s větším či menším důrazem vyplňuje většinu románu. Je s ní mistrovsky literárně pracováno, třeba se někdy zdánlivě vytratí, skoro se na ni zapomene, a najednou se objeví v nečekaných situacích. Chápu to jako jakýsi symbol viny či strachu, který se v životě střídavě zatlačuje do podvědomí a vzápětí se objeví ve vědomí a dokáže velmi znepříjemnit různé situace, a to i situace zdánlivě šťastné. Dost se zde čtenáři vnucuje myšlenka, že takovýto stín má i on sám, a to vůbec není příjemné. Tohoto stínu se protagonista trvale zbaví až poté, co se dokáže odříci svých přehnaných ambicí a najde své místo v životě v podřízeném postavení, kdy teprve poté, co se dokáže takto správně zařadit, je schopen vyhodnotit i nebezpečnou situaci z čehož potom vyplyne jaksi samozřejmě a spontánně vykonaný hrdinský čin. Jedná se o dokonalý návod, jak zacházet s ambicemi, což dle mého názoru může pomoci obrovské spoustě lidí. Celá kniha je perfektní anticipací psychologie Carla Gustava Junga.

1 20.04.2024

Pan Kardinál Miloslav Vlk píše v předmluvě, že autor, pan biskup Josef Hlouch žil v šesti a půl letech práce a osmnácti letech utrpení, bolesti a skryté lásky. Zdá se mi, že toto se jaksi zvláštně promítlo do této jeho knížky. Přiznám se, že nečtu Minutěnku každý den. Ale vím kde ji mám a když mám nějaký problém, tak zde najdu článeček k tomu dni, který zrovna je a je zvláštní, jak mi to umožní se podívat na ten problém jaksi jinak a snáze ho řešit.

1 29.03.2024

Dobrá monografie, ale všem milovníkům Bedřicha Smetany doporučuji si své vědomosti doplnit knihou Jiřího Ramby Osudná hra Bedřicha Smetany. V ní totiž autor, špičkový lékař, specialista na čelistní kloub s velkými znalostmi antropologie, podává dokonalé vysvětlení té skutečné, závažné a dlouhodobé nemoci Bedřicha Smetany, ne té domnělé a všeobecně známé, o které se zmiňuje ve svých pracích i prof. Holzknecht.

1 24.03.2024

Knihu jsem zakoupil na stejnojmenné výstavě, která proběhla v Praze během několika měsíců na přelomu roků 2023 a 2024. Přestože je míněna jako katalog, tak je to asi nejlepší katalog, jaký jsem viděl. Kniha je tak nabita i informacemi o umělcově životě a díle, že plně se vyrovná monografii. Vynikající je, že zde jsou zobrazena i díla jiných autorů (např. Karel Škréta, Jan Kupecký, Matyáš Bernard Braun a další), kteří nějakým způsobem do života Petra Brandla zasáhli, a tato díla byla na výstavě rovněž k vidění. Výstava byla a kniha je naprosto skvělá, jsem moc rád, že knihu mám a mohu si tak jedinečnou atmosféru výstavy připomínat. (Osvětlení, které zde kritizuje uživatelka ladyfromskye, bylo dle mého názoru dokonalé.)
Mám jednu malou pochybnost a osobní názor - Petr Brandl snad byl lehkomyslný, měl rád určitý způsob života a neuměl hospodařit, ale určitě moc nehýřil. Zanechal totiž po sobě velké množství fantastických naprosto dokonalých obrazů, jejichž namalováním musel strávit spoustu času. Z toho logicky vyplývá, že na samotné flámování mu prostě ten čas nezbyl.

1 24.03.2024

I když jsou zde z informačního hlediska nepřesnosti, ta je zde cenné to, že se jedná o svědectví Mozartova současníka. Jaksi "mezi řádky" se zda dá vyčíst hodně. Je to důležité hlavně proto, že informace o Mozartovi často čerpáme spíše z beletristicky laděných knih.

1 16.03.2024

Místy trochu fantasmagorické. Např. zcela vážně míněný argument, že Paganini hrál umělý flažolet s doprovodem pizzicata levou rukou tak, že brnknutý tón vyhmátl palcem je mimo i pro člověka s Marfanovým syndromem. Při čtení je dobré si uvědomit, že od vydání knihy pokročil čas. Nyní již není pravdivé tvrzení autora (kniha vyšla poprvé v roce 1950), že po Paganinim se nenašel houslista, který by zahrál bezchybně na jednom koncertě všech jeho 24 capricí. Co je na knize výborné je to, že autor popírá v minulosti dosti často omílanou fámu (v současnosti již naštěstí jednoznačně překonanou), že Paganiniho skladby mají nízkou uměleckou úroveň. Bývala to výborná záminka pro technicky méně zdatné houslisty, aby Paganiniho skladby nehráli.

1 16.03.2024

Cenné z historického hlediska, stran pokynů k samotné hře by ale současný houslista měl dát přednost modernější metodice.

1 28.02.2024

V této knize je mimořádně cenná a nenahraditelná kapitola o trémě. Metodické kapitoly nejsou špatné, ale dle mého názoru v současnosti máme k dispozici hodnotnější knihy prof. Jindřicha Pazdery (Vybrané kapitoly z metodiky houslové hry) a prof. Břetislava Novotného (Jak hrát na housle čistě).

1 28.02.2024

Název této knihy je velmi skromný. Ve skutečnosti se jedná o špičkovou metodiku houslové hry. Je zde spousta vysoce užitečných pokynů např. stran vedení techniky levé ruky (toto je asi nejužitečnější z celé knihy, doslova převratné názory a pokyny), výrazu a četných jiných záležitostí. Z překvapivých a důležitých detailů namátkově vyberu jeden - jak autor brojí proti typické edici dynamiky ve vydávaných houslových notách - melodie nahoru znamená crescendo bez ohledu na to, že vedení fráze si žádá dynamiku odlišnou. Určitá nedokonalost kapitol o intonaci a možnost mít jiné názory na vedení pravé ruky než je zde doporučováno jsou naprosté drobnosti, které nemají šanci vyvážit nepřeberné výhody zde podaných informací.
Pokud tuto knihu doplníme knihou "Jak hrát na housle čistě" prof. Břetislava Novotného, tak máme k dispozici stran teorií houslové hry prakticky vše.

1 28.02.2024

Pokud hrajete na housle, hrajete rád(a) a váháte, zda se pustit do studia této zdánlivě velmi složité knihy, zkuste si udělat malý test, podle kterého byste měl(a) sám (sama) poznat, zda tuto knihu potřebujete.
1. Naučil(a) jste se čistou hru takovým způsobem, že Vám učitel hrál jednotlivé tóny na klavíru a Vy jste hrál(a) čistě podle toho na housle? Pokud ano, tak potřebujete tuto knihu.
2. Učil(a) jste se tercie a sexty ve dvojhmatech hrát tak, že jste si zahrál(a) každou notu zvlášť, a potom obě dohromady, tak jak se to učí v houslové škole Otakara Ševčíka a stále takto tercie a sexty cvičíte? Jestliže ano, potřebujete tuto knihu.
3. Nalaďte housle přesně v čistých kvintách g-d1-a1-e2. (Následně budu označení strun psát velkými písmeny G, D, A, E. ) Potom si s prázdnou strunou G vylaďte 3. prstem na struně D tón g1 čistou oktávou a na A struně 4. prstem tón e2 v čisté primě s prázdnou strunou E. Takto vyhmatané tóny ve velké sextě g1-e2 si zahrajte každý zvlášť. Zazní Vám krásná, melodicky dokonalá velká sexta, ideální např. pro začátek lidové písně „U panského dvora“. Ponechte 3. a 4. prst na stejném místě a oba tóny g1-e2 si zahrajte dohromady. Překvapilo Vás, že to vůbec neladí? Pokud ano, tak potřebujete tuto knihu.
4. Je pro Vás překvapením, že k tomu, aby výše zmíněné dva tóny (g1-e2) ladily jako dvojhmat, tak musíte třetí a čtvrtý prst dát k sobě trochu blíže - buďto třetí prst trochu výše nebo čtvrtý prst trochu níže? Překvapilo Vás, že když si takto vyhmataný dvojhmat velké sexty g1-e2 zahrajete opět každý tón samostatně, tak to najednou není tak pěkné jako ta původní širší verze? Navíc že ten tón, kterým jste upravil(a) znění sexty do podoby, aby dobře zněla ve dvojhlase, neladí s příslušnou krajní strunou (G nebo E)? Pokud ano, tak potřebujete tuto knihu.
5. Používáte ke kontrole intonace jednohlasu souzněním s vedlejší prázdnou strunou kromě intervalů oktávy, primy, kvinty, kvarty a malé septimy také tercie a sexty? Pokud ano, tak potřebujete tuto knihu.
6. Zahrajte si v jednohlase začátek lidové písně „Kudy, kudy, kudy cestička pro mého Jeníčka“ od tónu e1 na D struně. Hrajete v počáteční chromatice e1-f1-fis1-g1 všechny půltóny stejně široké (jako na klavíru)? Jestliže ano, tak potřebujete tuto knihu.
Pokud jste si dal(a) na všechny výše zmíněné body s naprostou samozřejmostí odpovědi "ne", tak pravděpodobně zde komentovanou knihu nepotřebujete (ale i tak může být pro Vás zajímavá).
Pokud Vás ale výše zmíněné poznatky na houslích překvapily a zaujaly, tak pokračujte tímto způsobem: Najděte si prvých 5 tónů stupnice d moll od tónu d1 (prázdná struna D) takto: d1 prázdná struna D, e1 vylaďte podle čisté kvarty s prázdnou strunou A (pozor, nikoliv velkou sextou g-e1 s prázdnou strunou G), tón f1 vylaďte malou septimou s prázdnou strunou G (opět pozor, nikoliv velkou tercií f1-a1 s prázdnou strunou A), tón g1 čistou oktávou s prázdnou strunou G a tón a1 čistou primou s prázdnou strunou A. Takto nalezených pět tónů si zahrajte v jednohlase a dobře poslouchejte. Zjistíte, že je to ideální melodické znění, lepší, než na klavíru. Ve srovnání s klavírem jsou velké sekundy (celé tóny) o něco širší a malá sekunda (půltón) e1-f1 o něco užší než na klavíru. Zahrajte si to opakovaně a vnímejte tu krásu. Totéž platí pro onu melodickou velkou sextu g1-e2, kterou jsem výše zmínil pod bodem 3. Pokud Vám pojem „pythagorejské ladění“ doposud nic neříká, tak Vám prozradím, že jste v předchozích pěti tónech a oné melodické velké sextě právě objevil(a) jeho krásu a dokonalost pro jednohlasou melodickou hru. Pro vícehlasou hru s použitím tercií a sext je ale toto ladění zcela nevhodné. Naznačil jsem to v závěru bodu 3 a v bodech 4 a 5, avšak podrobněji o tom a mnohém dalším již nechme promlouvat zde komentovanou knihu.
Toto vše je totiž jen ochutnávka té vynikající, geniální, nesmírně podrobné a poučné knihy pana profesora Břetislava Novotného, bez jejíhož prostudování bych zde tento příspěvek nemohl napsat. Pokud Vás výše zmíněné body překvapily a hrajete na housle rád(a) tak neváhejte, čtěte a hrajte podle ní. Vaše hra získá na kvalitě nezávisle na tom, zda jste na technické úrovni Paganiniho capricí nebo jen amatéra (amatérky), který (která) hraje maximálně do třetí polohy. Technickou úroveň Vaší hry si totiž nerozšíříte, ale to, co používáte, si podstatně zkvalitníte. Budete zírat, jak se Vám Váš nástroj přímo pod rukama začne proměňovat v něco opravdu úžasného.

1 12.02.2024

Perfektní, dokonalé. Velmi cenné je to, že četné skvělé fotografie nám umožňují vidět detaily Reinerových fresek. Normálně je totiž většinou můžeme v kostelích vidět jen z velké dálky. Pro každého milovníka barokního výtvarného umění skutečný nenahraditelný skvost.

1 11.01.2024