Patnáct let v klášteře

25.03.2020

Soubor přednášek, které autor napsal kvůli svému vystoupení z kláštera v Emauzích. Obhajoby a argumenty, kterými se snažil obhájit svůj tehdy pro veřejnost "skandální a naprosto pohoršující krok". Uvědomil si, že chce žít jako "antický člověk". Ten nežil "mlhavým vidinám záhrobního života. ... žil pro tento život, pro tento život, o kterém jediné určitě věděl, že existuje. V tomto životě chtěl býti šťasten a blažený, v tomto životě chtěl býti celým člověkem..."
Napadá mě tady srovnání s Drašarem Terezie Novákové. Ten na rozdíl od autora tohoto spisku zemřel v naprosté chudobě a opovržení. Nevymohl si možnost oficiálního sňatku. Nepodařilo se mu najít to štěstí, po kterém toužil.
Text popisuje důvody, proč do kláštera vstoupil, život v klášteře ("Celý život klášterní je jediným řetězem velkých maličkostí, sloužících ku výchově lidí nesamostatných. Účelem bylo zlomiti v člověku poslední zbytek hrdosti a sebevědomí, udělati z dospělého muže velké dítě. .... Velkých dětí potřebuje církev vůbec. ... Všechno to běhání, okuřování, uklánění se, není než zaměstnanou zahálkou, která se do dvacátého století nehodí. ..."). Naráží na víru v "zázraky", na rozpor učení církve a vědeckých znalostí ("Ve víře katolické nalézají se věci, jež činí rozumu potíže."), na nerovnosti v postavení jednotlivých obyvatel klášteru (bratři laici x vysvěcení kněží).