Krub komentáře u knih

Už v anotaci jasně stojí, že rámcovým tématem této knihy je Frommovo pojetí psychoanalýzy. Cílem v Umění naslouchat je tedy něco úplně jiného než v Umění milovat nebo Mít nebo být?. Tyto knihy se soustředí spíše na autorovo pojetí člověka jako jedinečné osobnosti, která reaguje na vliv svého prostředí. Toto téma Frommových nejslavnějších knih je i zde velmi důležité, avšak kniha ho ve výsledku využívá spíše jako článek (jakkoliv podstatný) v řetězci (dalších, neméně fascinujících skutečností) vedoucího k prohloubení znalostí psychoanalýzy. Toto hluboce obdivuji. Není totiž vůbec jednoduché poskládat knihu tvořenou přednáškami, které spolu tématicky zdánlivě příliš nesouvisí, tak aby ve výsledku byla smysluplná a fungující jako celek.

Knížka mě ale velmi zaujala i po myšlenkové stránce. Frommův pohled na psychoanalýzu je totiž komplexní a konstruktivní do takové míry, že jeho přednášky o této psychologické škole mohou od základů změnit život i člověku, který se jí věnovat nechce. Všechny poznámky a příklady z praxe, kterými autor dokládá své myšlenky totiž nevedou pouze k pochopení psychoanalýzy, nýbrž čtenáře vybízí k tomu, aby kriticky přemýšlel a miloval růst, život. Právě díky tomuto Frommově přístupu k psychoanalýze mě tolik oslovil - nepovažuje psychoanalytika za schopného pro své řemeslo, pokud poznání potlačené (skryté) skutečnosti (pravdy) nepovažuje za základní hodnotu i mimo pracovní směnu. A jako taková může poté být psychoanalýza - i kniha o ní - z logiky věci nejen metodou léčby neuróz, ale i způsobem, jak lépe vidět pravdu a zlepšit vnímání svého okolí i sebe samotného. Taková psychoanalýza je nesmírně užitečná pro každého člověka, lhostejno na (ne)zájmu o tradičně podávanou psychologii.

3 10.04.2018

Od Kundery jsem toho zatím moc nečetl, avšak jeho Žert mě oslovil natolik, že jsem zatoužil přečíst si nějaký rozbor jeho díla. Paměť touhy nebyla špatná volba, neboť kniha je napsaná pochopitelně, ale zároveň jde v rozboru děl do hloubky. Ani neznalost většiny Kunderových románů mi nebránila tomu, abych autorku následoval v její interpretační cestě autorovým dílem. Ačkoliv je samozřejmě lepší přečíst si před touto knihou všechny Kunderovy romány.

Hvězdičku strhávám za opakování vycpávkových slov ( par excellence) a nadužívání cizích slov: například použití výrazu "meditace" v kontextu románu vychází z naprostého nepochopení toho, co je meditace. Napsat prosté "zamyšlení" by bylo vhodnější a lepší.

Celkově ale knihu doporučiji každému, koho zajímá dílo Milana Kundery a chce jej nejen prolistovat, ale také zkusit pochopit.

2 11.02.2019

Od té doby, co jsem dočetl Bouřkovou sezónu, kterou se (nejspíš) Sapkowski rozloučil s Geraltem, snažím se přečíst vše ostatní, co napsal. Jeho Zaklínačské knihy považuji za bezmála to nejlepší, co lze v (nejen) žánru fantasy přečíst. Moje očekávání na jeho ostatní knihy jsou tedy velmi, velmi vysoká...

A žádná mě nezklamala tak jako Magické střípky. Těžko uvěřit, že se to stalo vzhledem k obvyklé kvalitě autorových knih, ale povídky mi připadali nesmírně amatérské. Jejich příběhy byly mnohdy vysloveně chabé, pointy snadno odhadnutelné či vysloveně hloupé (Zlaté odpoledne).

Knihy ale samozřejmě nejsou jen o ději, tudíž by Magické střípky snadno mohlo pozvednout , kdyby se vyznamenaly alespoň po myšlenkové stránce. Inu nestalo se. Mnohokrát mi přišlo, že moudrost, která byla pro Zaklínačskou ságu typická, zde chyběla. Možná to zapříčinily méně propracované postavy, možná méně promyšlené zápletky. Možná autor vložil to nejlepší ze sebe do knih o Geraltovi a Magické střípky pro něj byly méně důležité, zachytil v nich spíše než ucelené názory či city jen střípky emocí, myšlenek. Nevím, avšak že by čtení této knihy nějakým způsobem změnilo mé názory na okolní svět... to opravdu ne.

Formální stránka knihy, která je u autora mnohdy úžasná, mi tentokrát přišla u některých povídek dost nezvládnutá (především Muzikanti). Samozřejmě, Sapkowski je stále výborný vypravěč a třeba povídkou V kráteru po bombě to skvěle demonstruje, avšak tentokrát zašel s postmoderními experimenty občas až příliš daleko. Především úplné rozložení Muzikantů na hromadu drobných střípků bylo podle mě velmi špatným rozhodnutím.

Celkově tedy nemohu hodnotit Magické střípky příliš kladně. Stále chovám k Sapkowskému obrovský respekt, stále nepochybuji o jeho místě mezi mými nejoblíbenějšími spisovateli, avšak... jak se říká: i mistr tesař se někdy utne.

2 01.09.2018

Nečekejte od Zmije Zaklínače. Hlavní postavy obou příběhů jsou si sice docela podobné, avšak obě knihy se snaží o něco jiného. Zaklínač je sága s nespočtem symbolů, vedlejších postav, dějových linií a nezodpovězených (a nejspíš i nezodpověditelných) otázek. Zmije je oproti tomu docela přímočará knížečka s dvěma ústředními postavami, jejichž příběh proplétá a vede jedním jasným směrem.

Zprvu mi přišlo, že autor neví, kam chce příběh směřovat. Možná za to mohl vojenský slang, kterým všichni mluví, ale textu podle mě pouze škodí, protože narušuje jeho čtivost. Možné je, že úvod a charakteristika hlavní postavy byly prostě nesmyslně roztahané. No a nebo jsem tajně doufal v druhého Geralta a chvíli mi trvalo zvyknout si na někoho nového...

Faktem ale je, že když se příběh konečně rozjel, nešlo ho zastavit. Sapkowski (jak už má koneckonců ve zvyku) mixuje žánry i nápady, pohrává si s fantazií a příběh graduje až do pramálo překvapivého finále, které je ale ušito ze všech důležitých příběhových nití.

Zmije byla výborná kniha, přinutí přemýšlet a Sapkowski mi jí dokázal, že jednoznačně patří mezi mé nejoblíbenější spisovatele, ale přečíst si ji znovu? To asi ne.

2 04.02.2018

Text-appeal je po formální stránce skvěle vystavěný. Je očividné, že Žáček už nasbíral se svým řemeslem mnoho zkušeností, protože se pouští do poměrně náročných "koster" svých básní. Dodržet ustanovený rytmus slabik by byl (podle mě) nelehký úkol i pro nejlepší básníky. Co se zvládnutí řemesla, Žáček by se mezi ně mohl zařadit.

Totéž ale nelze říct o obsahu. Nevadí mi, když je text posmutnělý nebo melancholický, ale existují hranice, které není moudré překračovat. Když skepse a truchlivá nálada vytlačí z knihy takřka všechny myšlenky, změní se v bezvýchodné patlání se v emocích a depresi, což se naneštěstí přihodilo i u Text-appealu. Proto nemohu ohodnotit tuto sbírku stejně kladně jako obdobně melancholické leč o mnoho duchaplnější Martinovy sci-fi povídky.

1 20.08.2018

Podobně jako ostatní hlavní postavy z kingovek je Billy Haleck docela obyčejný chlapík. Má menší manželské potíže se svoji ženou, ale v zásadě se jedná o šťastné manželství. Miluje svoji dceru. Funguje coby naprosto typický zástupce střední třídy. Žije na maloměstě v rodinném domě. Atd.

Přesto je v tom něco navíc. Zhubni totiž nemá hlavního hrdinu. Jenom se tak v prvních kapitolách tváří. Jakmile ale čtenář postoupí v ději, pochopí, že Billy a jeho přátelé jsou ve svém jádru jenom banda pokrytců. Tak jako zbytek města, jež tvoří. Líbí se mi, že Haleck nežije ve společenském vzduchoprázdnu. Skutečnost, že je součástí nějaké společnosti a je nucen s ní reagovat, považuji za hlavní důvod, proč si tuto knihu přečíst. 7/10

1 02.01.2018

Kniha s nejedním etickým poučením, které nepřekvapí svou hloubkou, nýbrž otravností s jakou vám je jejich "hloubka" neustále vnucována.

1 12.07.2017