ivca7818
komentáře u knih
O chlapci, který toho věděl příliš mnoho
Cathy Byrd
"Vybojované bitvy a všechny lekce, které se naučíme, jsou mnohem významnější než vítězství v jednotlivé hře a nový začátek sezony vždycky čeká připravený za rohem, ať už je to ve sportu nebo v životě. Možná to není náhoda, že baseballový míček má 108 stehů a modlitební řetízek má 108 korálků. Baseball nediskriminuje. Nemusíme věřit ve stejného boha, abychom mohli hrát ve stejném týmu. Je to hra odvahy, síly a charakteru, která může přivést dospělé muže k pláči. I když vypadá jednoduše, je to až neskutečně složitá hra."
Tuto knihu je a bude těžké hodnotit z našeho pohledu, neboť baseball je americký národní sport s citovou hodnotou a Američané vyznávají jiné hodnoty než my "chladní" Evropané. Jsou národem se silným náboženským cítěním a smyslem pro povinnost. Jsou hrdí na to, že jsou Američany, že se narodili v této zemi, a že jsou potomky těch, kteří sem přišli hledat před lety svobodu.
Proto bude kniha Cathy Byrd o reinkarnaci, baseballu a náboženském cítění těžko stravitelná pro českého čtenáře. Těm, kteří mají silné náboženské cítění, se bude na jednu stránku jevit jako rouhání, ostatně současná optika křesťanství neuznává reinkarnaci, pokud si ji přečte pro změnu někdo, kdo se kloní k buddhismu, jistě ji přijme s nadšením, ateisté a lidé posedlí vědeckým zdůvodněním života po životě ji přijmou s velkou skepsí. Nicméně je to kniha, která bude ve svých čtenářích rozhodně rezonovat, zanechá v nich silnou stopu a přinutí každého z nás postavit se tomuto tématu čelem a položit si otázku: Existuje život po životě a pokud ano, kam se naše duše ubírají? A existuje vůbec duše? Existuje minulý život? Vědci tvrdí, že nikoli. Ale vědí to skutečně s jistotou?
Cathy Byrd byla obyčejnou americkou matkou se dvěma dětmi a milujícím manželem, dokud se její dvouletý syn Christian nezačal chovat podivně. Jako velmi malý chlapec si oblíbil baseball, hru, ke které neměl nikdo z rodiny citový vztah, ani ho nesledoval v televizi a dokonce uměl hrát tak dobře, že bychom řekli, že je to přirozený talent, malý nadaný génius. Jenomže poté si začal vybavovat vzpomínky, které nemohly být jeho, začal mluvit tak, jak běžně dvouleté děti nemluví a hovořit o svém životě v minulém čase, když jsem byl "velký" hráč baseballu. Co se zpočátku jevilo jako dětská hra nebo výplod představivosti přivedlo zprvu skeptickou matku k šokujícímu zjištění, že se její syn domnívá, že americkým baseballistou za Yankees Lou Gehrigem.
Ve své knize popisuje složitý proces, kterým si musela projít a který byl v rozporu s jejím náboženským přesvědčením, s nepochopením okolí a se zjištěním, že láska je všudypřítomná. Duše citlivá uroní i slzu. Nemusíte tomu věřit, ale musíte si to rozhodně přečíst.
U Hitlerova stolu
Rosella Postorino
Tato kniha mne od počátku oslovila nepříliš frekventovaným námětem Hitlerových ochutnavaček, o kterých se po dlouhou dobu ani nevědělo a i dnes je jejich role v dějinách nacismu spíše mytická a sporná - neexistují totiž přesné historické důkazy, že by tyto ženy někdy pracovaly ve službách Hitlera a ochutnávaly pro něj pokrmy. Z jednoho novinového článku údajné Hitlerovy ochutnávačky se však stal příběh, který poměrně zdařile zpracoval americký spisovatel V. S. Alexander ve svém románu Ochutnávačka. Zatímco jeho kniha měla spád a příběh působil reálně, román U Hitlerova stolu na mne působil námětem i zpracováním příliš amatérsky, nemohla jsem si pomoct, ale měla jsem pocit, jako by ho napsala čerstvá absolventka kurzu tvůrčího psaní. Možná je to pouze můj pocit, ale vadil mi styl i jazyk, který autorka pro svůj příběh zvolila, přičemž v poslední části románu jsem byla naprosto zorientovaná - hlavní hrdinku zachrání před koncem války její nacistický milenec tím, že jí zajistí místo ve vlaku do Berlína a najednou příběh skočí do doby o více než čtyřicet let později, kdy jede Rosa navštívit svého bývalého umírajícího manžela s nímž jí toho zbývá ještě hodně k vyřešení. Kniha byla podle mne velmi slabá, kompozičně chaotická a zápletkou naivně předvídatelná, až na ten zamotaný závěr, a proto jí dávám tři hvězdy.
Pouštní dívka
Jonathan Lethem
Pouštní dívka nezklamala očekávání v podobě hustě šílené road-movie s užvaněnou hlavní hrdinkou Phoebe, která nezavře ani na chvíli pusu, a které malinko uletí včely poté, co je Trump zvolen prezidentem. V ten moment má pocit, že se svět zbláznil a řítí se do záhuby. Není daleko od pravdy, protože když zničehonic zmizí dcera její nejlepší kamarádky, rozhodne se jí najít. Jelikož je to holka, která ráda poslouchá po vzoru Phoebe Leonarda Cohena a je poněkud svobodomyslná duše, stopy ji zavedou až do americké pouště ke komunitě zestárlých amerických hipíků a jejich nástupců, ke dvou kmenům, z nichž jedni si říkají Medvědi a ti druzí Králíci a mezi sebou bojují o moc a nadvládu nad kouskem svého malého království. Právě v jedné z těchto komun by se mohla Arabella (dcera její kamarádky) nacházet. Na pomoc si vezme roky ošlehaného a poněkud lehce vyšinutého detektiva a lovce lidí Charlese Heista, který má svou kancelář v karavanu, v šuplíku mu přebývá polomrtvá vačice a ve skříni se mu ukrývá nikoli kostlivec, ale mladá dívka, která je na útěku. Tato ústřední dvojice, která v ničem a v lecčem vlastně připomíná parodii na všechny kladné a ctnostné hrdiny akčních filmů se společně vydá do pouště najít nejen Arabellu, ale především sebe samotné. Není to četba pro každého, ale jako pilulka na dnešní bláznivý svět funguje naprosto bezvadně. Za mě čtyři hvězdy, jednu hvězdu ubírám za poněkud uspěchaný konec.
Nebylo jim souzeno žít
Helena Rezková
Promarněný potenciál. Tak by se dala dvěma slovy charakterizovat kniha pojednávající o regionálním sokolském odboji. Autorky tedy rozhodně vydáním knihy dluh nesplatily, ba naopak. Helena Rezková je publicistka, která vydala několik knih o regionální historii, Pavlína Špatenková je župní vzdělavatelka a členka Sokola, což vysvětluje tak zpackanou práci z hlediska výzkumu a prostudování pramenů a literatury. Ani jedna z dam není historička, což by jim čtenář prominul, existuje řada velmi dobrých populárně naučných historických publikací, jejichž autory nejsou historikové, ale novináři a publicisté, ale tady se nemohu ubránit myšlence, že kniha byla spíchnuta doslova horkou jehlou. Jedná se o jakousi chaotickou encyklopedii, která není kdovíjak uspořádaná a tomu také odpovídá styl psaní, jaký autorky zvolily. Je to jako číst hodně špatně napsanou encyklopedii v heslech a ještě s pravopisnými a stylistickými chybami. Co mi vadilo úplně nejvíc bylo to, že na konci knihy se dámy neobtěžovaly ani seřadit prameny a literaturu a uvést je v abecedním pořadí s příslušným odkazem na konkrétní stránky nebo archivní fondy, ale zdroje naopak nesmyslně uvedly za každým odstavcem. Je na tom velmi dobře vidět, že si vůbec neuměly poradit s citováním pramenů a literatury, které se řídí podle zásad, co údaj, to poznámka pod čarou, což ovládají i nehistorikové. Zdroje typu wikipedie.cz považuji vůbec za velmi tristní. Jsem ráda, že jsem si knihu jen půjčila a nezakoupila, protože by to byly zbytečně vyhozené peníze. Ze mne tři hvězdy.
Postav hlídku
Harper Lee
Musela jsem se hodně přemáhat, abych knihu už ve čtvrtině neodložila nedočtenou. Volné pokračování světového bestselleru Jako zabít ptáčka, který by se dal přirovnat ke kultovní Chaloupce strýčka Toma, je plytké a nezáživné, přičemž myšlenkové pochody hlavní hrdinky i autorky je obtížné dešifrovat z pohledu evropského čtenáře. Tohle je spíš kniha napsaná Američankou pro Američany o rasové segregaci černochů. Kdo nemá do problematiky patřičný vhled, bude mu kniha připadat velmi nezáživná, nepochopitelná a v některých pasážích se bude úplně ztrácet. České vydání by si zasloužilo navíc vysvětlující poznámky rovnou pod čarou a označené čísly a nikoli až na konci knihy a bez čísel halabala naskládané. To také výrazně ubralo na srozumitelnosti textu. Za mě slabší průměr a tři hvězdy.
Šlechta ve službách Masarykovy republiky
Zdeněk Hazdra
O osudech české šlechty v období Masarykovského státu mnoho knih ani studií doposud nevyšla, a proto je tato práce velmi hodnotným příspěvkem k dané problematice. Publikace naučného charakteru je přitom podána nesmírně čtivě, nemohla jsem se od ní odtrhnout a ponořila jsem se do osudů šlechticů Františka Schwarzenberga, bratrů Bořek-Dohalských a Maxmiliana E. Lobkowicze, kteří se za působení Masarykova státu nebáli přihlásit k české státnosti a dobrovolně propůjčit své znalosti a zkušenosti do diplomatických služeb, stejně jako jejich pevné přesvědčení stát si za svými názory Masarykovy koncepce státu i v období Mnichovského diktátu a nacistické okupace. Nejvíce mne zaujala právě odbojová činnost bratrů Bořek-Dohalských za 2. světové války, přičemž konce války se dožil nakonec pouze nejstarší z bratrů František. Knihu mohu vřele doporučit všem zájemcům o historii, které taktéž zajímá problematika české šlechty.
Nechápu, jak to dokáže
Allison Pearson
Kniha měla pro mě na můj vkus hodně slabých míst, vtipná mi nepřišla ani trochu. Hlavní hrdinka příběhu stojí před dilematem, které dříve či později potká každou ženu: kariéra nebo rodina? Muž si nikdy nemusel volit, vždy měl a má vše, ale žena se vždycky musí obětovat, což je trochu smutné i na 21. století a ukazuje to na neustálou genderovou propast, která se mění jen po drobečcích a malých ústupcích pro ženy. Hlavní postava si pochopitelně zvolí rodinu. Jinak film, naprostá katastrofa a nedalo se na něj koukat.
Pod nekonečnou oblohou
Veronica Rossi
Autorčina prvotina budí rozpaky. Zejména pro náročnějšího čtenáře je to průšvih. První dvě kapitoly jsou tak příšerné, že si je snad autorka vycucala z prstu a stálo ji to ještě hodně sil (což byl důvod, proč jsem poprvé musela knihu odložit). Neuměla na začátku popsat ani vysvětlit základní dějovou linku příběhu, místo toho je čtenář doslova vhozen do děje, v němž se neorientuje. Pak přicházíte do styku s nejrůznější a opět nedostatečně vysvětlenou spletí nejrůznějších názvů, na něž byste potřebovali terminologický slovník. Tragédii završuje jejich překlad do češtiny jakožto prznění našeho krásného a zvučného jazyka. První knihu Rossi beru jako rozcvičku, která se příliš nepovedla a autorčina snaha místy působila hodně křečovitě. Chápu, že mladším čtenářům a čtenářkám se zalíbí, protože je zde milostná zápletka, já bohužel nebudu tak mírná jako jindy a hodnotím třemi hvězdičkami. Uvidíme, třeba mě druhým dílem autorka překvapí =o)
Poslední upír 2
Christopher Pike
Upíři mě baví a trilogie Christophera Pika obzvlášť, jelikož to není příběh, který brnká na romantickou strunu a představu o upírech. Je sexy, napínavý a ještě se navíc odlišuje tím, že v knize vidíme prvky hinduismu. Za mě plný počet hvězd.
Svítání na poušti
Waris Dirie
První díl Květ pouště je větší pecka a to doslova. Ten příběh se zdá tak neuvěřitelný, až je pravdivý. Dostane Vás na kolena, vezme Vám dech a Vy se divíte, že v dnešním tzv. "civilizovaném" světě je něco takového ještě vůbec možné. Ale Waris uprchla ze starého světa plného zastaralých tradic. A teď, bezmála po dvaceti letech se do něj znovu vrací a popisuje nám zvyky svého národa. Somálského národa. Změnilo se toho hodně od doby, kdy uprchla, ale v postavení žen téměř nic. Žena má menší cenu než velbloud, nemůže se sama rozhodovat a hlavně je obětí té nejkrutější obřízky vůbec. A to je jeden z hlavních a naprosto klíčových problémů, na které autorka klade důraz stále. Nemyslím si, že je druhý díl zas až tak špatný. Autorka nabízí unikátní pohled na Somálsko, aby se čtenář snažil pochopit kořeny jeho problémů, což vystihla celkem slušně.