hladass
komentáře u knih
Bezejmenná touha
Honza Vojtíšek
Dneska tady mám něco pro mě trochu netypického. Ani horror, ani thriller, ale erotiku. Pornografii. I když
Honzu Vojtíška už delší dobu považuji za jednoho z nejtalentovanějších horrorových autorů u nás, o tom asi žádná, jen je trochu škoda, že nepíše více. Jasně, nejen že píše, ale také propaguje horror, ten bohulibý žánr, na více frontách a to je skvělý počin. Jenže někde tam vzadu otravuje neodbytná myšlenka, co kdyby
A Bezejmenná touha tu myšlenku jen utvrdila.
I když zpočátku jsem byl lehce rozhozený. Erotika? Porno s příběhem? Žádný horror?
Byl jsem rozhozený zcela zbytečně.
Bezejmenná touha obsahuje pět dějových linií, které se sem tam na chvíli potkají, drobně propojí, aby šla posléze každá svou cestou dál. A každá z nich obsahuje něco svého, jedinečného. Objevování a romantiku, jako když by to mělo být poprvé, tvrdý sex, fetiše, znovuzrození, sado-maso a ještě něco více.
Ale nenechte se mýlit, nejde jen o bezduché porno, v první řadě jde o lidské příběhy. Příběhy plné opravdu skvěle napsaných postav, prožívající smutné či fádní životy, postav, které objevují či znovuobjevují sebe samy, své hranice, své lásky a vše, na čem v životě záleží a to nejen skrze sex.
Sexuální scény jsou vesměs explicitní a co si budeme, dost často až nebezpečně vzrušivé, ale co je hlavní, zcela uvěřitelně napsané, tomuhle musela předcházet opravdu masivní příprava.
Už vás nebudu zdržovat od tohoto neobyčejného zážitku, jen nakonec prostě musím podotknout, že to tomhle už není Honza v mých očích jen jeden z nejtalentovanějších horrorových spisovatelů u nás, ale prostě a jednoduše PAN spisovatel. Klobouk dolů.
Poprava
Alexander Gordon Smith
Tak a máme tu závěr Útěku z výhně.
Správce Cross to má za sebou a před Alexem leží už jen jedna zkouška, ale za to ta největší. Najít Alfreda Furnacea a zastavit ho. Protože pokud ho nezastaví Alex, tak už nikdo a nikdo tak neukončí válku mezi lidstvem a šílenými Furnaceovými výtvory. A nebudeme si nic nalhávat, proti berserkrům, mužům v černém a krysám nemá lidstvo vůbec žádnou naději.
Poprava je důstojné zakončení celé série. Konečně se dočkáme vysvětlení pozadí Furnaceho pomsty, vzniku tajemné látky, která dělá z dětí příšery a vlastně i toho, kdo další tahá v pozadí za nitky.
Akce je klasicky v knize dost, Alex se nejednou opět dostane na hranu bytí a nebytí, ale vždy se mu podaří udržet si lidství. A i to přispívá k neustálému pocitu všudypřítomné naděje. Je jedno, jak hluboko klesnete, do jakých průserů se vlastní nebo i cizí vinou dostanete, vždy je tady šance vyšplhat se zpátky nahoru.
Některé scény byly opět přestřelené, ale vzhledem k ústřední myšlence celé série to není zas tak podstatné a dá se to autorovi odpustit.
Za mě fajn nenáročné čtení, které by potřebovalo sem tam proškrtat, nicméně svůj účel si i tak splní.
PS: Nejlepší díl je jednoznačně hned ten první.
Dražebník
Joan Samson
Harlowe je malé městečko obklopené farmami a žije si svým poklidným životem, dokud se neobjeví Perly Dunsmore, dražebník. A má nápad. Aby pomohl rozšířit policejní oddělení, udělá nějaké dražby a věci do nich dobrovolně věnují občané městečka. Což zní docela fajn, lidé se zbaví starého harampadí ze sklepů, půd a kůlen, lidé z měst na ně zaplatí přemrštěnou cenu, něco málo z toho každému kápne a pomůže to celému městečku.
Idilka.
Ale jen do té doby, dokud jsou dary dobrovolné. Jakmile se rozroste policejní oddělení, dary přestanou být dobrovolné a pokud člověk odmítne, může se mu nebo někomu z rodina stát nehoda. Třeba ho někdo náhodou postřelí.
A tak lidé začnou pomalu přicházet o veškerý majetek, domy, půdu a dokonce i své děti.
Dostane někdo odvahu a postaví se dražebníkovi?
Musím říct, že tahle kniha mě fakt zasáhla. Nejde o žádný přímočarý horor psaný na efekt, ale o studii pomalého nátlaku a lží. Kam až jsou lidé ochotni zajít, aby si udrželi dobré bydlo, případně si polepšili a naopak, kolik jsou ochotni toho skousnout ve strachu o své rodiny? Dá se udržet starý způsob venkovského života? Kde je hrana, přes kterou nejde přejít?
Joan Samson napsala úžasnou knihu. Už dlouho jsem necítil takové napětí, beznaděj a vztek při čtení knihy. Jakmile tyhle pocity začnou, autorka pomalu utahuje šrouby až do samotného konce a nenechá čtenáře ani chvíli oddychnout. Hlavně ta beznaděj byla chvílemi naprosto drtivá. Nejhorší na tom celé je, že při troše fantazie se tenhle příběh v menším může klidně stát.
Někde jsem četl, že takhle by vypadaly Nezbytné věci, pokud by je napsal McCarthy. Asi se s tím dá souhlasit.
„Jediná věc je nezbytná pro triumf zla, aby dobří lidé nic nedělali.“
Putovní upíří show
Richard Laymon
Nevím, jak to máte postavené vy, ale já když otevřu knihu s názvem Potulná upíří show a ještě k tomu od Laymona, očekávám záplavu roztrhaných tepen, prýštící krve, křičící oběti a kupu sexu. A to vše nejlépe najednou. Očekávat samozřejmě můžu, ale tentokrát to Laymon pojal úplně jinak.
Show totiž není primárně o krvi, ale o dospívání v americkém maloměstě v šedesátých letech minulého století. Je to román o snech a touhách a samozřejmě o sexu. O prvních nesmělých a poněkud trapných vyznání, prvních polibcích. O dobrodružstvích, za kterými se skrývají tužby alespoň na chvíli se odpoutat od fádního života v maloměstě a nechat se unášet fantazií.
A co více fantastického může být, než spatřit představení Putovní upíří show, která tvrdí, že má jediného žijícího upíra na světě. Přesněji upírku. Překrásnou upírku. Jednoduchá past na znuděné maloměšťáky.
Příběh se odehrává během jednoho dlouhého dne s občasnými pohledy do minulosti, aby čtenář lépe pochytil chování a motivace tří hlavních postav, které je velmi jednoduché si oblíbit. Nebo nenávidět. A jak den pomalu pokračuje, pomalu budovaná atmosféra se převrací v něco děsivějšího. Nastává noc. A v noci, se mohou dít velmi nepříjemné věci. Můžete zjistit, jak je to s upírkou doopravdy. Můžete narazit na staré známé úchyly. Můžete se zúčastnit boje se upírkou. Nebo taky může nastat totální masakr.
Putovní upíří show je dobrá kniha. Na Laymona trochu netradiční, ale já si ji užil. S dalšími knihami už nebudu tolik otálet.
Bor
Jan Hlubek
V jižních Čechách lze narazit na spoustu tajemných, děsivých či nebezpečných míst. Někteří kluci a holky z GoldenDogu by mohli vyprávět. A jedním z takových míst je Šumava. Samozřejmě, ne úplně celá, ale existuje tam místo, ne přesně specifikované, kde se jednou za dvacet let (ufff, ještěže to není 27) probudí ultimátní zlo.
A když se někde probudí zlo, vede to obvykle ke spoustě utrpení, krve a smrti mnoha nevinných, dost často mladých a vnadných obětí, které si nedávno užili velkého množství alkoholu a bezuzdného sexu. A nejinak tomu mělo být v Boru, který je pokračováním románu Les. No, úplně to však nevyšlo.
Nejprve k samotnému příběhu. Jako, proč ne? Pradávné, nepojmenované zlo, které se jednou za čas probudí a zmasakruje několik obětí. Sice nic objevného, ale na to se ve slasheru nedá moc hrát. Problémem je, že v Boru to strašně trvá. Než se dostaneme k nějakému náznaku hororu, dvě třetiny knihy jsou pryč. A pro mě ne zcela záživné, protože ani erotické scény příliš nefungují.
Abych se moc nerozkecával, napíšu to takhle.
Na rovinu.
Osobně mám problém s Honzovým stylem psaní. Za mě používá hodně netradičních slovních spojení, divoce střídá vulgarity se spisovnou češtinou a zastaralými výrazy, některé přirovnání mi přišly až směšné. A ne, neměly být.
Chápu, že má Honza velkou slovní zásobu a chce to ukázat, to je v pořádku. A taky, že chce ukázat, že umí pořádně přitvrdit, ale mělo by to mít nějaký řád. Zde je to vysloveně rušivé a ničí to jakoukoliv atmosféru.
Zde jsme se s Honzou prostě úplně minuli.
Podivná doba
Caimh McDonnell
Od vydavatelství Fobos si v zásadě kupuji jen horory, ale s Podivnou dobou jsem udělal výjimku, protože anotace zněla vysloveně fajn. A udělal jsem sakra dobře.
Pamatujete si devadesátkový bulvární časopis Hrom? Titulky ve stylu Muž žil deset let se sekerou v hlavě? Tak Podivná doba je takový anglický ekvivalent Hromu. Vydává zprávy plné nadpřirozena, kterým sice sami redaktoři úplně nevěří, ale berou to jako poslání. Problémem může být, když se některé nadpřirozené události ukážou jako zcela pravdivé.
Na rovinu přiznám, že mě Podivná doba dostala na první dobrou. Příběh je plný parádně napsaných bizarních postav, plný skvělého anglického humoru v té nejlepší tradici Černé zmije, Otce Teda nebo třeba Black Books a přesto se najde místo i pro lehce hororovou atmosféru.
Takže zbývá jen jediná otázka, kdy bude druhý díl?
Zemři, Kaine: Stín
Ludmila Svozilová
Po konci Svatyně jsem si s lehkými obavami říkal, kam se příběh Matyldy asi posune, snad nebude druhý díl jen variací Svatyně. Samozřejmě jsem se obával zcela zbytečně, protože autorka to vzala úplně jiným směrem a ze Svatyně se tak stal zajímavý prolog pro Stín.
Zemři, Kaine: Stín, abych dodržel celý název, je o dost údernější a temnější než jeho o rok starší bratříček. Temná, depresivní atmosféra ze stránek knihy pomalu odkapává, Matylda se vydala na velkolepou a ne zcela úplně dobrovolnou cestu, která vede k nezáviděníhodnému cíli a nic není tak, jak se na první ani na druhý pohled zdá.
A v tomhle vidím největší kouzlo knihy. Autorka si čtenáře vodí jako na provázku a ač jsou některé pasáže trochu zdlouhavější, než by mi vyhovovalo, nenechá vás ani na chvíli vydechnout. Chvílemi jsem si říkal, zda jsem něco náhodou nepřeskočil nebo nevynechal, z některých věcí jsem byl docela zmatený, ale nakonec do sebe vše hladce zapadlo.
Stín je za mě skvělé dílo, které si rozhodně zaslouží velkou čtenářskou pozornost.