hanak_v_exilu komentáře u knih

Povídky, spíše tedy mikropovídky, jsou si podobné v celkovém vyznění, ale liší se kvalitou. Ta kolísá od těch tuctových - Nyam, Vánoce Gordona Badocka až k těm nezapomenutelným - Závod o modřínový srub, Chtěl být námořníkem. Zvlášť ta poslední mi utkvěla hluboko v paměti. Knížka je opravdu útlá a netypická ve Foglarově tvorbě a proto si přečtení určitě zaslouží.

23.01.2017

Ragnarův spár se čte skoro sám, navzdory spoustě nedostatků. Zápletka je neuvěřitelně prostinká. William King zatvrzele ignoroval všechny možnosti přidat do děje hloubku, či jakoukoliv komplexnost. Napětí drží autorův plastický popis bitev a parádní atmosféra, ale na samotném úkolu mi až tolik nezáleželo. Je to škoda, protože potenciál tam určitě byl. Á propos, tady jsem poprvé zalitoval, že z téhle série nevznikl raději gamebook. Struktura příběhu k tomu úplně vybízela.

22.01.2017

Warhammer 40 K mám mnohem raději než jeho fantasy sourozence, ale tady mě pasáže z Ragnarova rodného světa bavily víc. Když se v bitvách začala objevovat technika, atmosféra ztratila svoje kouzlo. A protože v knize o nic jiného než o potyčky nejde, na zážitku se to muselo projevit. První díl série je z těch co jsem četl zatím nejslabší a nejméně vyrovnaný.

22.01.2017

Brian Herbert nepodědil literární genialitu svého otce, to je nepochybné. A ještě jeden rozdíl tu je. Frank Herbert popisoval události světa Duny, jako kdyby je viděl před sebou. Jeho hrdinové byli živoucí, myslící a cítící bytosti. Jednotlivé díly měly kolísavou kvalitu, ale nikdy se mi nestalo, že bych o tom zapochyboval. Tímto se předehry pochlubit nemůžou. Z textu čpí snaha naroubovat nově vymyšlený děj do dávno načrtnutého rámce. Některé pasáže působí jako vymyšlené pro větší efekt, z jiných čiší bezradnost a snaha napsat alespoň dalších pár stránek. Postavy občas jednají podivně, občas hloupě. Zhusta postrádají onu auru bytostí z daleké budoucnosti, promísenou s čímsi starobylým a věčným. Jako celek je trilogie mírným zklamáním, přesto se za ni původní hexalogie nemusí stydět.

15.01.2017

Brian Herbert nepodědil literární genialitu svého otce, to je nepochybné. A ještě jeden rozdíl tu je. Frank Herbert popisoval události světa Duny jako kdyby je viděl před sebou. Jeho hrdinové byli živoucí, myslící a cítící bytosti. Jednotlivé díly měly kolísavou kvalitu, ale nikdy se mi nestalo, že bych o tom zapochyboval. Tímto se předehry pochlubit nemůžou. Z textu čpí snaha naroubovat nově vymyšlený děj do dávno načrtnutého rámce. Některé pasáže působí jako vymyšlené pro větší efekt, z jiných čiší bezradnost a snaha napsat alespoň dalších pár stránek. Postavy občas jednají podivně, občas hloupě. A zhusta postrádají onu auru bytostí z daleké budoucnosti, promísenou s čímsi starobylým a věčným. Jako celek je trilogie mírným zklamáním, přesto se za ni původní hexalogie nemusí stydět.

15.01.2017

I když je Citadela docela krátká, dá se v ní zemřít desítkou způsobů, často bez předchozího varování. Můj rekord byl tuším osmý odkaz. Jako tradičně platí, že pokud hrdina špatně odbočí, do cíle nedojde. Šance na nápravu chyby není. Kniha teoreticky nabízí možnost jeden z klíčových předmětů nahradit jiným a bez druhého se obejít. O to víc frustrující je konec na další překážce. Citadela chaosu nedisponuje ani atmosférou, ani zajímavými lokacemi. Vyniká jen trýznivě obtížným závěrečným soubojem a mechanikou kouzel.

08.01.2017

Můj první gamebook. Měl jsem štěstí, protože patří k těm lepším a vyváženějším. Obtížnost nezvyšují hádanky a logické hříčky, ale správná cesta skrz Prokletý hvozd je spletitější, než se zdá. Musíte nakoupit a posbírat potřebné propriety a nikdy nesmíte sejít ze správné cesty. Na první pokus se dá poslání splnit jen čirou náhodou. Kniha teoreticky nabízí druhou šanci, ale omlácený předchozím průchodem lesem jsem při ní vždy bídně zhynul. Vůbec mi to nevadilo, protože při ideální cestě projdete jen zhruba čtvrtinu lokací, a byla by škoda neprozkoumat i ten zbtytek.

25.12.2016