Gothard komentáře u knih

Bezvadná kniha nacpaná nápady a zajímavými postřehy takovým způsobem, že jiný autor by toto množství myšlenek využil přinejmenším na pentalogii a ještě by měl pocit, že plýtvá. Poněkud absurdní satira o postavení jednotlivce (byť výjimečného), o fungování či nefungování lidské společnosti, o lásce, o samotě, o tom, že každý člověk se pokouší nalézt své místo mezi ostatními, a vlastně i o tom, že toho, po čem toužíme, mnohdy dosáhneme až tehdy, když o to vůbec nestojíme. A k tomu vlastně trpký osud hlavního hrdiny, miniaturizovaní Číňani a velmi osobitý humor. Na druhé přečtení už kniha určitě nebude tak zajímavá, protože ohňostroj nápadů a vtipných narážek patrně ohromí pouze jedenkrát, ale i tak je to velice zajímavé čtení, které vnímavého čtenáře nemůže nepřinutit k (asi) nepříliš neveselým úvahám. Ha - vidím, že těch ne- je tam poněkud mnoho. Takže jinak: prostě je to velmi dobrá a chytrá kniha, která stojí za přečtení.

4 17.05.2016

Brněnský historik se pokusil napsat čtivý a přitom vědecky fundovaný portrét posledního českého krále z rodu Přemyslovců. Pokud si uvědomíme, že Václav III. vládl pouze rok, takže příliš mnoho vykonat nestihl, a byl zavražděn jako velmi mladý, byl to velmi těžký úkol. Autor se snaží Václava chápat v středoevropském kontextu, takže věnuje pozornost i jeho postavení coby polského a uherského krále, velmi dobře se vyrovnává se svědectvím pramenů (ale to je samozřejmost), na druhou stranu mladého krále přespříliš přeceňuje a idealizuje. Také některé další soudy, např. týkající se postavení šlechty v daném období, vzbudí nejspíše rozpaky. A bohužel knize výrazně chybí čtivost.

17.05.2016

Sbírka básní nešťastného Josefa Chaloupky, kterou vydal v roce 1923 v Praze v nakladatelství Františka Borového v edici Zlatokvět. Je to téměř dokonalá, byť někdy poněkud subtilní deprese. Autor si v duši nesl běsy z bojiště I. světové války (kde byl mimo jiné raněn), které ho neopustily ani v mírových dobách. Kromě reflexe válečných událostí se tak tématem básní stává samota, úzkost, marná touha nalézt vnitřní klid, životní bezvýchodnost, smrt jako řešení všech problémů. Nejsou to příliš dobré básně, v některých je dokonce patrné jisté neumětelství a jazyková bezradnost, ale jsou to básně upřímné, kterými se Chaloupka snažil vyjádřit všechno to, co ho tížilo a s čím se tak těžce vyrovnával. Naprosto brutální a likvidační odsudek F. X. Šaldy si sbírka nezaslouží, pan velekritik si tady vybíjel špatnou náladu.

19.01.2016

2024: níže uvedený komentář jsem napsal v roce 2016, kdy jsem knihu četl poprvé, a asi není třeba nic měnit, byť čtenářské nadšení už možná není takové jako tehdy. 2016: Přesně takto si představuji moderní kvalitní sci-fi pro náročnějšího čtenáře. Dobře propracovaný a poměrně složitý děj, řada vedlejších linií, které se nakonec (samozřejmě) protnou, výborný vypravěčský styl a úžasná fantazie; někteří jiní autoři by z takového množství zajímavých nápadů a myšlenek udělali pentalogii a ještě by měli pocit, že plýtvají. Ale je třeba se na čtení soustředit, nechat se vtáhnout do děje, přijmout hru a nenechat se otrávit, když děj odbočí k jiné linii. Asher jednou řekl, že chce čtenáře hlavně bavit, ale kultivovaným a chytrým způsobem. Tady se mu to skvěle daří (tady i s pomocí výborného překladu). Podle mě výborná kniha, ke které se rád vracím; některé další autorovy tituly jsou ještě lepší.

1 19.01.2016

V době vydání to snad byla vůbec první kniha založená na studiu archivních pramenů (nebo edic pramenů), která se pokoušela zobrazit osudy a postavení prosté ženy - tedy nikoliv královny nebo světice (třeba sv. Anežky), ale docela obyčejné bezejmenné ženy. Navíc v období husitské revoluce. Aniž si to autorka tehdy dokázala uvědomit, prakticky každá revoluce nebo otřes ve společnosti vynesou do popředí lidi nebo společenské vrstvy, které v "normální" době zůstávají v pozadí a jejichž osudy se v pramenech nezobrazují. Tak tomu bylo i v husitské revoluci - setkáváme se s ženami jako nadšenými posluchačkami husitských kazatelů nebo jako s válečnicemi, které doprovázejí husitská vojska až do bitvy. Autorka spíše jen shromáždila zajímavé doklady, a i když se pokusila o alespoň částečnou interpretaci a celkové zhodnocení tématu, zůstala ani ne na půl cesty - jednak pro svou odbornou nezkušenost, jednak i proto, že věda v té době byla přece jen již trošku dál. Ale je to pěkný doklad, jak prvotní nadšení dokáže autora přivést až k serióznímu bádání a hledání odpovědí na otázky, které si dříve nikdo nepoložil. Dnes je to jednak příklad o tehdejší odborné knižní produkci i o způsobu práce s prameny, jednak i místy celkem romantické čtení. Nutno ovšem dodat, že autorka postavení ženy v husitské revoluci poněkud přeceňuje...

08.01.2016

Čtyři povídky, z nichž především Mademoiselle O a Aurelián patří k tomu nejlepšímu z povídkové tvorby Vladimíra Nabokova. Je štěstí, že máme k dispozici i další výběry povídek, zejména třísvazkový soubor vydaný v rámci sebraných spisů. Je s čím srovnávat. Obecně lze říct, že snad všechny Nabokovovy povídky stojí za přečtení...

21.12.2015

Síla této knihy není v množství dat, které autor předkládá (ostatně klasické politické události - války, nástupy panovníků, korunovace atd. - zde takřka vůbec nenajdeme), ale ve způsobu, jakým autor o roku tisíc a o tehdejší společnosti přemýšlí. Značnou část textu tvoří citace z děl tehdejších kronikářů (samozřejmě v češtině, ne v latině; kronika jednoho z hojně citovaných autorů - Rudolfa Glabera - vyšla nedávno česky). Autor se na základě jejich interpretace pokouší rekonstruovat myšlení a představy tehdejších lidí (tedy především vzdělanců), což je poněkud ošidné, ale v podání Dubyho nesporně inovativní a do značné míry i půvabné. Kapitoly o způsobu (a limitech) tehdejšího vzdělávání, o vnímání a přemýšlení o víře a zbožnosti jako síle formující vztahy i pohledy na svět, o představách současníků roku tisíc o vývoji světa a také o tom, jak toto vše (a zda vůbec) dokážeme uchopit a poznat - je to vše velmi propracované, promyšlené, zajímavé. Čtenář se nesmí nechat odradit dlouhými citáty, a rozhodně to není kniha do vlaku nebo na přečtení na jeden zátah. Při podrobnějším studiu se celkem jasně objeví interpretační limity dané povahou narativních pramenů, ale o to je to mnohdy zajímavější, protože Duby se s těmito nástrahami vyrovnává velmi zdatně. Dle mého názoru brilantní kniha, která by si ovšem zasloužila závěrečnou shrnující poznámku od některého z našich předních odborníku. Originál totiž vyšel původně v roce 1980, zcela jistě by bylo vhodné zhodnotit vliv této knihy na další bádání i na náhled na mikrohistorii okamžiku (nezní to dobře, ale jiný termín mě nenapadá).

2 21.12.2015

Po pravdě, žádná sláva to nebyla. Autor vychází z klasického konceptu - vrah se nachází v uzavřené skupince, která nemůže uniknout, protože cestuje na zámořské lodi. Přinejmenším první polovina knihy je zajímavá svou nápaditostí a barvitostí popisů cesty i jednání podezřelých. Také předkládání nových zjištění očima cestujících (ve formě dopisů nebo deníků nebo myšlenkových procesů) byl určitě dobrý nápad. Ale postupně se Akunin podobně jako jeho nepříliš sympatický francouzský detektiv dostává do úzkých, protože nové zásadní důkazy se vlastně neobjevují a vyšetřování přešlapuje na místě. A pak přichází Fandorin a logickou dedukcí a úžasnými pozorovacími schopnostmi vše vyřeší, aniž by v mnoha případech měl jakýkoliv smysluplný důkaz. Čtenář tak ani nemá šanci zapojit se do hledání vraha, protože některá zjištění jsou prostě jen předložena. Závěrečné navršení point je pak už docela nevěrohodné. Závěrečné navršení point je docela nevěrohodné. Čekal jsem víc a lepší finále.

1 30.10.2015

Autorka je zkušená archivářka a dějinám Rožmberků se věnuje celý život. Kniha bohužel doplatila na nevhodný koncept a snahu po úplnosti předkládaných informací. Zatímco životopisy Petra I. a jeho potomků se čtou jedním dechem a těžko zde hledat výhrady, soupisy jednotlivých majetků, daní nebo kostelů jsou úmorné a pro člověka, který není osobně spjat s popisovaným regionem, je těžké prokousat se až do konce. Nezpochybňuji cennost těchto údajů - způsob, jakým se autorka vyrovnala s problematikou nejstaršího rožmberského urbáře, je excelentní, a třeba vyčíslení výnosů a cel a poplatků dává alespoň dílčí představu, kolik vrchnosti z majetků plynulo, ale podávání informací způsobem: panství Bukovsko - městečko a výčet názvů všech šestnácti vsí; panství Choustník - dvě městečka a výčet názvů všech 25 vsí atd. atd. na deseti stranách, to je hodně náročné na trpělivost. Tady to asi chtělo lépe promyslet způsob podávání informací a být vstřícnější ke čtenáři. Ale jinak kniha zajímavá, poučná, bohatá na zajímavé a nové informace.

30.10.2015

Na Asimova překvapivě docela akční román. Dvě planety, dva rozdílné světy, jejichž společnost autor do detailu promyslil - stejně jako mocenské či politické intriky. Velkou roli zde samozřejmě hrají i ambice Trantoru. A k tomu příběh, který má spád a téměř detektivní zápletku, k tomu časté a někdy i velmi neočekávané dějové zvraty. Ale stále je to klasický Asimov, byť "vědecká" pointa příběhu se nakonec ocitla celkem na druhé koleji. Rozuzlení příběhu mě lehce zklamalo, ale jako oddychová četba na dlouhé zimní večery stále bezvadné, snad dokonce čtenářsky vděčnější než Oblázek na obloze.

30.09.2015

Asi to není nejlepší kniha Isaaca Asimova, ale i tak se čte bezvadně. Když si uvědomíme, že poprvé kniha vyšla v roce 1950, a Asimov se zde zabýval nejen otázkou radioaktivity, ale i (pseudo)řešením populační krize, pokusy ovlivnit mentální schopnosti lidí nebo použitím biologických zbraní v masovém měřítku - klobouk dolů. Samotný příběh je celkem průměrný, milostná zápletka naivní, rozuzlení očekávatelné, ale asi to tak musí být. Vlastně je to velice raná sci-fi, která ale v některých ohledech nestačila zestárnout. To je, myslím, docela hodně pozitivní konstatování.

2 25.09.2015

Jeden z posledních dokončených románů Čeněk Kramoliše, který napsal za války a vyšel poprvé a naposledy v roce 1946. Je vidět, že více jak osmdesátiletý spisovatel je výrazně za zenitem svých sil. Román pojednává o období od roku 1305 (přibližně od smrti Václava II.) do roku 1335 (do smrti Elišky Rejčky). Dvě královny vdovy mají být právě Eliška Rejčka a Viola Těšínská. Autor se nechal výrazně inspirovat především vynikající odbornou knihou Josefa Šusty, která vyšla v rámci Leichterových dějin, a pak také Zbraslavskou kronikou (pochopitelně jejím českým překladem). Kramoliš tato díla více méně převyprávěl, sem tam zařadil nějaký dialog nebo úvahu. Didaktičnost čiší z každé stránky.Zajímavé je, že autor se už ani nesnažil psát emocionálně, a to ani tam, kde by to čtenář očekával - například vražda Albrechta Habsburského, protivníka posledních Přemyslovců a Jindřicha Korutanského, je odbyta jedinou větou. Obě královny v románu ani nemají příliš výsadní postavení, jsou prostě jedny z jednajících postav. Kramoliš také několikrát velmi naivním způsobem vyzdvihl Brno a jeho obyvatele - protože zde dožíval u své dcery (bydlel v Brně tuším od roku 1935). První třetina se ještě dá celkem číst, pak už je to stále více úmorné a nakonec je to jen o vytrvalosti čtenáře nevzdat se a dočíst až do konce.

25.09.2015

Výborná novela. Dobře promyšlená sci-fi s téměř hororovou atmosférou, psychologické sondy jsou na tento žánr snesitelné, násilí a krve přiměřeně. Martin je prostě výborný spisovatel: tam, kde by se jiný autor spokojil s dobře odvedeným řemeslem, tam on přidává něco navíc, co čtenáře zaujme, uchvátí, pobaví nebo nadchne. Abychom si rozuměli: téma není nikterak objevné, něco podobného tu už ve více variacích bylo, ale zpracování je prostě bezvadné.

1 02.08.2015

Nevím, zda jsem jediný, ale knihy Davida Gemmella se mi navzájem docela pletou. Téměř všechny jsou hrdinské fantasy, jsou vyprávěny přibližně stejnými autorskými postupy, autor má jasný styl, který se nesnažil měnit. A k tomu nějaká ta zrada, prokletí, bojovník, který ztratil smysl života a pak ho zase našel, osamělí hrdinové, kteří nejdřív rezignovali a pak (za cenu nemalých obětí) zvítězili, mýty a pověsti. Několikrát se mi stalo, že jsem v knihovně sáhl po titulu, který jsem neznal, a když jsem knihu prolistoval, zjistil jsem, že jsem ji vlastně již četl, jen jsem si nepamatoval název a dějový rámec. Ale Rytíři temné pověsti jsou v tomto směru výjimkou, protože obsahují silné motivy a dobře napsané postavy. Určitě jedna z nejlepších heroických fantasy, které jsou na našem trhu dostupné. Kdo nezná Gemmella a chtěl by si přečíst pouze jednu jeho knihu, doporučoval bych právě tuto.

5 02.08.2015

Asi jsem knihu četl v nesprávném období, protože až tak výjimečná mně nepřišla. Netradiční příběh, který je možné interpretovat mnoha způsoby. V tom je snad i jeho síla - každý ho může pochopit po svém, každý si z něho může vzít přesně to své podle toho, v jakém rozpoložení se právě nachází. Zajímavé postavy, pěkné dialogy, příjemně nesmyslný děj se sympatickou dávkou nostalgie. A jen zdánlivě jednoduché nebo přímočaré - autor si s textem vyhrál, aby sdělil přesně to, co chtěl sdělit, a způsobem, který je přesný do posledního slovíčka. Ale kult kolem této knihy mě míjí. Na druhou stranu - kult není možné vysvětlovat nebo chápat: buď jdeš s námi, nebo stojíš opodál. Tak já jsem v tomto případě ten, co se jen dívá.

2 02.08.2015

Kniha obsahuje pět povídek: dvě z cyklu o Geraltovi a tři další, které obsahují fantastické prvky (v případě V kráteru po bombě se jedná o prvky fikce). Nemůžu si pomoct, ale povídky se zaklínačem se mi zdají o třídu lepší než ty ostatní (zejména Poslední přání je nápaditá a dobře propracovaná). Tři povídky mimo cyklus sice nejsou nezajímavé, ale mám pocit, že autor zůstal na půl cesty, že téma nebylo tak nosné, aby z něho vznikla dobrá povídka nebo že se Sapkowski zapletl do vlastní snahy o přílišnou originalitu. A to platí i o vychvalované V kráteru po bombě: autor přebíjí jedno absurdní tvrzení druhým, pohrává si s interpretačními možnostmi dějin, vysmívá se nacionalismu, udivuje originalitou nebo postmoderní provázaností - ale celé je to takové samoúčelné. A zdá se mi, že příklon autora k místy velmi jadrné mluvě je právě u této sbírky již celkem výrazný.

2 02.08.2015

Andrejev našel své literární téma: deprese, zmar, bezútěšnost, deziluze. Není to jednoduché čtení, a čtenář musí být naladěn na stejnou notu, ale odměnou je úžasný čtenářský zážitek. Zdá se, že duševní stavy, které Andrejev prožíval (lépe: které ho sužovaly či tížily) se celkem věrně odrážely v jeho próze. Povídky dokonale ilustrují duševní rozpoložení autora: bezvýchodnost a zmar jsou patrné na každém kroku, v každém odstavci. Nesmírně cenná je poslední úvaha o zrůdnosti leninského komunismu: stále se objevují - a to i v dílech graduovaných pánů profesorů rusistů - úvahy o tom, jak těžké bylo demaskovat leninský komunismus a jeho dopad na řadové obyvatelstvo. Andrejev odpornost a zločinnost komunismu jasně předpověděl již v roce 1919 - a jeho poznámky jsou dokonale přesné a výstižné. Kdo chce hledat uměleckou reflexi o leninském období, u Andrejeva ji najde v průzračné podobě.

1 17.06.2015

Na jedné straně je skupina lidí (jedno jak velká), která se odlišuje od ostatních. Jejich odlišnost není nebezpečná, není uměle získaná či koupená, je to jen odlišnost daná původem, rodinným zázemím nebo sounáležitostí ke skupině lidí. Na straně druhé je dav: nemyslící, snadno zmanipulovatelný, agresivní. Stačí málo a započne pronásledování - genocida, pogrom, holocaust? Heinlein dokázal reálné události promítnout do svých sci-fi románů. I když vše ostatní je jen dobrodružný román (hledání nového domova, kontakt s nadřazenou civilizací, návrat zpět), původní inspirace skutečnými událostmi, které v nedávné minulosti proběhly, je natolik silná, že poučeného čtenáře nutně donutí klást si otázky, které běžná sci-fi literatura nepokládá. I v tom je síla Heinleinových románů.

16.06.2015

Klasická "kolonizační" sci-fi pro mládež, dnes již bohužel velmi zastaralá. Heinlein líčí kolonizaci Ganyméda pohledem dospívajícího hocha. Román nese téměř výchovné prvky: důraz je kladen na smysl pro odpovědnost, pracovitost (protipóly: ti, kteří se nenechají zlomit a i přes neúspěchy se snaží a pracují versus ti, kteří se sice holedbají svou odhodlaností a pracovitostí, ale ve skutečnosti pouze mluví a velmi záhy se vzdají a ustupují), víru v člověka a jeho schopnosti, ale i důraz na "obyčejnou" poctivost a korektnost. K tomu je třeba ještě přidat zdůraznění skautských zásad: na více místech působí kniha jako náborový prospekt pro americkou skautskou organizaci. Heinlein se zde ani v nejmenším nesnažil maskovat své výchovné tendence. Na druhou stranu byl natolik dobrý spisovatel, že svůj záměr dokázal velmi umně obalit celkem zajímavým dějem, obdivuhodně systematickým líčením kolonizace a naprostou absencí bojových scén (pokud si uvědomíme, že se jedná o autora Hvězdné pěchoty, pak to je celkem pozoruhodné zjištění). Ale sic: na jedné straně hrdinové románu létají do kosmu a osidlují planety či měsíce, na straně druhé používají logaritmická pravítka, výpočty psané na papír. V tomto smyslu je nejúžasnější okamžik, kdy cosi poletující vesmírem velmi snadno a bez námahy prorazí plášť kosmické lodi, a hlavní hrdina díru ucpe - skautským krojem. Kdo chce blíže poznat Heinleinovy autorské postupy nebo kdo hledá milníky sci-fi, měl by román znát, pro běžné čtenáře to ovšem bude převážně jen nestravitelná nuda. Ale právě tento román má docela značný význam v Heinleinově literárním vývoji, kdo tohoto komplikovaného a kontroverzního autora obdivuje, musí knihu znát,

16.06.2015

Zajímavě napsaná kniha obsahující plno dokonalých nesmyslů. Během čtení jsem měl několikrát pocit, že snad autor chtěl napsat parodii na (třeba americké) mysteriózní romány, kdy hlavní hrdina sledující mysticko - morbidně - krvavé stopy přežije absolutně vše a navzdory logice, zdravému rozumu a snad i sám sobě nakonec vytáhne z rukávu oslnivé, leč pitomé vysvětlení. Ale tady o to (snad) nejde, protože autor se vzápětí bere velmi vážně. Samotný motiv románu - hledání dokonalé reklamní věty u Santiniho - by devět z deseti redaktorů donutil nebohého autora pronásledovat až do sousední ulice, u Miloše Urbana tomu ovšem tak samozřejmě není. A tak hledáme Santiniho poselství (tyto pasáže jsou jednoznačně nejzajímavější) a krom toho celkem nevzrušeně pomíjíme řadu brutálních vražd, několik velmi podivných postav a nepochopitelné chování dalších jednajících. A stále častěji se ptáme: Proč se tak dotyčný chová? Je to stále méně logické a stále více nevěrohodné, až nakonec je čtenář dokonale otrávený vršící se kupou nesmyslů, že se dost možná už ani nemá sílu divit se a zlobit. Kdyby se autor více zaměřil na mysterium Santiniho staveb a celý ten moderní balast prostě vyškrtal, kniha by byla třetinová, ale určitě zajímavá. Škoda, zklamání veliké.

1 14.06.2015