estefan komentáře u knih

Tohle je kniha, která si mě naprosto podmanila. Kniha z Top ten. Kniha, která se mi jednou rozpadne v rukou…
Doktor Živago je velký román o lásce. Román o hledání smyslu života a tajemství smrti. A také román o kráse. To vše vystavěné na pozadí bouřlivých dějin Ruska první poloviny minulého století.
Kniha zabírá v podstatě celý Živagův život. Během něj se z idealistického mladého doktora sympatizujícího s revolucí stává tichý muž s duší básníka, snažící se přežít v chaotické době plné krutostí a válečných hrůz. Touží se izolovat. Ochránit svou rodinu. Najít klid a jednoduchost prostého lidského života stranou všech politických, sociálních a společenských bouří, což ovšem bolševický režim neodpouští. A na takto vykresleném pozadí vstupuje do Živagova života Lara a s ní láska. Láska „svobodná, neslýchaná, nepodobná ničemu! Mysleli tak, jak jiní zpívají." str. 577. Osudové přitažlivosti nezabrání ani manželství obou dvou. Spojeni stejnou senzitivitou, tíhnutím k prostým věcem a tichu za slovy stojí proti velkohubé bolševické demagogii, prázdným sloganům a hrubé síle. Přes vnitřní boj se svým svědomím je na pozadí všech hrůz té doby jejich láska čistá, přirozená a pravdivá. A také naprosto bezbranná a tragická.
Román je zalidněn velkým množstvím postav, od těch hlavních až po desítky epizodických. Všechny se dějem různě proplétají a setkávají se v jakémsi tajemném modu náhody, jež je vlastně prozřetelností, nahlížejí události z různých úhlů pohledu a vytvářejí tak mnohavrstevný obraz duše ruského člověka. Na ni Pasternak pohlíží s obdivem a úctou, stejně jako na ruskou literaturu, ruské tradice a zvyky, na ruskou přírodu. Děj je tak zpomalován velmi precizně formulovanými úvahami nad literárními tématy či filozofickými otázkami. Když Anna Gromikova, matka Živagovy budoucí ženy, před smrtí prosí, aby ji uklidnil, Živago jí říká: „Kristova slova o živých a mrtvých jsem vždycky chápal jinak ... Vy se třeba obáváte, zda vstanete z mrtvých, ale vždyť se to stalo, když jste se narodila, toho jste si nevšimla ... Člověk v druhých lidech -- to je právě jeho duše. A tohle tedy jste -- tím dýchalo, živilo se a zpíjelo celý život vaše vědomí. Vaší duší, vaší nesmrtelností, vaším životem ve druhých. No a co? V druhých jste byla, v druhých také zůstanete.“, str.79,80.
Stejně silně působí lyrické popisy nálad a atmosféry prostředí. A právě v nich se skrývá mocný účinek a kouzlo románu. Doktor Živago je poetické dílo plné dechberoucích básnických obrazů. Zároveň ale jsou takto napsané pasáže kladeny vedle téměř odosobněných popisů dějových částí a díky tomu vzniká neuvěřitelně fungující napětí – setkání Jurije a Lary je např. popisováno téměř na úrovni komentáře. Pak ale přijde lyrická pasáž, kdy Živago na Laru myslí, se vší básnickou imaginací. A teprve v té chvíli čtenář pod veškerou zdrženlivostí nachází obrovskou sílu citů, emocí a touhy. Celý román se tak podobá staré ruské písni, kterou Pasternak připodobňuje k mohutné řece - její hladina je zdánlivě poklidná, ale v hloubce u dna víří a přelévají se prudké spodní proudy.
Román je doplněn o sbírku básní, ve kterých Pasternak ústy Jurije Živaga v podstatě shrnuje stěžejní motivy celého díla – oslavu lásky, touhu po kráse a vášeň pro život samotný. V básni Srpen se básník loučí se životem a v poslední strofě říká:
"Buď sbohem, křídlo, jež ses napjalo,
svobodná urputnosti letu,
a slovo, které s´ modelovalo
tajemství světa v prostou větu."
Dokonalé vyjádření toho, co hledám v knihách - tajemství světa v prosté větě. Pasternak napsal nesmrtelný román, ovšem jeho jednotlivé básnické obrazy mě odzbrojují svou čistou krásou, vybroušenou v diamant. "Večer byl suchý jako kresba uhlem." Nádhera! Doktor Živago mě uhranul!

11 26.01.2017

Tenhle příběh ve mně rozezněl hluboké tóny nostalgie a melancholie….
Pro mě kniha-zrcadlo. Je tak těžké při pohledu do něj přiznat si, jak je člověk pošetilý. Jak se často umanutě zaobírá myšlenkami na ideální podobu svého života (hlavně si užít, nebo hlavně nebýt konzumní a třeba zlepšit svět), jak se bojí svých pocitů a v tvrdém světě zaměřeném na ego se snaží skrýt svou nejistotu (Emma a její druhý hlas - sebeironie, Dexter a jeho druhý hlas - sarkasmus), jak těžké někdy pro něj je porozumět sám sobě, zatímco čas utíká… Tenhle silný příběh není žádný slaďák. Nenabízí čtenáři happy-end. Co tedy cítím po přečtení poslední stránky? Hluboké porozumění tomu, o čem Nicholls píše. Porozumění rozporu, který si v sobě nese snad každý. Kniha je postavená na situacích, kdy si obě hlavní postavy přejí dělat něco jiného, než co právě dělají nebo říkají.
„Tak dělej.“ Emma se posunula mezi jeho nohy a hlavu si natáhla dopředu na kolena. Dexter začal roztírat krém. Měl tvář tak blízko, že cítila na krku jeho dech a on na oplátku vnímal teplo vyzařující z její kůže. Oba se nicméně vytrvale tvářili, že je to naprosto běžná situace, jakou si v žádném případě nemůže nikdo vykládat jako jednoznačné porušení pravidel dvě a čtyři, totiž zákazu flirtování a fyzické necudnosti. „Jsou vykrojené docela dost, co?“ poznamenal a dobře si uvědomoval své prsty na spodu její páteře. „Ještě klika, že jsem si je neoblékla zadkem dopředu,“ odpověděla a v následujícím tichu si oba v duchu opakovali Probůh, probůh, probůh. str. 95
Snaha shodit každou chvíli, kdy by, nedej bože, mohlo dojít na lámání chleba a upřímnou výpověď o sobě samém - ruku na srdce, kolikrát se člověk v těch situacích pozná, kolikrát je mu nastaveno ono zrcadlo, jež odráží naši tvář – tu, která je určená celému světu – zatímco skutečná podoba našich myšlenek a citů je kdesi za zrcadlem…. Mám pocit, že Emmu a Dextera důvěrně znám. A nejsilnějšími okamžiky příběhu jsou pro mě chvíle, kdy oba přemůže potřeba masky odložit a vyslovit střípky pravdy. Jeden den je výborně napsaný příběh, který pro mě bude vždycky aktuální. Tak aktuální, jako je věčné téma hledání obrazu své duše a to především ve vztahu k druhému člověku.

6 26.01.2017

Tohle přesně je ten typ knihy, které mám ráda a ke kterým se vracím. Od Sorokina jsem nic nečetla, nalákala mě nominace na cenu Magnesia litera za překlad. Ale vůbec jsem netušila, co mě čeká. A přišla sněhová vánice, jíž se podobala i chumelenice pocitů, které se objevovaly během četby. Něco tak zvláštního, něco tak překvapivého, plného fantazie, nadsázky, absurdity… Venkovský lékař s najatým vozkou míří mrazivou vánicí do vzdálené vsi s vakcínou proti smrtelné nemoci. Ale ty okolnosti, ty nástrahy, ti podivní lidé. A ten text! Opět další z těch, které krásně sviští – stejně jako nabroušené sanice bizarního samohybu závějemi. No a ti malí koníci pod kapotou, tedy plachtou…. Já zkrátka užasla, co se dá vymyslet!
Hrdina uprostřed sněhové vánice jako metaforický obraz ruského občana stojícího proti libovůli a často zlovůli ruského státu – to může českému čtenáři znít poněkud odtažitě, ale podle mě lze celý příběh chápat i obecně – jako střet člověka se stále sílící bouří protikladů dnešní civilizace. A i pointa příběhu platí nejen pro Rusko….
U podobného typu knih si nemůžu pomoct – a dávám plný počet hvězd.

6 26.01.2017

Dva mladí lidé a veliká láska. Tak veliká, že nevěřili, že by mohla skončit. A ona vlastně neskončila, jen od ní na třicet let utekli… Utekli od sebe, a to kvůli události, o které spolu nedokázali mluvit. Protože se na ni dívali každý jiným pohledem. Protože jimi otřásla do té míry, že najednou stáli proti sobě ve věčném souboji rozumu s duší, v souboji hmoty s nevysvětlitelným tajemnem. Byl svět stvořen nebo vznikl? Existuje náhoda nebo jsou věci řízeny vyšším smyslem? Jak je to s duší? A jak to vlastně tenkrát bylo s Brusinkovou královnou?
Příběh lásky nechá autor vyprávět oba hlavní hrdiny prostřednictvím emailové korespondence – zvláštní je vypravěčské MY, které ve vzpomínkách obou dvou zřejmě charakterizuje jejich pevný vztah (jedno tělo – jedna duše). To, že si navzájem dopodrobna připomínají, co se tenkrát stalo, však v rámci korespondence dvou lidí vyznívá poněkud nepravděpodobně. Některé pasáže jsou hodně úvahové, v nich je nejvíc patrný autorův záměr pomocí příběhu předložit čtenářům filozofické téma. Nebo spíš střípky filozofických témat. A aby to čtenáři náhodou nechtěli vzdát, hned na první stránce románu jim nabídne udičku – tajemnou událost, která se stala příčinou rozchodu milenců:
„Vydali jsme se spolu údolím. Za půl hodiny jsme stáli před tím březovým hájkem… Nikdo z nás neřekl celou dobu ani slovo. O tom, myslím. O všem ostatním jsme mluvili, ale o tom ne. K tomu, co se tenkrát stalo, se nám nakonec nikdy nepovedlo nějak postavit. Proto jsme odumírali od kořene, ne ty jako ty a já jako já, ale my jako dvojice.“
Co se vlastně stalo, autor samozřejmě prozradí až na konci knihy, a zároveň díky této události vykonstruuje i nečekané finále.
Gaarder svůj ideový román nazval symbolicky – Hrad v Pyrenejích. Stejnojmenný obraz surrealisty Reného Magritta totiž dobře vystihuje ústřední myšlenku díla: pokud budeme stát nahoře na cimbuří hradu a budeme cítit pevnou půdu pod nohama, můžeme si být opravdu jistí, že přitom neplujeme vzduchem i s celou skálou?
A mé hodnocení? Po pravdě, přišlo mi to celé trochu – odtažité. Vykonstruované. Nechytlo mě to. Ale svého přemýšlivého čtenáře si kniha jistě najde. Dávám tři hvězdy – za snahu popularizovat filozofii.

2 26.01.2017

Ještě za čerstva, ihned po dočtení této knihy, musím napsat - výborné! Necelá stovka stránek napsaných srozumitelně, s nadhledem a humorem a především s hlubokou, léty praxe podloženou znalostí práce s tarotem - to je tak svěží a inspirující čtení! Těm, kteří začínají tarot objevovat, dodá odvahu a nasměruje je mimo všemožné pasti a překážky, těm, co už mají základy zvládnuté, přidá spoustu tipů k zamyšlení a posunutí limitů při vykládání karet a především všechny opravdu motivuje vzít do ruky balíček karet a pustit se do objevování tajemství. Ta malá i velká tajemství jsou ukrytá v nás samých a tarot je vynikajícím učitelem, rádcem a průvodcem, který je pomáhá objevovat, pojmenovávat a pracovat s nimi. A ve finále může i měnit životy k lepšímu. O tom tahle knížka je a řekne vám to vtipně, lidsky a bez okolků. Všem, které tarot oslovil a nadchl, vřele doporučuji!

1 11.02.2021

Román Mrazivý okamžik, jak je psáno na zadní straně obálky, je „přímo hvězdný debut“, „skvělý debut“ a „velmi dobrý román“. Jestliže vás vlna severské krimi stále baví a pokud jste zvědaví, jak má skvělý debut vypadat, je snadné podlehnout, knihu si odnést domů a pustit se do čtení. A pak vás možná čeká přímo hvězdné dilema – totiž kolik hvězd udělit skvělému příběhu zabydlenému psychologicky výborně prokreslenými postavami, ovšem čtenáři předloženému v překladu, který mě málem donutil knihu odložit nedočtenou.
Což mi přijde nefér vůči autorce originálu. Ta při psaní románu plně využila svých profesních zkušeností z oboru psychoterapie a sociální práce. Charaktery jednotlivých postav mají pevný vnitřní základ, jenž je citlivě propojen s jejich činy. Hlavní hrdinové jsou jaksi obyčejní v tom smyslu, že nevyčnívají z davu žádnou svou anomálií - nemají např. fotografickou paměť ani to nejsou alkoholici (to, že vrah se patologicky chová, nepočítám). Jsou tak obyčejní, že jejich obraz je bez výrazných rysů, popis jejich vzhledu je poměrně vágní a to, co nás přiměje vytvořit si k nim vztah je, že jsou nám blízcí svými nedostatky. Vnitřní nejistotou, kterou skrývají, protože se za ni stydí. Chybami, které se zdají být hloupé, ale v hloubi duše jim tak dobře rozumíme.
Do příběhu skočíme rovnýma nohama, žádné stostránkové úvodní pasáže, kterými je třeba se prokousat. Mrazivý okamžik jednoho chladného rána zapůsobí jako studená ranní sprcha - zbystří smysly a rozproudí krev. A my chceme číst dál. Děj se odvíjí ve dvou časových liniích, jejichž pojítkem je trojnásobná vražda. A úběžníkem všech smrtí v této knize je pocit viny. Protože tato kniha je o vině. O pocitu viny a snaze se s ním vyrovnat. Nebo spíš o tom, jak moc je to někdy těžké. "Když je spáchán zločin, není nijak neobvyklé, že vina zalije i ty, kteří se nacházeli v jeho blízkosti...." str. 355
Mrazivých okamžiků nám ostatně autorka nabídne ve své knize hned několik. Jejich síla spočívá v tom, že jsou postavené do kontrastu k všední každodennosti, z ní nenápadně a zároveň neúprosně vycházejí, a když je náhle máme přímo před očima, skutečně mrazí. Protože jsou tak nečekané. Touha uchovat si vzpomínky na dívku, která zemřela příliš brzy, pak může vyústit v "šílenství", snaha vzpomínky na ni potlačit nakonec ochromí duši tíhou viny.
"Jak...jak víme, co je pravdivého ve vzpomínkách z těžkého životního období - to snad víš sám? Paměť je jako zatracené síto - člověk si sám vybírá, co si chce pamatovat, podle toho, s jakou představou sama sebe se... vláčí." str. 352
Dokážu si představit, jak hltám stránky v touze přiblížit se okamžiku rozuzlení, jak splývám s dynamikou příběhu. Ale… Ale číst tenhle text mi chvílemi připadá, jako plavat v zálivu plném naplavenin - každou chvíli mě něco dloubne do žeber. Tedy žádné splývání, jen pracný posun vpřed. Abych si četbu patřičně užila, nesmí text pokulhávat kdesi za příběhem - což se děje u této knihy. A aby se překladu dostalo stejných ovací jako originálu, nesmí korektury dopadnout tak tristně. Už někde u třetí kapitoly mě to naštvalo a vzala jsem do ruky tužku - každou krkolomnou větu, kterou jsem musela přečíst dvakrát, abych ji pochopila (nebo abych odhalila, že je špatně sestavená), jsem si poznačila. Nebylo jich málo.
"Lidé začali utrušovat, že je čas jít." str. 163 (Výraz utrušovat vidím poprvé a mám z něj bolení zubů)
"S pozorností odvedenou od svého vzteku si Tell všiml, jak jí do vlasů okamžitě jako perly sedla vlhkost." str.119 (Potenciál obrazu v jediné větě zmarněný upachtěnou krkolomností.)
„Umlčela ho polibkem a řekla, že je to v pořádku, ale záhy ho nechala samotného, aby vykonala neopodstatněnou pochůzku na venkovním záchodě.“ str. 181 (Tady se má záda začala otřásat opodstatněným sice, ovšem poměrně hořkým smíchem!) Atd, atd....
Četba není jen přísun informací, je to požitek z textu, jeho rytmu, skladby, vhodně volených prostředků. Nedá mi to nevzpomenout Jiřího Levého a jeho knihy Teorie překladu, z níž mi v hlavě utkvěla myšlenka, že překládat knihy není jen řemeslo, je to umění. Že překladatel potřebuje jazykovou představivost a vynalézavost a čím větší je jeho umělecký a jazykový talent, tím dokonalejší prostředky k vystižení této správné interpretace má k dispozici.
Jestliže jsem např. Pentagram ohodnotila jako čtenářskou lahůdku, tato kniha mi (abych zůstala na poli gastronomickém) připomíná spíš Babicovu pánev – nemůžete najít ten pravý výraz? Hoďte tam ten, co máte po ruce. Že to bude chutnat jinak než originál? Ale sníst se to dá, ne?
Je mi hrozně líto, že si ten hvězdný debut nemůžu přečíst v originále!

1 26.01.2017