devět
komentáře u knih
Mistr a Markétka
Michail Bulgakov
Magnetické, snové a šokující.
Básník řádil v Moskvě a já to chtěla vzdát. Štvanice mě přiměla knihu zavřít, rozhlédnout se kolem sebe a zmateně zamumlat: Cože? Proč? Absurdno...
Dílo je vstupenkou na horskou dráhu. Krví podepíšete, že to podstupujete dobrovolně, dostanete podezřelé houbičky a nasednete. Ze začátku můžete svého rozhodnutí litovat. ALE! Svět se začne točit, pohltí vás magický vír a uslyšíte svůj vlastní smích. Nemusíte vše chápat. Jen si užijte jízdu.
Po dočtení jsem měla knižní kocovinu. Na tu doporučuji rozhlasovou hru. Kdyby nezabrala, tak Iwan Kulik a jeho ilustrace. Byl to strhující zážitek.
(Čteno v překladu L. D. )
Pod skleněným zvonem
Sylvia Plath
Nejasná identita. Bloudění. Věrné líčení propadu, nehybnosti a nechuti. Brilantní práce se slovy a obrazy. Protiklady. Prý nepoetické. Nesouhlasím.
Vytkla bych jen lehce nadužívanou metaforu skleněný zvon. Ze začátku byla jemně načrtnuta, aby si čtenář řekl tiché ach tak, později autorka sklouzla k doslovnosti.
Esther dává nahlédnout do života s depresí. Svět je za neproniknutelnou oponou, ano, ano, za skleněným zvonem a uvnitř něj je prosté NIC, zbytečný a apatický pozorovatel. Není žádné JÁ, až na chvíle, kdy tělo řve JÁ JSEM tak nahlas, že jej mysl zaslechne.
Často jsem se zastavila a řekla si – proboha, tohle si musím někam přepsat. Z práce jsem utíkala domů, abych si mohla číst.
Feminismus bych z anotací vyškrtla.
Bonus: temně vtipné.
Neopouštěj mě
Kazuo Ishiguro
Nadchla mě první část. Povědomě mlhavá cesta zpět. Vypravěčka oslovuje čtenáře: „Nevím, jak to bylo u vás, ale my jsme byli...“, a tento kontakt působí tak důvěrně, že vyvolává vlastní vzpomínky, obrysy, hořkosladké cosi z minula. Jako bych to byla já, kdo s ní sedí u čaje. Občas, jen tak ledabyle, přiloží dílek do skládanky a povzdechne si.
Pak bez varování padáme do horké kaše. Přichází okolní svět, dospělost a jiné ošklivosti. A ačkoli je to stále poutavé, jsem malinko rozmrzelá a stýská se mi po tajuplnosti dětství.
Orlando
Virginia Woolf
Fascinace slovy, ohýbám rohy – a to se nedělá.
PSANÍ! PSANÍ! Láska. Nitro. Imaginace. A celý ten legrační svět. Mistrovské dílo. Vzdávám se. Jsem jím omámená a nemám co říct. Proč zatěžovat její věty mými? Jen extáze! Extáze.
„Orlando vešla dovnitř. Byl tam naprostý klid. Bylo tam velmi ticho. Byl tam kalamář s inkoustem; bylo tam pero; byl tam rukopis její básně přerušený uprostřed holdu věčnosti.“