barbora4132 komentáře u knih

Až hmatatelný portrét dobového Ruska, psychologické rozpracování pohnutek hlavního hrdiny místy připomínající lékařskou kazuistiku, rodinné osudy a jejich zvraty plně poplatné tradici literárního realismu devatenáctého století – to vše jsou neodmyslitelné prvky Dostojevského románu, které však nejsou tím, co Zločin a trest v mém čtení dělají nesmrtelným. Někteří píší, že román není ani tolik o zločinu, jako o myšlenkových pochodech hlavního hrdiny. Podle mě je však téma zločinu naprosto ústřední; vynořuje se však ve formě otázky: „Co vlastně znamená slovo zločin?“ Raskolnikov se vraždy nedopouští z pomsty, z touhy po penězích ani z nenávisti. To jsou až druhotné motivy, zastírající jeho motiv ústřední – na začátku stojí jeho teorie o společenském řádu a tento čin je viditelnou realizací toho, v co náš ústřední hrdina věří. Podle svého postoje nepáchá zločin, ale je věrný své teorii (sepsanou v mnohokrát citovaném článku) a má odvahu přijmout její důsledky. Zrůdnost celého činu proto nespočívá ani tolik v jeho skutkové podstatě, ale v tom, že je možné k němu dojít na základě racionálních úvah o člověku a jeho místě na světě.
S prorockou jasnozřivostí tak autor předpovídá časy nacistických a komunistických diktatur, které stejným způsobem představili svou zvrácenou vizi společenského řádu a bez ohledu na svědomí se ji rozhodli naplnit. Zločin a trest nás tak učí, že každá myšlenka si žádá odpovídající jednání, a je tak varováním a příležitostí k zamyšlení pro každou dobu. Dnes v době relativizace pravdy a dobra opět představuje výzvu k reflexi: Závisí-li pravda na individuálním pohledu jedince či určité komunity, co vlastně znamená slovo zločin?
Právě z tohoto důvodu si myslím, že je téma knihy nevyčerpatelné a bude se připomínat ještě mnohé generace po nás.

4 02.09.2017

Musím se také přidat k autorovým spokojeným čtenářům. Kniha je zábavná, vtipná, hluboká a především mistrně napsaná. Nikomu nic nevnucuje, jen otevírá oči k věcem, ke kterým by se běžný čtenář bez znalosti patristiky a bez schopnosti četby v cizích jazycích neměl šanci dostat. Jedinou závadou bylo, že jsem knihu nemohla ani na chvíli odložit z ruky - rodina tedy byla tři dny bez koláče k snídani. Také na poznámky si budu muset udělat čas až při druhém, pomalejším a pozornějším čtení, kdy nebudu zvědavá, jak to nakonec dopadne se seminaristou, který před rektorem chodí v hawaiské košili a přiváží nazpět písek ze Sahary.

6 02.10.2016

Knihu jsem dostala jako dárek, který se dá využít velmi rozmanitými způsoby - můžete s ní podložit kratší nohu od stolu nebo si třeba zatopit v kamnech. Pokud si jí budete chtít přece jen přečíst, připravte se, že zde najdete spoustu zajímavých a líbivých frází, s kterými se snadno ztotožníte. Tyto fráze však dohromady nedávají žádný smysl, jsou plné protimluvů a nelogických argumentů.
Už jen to, že kniha z podstaty nabádá, aby člověk nevěřil ničemu a nikomu kromě sebe, je jasným metodologickým přešlapem. Jak potom chce autor, abychom věřili obsahu samotné knihy a moudrosti starých toltéků, když se máme vlastně osvobodit od kulturních a náboženských předsudků?
Nejhorší ze všeho je, že na základě líbivých myšlenek autor podsouvá životní postoj, který je pro člověka i společnost přímo škodlivý. Jak už to bylo zmíněno v jiných příspěvcích, kniha nabádá k nekritickému egocentrismu a lhostejnosti k druhým lidem i společnosti. Autorovým ideálem je svět, ve kterém se lidé chovají po vzoru dvouletých dětí. Svět, ve kterém si každý dělá, co on uzná za nejlepší bez ohledu na druhé i na hlas svého svědomí. Takový svět se ale brzy stane pravým peklem na zemi.
Tak jako tak, kniha nepřináší nic originálního. Když si budu chtít přečíst některé z podobných myšlenek a mít u toho opravdu literární zážitek, raději strávím večer s Whitmanem nebo Emersonem.
Zkrátka řečeno - zas jeden z podařených marketingových tahů. Bohužel za cenu výdělku se hazarduje s důvěřivostí méně kritických čtenářů. Každého chraň jejich Soudce od toho, aby jim takový odpad zamotal někdy hlavu.