Asenath komentáře u knih

Bezelstný čuník má potenciál získat si i skeptické dospělé. Zpočátku žije konzumním stylem života, zajímá ho jen stálý přísun pomyjí a obdiv Sedláka (v prasečích očích to je jeho jméno, proto velké písmeno, to samé platí pro ostatní postavy). Na statku zuří emoce jako v reality show - Zlá kuřata terorizují mírumilovnější zvířata, čuník jim na oplatu každé ráno chodí “zasmradit kurník” pořádným pšoukem a uklidňuje se přátelstvím s Kačerem. Jednoho dne se ale Čuníkovi zbortí svět - zjistí skutečný smysl svého života na statku, a totiž že se ho Sedlák chystá zabít a sníst (jelikož existují další díly, snad není spoilerem, že děti k emocionální úhoně nakonec nepřijdou). Zlomí mu to srdce, a když se trochu oklepe - začne hledat řešení. Zlá kuřata ve stodole zatím tajně sestrojila Traketu ze starého traktoru a potřebují dobrovolníka pro její vyzkoušení. Zoufalý Čuník se sníží ke spolupráci se zákeřnými opeřenci a nechá se vystřelit na Pluto, ale GPS je věc záludná a trochu ho vypeče…

Čtyřnohý hrdina si na nic nehraje, nesnaží se poučovat ani být vtipný (a občas píše jako prase). Odhaluje svoje city, obavy a strach, i když jinak radši chodí brečet za stodolu. Hodně přemýšlí o hovínkách a prdění, ale praseti se to dá odpustit. Oba zmíněné motivy mají v prostředí statku svoje opodstatnění, nakonec i v raketě, která přece jen potřebuje nějaký pohon… Deník ale není jen o těchto dvou věcech, svoji roli má i přátelství a zájem o druhého. Nepříjemnosti v životě se dají překonat s pomocí kamaráda, což myslím není špatné poselství. Příběh je jednodušší, hodící se pro mladší děti, dle mého odhadu pro první stupeň a předškoláky. Hned po otevření knížky a prolistování zaujme grafika, která pomáhá udržet pozornost dítětě, kterému předčítáte a kouká vám do knížky, nebo začínajícího samostatného čtenáře (nebo snad vlažného čtenáře, kterému se do knížek zatím moc nechtělo). Jméno každé postavy má svůj font, kterým vystupuje z textu, např. slovo kráva je vždy složeno z vystříhaných písmen, Zlá kuřata pak naznačují horor už písmem apod. Stránka je často rozčísnuta velkým citoslovcem, k tomu samozřejmě obrázky.

Nabízí se srovnání se slavnou Šarlotinou pavučinkou, která mně osobně ale přišla nezáživná a nevhodně depresivní. Pokud jste vegetariání, pak není nad čím váhat, a pokud ne, pak aspoň odvrátíte nebezpečí, že vaše dítě bude nevědomý balík, který netuší, kde se berou řízky. Tohle téma v knize zaujalo mě, děti ho tak silně vnímat nemusejí, spíš se budou chechtat Zlým kuřatům a raketě. V Deníku vidím veskrze nekonfliktní a přístupnou dětskou knihu. A nijak nezapírám, že jsem se u ní pobavila.

3 04.04.2016

Ani se mi nechce věřit, že už to je dvacet let, co jsem četla první díly Mládí v hajzlu a sama byla v pubertě. Stejně překvapující je, že C.D. Payne stále pokračuje v načatém díle a vychází už osmý díl.

To mě podrž, Nickovi Twispovi už je 53! To by zase tak veselé být nemuselo, ale na scénu nastupuje jeho patnáctiletý synátor (také Nick), který nám názorně předvádí, že „geny nezapřeš“. Po pár stránkách je jasné, že jsme doma – humor je stejného stylu, mladý Nick sype podobné hlášky jako jeho otec zamlada, s rodiči vychází zhruba obdobně (tudíž katastrofa). Rovněž záhy přijde do rány inteligentní krásce Kal, do které se slepě zamiluje. Nepřipomíná vám to náhodou něco? Historie se prostě opakuje, k tomu otec prochází své staré deníky, protože ho finanční nouze dohnala k nápadu je zfilmovat (když už žije v tom Hollywoodu). Hlavní dějovou linkou je tak Nickovo skákání, jak Kal píská a natáčení deníků jeho otce, kterého se Nick účastní jakožto ideální kandidát na hlavní roli. Objeví se i skoro všechny původní postavy, jako Trent Preston, Sheeni, Levák apod. Spolu s rozvětvenou Twispovic familíí z toho vznikne trochu divočina, která ještě nabere na intenzitě, když různé postavy začnou v onom filmu hrát někoho jiného. Opakování pro pokročilé fanoušky!

Bože, sranda je to neskutečná. Smála jsem se nahlas, měla nutkání si fórky vypisovat, nebo je jít někomu říct. Nickovy dialogy s otcem jsou vražedně sarkastické, jeho myšlenky pak z bídné situace vytvoří komentáře k popukání. Opět si zaslouží pochvalu výborný překlad (nepoznala bych, že tento díl překládal někdo jiný, než ty předchozí), na kterém úspěch knihy stojí. I ten název je výstižnější, než původní anglický. K humornému zážitku se přidává element nostalgie (pokud jste tedy četli aspoň první díl), díky kterému Mládí imrvére v hajzlu odpustím trochu slabší děj (měřítkem jsou pro mě jednoznačně stoprocentní první tři díly). Nejvíc si ho asi užijí navracející se čtenáři jako já. A vy neznalí, proboha, vtipnější sérii s ulítlým humorem nenajdete! Mám k této knize velmi osobní vztah, za těch dvacet let jsem s ní dosáhla bezkonkurenčně nejvyššího úspěchu, co se týče doporučování knih známým. Čtení osmičky jsem si užila (na čtyři a půl hvězdičky) a našla motivaci k přečtení těch několika dílů, které mi utekly, zatímco mě zdržoval vlastní dospělý život. Miluju ho, jmenuje se Twisp!

3 14.03.2016

Nic moc, čekala jsem víc.

04.08.2014

Olle Lönnaeus je další švédský novinář, který se dal na detektivky, českým čtenářům zatím téměř neznámý. Jeho první u nás vydaný román Za co se pyká je výborný, ale napětím při něm neumřete.
Pro jednou není hlavní postavou vyšetřovatel, ale pozůstalý zavražděných Konrad Jonsson– novinář středního věku. Násilná smrt jeho adoptivních rodičů ho donutí vrátit se do nenáviděného rodného městečka, kde ho nikdy nepotkalo nic dobrého. K negativním událostem svázanými s Tomelillou patří i dávné, nikdy nevysvětlené zmizení jeho pravé matky polské národnosti. Se svými adoptivními rodiči se léta nestýkal, a přestože vůbec netuší, jak co k tragédii vedlo, je paradoxně hlavním podezřelým. Konrad se spřátelí s místním (jediným) právníkem a využije času nejen k objasňování vraždy, ale také k pátrání po stopách své matky, na kterou má sice matné, ale nejhodnotnější vzpomínky svého života.
Podtitulem knihy by mohlo být „Xenofobie na 100 způsobů“. Konrad hodně vzpomíná na svoje dětství, které jako „dítě té Polky“ neměl vůbec růžové. Ukazuje se, že nesnášenlivost není nic nového ani starého, ale bohužel věčného. Jestliže dnes někteří nenávidí muslimské přistěhovalce, dříve zase nenáviděli Poláky. A mezi lidmi stejné národnosti se zase najdou homosexuálové, tlusté děti nebo jinak odlišní jedinci, které před nenávistí rozhodně nezachrání to, že jsou Švédové skrz naskrz. Kdo chce psa bít, hůl (a sympatizanty) si prostě vždycky najde. Malou „útěchou“ může být, že ani samotní pachatelé šikany a bezpráví si neumí se svým životem poradit a často žijí ve větších depresích, než jejich bývalé oběti.
Smyslem románu není ani tak objasnění zápletky, jako ukázání nespravedlnosti v mezilidských vztazích. V dítěti neprávem trestaném učitelem kypí vztek, ale pomoci se nikde nedočká (nebo aspoň v časech hrdinova dětství se nedočkal). Autor nenásilně ukazuje, že bližší seznámení se (pokud k němu tedy dojde) negativní emoce snižuje – bisexuální chlapec je sice trochu zvláštní, ale dobrý kamarád, kterému se není třeba vyhýbat, při rozhovoru se z hloupé tlusté bývalé spolužačky vyklube přátelská žena a potulní cikáni ve svém táboře kupodivu nad ohněm nepečou děti. Ano, vstřícnost, tolerance a láska k bližnímu by mnohé spasily, ale není to tak jednoduché ani ve Švédsku, ani jinde.
Ortodoxní příznivci „neokecávacích“ detektivek se nemusí bát. Vyšetřování probíhá, důkazy a svědci se nacházejí, na konci je všechno vysvětleno (něco se dalo tušit, ale všechno rozhodně ne). Jen to prostě plyne trochu volněji (a vzpomíná se na staré časy). Jako kdyby to byl reálný život, a ne strhující a přehánějící fikce. Kniha je tak civilní a reálná, že odkazuje na detektivky jako na fikci - Konrad si při návštěvě policejní stanice v Ystadu neodpustí narážku na komisaře Wallandera 

4 10.05.2013

Leckterý fanoušek skandinávských detektivek má asi občas pocit, že už četl snad všechno, anebo že se motivy začínají opakovat. Knižní obálce se zasněženým lesem, švédským jménem a tajemným názvem se ovšem nedá odolat.

„Talíř se jí vysmekl z ruky a vrazil do skleničky. Převrátila se a mléko na plastovém ubruse vytvořilo bílý květ.“ A to nevěstí nic dobrého. Přestože jsme v Uppsale v předvánočním čase, poklidná romantika je v nedohlednu. Je potřeba odklidit sníh, podstoupit otravné nákupy potravin, vyrovnat se s nedostatkem peněz. Na skládce sněhu za městem je navíc nalezeno tělo pohřešovaného muže, nesoucí známky mučení. Popis případu a vyšetřování je trochu jednodušší, než na jaký jsme zvyklí, přesto autorův skromný styl zaujme natolik, že čtenář na chvíli zapomene spekulovat, kdo je ta princezna z Burundi (na kterou samozřejmě dojde). Některé detaily jsou opravdu kouzelné, např. policisté, kteří při probírání příčiny úmrtí nervózně sledují, jestli na ně zbydou nějaké kolující perníčky nebo přemítání o zvuku sněhu pod nohama.

Hlavním motivem jsou sny méně majetných Švédů, kterým se život nevyvedl podle jejich představ. Zavražděný se před svou smrtí dal na akvaristiku a snil o lepším životě pro svou rodinu – připomnělo mi to text Vypsané fixy „každej chce mít svý akvárko, každej chce mít vlastní balkon, z tvých přání jsou jako vždycky zdechliny“. Trochu depresivní, ale zároveň dost reálné.

Kouzlo tohoto románu je zejména v neokázalosti, se kterou nás autor seznamuje s všedními životy a starostmi svých postav, ať už jsou to poctiví svářeči, osamělé ženy nebo hrubý alkoholik, který prožívá žal nad ztrátou mladšího bratra. Osobní problémy kriminalistů jsou podány stručně, ale však má román jen necelých tři sta stran. Ann Lindellová, kriminalistka na mateřské dovolené, je dlouho na okraji dění, nakonec to ale nevydrží a do případu se vloží. Řešit potíže jiných je pro ni daleko lákavější, než se věnovat těm svým.

Naťuknuté je i téma přistěhovalců, napětí mezi sociálními třídami a školní šikany. Vše je ovšem řečeno „jen tak mimochodem“, autor nehodlá sklouznout k přednáškám o zkaženém světě.

Tato kniha nepřináší dramatické zvraty, šílené honičky, hororové scény s kladivem nebo děsivé noční plížení chodbami, přesto se dostane pod kůži a vzbudí zvědavost. Po smršti nervy drásajících děl, kde byla vyvražděná půlka Skandinávie tu máme možnost soucítit s ženou, které při marném čekání na manželův návrat stydne guláš. A není to vůbec špatné.

2 25.03.2013

Přátelé, Medovou past si nenechte ujít! Obálka s neotřelou grafikou skrývá skvost.

Jedním z častých komentářů nadšených čtenářů je: „Nemohl jsem se od toho odtrhnout, četl jsem to do noci.“ Mně osobně se to už dlouho nestalo, ale s touto knihou jsem to táhla do jedné ráno. Aby ne, když stupňující se napětí zkracuje kapitoly na dvě tři stránky (situaci „ještě jednu kapitolu“ určitě znáte).

Oba zločiny avizované v anotaci se stanou na prvních šestnácti stranách a pak už to sviští – snad žádná postava, která vstoupí na scénu, nemá čisté svědomí. Vyslýchaní očividně něco tají, až si čtenář přeje, aby norská policie byla trochu razantnější a svědky pořádně „zmáčkla“. Abychom si ukousali nehty, zvlášť když k tomu kapitola končí větou typu: „A pak otevřela dveře do sklepa.“ Když ne přímo ve sklepě, tak v duši má nějaké tajemství každý – potlačované city, frustrace, problémy, se kterými se není komu svěřit. Tento román je přímo prošpikován negativními emocemi – rozvedení rodiče spolu nevycházejí, dospělí bratři stále trpí odchodem otce, postarší sousedka nenávidí děti, pubertální dcera nemůže vystát svoje rodiče. A náš vyšetřovatel denně trpí nucenou spoluprací s nechtěnou kolegyní, navíc v tak příšerném vedru. Je toho tolik, že nakonec prostě k nějakým smířením dojít musí. Než se tak ale stane, jsou nám předestřeny několikery kruté nespravedlnosti – odchod z chudé oblasti do země s vysokou nezaměstnaností nebo adopce dítěte do země, která se pravidelně umisťuje v žebříčcích nejlepší životní úrovně vůbec nemusí být výhrou.

Unni Lindellová nám sděluje, že nebezpečí je nenápadné a blíž, než bychom čekali. Zvlášť při částech ukazujících, jak snadné je vlákat děti do pasti člověku zatrne, je to totiž dokonale uvěřitelné. Ignorované „neškodné“ zlo může přerůst v něco, s čím už si neporadíme. Mějme proto oči otevřené (a hlídejme si psy a děti).

1 25.03.2013