antuka komentáře u knih

Ano, v knize nenajdeme žádné posmrtné zážitky, stavy a nadpřirozeno, psal ji sociolog a ne šaman (nebo antropolog). Elias na sociologa velmi čtivým jazykem ukazuje, jak se proměna společnosti projevuje ve vnímání umírání a smrti, ve vztahu ke starým, nemocným a umírajícím, a zároveň polemizuje s Ariésem a jeho představou zdravějšího a smířenějšího umírání v minulosti. Elias pojímá smrt ve velmi širokém záběru, od pevných dat, až po složité otázky důstojnosti a smysluplnosti žití či dobrého a špatného umírání.

Elias netvrdí, že současná praxe umírání je horší, nebo lepší než v minulosti, ale říká, že neviditelnost, vyhoštěnost umírajících vypovídá o současné společnosti více, než co jsme si ochotni připustit. Že absence uvažování o vlastním konci vede k tabuizaci, která ve společnosti bez rituálů vede k dezorientaci a odcizení. A konečně, že neuvědomovaný pocit vlastní nesmrtelnosti vede i k víře v nesmrtelnost naší civilizace, čímž blokuje možnost rozvoje a proměny a potlačuje zodpovědnost za vlastní činy.

Sociologie smrti v podstatě neexistuje a přitom Eliasovi se na minimálním prostoru podařilo otevřít tolik témat, že by se o nich dala napsat knihovna!

2 30.05.2016

Dvě novely, dvě dívky žijící tak či onak ve snu. Povídka Máša je věcná a přízemní, skoro až strohá a skoupá na slovo a přece je to sen,kolektivní sen o spravedlnosti a rovnosti. Běta je naopak imaginativní a rozostřená, snové putování osamělé dívky hledající svého milého a možná i Boha.

1 30.05.2016

Tahle knížka je sice starší, takže obrázky je lepší si najít na internetu, ale jinak je v ní všechno - od něžného hubení škůdců, přes stříhání stromů, nejvhodnější kombinace rostlin až po péči o golfový trávníček a zakládání cestiček. To všechno v biokvalitě! Doporučená kombinace: http://www.databazeknih.cz/knihy/vypestujte-si-co-snite-281835, tam jsou zase ty obrázky a skoro žádný text...

30.05.2016

Po Pullmanově metafyzickém eposu Jeho šerá hmota / Jeho temná esence, jsem si dala pár let (deset? patnáct?) voraz, hlavně proto, že jsem tušila, že poměrně hubené viktoriánské detektivky budou něco docela jiného a nebyla jsem si jistá, jestli něco jiného od Pullmana chci. Je to nesrovnatelné! Ale je to dobré! Pullman se nezastavuje, ba ani nezpomaluje líčením nějakých podružných popisů, charakterů, emocionálních pohnutí, místo toho nás v šestákové inspiraci žene z Indického oceánu, do londýnských doků, z honosných vil do opiových doupat. Příběhu to svědčí a myslím, že i malým čtenářům. Rozkošemi jazyka se ostatně mohou opájet, až se naučí číst a právě k tomu, je takhle knížka velmi vhodná.

Fenomenální! May opět využívá nespolehlivost lidské paměti, ale zatímco v prvním díle byly důvody poněkud přitažené za vlasy, tady zůstává nohama na zemi. A funguje to ještě mnohem líp! Za prvé, empatické líčení rozbíhajících se myšlenek člověka z Alzheimerem je samo o sobě vynikající a dojímavé, za druhé čtenář (tzn. detektiv) má všechny indicie, které lze získat a nemůže si na konci připadat podvedený (což se čtenářům Skály stát mohlo). Nevím, nevím, jestli se May dokáže v Šachových figurkách překonat, protože mám pocit, že v Muži z ostrova Lewis už dokonalosti dosáhl.

5 30.05.2016

Uff! Trpíte-li depresemi, tak se do téhle knihy nepouštějte. Detektivní linka je zde pojatá jenom jako osa, kolem níž se příběh otáčí, Ve skutečnosti je o lidech, kteří mají posraný životy, hnípají se v nich, i když tuší, že by radši neměli a chovají se jako idioti, ALE to, že se tak chovají je zároveň nanejvýš pochopitelné. Hodně jsem ocenila střídání ich a er formy, která rozlišuje současné lineární vyprávění a retrospekci a zároveň autorovi umožnila využít figuru nespolehlivého vypravěče, což se v detektivkách příliš nenosí, protože je to ke čtenáři trochu nefér. Za mě ale dobrý!

4 25.05.2016

Senzace! Vtipné formou i obsahem. Tahle kniha měla zůstat solitérem, bohužel se autor v týhle seriálový době nechal ukecat fanoušky a napsal druhý díl, čímž zabil parádně otevřený konec (Neřikejte mi, že to Emmi po posledním mejlu vzdala, když věděla, že Leo bude ještě týden v Německu, když věděla kde bydlí... Jenom už nebylo potřeba si psát mejly, žejo)

2 20.05.2016

Knížka se spoustou obrázků a minimem textu, takže jako teorie pro začínajícího zahradníka moc nefunguje, ale rozhodně, zejména kvůli senzačním fotkám a optimistickým komentářům, povzbuzuje k založení vlastí zahrádky třeba i na minimálním prostoru. Kniha obsahuje stručná doporučení pro pěstování základních plodin, žebříčky rostlin s ohledem nároků na světlo, půdu, výnosnost a pod., nejvýhodnější kombinace a uspořádání záhonů (tak aby se z nich pořád užíralo a na užraném znova selo) a nápady na využití květináčů, kýblů, starých pískovišť, kol, žebříků a jiných věcí na první pohled nevhodných k pěstování jídla. No, možná podle téhle příručky dokážu vypěstovat něco i já, zabiják rostlin, jestli ne, tak to hodnocení na konci léta snížím!-)

3 30.03.2016

Postapokalyptická dystopie pro náctileté holky. Nevadí mi ta škatulka, jen už do ní nepatřím a proto bylo moje očekávání minimální - dostala jsem se k tomu až v nouzi, kdy na konci prázdnin nezbylo doma už nic jiného k přečtení. Překvapivě to nedopadlo tak hrozně, jak by člověk čekal.

1 20.01.2016

Páni, tak on mě někdo pořád sleduje! Neřikejte! Bentham vymyslel Panoptikon v 18. století, Foucault o něm (mimochodem mnohem poutavěji než Hawks) psal před víc než čtvrtstoletím. Už jenom to dělá tuhle knížku strašně zastaralou a směšnou. Moderní je snad jen minimální využití slovní zásoby a souvětí...

Anděl západního okna se nejspíš neprotíná s mým současným duchovním vývojem. Mraky postav a symbolů jsou sice chvílemi zajímavé, ale není třeba to příliš sledovat, protože děj funguje na principu Deux ex machina. Události budoucí tak nelze ani v nejmenším odvodit z toho, co už se v knize stalo, případně z charakterů postav. Jediné co funguje, je princip zrcadlení, takže je velmi pravděpodobné, že to co jste už četli si přečtete někde ještě jednou, ale spíš dvakrát nebo třikrát...

20.01.2016