O osamělosti umírajících v našich dnech

Pohled na téma smrti z pohledu sociologie. Nezvyklé, ale rozhodně stojí za přečtení.

Ano, v knize nenajdeme žádné posmrtné zážitky, stavy a nadpřirozeno, psal ji sociolog a ne šaman (nebo antropolog). Elias na sociologa velmi čtivým jazykem ukazuje, jak se proměna společnosti projevuje ve vnímání umírání a smrti, ve vztahu ke starým, nemocným a umírajícím, a zároveň polemizuje s Ariésem a jeho představou zdravějšího a smířenějšího umírání v minulosti. Elias pojímá smrt ve velmi širokém záběru, od pevných dat, až po složité otázky důstojnosti a smysluplnosti žití či dobrého a špatného umírání.

Elias netvrdí, že současná praxe umírání je horší, nebo lepší než v minulosti, ale říká, že neviditelnost, vyhoštěnost umírajících vypovídá o současné společnosti více, než co jsme si ochotni připustit. Že absence uvažování o vlastním konci vede k tabuizaci, která ve společnosti bez rituálů vede k dezorientaci a odcizení. A konečně, že neuvědomovaný pocit vlastní nesmrtelnosti vede i k víře v nesmrtelnost naší civilizace, čímž blokuje možnost rozvoje a proměny a potlačuje zodpovědnost za vlastní činy.

Sociologie smrti v podstatě neexistuje a přitom Eliasovi se na minimálním prostoru podařilo otevřít tolik témat, že by se o nich dala napsat knihovna!