ajwbi komentáře u knih

(SPOILER) Rychlovka na bezprizorní nedělní dopoledne.
Musím přiznat že mě dost překvapilo, že někdo v roce 2015 (potažmo 2017) řeší tanga, Victorii Beckham nebo Arnolda Schwarzeneggera v plavkách, ale výrazně víc mě mrzelo, jak naprázdno "děj" běží; jakákoli vedlejší postava, která by dokázala alespoň vzdáleně zaujmout, je vzápětí vykreslena jako karikatura lidské bytosti. Škoda, že namísto opravdu zajímavých linek, které se do příběhu mimoděk zapletou (Proč Jana po vyléčení nikdy neprojevila ani náznak zájmu o svoje dítě? Jak to že se Jiří, žijící třicet let v Kalifornii, orientuje v českém právním řádu? A kde vzal Václav klíče od bytu Barbořiny babičky?) sledujeme asi nejnudnější postavu, jaká se knihou plouží, a její banální postřehy. Na to, jak moc se autorka snažila Bárku vykreslit coby "not like other girls", nakonec působila jako nejvšednější osobnost, kterou příběh odhaluje.
Hvězdička za to, že autorka plytký děj uměle nenatahovala víc než bylo nezbytně nutné pro splnění minimálního počtu znaků.
Druhá za nákres nebe a pekla, které by lépe nepopsal ani sám bůh českého neoliberalismu, profesor Václav Klaus.
A třetí za zmínku o ulicí mého dětství; jestli jsem ochotna uvěřit, že mrtví na lidské pinožení koukají v televizi a andělé přicházejí po stisknutí tlačítka na dálkovém ovladači, kulisami tohohle divadla nemůže být žádná jiná čtvrť než Vršovice.

7 08.01.2023

Příběh stejnou měrou zdlouhavý jako překotný, stejně strohý jako košatý, bolestivý i úlevný, intenzivní v každém použitém slově a barvitý až k hranici slepoty; nečte se snadno, jak už zmínilo několik čtenářů přede mnou. Některé popsané události byly lepkavé, hutné a sladké jako banánový džem (ilegální), jiné protekly myslí rychleji než rozvodněná řeka. Nesměsitelná směs.
Neskutečná kniha, která vás připraví o všechna slova. Možná bych měla napsat "avols anhcešv o" ..?

A pozor na Baby Kochammu - v knize i v životě.

7 24.08.2021

(SPOILER) Ke knize jsem se dostala díky doporučení blízkého kamaráda; ráda bych předeslala, že samo doporučení zaznělo už před řadou let, a proto praktiky, které v době vydání knihy mohly působit jako "šokující" nebo "neskutečné" dnes čtenáři nestojí za pozvednutí obočí.
Příběh byl pro mě spíš plytký, začátek knihy, popisující "jak chudá holka z Kalifornie ke štěstí v korporátu přišla" dal nahlédnout do mysli hlavní postavy a tam - jen a pouze tam, v začátku knihy - ji vykreslit jako průměrně inteligentní mladou ženu. Pak už to jde rychle z kopce: kniha se čte svižně, takže začtete-li se v poledne, ještě před večeří zjistíte, že Mae má univerzitní diplom leda z debility.
Na druhou stranu, kniha měla řadu vedlejších postav, jejichž příběhy bych si přečetla víc než ráda.
Spíš než příslib napínavého děje kniha slibuje poutavé "poznámky pod čarou", informace mimo, které dokáží zaujmout - třeba že "brát si pauzu na oběd první týden v práci nedělá dobrý dojem", nebo dobrodružství plynoucí z pouhého bytí pojištěncem na území USA.
Co mě ale rozčílilo k nesnesení byla autorova představa, že živočichy vylovené na dně Mariánského příkopu po vylovení prostě nahážeme do akvárka a uvidíme, co se stane (((:

2 26.12.2020

Lucii a její blog jsem poznala zřejmě krátce po samotném začátku blogování, soudě dle slov jí samotné i podle zdání, jako bych některé z podkapitol skutečně před dekádou četla přímo na blogu: trampoty ze základní školy, Honza a jejich nerozlučnost, seznámení s Holanďanem, zásnuby a svatba (OBOČÍ!!!), život v Itálii, cesty Evropou, paní Natalia a její komplimenty, práce v obchůdku s přírodní kosmetikou…
Na blog jsem narazila čirou náhodou, když jsem - tehdy jako čerstvá středoškolačka - hledala informace o ricinovém oleji. Blogů zaměřených na přírodní kosmetiku bylo žalostně málo, a ten Luciin se tedy nabídl docela sám. Přínosné informace a vtipný, svižný styl autorky ze mě udělaly věrnou čtenářku a nevyléčitelnou fanynku přírodní kosmetiky. S postupem času jsme se však „odcizily”; jejím příspěvkům jsem odrostla zřejmě podobně, jako Lucie sama odrostla Holanďanovi. Z Lucie se mezitím stala známá blogerka, z blogu obchodní značka a platforma pro reklamu, tak jako se z „obchůdku” s přírodní kosmetikou stal supermarket se zbožím, o jehož složení prodavačky nemají tušení.
Ke knížce mě přivedla náhoda nemenší - při čekání v knihovně se na mě z police usmívala známá tvář. Ihned jsem se knížky chopila a nelituji toho - příhody z dětství, dospívání a ze života s Holanďanem mi připomněly doby vlastního mládí, kdy jsem hltala každý nový příspěvek na blogu dívky, kterou jsem považovala za světoběžnici; kapitolky z pozdějšího bytí (o rozchodu, rozvodu, o nových vztazích, dobrovolnictví…) mi pak daly nahlédnout do života, který zde autorka reviduje dost možná i sama pro sebe. Tam už jsem se, v řadě témat, jednoduše nechytala. Nedávalo - a nedává - mi smysl, že žena, která strávila část života po boku ekonoma ověnčeného tituly, pozbyde veškerého sebevědomí ve společnosti člověka, který za vrchol umění považuje díla Terryho Pratchetta a postavy z marvelovských komiksů, ale… nežila jsem tenhle život, takže nemám co mudrovat. Alespoň že kabelky zůstaly. Budiž Lucii útěchou, že v případě dalšího zájmu o géniální znalce Zeměplochy a Marvel Comics, kteří pronikají do tajů Photoshopu, stačí navštívit libovolnou základní školu - na druhém stupni je to jeden génius vedle druhého.
I dnes - stejně jako před deseti lety - si však myslím, že Lucie je příjemný člověk a kamarádka, kterou by si v životě přála každá žena; a věřím že útlá knížka příjemně ukrátí čas v nejednom karanténním odpoledni.

1 21.10.2020

Kdykoli zaslechneme "Pózor!", musíme vstát a říct sborem "Dobrý den!". Takové je nařízení. Je to první lekce v uctivosti, které se musím naučit, protože napravit se znamená znát a plnit rozkazy. Uctivě.

Pussy Riot. Jen málo obyvatel tzv. západního světa může říct, že o skupině nikdy neslyšelo. V době, kdy proběhlo dnes již legendární vystoupení v Katedrále Krista Spasitele, jsem byla ještě vytelená -náctka, vědoucí pouze že "parta holek v kuklách zazpívala píseň kritizující provázanost církve, Putina a tajných služeb". Kniha se mi do rukou dostala před pár dny a až nyní se - dodatečně - propracovávám souvislostmi, které přispěly ke vzniku kapely a ovlivňovaly rozhodnutí a činy jejích (bývalých) členek. Útlá knížka je tím, co uvádí v názvu: popisem zážitků a vzpomínek na dva roky, které autorka prožila jako členka Pussy Riot. Líčí, jak se s ostatními členkami kapely připravovala na vystoupení a jak to dopadlo. Popisuje podmínky, v nichž v "nápravných zařízeních" Ruské federace žila, metody, které jsou zde na trestance uplatňovány a způsoby, jakými se snažila situaci změnit. Zmiňuje se o ženách, které v průběhu své "nápravné cesty" poznala. Kapitol je pár a jsou krátké, obohacené o náčrty a kresby autorky. Věřím že kniha nesedne každému - autorka není literátka a téma není oddychové - mě však zasáhla hluboce.

"Chtěla bych žít tak, aby všechno, co po sobě zanechám, mělo něco do činění se svobodou a pravdou, a ne s prázdnotou, ve kterou se ta slova mění, když je vyslovím."

2 23.09.2020

Přestože jsem si doktora Klimeše při prvním setkání (přednáška o vztazích na půdě ČVUT) zařadila spíše mezi populisty a "Všeználky", jeho nejnovější knihy jsem se chopila, a to na základě výroku, který sám zmínil "Věř, ale komu věříš, měř." :)
Naměřila jsem tedy sama sobě a musím říct, že z větší části jsem po přečtení spokojená. Kniha v rozvinutější formě podává to, co se autor snažil posluchačům předat v rámci přednášky, a díky času, uplynuvšímu mezi přednáškou a čtením, bylo možno nahlížet na jeho názory s odstupem.
Je dost možné, dokonce poměrně očekávatelné, že kniha nesedne každému. Někdo se může leknout "křesťanství" v názvu, a ve strachu, že se setká s novozákonní agitkou, knihu raději vrátí do regálu, jiný si pomyslí, že podobná témata jsou už přežitá... i tak ale tvrdím, že kniha stojí za přečtení - autor podává obsáhlé spektrum pečlivě shromážděných faktů (přínosných pro lidi libovolného vyznání), podložených jak zdroji, tak vlastním výzkumem; čtenář má možnost si množství autorových výroků ověřit na grafech či příkladech z praxe, které často oživují výklad teorie.
Na druhou stranu je ale opravdu nezbytné zohlednit to, že autor je věřící, a kniha samotná to jasně a důrazně prezentuje (nejen názvem). Jakkoli s čistým svědomím říkám, že jsem si z ní mnoho vzala i coby jinověrec, některé názory byly pro mě jednoduše předpotopní.

tl;dr - doporučuji nejprve zhlédnout některé z přednášek doktora Klimeše, aby si potenciální čtenář mohl udělat názor. Kniha jako taková může nadchnout i urazit, je proto užitečné předem se seznámit s autorovými postoji.

3 07.08.2017

Harry Potter. Těžko popsat všechny pocity, které ve mně pouhé zaslechnutí toho jména vyvolává.

Poslední díl Harryho jsem četla bezpočtukrát, a letos v létě jsem se svého ohmataného výtisku chopila znovu, z čisté nostalgie. Nevím jestli je dobře nebo špatně, že knihu hodnotím po deseti letech od prvního přečtení, když se téměř všechny mé názory a postoje k jejím postavám změnily, ale na druhou stranu - čekat dalších deset let na DALŠÍ změnu názoru opravdu nechci.

Přijde mi fascinující, jak prosté plynutí času dokáže přesměrovat pozornost čtenáře od jedné postavy k jiné – při opětovném čtení už mě tolik „nezajímala“ hlavní linka příběhu (zápolení Tria se získáváním viteálů), zato jsem hodně uvažovala nad vším kolem. Vztah Brumbála ke svým sourozencům, ke Grindelwaldovi, to, jakým neuvěřitelným manipulátorem jeho postava byla; sňatek Remuse, založení rodiny a následná smrt; a co se změnilo nejvíc – dnes konečně, po tolika letech, mě přivádí k šílenství ta bezmezná zaslepená glorifikace Snapea. Bla-bla-bla „Severus se změnil kvůli Lily“ (nezměnil), HA-HA, Regulus se změnil kvůli domácímu skřítkovi! Osmnáctiletý Regulus Black se rozhodl porazit nejmocnějšího černokněžníka všech dob kvůli tomu, že zjistil, jak Voldemort zneužil služeb jeho domácího skřítka. To se mi zdá nesrovnatelně hrdinštější, než hollywoodská jednostranná romance (v jejíž filmové adaptaci Snape navíc objímá mrtvé tělo vdané ženy, která o něj neměla zájem, eww); nemluvě o tom, že Regulus vyměnil viteál za svůj vlastní přívěsek, sám vypil lektvar, aby to nemusel udělat Krátura, napil se z jezera a nechal se stáhnout pod hladinu... ne kvůli ženě, která o něj nestála. Kvůli domácímu skřítkovi. Nechci číst Princův příběh. Chci si přečíst Králův příběh!

... ale ne. Srabus Friendzone Snape, to je ten zmijozelský hrdina, po kterém Harry pojmenuje svého syna.

8 19.07.2017

Velmi slabé. Na to, jaké ovace kniha sklízí, jsem očekávala nesrovnatelně kvalitnější dílo. Trvalo mi, než jsem si uvědomila, že příběh nevypráví jedna postava s mnohočetnou poruchou osobnosti, nýbrž několik (domněle) různých žen. Při čtení první kapitoly se způsob uvažování vypravěčky může zdát (eufemisticky řečeno) zajímavý, ale když o pár stran později zjistíte, že naprosto stejně uvažuje i patnáctiletá holka, její "matka" i matka, dojde vám, že asi něco nehraje.
Slovo bábovka opakované v každé kapitole v - překvapivě - naprosto totožném významu naznačuje, že jistá snaha o "spojení" jednotlivých příběhů byla, ale vychází do prázdna úplně stejně, jako umělé spojování osudů samotných.

Pobavilo mě, že krátce po vydání knihy autorka poskytla rozhovor, v němž zmiňovala, že jejím záměrem bylo "kopat za ženy". Možná šlo o nadsázku, trefný vtip, nebo taky naprosté zmatení pojmů - "kopat za ženy" a "kopat do žen" totiž z nějakého důvodu není totéž.

19 24.11.2016