3497299 komentáře u knih

Esej konzervativního myslitele, v níž se její autor dopouští chyby apriorního stanovení toho, co dokazuje. Autor kritizuje sociální stát švédského střihu, jelikož zabraňuje dosahovat občanům “hlubokého uspokojení”. Zabraňuje jim to z toho důvodu, že toto naplnění dle Murraye čerpá ze čtyř zdrojů, kterými jsou víra, povolání, rodina a společenství. Pokud sociální stát přebírá určitý díl z role některé z těchto institucí, pak tím tato instituce vadne a občan z ní nemůže čerpat, díky čemuž upadá jeho vitalita a pocit životního štěstí a naplnění.

Není jasné, jaký je pro autora přesně rozdíl mezi rodinou a společenstvím, jelikož u rodiny zřejmě nejde jen o zajištění reprodukce, ale také o vazby mezi členy. Tyto vazby jsou ovšem také důležité v rámci společenství, tudíž se rodina a společenství coby smysluplné zdroje hlubokého uspokojení (dále jen HU) překrývají. Naopak povolání je kategorie až příliš široká, jelikož dle autora zahrnuje nejen práci, ale také záliby či například uměleckou tvorbu. První vážné chyby se autor dopouští tehdy, když tvrdí, že společenství a rodina mají přirozený původ, zatímco stát přirozený původ nemá. Jenže nevysvětluje rozdíly. Stát je svého druhu společenství. Pakliže jde o míru organizovanosti, pak je otázka, zda společenství či dokonce rodina, v níž hrají roli autority stanovující zákony, které ubírají jednotlivcům jejich svobodu v rozhodování a životnímu směřování, respektive že toto rozhodování přebírají z jedince na sebe, nemohou být stejně škodlivé, jako je pro autora sociální stát. Autoritativní a rozhodovací role státu by se tak jen posouvala na nižší úroveň, ale k jedinci by se přes rigidní společenství nebo rodinu stejně nedostala. Ten pak může v důsledku omezení rodinou či společenstvím stejně tak trpět neschopností dosáhnout HU.

S tím se pojí i to, že autor ve svém velebení role společenství a rodiny zcela opomíjí jejich potenciální negativní stránku, která může jedince svazovat a zabraňovat mu ve svobodné a kreativní činnosti a naplnění. Např. konzervativní rodina či společenství může takto omezovat ženy na historicky dané role. Sociální stát a jeho emancipační potenciál se zde zcela opomíjí.

Další problematický bod je samotný koncept HU, kterým autor nahrazuje rovněž problematický pojem štěstí. Murray až příliš nekriticky spojuje HU s prací pro společnost, s vysokou morálkou a individuální zodpovědností za společnost i prostředí. Kdyby vycházel z toho, že víra, rodina, práce a společenství jsou základní pilíře pro rozvíjení společnosti, nikoli jednotlivce, čemuž je třeba individualitu naopak podřídit, pak by to dávalo lepší smysl. Jenže tím by se dostal do oblasti totalitně-levicového smýšlení, které je pochopitelně jeho pravicovému chápání, v jehož středu je svobodné dosahování osobního štěstí, odporné. Tím ovšem přehlíží zásadní nekonzistenci, jelikož mezi tím, co je dobré pro společnost, a individuálnímu HU ze smysluplně naplněného života, nemusí být nutně pozitivní vztah. Pro mocensky myslícího člověka může být uspokojivým naplněním životního běhu maximalizace míry a rozsahu, v jakých ovládá a využívá ostatní, či v jakých shromažďuje moc a movitosti. Murray ve své argumentaci v podstatě automaticky počítá s tím, že HU v rámci smysluplného naplnění života je mít děti, vychovávat je, pěstovat přátelské vztahy a co nejusilovněji budovat osobní blahobyt v korespondenci s blahobytem celé společnosti, spolu s pěstováním a předáváním zodpovědnosti za naplňování těchto cílů. Ten, kdo se tomu vymyká, v autorových očích dosáhnout HU nechce. Čili se jedná o tautologii, jelikož se zde dokazuje, že rodina, společenství, povolání a víra jsou základní pilíře pro budování rodiny, společenství, povolání a víry.

Druhá polovina eseje je už jen blábolení o tom, že exaktní věda v budoucnu jistě dokáže, že jeho předpoklady jsou pravdivé + povinné odkazování se na Tocquevilla.

5 11.06.2018

Pro mě osobně největší tuzemská literární událost tohoto roku. Wallace je evidentně velmi nadaný a schopný autor, u nějž je formální stránka součástí výpovědi v silném slova smyslu. Některé postupy, které vynalezli nebo alespoň zdůraznili např. členové OULIPO či jiní postmodernisté, a které v jejich případě často zůstaly spíše na rovině formální hry, Wallace používá s tím, že při tom akcentuje větší hloubku vyjádření. Jde o ten typ autora, který vytváří nové způsoby vidění. U některých povídek se svým smyslem pro detail a jazykovou ekvilibristikou dostává na úroveň Vladimira Nabokova. Jindy dosahuje skrze perecovský popis (vršení deskriptivních detailů) míry odtažitosti, která specificky koresponduje s přítomným tématem. Jistým společným prvkem jinak velmi rozmanitých povídek je zřejmě zrcadlení. Je zde fyzické zrcadlení, kdy kluk napodobuje výrazy svého sourozence, který se z této nevyžádané reflexe může zachránit jedině zmrtvěním a rezignací na vlastní expresi. Což vlastně slouží coby metafora pro většinu dalších povídek v souboru. Jejich tématem je často vlastní zrcadlení toho, co protagonisté kriticky vnímají na ostatních – často zrcadlení jimi zároveň reflektované, ovšem paradoxně touto reflexí naopak o to více zesílené. Stejně právě jako v případě expresivního napodobování tváře druhou osobou, při jejímž sledování je tak obtížné přerušit smyčku a opustit nechtěný afektovaný sled výrazů. Jedná se o neurotický kruh, v němž reflexe neurózy celý okruh posiluje. K tomu jsou Wallaceho texty často velmi vtipné, a to dosti nečekaným a těžko napodobitelným způsobem.

9 11.06.2018

Jedna ústřední hrdinka z pera tří autorek. Stylisticky není poznat, že se na textu podílely různé osobnosti. Rub tohoto experimentu je ten, že je kniha napsaná poněkud neosobitým způsobem. Hrdinku sice sledujeme od jejích dětských let až po čtyřicítku, ovšem žádná proměna v důsledku dospívání a stárnutí na stylistice, resp. způsobu vyjadřování (ich-forma) znát není. Kniha není napsaná nijak neobratně, ale zřejmě v důsledku potřeby sladění různých způsobů psaní ani nijak originálně. Jinak je to takový příběh normálního člověka – něco na způsob snímku Childhood od Richarda Linklatera. V některých aspektech má Johana tematicky blízko k Petře Soukupové, která je ovšem svá témata většinou schopna postihnout do větší hloubky a tudíž lépe. Johana vůbec celkově příliš klouže po povrchu. Sledujeme dívku, která je krásná, chytrá a nakonec i celkem vzdělaná, ale její a matčiny malé vzestupy a pády korespondující s opakovaně neuspokojivými vztahy s muži, nakonec vedou k melancholii z životní nenaplněnosti a mizérie průměrnosti. Pocit nanicovatosti je samozřejmě dán zejména průběžně aktualizovaným rozdílem mezi původní představou a aktuálním kompromisem. Johana není neúspěšná, ale ani nijak zvláště skvělá – ostatně stejně jako většina lidí, kteří jsou kolem ní (až na výjimky, kteří jsou na tom výrazně hůře). Prožívá to, co zřejmě v různých variacích zná každý. Od literatury tohoto druhu bych ovšem čekal právě schopnost postihnout věc v nějakém komplexu či spojitosti, které zvnějšku nelze postřehnout. V Johaně je ovšem naopak všechno docela průhledné – všechny konflikty a události, které si čtenář představí, že by se mohly stát (aniž by je bylo nutné hnát do nějakých katastrofických důsledků), se také stanou. Po přečtení se vnucuje shrnutí: ano, tak nějak to asi v životě chodí. Tento povšechný názor se ovšem zřejmě nijak nebude lišit od toho, který má čtenář před otevřením knihy. Co se týče ústředního bodu, jímž je chybějící otec a z toho vzniklé trauma, díky němuž hrdinka (a její matka) ve svém životním postupu neustále klopýtá, ani v tomto ohledu se zajisté nejedná o žádný převratný objev. Pochválit Johanu lze snad alespoň za bezútěšný závěr. Završené pátrání po svém otci, od nějž si hrdinka slibuje lepší ukotvenost, nepřináší do řešení labyrintu jejího života naprosto nic konstruktivního – žádný pevný bod, jehož by se mohla chytit. Spíše naopak, dezorientace a plíživá rezignace se tím ještě posílí.

4 05.06.2018

Zápletka je sice do značné míry sofistikovaná, ale působí příliš vykonstruovaně. Greene své postavy používá spíše jako proměnné ve svých teologicko-filosofických funkcích než živé bytosti. V horším případě jsou to jen chodící klišé (literární kritik). Autor vrší paradoxy, aby dokázal relevanci víry. Během čtení mě přitom čím dál tím silněji přepadal pocit, že se všechno točí kolem nějakého viru. Na scéně máme různé hrdiny, kteří se víře více či méně brání – někteří dokonce velmi urputně, jako třeba kazatel ateismu, který přesvědčuje kohokoli, kdo naslouchá jeho pravidelným přednáškám v parku. Jakoby se mezi nimi nicméně šířila epidemie, jelikož čím více vzdorují, tím účinněji je postupně jednoho po druhém víra přepadá, včetně ateistického kazatele. Na konci prakticky žádný ateista nezbude (i sucharský úředník Henry se mi zdál nalomený). Zajímavé je, že tento pocit musel mít ze svého románu i autor, neboť hlavní hrdina ke konci věc komentuje ve stejném smyslu: je to jako nějaká nákaza. Jeho komentář se týká faktu, že ústřední femme fatale byla coby malé děvče pokřtěná a přesto, že si na to nepamatovala, naprosto propadla tenatům křesťanské víry, až si z rozporu mezi touhou po nemanželském sexu a slibem Bohu uhnala smrt. Konec dobrodružství tak lze číst jako svého druhu epidemic thriller zobrazující středně pokročilé stádium šíření. V hypotetickém dalším díle by na autora navazující epigon mohl popsat, kterak víra zachvátila celý západní svět, v podobném duchu jako dnes tolik populární horory s námětem zombie apokalypsy. Dle názoru některých molekulárních biologů či neurologů má navíc víra co dělat s určitou genetickou výbavou. Pokud tedy platí, že exprese specifických genů značně přispívá k pravděpodobnosti, že bude dotyčný navštěvovat kostel, pak by Konec dobrodružství bylo možné číst také jako svéráznou kritiku anglické třídní společnosti, v níž pozorujeme jasně viditelné následky důsledné třídní endogamie.

2 05.06.2018

Klasická práce Elisabeth Kübler-Ross, která u nás vycházela už za komunismu v samizdatových překladech a přepisech. Nemohla vyjít oficiálně, jelikož člověk budující socialismus by se myšlenkami na smrt neměl stresovat. Autorčino určení postupných fází reakcí na blížící se konec u terminálně nemocných (šok – popírání – hněv – smlouvání – přijetí a nad tím střídající se fáze naděje) je poměrně známé. Kniha by se ovšem měla spíše jmenovat O smrti a umírání praktikujících křesťanů, jelikož autorka sice v poslední části tvrdí, že se dané schema týká všech de facto stejně – ateistů, věřících i kohokoli mezi tím – ovšem pak je těžko pochopitelné, proč když tři čtvrtiny knihy tvoří kazuistiky doprovázené doslovnými přepisy rozhovorů, z nich většina pacientů dokládá, že hlavní sílu čerpají z toho, že se odevzdali Bohu. Ateismu má tak paradoxně asi nejblíže pacient, který sděluje, že i když je myslím praktikující protestant (nebo katolík, teď nevím), on na modlení zase tak moc není a modlí se za něj spíš jeho žena. Celá kniha tak nepůsobí příliš všeobecně platně. Ostatně teoretická část se mi jeví spíše jako taková zobecňující dojmologie doprovázená hojnými citacemi z Rabíndranátha Thákura (btw, to je ten spisovatel, jehož básněmi prý záměrně iritoval členy Vídeňského kroužku na svých přednáškách Ludwig Wittgenstein, když měl dojem, že jsou úplně mimo – což bylo zřejmě dost často). Na druhou stranu je práce Kübler-Ross za prvé průkopnická (jedná se o šedesátá léta v USA) a za druhé jistě prakticky velmi prospěšná, neboť zásadně změnila přístup především pomáhajících profesí k pacientům, pro něž již nelze léčebně mnoho vykonat. Kübler-Ross vycházela z neutěšené situace, kdy se smrt brala jako něco, co je třeba maximálně potlačit, jelikož jsou před ní všichni profesionálové v koncích (vyjma kněží pochopitelně). Komunikace mezi pacienty a doktory či ošetřujícím personálem se proto většinou odbývala na úrovni pozorování a vyhodnocování dat z přístrojů a mnohdy i sérií zbytečných testů, která měla zakrýt omezenost moderní medicíny. Lidskost nikde; empatie a schopnost pochopit a naslouchat potřebám nemocných minimální – a to často i ze strany příbuzných. V tomto ohledu se práce dosti podobá knize Atula Gawandeho Nežijeme věčně, v níž se v roce 2014 popisuje situace v americkém kontextu dosti podobně – z toho plyne, že díky Kübler-Ross se těmto pacientům a jejich rodinám nyní věnuje vyškolený psychiatr či psycholog, ale společnost je ve svém vytlačování smrti za okraj pozornosti prakticky ve stejné křeči. A to včetně příslušníků lékařského stavu. Ostatně právě personál nemocnic – doktoři a sestry – jsou těmi, kdo na autorčiny průkopnické semináře reaguje s hysterií, která nemá s racionálním přístupem mnoho společného. Pacienti i jejich příbuzní byli u rozhovorů Kübler-Ross vždy velmi vstřícní, doktoři a sestry občas reagovali jako sociopaté. Dlužno dodat, že mnoho z nich jen dočasně – jakmile její seminář osobně navštívili, jejich přístup se často změnil. Proto asi autorka přes průběžně uváděné peripetie na konci knihy ne zcela uvěřitelně tvrdí, že na její seminář reagovali pozitivně ÚPLNĚ všichni.

29.05.2018

Kniha se v originále nazývá En finir avec Eddy Bellegueule, jelikož se Bellegueule jmenuje protagonista, a protože jde o autobiografický text, jmenoval se tak i její autor, než si nechal jméno úředně změnit. V češtině se z jeho příjmení v titulu stalo B. zřejmě proto, že nutnost vyslovit obtížné slovo před knihkupcem zřejmě snižuje prodejnost, jiný důvod v tom nevidím. Eddy Bellegueule je kluk, který se stydí za to, že je homosexuál, protože na francouzském venkově ho za to každý šikanuje. Jakmile se odstěhuje do města, je to trochu lepší. Tolik k jejímu faktickému obsahu. Kniha k tomu samozřejmě poskytuje řadu víceméně zábavných detailů, u nichž pochopíte, že Bruno Dumont ve svých filmech zdaleka nepoužívá tolik nadsázky, jak se zdá. Jinak je to text, jakých je spousta – přiměřeně zajímavý a celkem dobře napsaný, cenný jako nositel svědectví, ovšem bez nějakých zásadních kvalit.

Autor sám podotýká, že jeho rodiče (a s nimi všichni příslušníci jejich kulturní třídy) si ve svých postojích často protiřečí: svoje příkoří mimo jiné svádí na bohaté elity, které pro ně tak představují nepřátele, ale když má někdo z nich šanci se k těmto elitám přidružit, jsou na něj patřičně hrdí. Podobně se u nich např. všeobecně pohrdá homosexualitou a zženštilostí, ale pokud v daném okamžiku tento motiv převýší nějaký jiný (třeba konkrétní sympatie), osoba, která by jinak homosexuála zesměšňovala, jej bude bránit, třebaže jen krátce, dokud motiv nevymizí a dotyčný se nevrátí k obvyklé šikaně spolu s ostatními. Podobně u rasismu: je zde všeobecný odpor k rasové odlišnosti, ale existují výjimky, kteří představují jedince, jež ten který příslušník spodiny přijal s tím, že např. tento konkrétní “Arabáč” je náš. Autor k formující síle kulturních stereotypů trefně dodává historický příklad, že když se v roce 1789 vesničané bouřili kvůli nedostatku potravy a šli demonstrovat před královský palác ve Versailles, jakmile spatřili krále, převážil přeci jen silněji imprintovaný vzor reakce a lidé začali spontánně volat: Ať žije král! Plyne z toho obraz kulturní třídy, která je do značné míry nesvéprávná – její reakce a rozhodnutí určují emocionálně silně podmíněné stereotypy, k nimž si teprve ex post vytváří jakési chatrné racionální odůvodnění (např. mlátím ženu, protože mi nedává dostatek lásky – kdyby mě měla ráda, nebyl bych takovej rapl). Podobně třeba mnoho voličů Miloše Zemana jej imho volilo na základě jednoduché emoce a z ní plynoucího názoru (mám rád to, co znám, nemám rád to, co neznám – Zemana znám), k němuž si poté vytvořilo slabé odůvodnění (mnoho pro nás udělal, ochrání nás před vnějším nepřítelem). V neurologii se něčemu podobnému říká konfabulace – člověk vytváří smyšlené vysvětlení nějaké reakce, jejíž příčinu nezná, ale jíž si potřebuje nějak přisvojit, aby si uchoval dojem, že se má pod kontrolou a ví, co dělá. Existuje příklad lidí, kteří mají např. porušené propojení mezi hemisférami (corpus callosum) a kteří dostávají do každého oka jiný obraz, přičemž jen jedna polovina mozku dokáže ten “svůj” obraz vědomě zpracovat a popsat (každá hemisféra zpracovává jeden zrakový vstup). Na jejich příkladu lze tento fenomén pozorovat velmi zřetelně - levá hemisféra, která ovládá řeč, tvoří falešné vysvětlení podmíněné a neuvědomované fyzické reakce na obraz, který zpracovává pravá hemisféra (viz třeba práce V. S. Ramanchandrana). U obyvatel světa vylíčeného v knize Skoncovat s Eddym B. je tento rozpor mezi reakcemi a jejich odůvodněním často jen o něco méně křiklavý. Tudíž by se mohlo lehce říci, že existuje zásadní rozdíl mezi třídou nevzdělaných a hloupých lidí, kteří jednají dle aktuálních pocitů a příslušných stereotypů, přičemž zvesela konfabulují absurdity – jak je popisuje Édouard Louis – a třídou poučených, vzdělaných a racionálně uvažujících občanů, kteří jsou schopni stereotypy nahlížet, bránit se jim a lze je přesvědčit logickými argumenty. Jenže to by bylo moc jednoduché, neboť se pochopitelně na základě téhle zkratkovité úvahy nabízí otázka, zda ve velké míře téhle iluzi neodléhají všichni a zda vzdělání a rozum pro většinu není jen od toho, aby vytvářela u některých lidí přesvědčivější a komplexnější a u jiných naopak prostší pseudovysvětlení jejich jednání. Tedy zda prostě nejsou knihy, jako je Skoncovat s Eddym B., šokující pro jejich vykreslení zaostalého venkova (nebo nějakého jiného „vzdáleného“ a “cizího” prostředí), ale jsou děsivé proto, že ukazují reálnou tvář naší všeobecné ubohosti.

8 29.05.2018

Podnětná a zejména v českém kontextu dosti originální studie vycházející ze spinozovsko-deleuzovské teorie afektu, s níž přes současnější teoretické přístupy (např. Brian Massumi) zkoumá afekt v audiovizuálním umění – v avantgardě, mainstreamových melodramatech i žánrových dílech. Především tedy ve filmu a se speciálním zaměřením na díla Wernera Schroetera, jež jsou prodchnuty Schroeterovou celoživotní fascinací operou.

1 29.05.2018

Román s Rothovým typickým tématem – intelekt a racionalizace vs. sex a vášeň. Hrdina se neustále nachází mezi dvěma póly, přičemž mu nijak zásadně nepomáhá, že svoji záležitost dokáže reflektovat – reflexe jej naopak vede k větší úzkosti a beznaději, jelikož si uvědomuje, že z ďábelského kruhu neunikne. Spousta dialogů, literárních narážek, ale všechno pracuje jasně a soustředěně. Roth je vůbec velmi soustředěný autor, který dokáže dané téma pojednat velmi minuciózně. V tomto ohledu určitě jeden z nejvýznamnějších současných spisovatelů. Signifikantní je hned počáteční expozice, v níž se dualita v dětském věku zjevuje ve zdánlivě nevinné touze vyniknout po vzoru staršího kamaráda v imitaci zvuku, přičemž největší důraz je kladen na velmi obtížné napodobení ruchů, které se týkají hygienických procesů, jež obvykle, kromě nejsprostších vtipů, zůstává v dobré společnosti za okrajem zájmu. Hned v úvodu tedy do celé věci zajímavě vplouvá komplementární téma, totiž společenské konvence – očekávání ostatních, resp. jejich požadavky na to, co je hodno pozornosti a co je tzv. nízké. Hrdina jako malý kluk nechápe, proč by jej neměly zajímat nuance ve zpodobení zvuků trhání toaletního papíru a utírání zadku, když v tom lze dosáhnout mistrovství, jako v čemkoli jiném.

Roth je jako autor posedlý sexem, jelikož dualita mezi intelektem a vášní, dobrým vychováním a společenským postavením a voláním „nízkých neřestí“ tvoří ústřední téma celé řady jeho děl, přičemž jej ovšem v každém z nich pojímá v trochu jiných ohledech (alespoň z toho, co jsem zatím četl), tudíž nemám dojem, že by se nějak nepřístojně opakoval. Protagonista – literární vědec David Kepesh zabývající se Kafkou a Čechovem – nikdy nebude šťastný. Femme fatale pro něj po krátké době bude představovat tyranskou megeru a hodná a krásná intelektuálka se mu omrzí tím, že s ní není myslitelná žádná transgresivní rozpustilost. Nezbývá, než utrpení, jelikož psychoanalýza nepomáhá – odhalení komplexu problém neřeší.

3 29.05.2018

Nora Eckhardtová pracovala několik let coby PR pro pražská kina Aero, Světozor a Bio Oko. Prostředí filmové distribuce a fiktivní pražské kina Obzor tvoří i podstatnou složku příběhu – protagonista, filmový maniak Viktor Blahoš, zde pracuje jako programový redaktor. Jde o psychologický román s prvky thrilleru zřejmě volně na způsob Patricie Highsmith, v němž hraje ústřední roli sebestředný duševní mrzák Viktor, který patří do třídy antihrdinů, jakým je třeba Nabokovův Hermann Karlovich ze Zoufalství. Viktor i Hermann si o sobě myslí, že jsou chytřejší a vnímají více, než ostatní, ale pravdou je spíše opak. Na debut to určitě není špatné. I když zápletka je možná trochu uměle vyšroubovaná při snaze o závěrečné překvapení a ne úplně obratné mi připadá citování filmových scén, jejichž předlohy jsou vzápětí čtenáři nezakrytě jmenovány, aby mu nedejbože něco neuniklo (např. slavná scéna z Annie Hall, v níž W. Allen loví pavouka s tenisovou raketou). Vyprávění je vždy fokalizováno do mysli jednotlivých aktérů, přičemž balancování mezi stereotypní karikaturou a uvěřitelně živou postavou vychází autorce spíše ve prospěch životnosti. Člověk má během čtení možná až příliš často pocit, že něco takového už někde viděl/četl (i tam, kde se mu nedostane v tomto směru explicitního potvrzení předpokládané inspirace), ale alespoň ústřední dvojice Viktora a Eleny je skrze různé situace specifikována natolik zajímavě, že je možné je zařadit do mentálního skladiště pro následné srovnávání.

16.05.2018

Jde o odbornou neurologickou publikaci, přičemž Koukolík textu dodává subjektivní autorské zabarvení, které lze u podobných typů knih vnímat jako přednost – samozřejmě záleží na oné osobnosti jejich autora. Zkoumání podstaty vědomí z pozice neurologie nepřináší žádná zásadně překvapivá zjištění. Dílčím způsobem je ovšem kniha dost zajímavá. Mimo jiné také kontextem, v němž (sebe)vědomí nezkoumá jen čistě z antropocentrického hlediska, ale jako jev týkající se pravděpodobně také velkého počtu druhů zvířecí říše. Nezbytné kapitoly týkající se neurodegenerativních nemocí, autismu, schizofrenie, drog aj. jsou ovšem dosti stručné a neobsahují nic moc navíc oproti jiným podobným textům. Mimochodem, už jsem na to narazil dříve - Koukolík také zmiňuje tento zajímavý pokus Daniela Simonse a Christophera Chabrise týkající se pozornosti, který stojí za to si vyzkoušet: https://www.youtube.com/watch?v=vJG698U2Mvo

4 16.05.2018

Nejvýznamnější portugalský modernistický básník a prozaik Fernando Pessoa je coby autorská osobnost na první seznámení zajímavý především množstvím fiktivních autorských osobností, které nazýval heteronyma, jimž vytvořil komplexní identitu a skrze jejich rozdílné osobnosti pak Pessoa psal některé své knihy (jiné psal pod svým jménem, které tak lze v jeho autorském vesmíru brát coby svého druhu zástupce další uměle utvořené identity či masky). Autor si vytvářel různé identity, s nimiž sám komunikoval a měl téměř problém je nepovažovat za skutečné živé osobnosti, již od dětství (pokud mu tedy v tomto směru můžeme věřit). Celkově jich během života měl snad k osmdesáti, ovšem stěžejní pro něj byly zejména tři hlavní, pod jejich jmény psal především: Álvaro de Campos, Ricardo Reis a Alberto Caeiro – sensualistický básník, který je „autorem“ poezie v knize Nevinnost je nemyslet.

Caeira tedy představuje jednu složku autorovy složité osobnosti – básníka povrchu a radikální prostoty skutečnosti. Caeira odmítá veškeré myšlenkové koncepty, veškeré interpretace světa a zejména přírody – svět je tím, čím je, věci jsou tím, čím se zdají být. Není žádný smysl, není žádné tajemství, není žádná interpretace, není žádný mysticismus, kromě tohoto poznání, že pták je pták, ryba je ryba a květ je květ. Tento radikální příklon k prostotě a pohanství neuznává abstrakci – včetně smysly nevnímatelných pojmů jako nekonečno nebo Bůh – a snaží se oprostit od sebereflexe. V tomto ohledu má blízko k zen-buddhistické nauce nebo ke snaze o dosažení stavu nereflektovaného štěstí, kterému se říká flow (viz koncept psychologa Mihaly Csikszentmihalyie). V odmítání koncepčního myšlení Caeira dochází téměř k jakémusi schizofrennímu rozpadu vnímání světa, kdy jednotlivé jeho prvky jsou rozdělené v čase a prostoru a vzájemně spolu souvisí jen tak, že jsou si náhodou nablízku. V jednom verši píše: „Příroda jsou části bez celku; Takové snad je tajemství, o němž se mluví.“ V tom se podobá hrdinovy Ireneu Funesovi z Borgesovy povídky Muž se zázračnou pamětí, který díky své hypertrofované fotografické paměti ztratil schopnost vnímat věci v jejich pojmovosti – svět se mu rozpadl na množství fragmentů (pes v okamžiku jedna pro něj nebyl tím stejným psem v okamžiku dva, jelikož si pamatoval detailně přesně jejich pohybem změněné konformace končetin). Tento příklon k prostotě, odmítání intelektualizace a interpretace, se (možná právě s objevem východního myšlení) v západní kultuře objevuje již drahnou dobu. Tarkovskij mluvil o tom, že tráva a voda v jeho filmech neznamená nic jiného, než trávu a vodu; Robinson v Tournierově románu Pátek aneb Lůno Pacifiku dochází po jisté době odtržení od civilizace k podobnému vnímání a oceňování povrchu oproti hloubce; Alain Robbe-Grillet hlásá ve svém manifestu Za nový román osvobození věcí ve fikci od myšlenkového haraburdí, které jim upírá jejich prostou existenci a apriorně jim vkládá nějaký význam, který v literatuře musí mít, jestliže jsou zmíněny; malíř Kazimir Malevič podobně ve svém manifestu supremacismu píše o osvobození tvaru a barvy od znázornění a významů; filosof Gilles Deleuze spolu s Félixem Guattarim vytváří strategie, jak se vymanit z kletby interpretačního zajetí (zejména týkající se psychoanalýzy) atd. Pessoova divergentní autorská hra ovšem byla i tak na svoji dobu dosti originální.

Caeirova životní filozofie ovšem obsahuje zásadní zádrhel. Jelikož jaksi předpokládá, že smyslové vnímání je interpretačně nezatížené a ukazuje svět jaksi přímo. To ovšem není pravda, neboť vnímání spolu se zpracováním informací v mozku je docela složitý proces vzniklý v průběhu evoluce, který již základní obraz světa vytváří jako interpretaci toho, co zaznamenávají smysly. Žádný bezprostřední obraz světa tedy nevidíme – naopak jsme k interpretaci odsouzeni vždy. To, že jí jsme schopni, je pak dle mého názoru spíše naše výhoda, jelikož se tím pozvedáme z pouhé nereflektované existence, tedy nižší formy bytí. Pokud bychom měli brát Caeirovo hledisko do důsledků, nemohli bychom se zastavit u prosté smyslové registrace, ale měli bychom chtít stát se nějakou nižší formou, která si žádný obraz světa nevytváří a žije jen v nereflektovaných vnitřních živočišných pochodech a automatismech. Nebo jít ještě dál a stát se kamenem, který nevnímá, jak Caeira několikrát v básních zdůrazňuje. Caeirův přístup je tedy spíše jakýmsi svévolným určením, že zde už přirozenost končí a začíná nezdravé lidské pnutí k pochopení mystéria, které je falešné, zatímco „pod tím“ se nachází zdravý, šťastný život. Celé je to tedy poněkud nedomyšlená touha po regresi. Jsem toho názoru, že snaha přesáhnout sebe sama v myšlenkovém napětí je naopak z hlediska lidského vývoje přirozenější, než její popření. Ostatně je třeba si uvědomit, že Caeira je fiktivní postava, kterou autor stvořil jako jakousi možnost extrémního přístupu, kterého se on sám nedopouští.

Na věc se ovšem lze dívat ještě trochu jinak. Smysl a účel není v regresi, ale v restartu. Co se týče zmiňované zen-buddhistické nauky, tak se z jejího chápání možná v tomto srovnání vytratil důležitý aspekt. Smysl zbavení se nánosu falešných představ, zobecňování, interpretací a koncepcí je ten, že člověk má díky nim omezené vnímání – je ve svých koncepcích uzavřen a není schopen vidět za ně. Nejde tedy o regresi, ale o restart a rozšíření vnímání – opak toho, k čemu směřuje Caeirova životní filozofie. Alespoň tak jsem to pochopil ze čtení Alana Wattse a Thomase Clearyho – Cleary uvádí v Podstatě zenu, že cíl zen-buddhistického učení není, aby se člověk odloučil od společnosti a od světa a stal se nemyslící, nereflektující věcí. Po pochopení nejvyšší pravdy – dosažení „nejdokonalejšího“ stavu vnímání (který je zároveň z podstaty věci naprosto prostý) je naopak třeba vrátit se do společnosti a činně v ní fungovat.

2 16.05.2018

Jde o fantastický příběh ve stylu anything goes. Kratochvil využívá své pozice postmoderního vypravěče, který je všemocný, hraje si se čtenářem, důvěrně se mu věnuje a zároveň podkopává, podvrací jeho očekávání. Ukazuje, že jakýkoli příběh je možný – historii, respektive libovolné téma, lze vyprávět různými způsoby a ty fantastické jsou stejně dobré, jako jakékoli jiné. Příběh si utváří vlastní pravidla, protagonistka se vyvíjí a přes fantastickou hravost scén dochází k ukotvenosti v běžné realitě. Kratochvil vypráví z pozice toho, kdo promlouvá ústy hrdinky, ale může z ní kdykoli vystoupit. Téměř systematicky využívá katalog nesouměřitelností – kartonová Vídeň se prolíná se skutečnou (v tomhle ohledu připomíná prvky raných próz Michala Ajvaze), propojuje podsvětí a skutečnost, zavádí různé proměny a reinkarnace – lidé se mění ve zvířata a opačně. Řád je zpochybňován ve smyslu „bachtinovské“ karnevalové kultury. Aluze na Borgese (Alef), něčím připomíná také Ouředníkovu Europeanu nebo knihy D. Hodrové (dějiny a osobní život se proměňují v ryze literární fikci řízenou důmyslným a hravým demiurgem).

2 16.05.2018

Pro mě velký objev, jelikož debut Toma Rachmana je bez přehánění kvalitativně na úrovni toho nejlepšího od dejme tomu Philipa Rotha. Imperfekcionisté jsou románem o fiktivním americkém deníku se sídlem v Římě. Jednotlivé kapitoly jsou povídkami týkajícími se jednotlivých postav – redaktorů, reportérů, editora, korektorky, finanční manažerky i jedné čtenářky. Jde o horizontální plán vykreslující jeden vzájemně provázaný prostor, kterým se vine vertikální linie popisující v krátkých textech historii novin. V tomto ohledu nic nového pochopitelně. Celé to na první pohled může působit příliš schematicky a vykonstruovaně, což ale vůbec neplatí. Každá postava je živoucí, skvěle vykreslená, má nějaký konflikt, který se dotýká řady dalších konfliktů, a projde nějakou proměnou, uvědoměním – stejně tak čtenář, který skrze vývoj nutně reviduje své představy. Proměny hrdinů se neodehrávají v jasně definovaném, určitém plánu – dost často jim není jasné, co vlastně zažili, co pro ně událost znamená. Často jednají v rozporu s tím, co si sami myslí, že chtějí, případně zjišťují, že jejich představy a základní předpoklady jsou mylné. Jindy to ani nejsou schopni zjistit, ale zjistí to o nich čtenář. Nejistota se ovšem netýká autorského záměru – naopak, pointy jsou sice mnohoznačné a vrstevnaté, ale nikoli nepromyšlené. Autor samozřejmě účinně využívá síť nevěrohodných vypravěčů, jejichž nevěrohodnost se zrcadlí v očích ostatních a odhaluje tak relativitu a nejistotu ohledně všeho, co si protagonisté o sobě a o okolí myslí.

5 16.05.2018

Podobně jako u práce Ninfa moderna, i tady se Didi-Huberman zabývá zejména svými oblíbenci – Walterem Benjaminem, Aby Warburgem a k tomu Carlem Einsteinem. Klíčový bod, kolem kterého se práce točí, je anachronismus v rámci dějin umění. Benjaminem, Einsteinem a Warburgem se autor zabývá právě proto, že jde o myslitele v tomto poli spíše opomíjené, přičemž důvod opomíjení je zřejmě mimo jiné právě v jejich odmítání tradičních historických přístupů, které si lžou do kapsy, když si hrají na objektivnost a čistotu interpretace děl a jejich kontextů jednoduše cestou proti proudu času - jakoby šlo o jeden spojitý a plynulý dějinný proud. Benjamin a Einstein naopak s anachronismem jako zásadním prvkem v různých formách konstruktivně pracují. Jejich přístup vede pak mimo jiné také k odmítání přístupu k umění z hlediska jeho reprezentativní, figurativní funkce. Didi-Huberman jde coby teoretik a historik umění v jejich „alternativních“ stopách, přičemž jeho práce zřejmě patří k tomu nejzajímavějšímu z téhle oblasti.

1 16.05.2018

V zásadě především taková roztomile provokativní variace na Kafkovu Proměnu a (dle explicitního poukazu) na Gogolův Nos. Docent Kepesh se prostě najednou, z ničeho nic začne proměňovat – proměna začne jeho hlavním údem, jenž nejprve mění citlivost, poté i zabarvení a tvar. Obává se rakoviny, ale vysvětlení je mnohem fantastičtější. Zábavné pak je, nakolik je – podobně jako u Kafky – fantastická metamorfóza okolím brána jako sice podivuhodná, ale přesto jaksi uvěřitelná a nakonec i celkem všední záležitost. Hrdinové Philipa K. Dicka nebo Raye Bradburryho svým vnímáním reality připomínají paranoidní schizofreniky, ovšem nakonec se vždy ukáže, že mají pravdu. David Kepesh se nechce s neuvěřitelným faktem smířit a snaží se na věc dívat tak, že je paranoidní schizofrenik – nakonec se ukáže, že nejspíše pravdu nemá (i když jde o nespolehlivého vypravěče, takže kdo ví). Tak jako tak, všechny problémy se stejně nakonec omezí na otázku prožívání sexuální slasti. Roth je zajímavý autor i ve svých minoritnějších textech.

16.05.2018

Chabon je velmi talentovaný vypravěč a asi naprosto jakákoli jeho kniha je velkým čtenářským zážitkem – chtělo se mi napsat, že bez ohledu k tématu, ale téma od formy a stylu nelze samo sebou nijak oddělit. Zázrační hoši jsou univerzitní román o spisovatelích a o oblíbeném tématu s nimi spojeným: spisovatelské krizi. Alespoň jeden zajímavý aspekt za všechno: klíč k vyprávění – a tím pádem zřejmě i k postavě protagonisty, spisovatele Gradyho Trippa – je částečně v jeho neustálém zrazování původního směru. Mnoho scén a většina intencí je záhy popřena a hrdina udělá opak toho, k čemu se původně chystal. Tahle neurotická metoda ovšem samozřejmě neukazuje na roztříštěně neurotický Chabonův přístup, ale naopak důmyslně promyšlený autorský úmysl. Alespoň mám z textu ten dojem.

5 16.05.2018

První díl kyberpunkové trilogie, kterou Netflix naprosto zprznil v první řadě seriálu (kniha se v originále jmenuje Altered Carbon, stejně jako seriál – viz poznámku níže). V souladu s žánrovým stereotypem je příběh vyprávěn ve stylu detektivek drsné školy a jeho hrdina Takeshi Kovacs je obdobou „drsného detektiva“. Není to sice kdovíjak originální, ale má to něco do sebe. Fikční svět je postaven na hlavním prvku, kterým je možnost záznamu a kopírování lidského vědomí pomocí báze – jakéhosi čipu, jenž se lidem po narození implantuje mezi mozek a míchu. Nastavení podmínek samozřejmě nabízí řadu zajímavých situací, jako je relativní nesmrtelnost, možnost vytváření dvojníků, zálohování vědomí, střídání těl (vč. syntetických, či alespoň různě upravených), z toho plynoucí náboženské konflikty a třídní rozdíly. Co se týče těchto témat, tak většinu z nich již zpracoval v rámci sci-fi literatury více do hloubky i do šíře někdo jiný (kupříkladu v jistých ohledech zřejmě nedostižný Greg Egan). Ale příběh, jenž pracuje se zápletkou obsahující zvrhlé sexuální praktiky a s nimi spojené zločiny, funguje docela dobře. Morganův svět má tedy několik technických nedostatků (oproti zmiňovanému seriálu je ale v zásadě velmi konzistentní a logický) – tím hlavním je pro mě asi to, že se nikde neřeší, jakým způsobem s bází interaguje mozek. U syntetických těl bych to chápal, ale většina lidstva střídá skutečná biologická těla vzniklá pohlavním rozmnožováním, přičemž tato těla zřejmě obsahují i mozek. Právě jeho neuronová struktura je přitom tím, co tvoří osobnost člověka, která se nahrává do báze, přičemž je dost těžko představitelné, že by se po vyměnění báze tahle síť nějak přetransformovala pro novou osobnost (výměna těla je rychlá záležitost). Mozek v tělech musí fungovat, protože veškeré smysly jím zřejmě prochází a jsou jím zpracovávány, přičemž báze je jen jakási vnitřní záloha dynamicky zrcadlící neuronovou strukturu. Z tohoto hlediska by pak celý proces a tím pádem i celý fikční svět moc nedával smysl a Morgan to v knize vůbec nikde neřeší. Tudíž je třeba trochu přimhouřit oči. Takový Egan by se takové chyby nikdy nedopustil (nedopustil by se ani mnohem menších chyb), proto když budu měřit úroveň hard SF literatury čistě z hlediska její nápaditosti a konzistence, pak Morgan bohužel první ligu nepředstavuje.

1 17.04.2018

Impresionisticky laděný román odehrávající se v první polovině 13. století během křižáckých válek s Prusy a pokusů o christianizaci severu. Zjitřenou atmosférou prodchnutou všudypřítomným násilím, apokalyptickými vyhlídkami i celkovým pesimismem vůči civilizaci, který z příběhu vyzařuje, mi Körnerova kniha připomíná díla Cormaca McCarthyho. Zejména jeho nejvýznamnější dílo Krvavý poledník.

4 17.04.2018

Sbírka detektivních povídek, od autora, jehož tvorba představuje prototyp drsné školy (hard-boiled school). Ve všech vystupuje bezejmenný menší a tlustší detektiv, který se nepáře ani s vyprávěním ani s vyšetřováním - oboje předvádí v úsečném, pragmaticky se vyvíjejícím rychlém sledu. Nechybí překvapivé zvraty, stěžejní jsou skoro ve všech příbězích postavy sociopaticky manipulativních femme fatale (vč. oné dívky se stříbrnýma očima). Sarkastických černohumorných hlášek je mnohem méně než kupříkladu u Chandlera, u nějž má čtenář pocit, že jeho Marlowe se před ním docela rád předvádí svojí rétorickou exhibicí. Hammettův hrdina působí coby vypravěč více jako ten, kdo prostě situaci podává slovy, jež mu přijdou nejrychleji na mysl. Do psychologických obrazů a sociální kritiky se nepouští, přesto je tam samozřejmě oboje implicitně přítomno. Většina povídek končí po dopadení a usvědčení pachatele lakonickým oznámením: "Zhoupnul se."

2 10.04.2018

Romeo a Julie na vsi není realistický text. Jde o příběh, v němž se důležité momenty hrdinům dějí kvůli nástrahám osudu – osud tomu tak chce, tudíž nemají šanci uniknout. Jejich vůle s tím má co do činění jen z malé části. Jak už to u romantiků bývá, jsou zde fascinující symbolické scény, které tuhle literární skutečnost potvrzují. Vyzdvihnout lze hlavně dvě scény. První je ta, kdy se Verunka a Sali v dětském věku oddávají pitvě panenky. Nejprve zaskočená Verunka projeví se svou antropomorfní hračkou soucit, ale záhy neodolá lákadlu disekce a tedy určitému překročení vnitřní hranice. Jestliže je pro mladé mediky iniciačním zasvěcením do sdíleného mysteria, do nějž ostatní neštudovaní lidé nemají právo vstupovat, právě pitva lidské mrtvoly, jak říká Stanislav Komárek, pak něco podobného v rámci dětské hry vyprazdňování otrub z končetin nebohé hračky zažijí i dětští hrdinové. Na konci samotnou hlavu symbolicky oživí vložením živé mouchy a zmasakrovaný zbytek pohřbí s neurčitou bázní, že tímto aktem byli vyhnání z ráje dětské nevinnosti. A pak je zde samozřejmě také významová rezonance s tím, že pohřbená panenka plná otrub s hlavou, v níž bzučí moucha, jako by připomínala poněkud nejapné a nesmyslné různice, které vzniknou mezi jejich do té doby spřátelenými rodinami. V čase dospívání se opět setkají, když se snaží na mostě přes řeku během začínající bouře od sebe odtrhnout rafající se otce. Láska mladých milenců tady celou dobu byla v latentním stavu a její iniciace byla jen otázkou času. Hrdinové jsou přes svoji odloučenost spjati právě od svých společně trávených dětských her, kdy se propojily ve vzájemně sdíleném rituálu. Citově rozjitřenou scénu, kdy se znesváření otcové oddávají fyzickému násilí, ozařuje blýskání (doslova, jelikož začíná bouřka). Stačí tedy jedno okamžité osvětlení jejich rdících se tváří, vzájemný pohled a latentní osud je zpečetěn. Osudovou situaci explicitně ukotvuje vynořivší se postava hráče na píšťalu, který má zohavený obličej, přičemž se ukáže, že by mělo jít o právoplatného majitele polnosti, o níž se mezi sedláky vede spor. V počátku nesmyslného sváru je tedy pošlapání cizího práva. Postava ne nepodobná Krysaři tak vyznívá jakožto někdo, kdo má v temné osudové síle nějak prsty, neboť si je dobře vědom, co se děje a považuje nastalou situaci ekonomického i mentálního pádu hlav obou rodin za adekvátní odplatu. Zbytek je pak už jen naplnění osudového předurčení ve stylu romantického písemnictví bez nějakých dalších zvratů či překvapení. To všechno navíc s čitelně moralizujícím podkresem.

2 10.04.2018