Zinkoví chlapci
Světlana Alexandrovna Alexijevič
https://www.databazeknih.cz/img/books/31_/319024/bmid_zinkovi-chlapci-PmC-319024.jpg
5
243
57
Afganistan je jedno z najhorúcejších miest na mape sveta. A nie je to len podnebím. Svetlana Alexijevič, držiteľka Nobelovej ceny za literatúru venovala Afganistanu jednu zo svojich kníh. Presnejšie – desiatim rokom sovietskej intervencie a krvavej sovietsko-afganskej vojny. Od knihy ku knihe sa Svetlana Alexijevič zaoberá jediným – zmenšuje veľké dejiny až na rozmery malého človeka. Vojna, impérium, tisícky mŕtvych – všetko sú to až príliš nepredstaviteľné veci. Ale chorľavý chlapec so samopalom, ktorý nemá rád popravy, to je už čosi skutočné. A rovnako aj vojačikovia s jazvami na tvári i matky, ktoré po smrti detí zaživa zomreli medzi zbierkami známok, fotografiami, nikdy neoblečenými vecami. Po prvom vydaní knihy Zinkoví chlapci sa na Svetlanu Alexijevič spustila vlna súdnych sporov, ktoré proti nej viedli hrdinovia tejto knihy. Skutočne je pravda až taká neznesiteľná? Aj tá vlastná? V tejto knihe sa nedozviete, prečo Sovieti intervenovali do Afganistanu. Pochopíte však, aká nezmyselná je každá vojna, keď z nej prilietajú lietadlá plné zinkových sarkofágov.... celý text
Literatura světová Literatura faktu
Vydáno: 2016 , AbsyntOriginální název:
Цинковие малчики (Cinkovyje malčiki) , 1989
více info...
Přidat komentář
Podobne ako v Černobyľskej modlitbe, tak aj v tejto knihe podáva autorka veľmi silné a naozaj hrozné svedectvá vojakov, ktorí prežili, matiek a manželiek, ktoré prišli o synov a manželov, ... a k tomu ten záver, čím si musela autorka prejsť kvôli tomu, že mala odvahu napísať pravdu. Odporúčam!
Při čtení jsem si vybavila před lety vyslechnutou besedu na Čro Vltava, kde se i někteří naši kritici vezli na vlně pomluv o S. Alexejevič. Některé jejich argumenty mi přišli opodstatněné. Jenže to jsem ještě neměla přečtenou žádnou její knihu. Tato mi příjde nejotřesnější, snad i víc než Modlitba za Černobyl, tedy nejotřesnější co se týče faktů...takže vážení kritici ať jdou někam a ať už konečně smrtonosná ideologie komunismus zmizí ze světa....a všechny války....ale to už je utopie, já vím.
"Sovětský voják je nejlevnější voják. Nejtrpělivější a nejskromnější. Nemá žádnou výzbroj, nic ho nechrání. Je na odpis."
Neuvěřitelné čtení spousty ohavností, hanebností a hrůzy, které se udály lidu afghánskému i ruskému zbavenému lidské důstojnosti... Alexijevičové velkolepou kroniku sepsaných autentických výpovědí ze sovětských bojů a nezdarů, kterou ona sama nazývá Autobiografie jedné Utopie neboli Historie rudého člověka, jsem nevědomky začala číst od konce, tedy od Doby z druhé ruky. Ale ono je to vlastně úplně jedno. Knihy na sebe nenavazují časově. Pouze krvavá stopa rudého člověka a na kousky rozbité lidské duše se táhnou její kronikou jak tlustá červená čára.
Afghánistán. Už dlouho mě tak trochu nepochopitelně přitahuje. Nikdy jsem tam nebyla. A nejspíš se do této dnes nejnebezpečnější země světa ještě dlouho nepodívám... mám pocit, že to musí být také jedno z největších pohřebišť světa. Na sovětské invazi alias "pomoci" (něco o tom víme z historie Československa) Afghánistánu je strašidelné nejenom zabíjení tisíců afghánských civilistů, vč. žen a děti (zdaleka nejenom mudžahedínů) coby "nepřátel" tamního komunistického režimu "nezvanými" zachránci, ale taky neuvěřitelně obludný podvod sovětského režimu na vlastních lidech. Kniha vlastně není o Afghánistánu, ale o sovětských "zachráncích". Propaganda je neuvěřitelně mocná zbraň a Sověti jí umí dokonale vládnout. Sovětské vojáky tak místo dobrodružství, pomoci bratrské zemi a nějaké ty valuty a tranzistory výdělkem... čekala jen strašlivá deziluze, smutek, zoufalství, drogy a všudypřítomné násilí, mrzačení těla i ducha a smrt. Fakt nepěkné čtení.
Jenže Alexijevičovou potkalo něco, s čím možná nepočítala. Po zveřejnění tohoto obludného svědectví stovek vojáků, jejich matek, doktorů, sester, přátel atd., jejichž souhlasy pochopitelně měla, musela čelit nejen četným výhrůžkám, ale i soudním procesům! Nejspíš si neuvědomila, že zveřejněním všech těch svědectví a následnými překlady Zinkových chlapců do cizích jazyků si proti sobě poštve nejen běloruský režim, který na ten sovětský nedá z definice dopustit, ale právě i řadu z těch, jež se jí svěřovali se svým trápením, bezmocí či obtěžkaným svědomím. Mnohdy šikovně postrkovaných tehdejšími (v Bělorusku vlastně současnými) vojenskými oficíry. Špinavé prádlo se holt pere doma a tohle platilo vždy a všude. Alexijevičová je pro mne nesmírně odvážná žena, kterých po tomto světě mnoho nechodilo a nechodí. Snad umře přirozenou smrtí.
"Před návratem domů jsme dostali od politruků ponaučení, o čem smíme mluvit a o čem ne. O padlých nemluvit, protože jsme velká a silná armáda... V Afghánistánu jsme přece nestříleli, nebombardovali, netrávili, neodstřelovali."
"K čertu s tebou, Afghánistáne."
Pro mne je tato kniha poctou a uznáním zavražděným a zmrzačeným na těle i duchu ve všech válkách.Varováním před zlem ,lží a nenávistí.
Čtu rád a často dokumentární prózu, reportáže, ale tato kniha není
průměrná: má úplně výjimečnou intenzitu vypravování. Mluvicí přímo k nám lide - vojáci, lékaři a sestřičky, členové ruského kontingentu v Afghánistánu, a jejích matky - svěřují se nám neuvěřitelně upřímně a emocionálně, jako by poprvé měli možnost říct pravdu, jako by se právě odtamtud vrátili. Částečně bylo to takhle. Neuvěřitelná krutost a lstivost tohoto boje - bez ohledu na to, jestli jsou to dětí, ženy anebo zvířata - a nelidské podmínky: nedostatek vody, jídla, medicíny (protože všechno se kradlo a prodávalo), nedostatek jakékoli morálky, na konci i disciplíny - a všechno jen aby přežit. Pohrdání ženami ve vlastní posádce - všichni velitelé a vojáci s nimi zacházejí jako s děvkami. Ohromuje přede vším falešné svědomí, v jakem žijí ti lide, což je výsledkem státní propagandy, a lež a cynismus systemu, jež se jích důvěrou živi. Stejně jako samotná kniha jsou zajímavé její dějiny: Alexijevič pro tuto knihu musela se mnohokrát dostavit k soudu. Byla obviněna z hanobení vojáků.15 tisíc padlých Rusů, a přes milion Afghánců... A toto falešné imperiální svědomí pořad a pořad ještě v Rusku žije.
Opravdu hodně informací přímo od mnoha zdrojů. O motivaci vojáků, proč se hlásí do války. O tom jak se z nich stanou vraždící bestie. O tom jak se tam zblázní a už se nevrátí do normálního života. Opravdu hodně vytrpěli, mysleli že se vrátí jako hrdinové a pak zjistili, byli vlastně okupanti, "fašisti" a měli by se stydět.
Čest paní spisovatelce, měla odvahu jít proti proudu. U nás se toho nedočkáme. Nebo také až za 30 let. Naši vojáci jsou v Afghánistánu právě teď. Jako byli dobyvační Sověti krmení lží o zavádění socialismu, krmí nás dobyvačné USA lží o exportu demokracie. Myslím, že českým vojákům v Afghánistánu nezáleží už na propagandě a nejsou tak naivní jako Zinkoví chlapci ze Sovětského svazu. Naši žoldáci tam jedou kvůli penězům. Když nevystrčí nos ze základny, tak si pěkně vydělají. Když zemřou, dostanou od prezidenta vyznamenání za hrdinství. Přitom to jsou stejní okupanti jako ti Sovětští, v tom že tam jedou pro peníze, jsou ještě horší. Pravdu o válkách přijímáme jen zorným úhlem, který je zrovna ten správný.
Válka je zlo.Semele vás a zničí.Vás, vaše rodiny, přátelé...Návratem domů totiž nic nekončí.Vše to teprve začíná.
Vzpomínky tíží duši.Emoce drtí srdce i mozek...
Ať už se domů vrátíte v zinkové rakvi nebo po svých, vždy to bude někoho bolet.
Válka totiž nezná slitování.
Tuto knihu jsem četl ihned poté, co jsem dočetl Modlitbu pro Černobyl. Možná to byla chyba, byl jsem už k těm lidským neštěstím malinko otupělý. Nedalo se to číst v jednom kuse, musel jsem si jednotlivé osudy dávkovat postupně a s odstupem. Znovu jsem se přesvědčil o tom, že z Ruska nikdy nic dobrého nepřijde a že země, která lže svým vlastním občanům, nemá právo být nazývána vlastí.
Tohle prostě nemůže člověka nezasáhnout...výpovědi vojáků, co přežili o tom, jaké to je, žít se stínem "afghánu", žen, které pracovaly jako zdravotní sestry nebo vojenské úřednice, matek, kterým ve válce padli synové či dcery- tyhle výpovědi patří asi k nejemotivnějším, a taky těch, co se vrátili jako invalidé. Důvody do války jít byly různé, ale hrůza, která byla v Afghánistánu přítomna čiší z každé výpovědi. A návratem domů živ to rozhodně nekončí.
Knihy S. Alexijevič nejsou jednoduchým čtením, no přesto jsou nezapomenutelným čtenářským zážitkem. Alexijevič dává historickým údalostem konkrétní lidský rozměr, přiměje své čtenáře nemyslet na Černobyl či Afgánistán pouze faktograficky ale především z pohledu prožitku jednotlivce. Mohou existovat tisíce faktických knih o válce, no kniha jako tato se jim dokáže nejenom vyrovnat ale je i v mnohém předčit. Osobně mi také kniha pomohla spojit si tehdejší sovětskou agresi i se současným blízkovýchodním radikalismem.
Sovětská část války v Afghánistánu probíhala v letech 1979-1989, trvala devět let, jeden měsíc a devatenáct dní, z půl milionu sovětských vojáků padlo patnáct tisíc, v zajetí jich skončilo kolem čtyř set a nezvěstných zůstalo kolem tří stovek. Výpovědi bývalých afghánů, jejich příbuzných a pozůstalých těch, kteří se vrátili v zinkových rakvích, je koncentrované zoufalství a hnus; nejen pro hrůzy, které se děly v okupované zóně, nejen pro psychologické a osobní následky přímých účastníků, ale také pro přiznání ztráty smyslu války později označované jako "Brežněvova avantýra" a ponížení těch, kteří narozdíl od veteránů Velké vlastenecké války začali být označováni za "surovce a vrahy s výhodami". I pro Alexijevičovou byla tato její kniha důležitá: "Než jsem jela do Afghánistánu, věřila jsem v socialismus s lidskou tváří. Zpátky jsem se vrátila beze všech iluzí... Jsme vrazi, tati, chápeš?" Absurditu podtrhuje poslední část knihy, zachycující soudní proces, který se po vydání knihy a jejím divadelním uvedení konal... A jako obvykle u Alexijevičové - ďábel se skrývá v detailech...
"Pokládám stále tutéž otázku, otázku, kterou klade i moje kniha: Co jsme vlastně zač? Proč je možné s námi provádět, co se komu zlíbí?" (str. 280) To je celá Alexijevičová, svědek sbírající svědectví. Ta četba je (stejně jak u jejích jiných knih) drásající. Bolí i nás, co jsme jakoby nezúčastněnými čtenáři. Co na to říct? "Zástavu jsem líbal jako ženu. S rozechvěním. Vychovali nás tak, že je to svaté, když jednou políbíte prapor. Milujeme vlast a věříme jí." (str. 192) Ta bezradnost, když se ukáže, že ta vlast byla vlastně jedna velká lež? Jenže co dělat, když se ukáže, že vše byla jedna velká lež? Pak je tu ten zoufalý výkřik: "Nepotřebuju vaši strašnou pravdu. Nepotřebujeme ji! Slyšíte mě?" (str. 247)
Štítky knihy
Afghánistán Rusko reportáže války v Afghánistánu
Autorovy další knížky
| 2017 |  Modlitba za Černobyl – kronika budoucnosti |
| 2015 | Doba z druhé ruky |
| 2016 | Zinkoví chlapci |
| 1986 | Válka nemá ženskou tvář |
| 2018 | Poslední svědci: Sólo pro dětský hlas |
Kniha Zinkoví chlapci je v
| Právě čtených | 14x |
| Přečtených | 313x |
| Čtenářské výzvě | 35x |
| Doporučených | 34x |
| Knihotéce | 143x |
| Chystám se číst | 279x |
| Chci si koupit | 66x |
| dalších seznamech | 5x |
Ďalšie silné príbehy bývalých vojakov v Afganistane a tiež ich matiek. Nezmyselné obete (tí, ktorí neprežili aj prežili). Nepochopiteľný vojenský systém aj súd s autorkou knihy.